ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1246.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1246/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně I. S., proti žalovanému M. T., zastoupenému advokátkou, o 890.000,- Kč s příslušenstvím a o smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově pod sp. zn. 109 C 55/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2008 č.j. 57 Co 662/2007-186, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou ze dne 15.12.2004 \"upřesněnou\" při jednání u soudu prvního stupně dne 11.4.2006) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil z důvodu půjčky částku 890.000,- Kč a smluvní pokutu ve výši 0,2% denně od 1.1.2002, kterou ke dni 11.4.2006 vyčíslila částkou 2.780.360,- Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je dědičkou po N. S., zemřelém dne 28.7.2001, který podle smlouvy o půjčce ze dne 9.5.2001 žalovanému půjčil 890.000,- Kč \"se splatností\" ke dni 31.12.2001. Protože žalovaný půjčku dosud nevrátil, je povinen ji zaplatit sjednanou smluvní pokutu ve výši 0,2% z dlužné částky za každý den prodlení.
Žalovaný potvrdil, že si půjčil od N. S. podle smlouvy ze dne 9.5.2001 částku 990.000,- Kč, z níž dosud vrátil pouze 100.000,- Kč. Po smrti N. S. však správce dědictví D. H. smlouvou ze dne 16.11.2001 tuto pohledávku postoupil společnosti CMM E. s.r.o. Žalobkyně proto není legitimována k vymáhání zůstatku půjčky.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 11.4.2006 č.j. 109 C 55/2005-100, jímž současně ve smyslu ustanovení §164 a §166 o.s.ř. opravil a doplnil jeho vyhlášené znění, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 890.000,- Kč s 0,2% \"smluvní pokuty z prodlení\" za každý den prodlení od 1.1.2002 do zaplacení\", a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"Okresnímu soudu v Karviné\" na soudním poplatku 112.640,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 103.726,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. J. Z provedených důkazů zjistil, že N. S. poskytl podle smlouvy ze dne 9.5.2001 žalovanému půjčku ve výši 990.000,- Kč, kterou se dlužník zavázal vrátit nejpozději do 31.12.2001 a z níž dosud vrátil pouze 100.000,- Kč, že N. S. dne 28.7.2001 zemřel, že správcem dědictví byl usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15.8.2001 č.j. 37 D 650/2001-7 ustanoven D. H. a že dědičkou po N. S. se stala podle usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 9.9.2004 č.j. 37 D 650/2001-337 žalobkyně. Smlouvou ze dne 16.11.2001 správce dědictví D. H. postoupil pohledávku ze smlouvy o půjčce poskytnuté žalovanému společnosti C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní CMM E. s.r.o.), za cenu 890.000,- Kč a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.6.2004 č.j. 48 T 3/2004-862 byl D. H. uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiné tím, že \"bez svolení příslušného soudu uzavřel se společností C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní CMM El. s.r..o.) smlouvy o postoupení pohledávek, které měl zemřelý N. S. za dlužníky T. S. ve výši 970.000,- Kč a M. T. ve výši 890.000,- Kč\", přičemž \"uvedené částky mu byly skutečně společností C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní CMM E. s.r..o.), v níž byli oba dlužníci společníky a jednateli, vyplaceny ve dnech 14.1.2002, 15.1.2002 a dne 23.4.2002, avšak uvedené přijaté finanční prostředky D. H. opět v návaznosti na usnesení OS Karviná č.j. 27 D 650/2001-209 ze dne 22.7.2003 nově ustanovené správkyni dědictví nevyúčtoval a s těmito naložil blíže nezjištěným způsobem ve svůj prospěch\". Podle názoru soudu prvního stupně je smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16.11.2001 ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku neplatná, neboť k ní nebyl vyžádán \"souhlas příslušného soudu\", a žalobkyně je tedy jako dědička po věřiteli N. S. legitimována k vymáhání půjčky. Protože žalovaný půjčku v požadované výši zůstaviteli a ani žalobkyni dosud nevrátil, je povinen zaplatit též sjednanou smluvní pokutu.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.4.2007 č.j. 57 Co 61/2007-156 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že na úkon žalobkyně učiněný při jednání dne 11.4.2006 \"nereagoval\", ačkoliv šlo o změnu žaloby, o níž mělo být rozhodnuto podle ustanovení §95 odst.1 a 2 o.s.ř., a že \"neujasněnost předmětu řízení\" se projevila i v tom, že soud prvního stupně postupem podle ustanovení §164 o.s.ř. nepřípustně změnil obsah rozsudku vyhlášeného při jednání dne 11.4.2006.
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově poté rozsudkem ze dne 27.7.2007 č.j. 109 C 55/2005-167 připustil změnu žaloby \"pokud se jedná o zaplacení 0,2% úroku z prodlení denně z částky 890.000,- Kč za dobu od 1.1.2002 do zaplacení na požadavek zaplacení 73% úroku ročně z částky 890.000,- Kč za dobu od 1.1.2002 do zaplacení\", zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení \"co do zaplacení úroku z prodlení ve výši 65,5% ročně z částky 890.000,- Kč za dobu od 1.1.2002 do zaplacení\" a \"o zaplacení částky 829.480,- Kč z titulu smluvní pokuty za dobu od 1.1.2002 do 11.4.2003\", žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni 890.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5% ročně za dobu od 1.1.2002 do zaplacení a smluvní pokutu z částky 890.000,- Kč ve výši 0,2% za každý den prodlení za dobu od 12.4.2003 do 26.7.2007 ve výši 2.789.260,- Kč a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit České republice \"na účet Okresního soudu v Karviné\" na soudním poplatku 147.170,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 131.274,- Kč k rukám advokáta Mgr. M. J. Ze shodných důvodů jako ve svém předchozím rozsudku dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16.11.2001 je neplatná a že pohledávka ze smlouvy o půjčce ze dne 9.5.2001 \"patří do dědictví po N.u S.\". Kromě úhrady dlužné půjčky je žalovaný povinen zaplatit úrok z prodlení ve výši dvojnásobku diskontní sazby (§1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.) a smluvní pokutu, kterou žalobkyně požadovala s ohledem na promlčení části nároku jen za dobu od 12.4.2003 do 26.7.2007.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31.1.2008 č.j. 57 Co 662/2007-186 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, kterými bylo žalobě vyhověno, a ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení ho změnil tak, že žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částku 122.032,30 Kč k rukám advokáta Mgr. M. J., a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky, kterou uzavřel správce dědictví D. H. se společností C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní CMM E. s.r.o.) dne 16.11.2001, je \"absolutně neplatná\" podle ustanovení §39 občanského zákoníku, neboť \"nebyla uzavřena s předchozím souhlasem soudu, u kterého bylo vedeno dědické řízení\". Oprávnění správce dědictví nakládat se zůstavitelovým majetkem vyplývá podle názoru odvolacího soudu z ustanovení §175f o.s.ř. a z usnesení soudu, kterým byl správce dědictví ustanoven. Správce dědictví provádí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot, v \"rozsahu vymezeném soudem\" a může v souvislosti s uchováním majetkových hodnot vlastním jménem činit hmotněprávní úkony, přesahují-li však jeho úkony rámec obvyklého hospodaření, je k nim potřebný souhlas soudu; mohou-li samotní dědicové - jak vyplývá z ustanovení §175r o.s.ř. - během dědického řízení zůstavitelovy věci prodat nebo učinit jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se svolením soudu, nemůže mít správce dědictví \"více práv nežli dědic\". Správce dědictví D. H. byl pravomocně odsouzen pro trestný čin zpronevěry též proto, že \"bez svolení soudu uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky\"; bylo tím podle názoru odvolacího soudu \"konstatováno zaviněné protiprávní jednání správce dědictví D. H.\", což je též důvodem neplatnosti této smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně rovněž v tom, že ujednání o smluvní pokutě je v souladu s ustanovením §544 občanského zákoníku a že žalovaný je povinen ji zaplatit, i když \"nyní přesahuje výši půjčky, neboť tato situace je důsledkem toho, že žalovaný svou povinnost splatit půjčku řádně a včas nesplnil\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítá, že v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16.11.2001 platný občanský zákoník a jiné hmotněprávní předpisy neupravovaly práva a povinnosti správce dědictví a tedy mu ani \"neukládaly povinnost opatřit si k učiněnému právnímu úkonu souhlas soudu pod sankcí jeho neplatnosti\". V rozhodné době \"existovala pouze kusá procesněprávní úprava postavení správce dědictví v ustanovení §175 odst.1 písm.f) o.s.ř.\" (správně §175f odst.1 o.s.ř.) a povinnost správce dědictví opatřit si souhlas soudu nevyplývala ani z usnesení Okresního soudu v Karviné ze dne 15.8.2001 č.j. 37 D 650/2001-7, v němž takováto povinnost nebyla uložena. Smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16.11.2001 nemůže být neplatným právním úkonem; povinnost správce dědictví činit právní úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření jen se souhlasem soudu byla stanovena teprve zákonem č. 554/2004 Sb. a nemůže se \"vztahovat zpětně na právní úkony učiněné před platností tohoto zákona\". Neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16.11.2001 neplyne podle názoru žalovaného ani z toho, že správce dědictví D. H. byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle ustanovení §247 trestního zákona. Pro zpronevěru je (na rozdíl od podvodu) charakteristické, že \"pachatel získá věc do své faktické moci (nemusí být jejím vlastníkem) oprávněně (je mu svěřena) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem\", z čehož plyne, že ji nemůže získat \"právním úkonem v rozporu se zákonem\", když \"rozhodující součástí skutku zpronevěry je právě přisvojení si věci, která pachateli byla svěřena a nakládání s ní nedovoleným způsobem\". Žalovaný dále odmítá odvolacím soudem provedené srovnání právního postavení dědiců a správce dědictví, zdůrazňuje, že po správci dědictví zákon vyžaduje \"aktivní postoj k majetku zůstavitele, neboť vykonávat správu znamená konat\", a dovozuje, že \"kdyby dědicové měli již v průběhu řízení o dědictví taková oprávnění jako správce dědictví, pak by nebylo zapotřebí správce vůbec jmenovat\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby věc vrátil \"k novému rozhodnutí\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že na majetek žalobkyně byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.4.2008 č.j. 20 K 33/2006-130 prohlášen ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (ve znění pozdějších předpisů), konkurs, který byl v důsledku usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.8.2008 č.j. 1 Ko 76/2008-218 zrušen (§44a zákona o konkursu a vyrovnání), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné a to již proto, že rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 27.7.2007 č.j. 109 C 55/2005-167 bylo ve věci rozhodnuto shodně jako v jeho rozsudku ze dne 11.4.2006 č.j. 109 C 55/2005-100, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 27.4.2007 č.j. 57 Co 61/2007-156 zrušen, a že právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. nejsou pokyny obsažené ve zrušujícím usnesení odvolacího soudu směřující k odstranění procesních vad nebo jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nezpochybňuje a ani - jak vyplývá z ustanovení §241a odst.2 a 242 odst.3 o.s.ř. - přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že N. S. poskytl žalovanému podle smlouvy ze dne 9.5.2001 půjčku ve výši 990.000,- Kč, kterou se žalovaný zavázal vrátit nejpozději do 31.12.2001. N. S. dne 28.7.2001 zemřel; žalovaný mu do té doby z půjčky vrátil 100.000,- Kč. Na návrh žalobkyně jako dědičky po N. S. (v té době nezletilé, učiněný její matkou I. S.) byl usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15.8.2001 č.j. 37 D 650/2001-7 ustanoven správcem \"podniků, kterými jsou společnost N., s.r.o., společnost D. s.r.o., společnost S. O. s.r.o., a správcem \"všech pohledávek a závazků zůstavitele vzniklých na základě dvoustranných smluv uzavíraných mezi zůstavitelem na straně jedné a osobami třetími na straně druhé\" D. H., a to \"v rozsahu jednatelských oprávnění, která příslušela zůstaviteli, dále v rozsahu práv příslušejících zůstaviteli jako společníku a dále v rozsahu smluvních práv a povinností příslušejících zůstaviteli\" s tím, že \"ustanovený správce dědictví bude po dobu řízení o dědictví činit úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví a při výkonu funkce je povinen postupovat s odbornou péčí\". Dne 16.11.2001 uzavřel správce dědictví D. H. se společností C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní CMM E. s.r.o., smlouvu, kterou jí postoupil zůstavitelovu pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 9.5.2001 (poskytnuté žalovanému) ve výši 890.000,- Kč za cenu 890.000,- Kč, kterou se postupník zavázal zaplatit nejpozději do 31.12.2001. Funkce správce dědictví byl D. H. zproštěn funkce usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 22.7.2003 č.j. 37 D 650/2001-209 a rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.6.2004 č.j. 48 T 3/2004-862 byl D. H. uznán vinným spácháním trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 trestního zákona, kterého se dopustil mimo jiné tím, že \"bez svolení příslušného soudu uzavřel se společností C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní správně CMM E. s.r.o.) smlouvy o postoupení pohledávek, které měl zemřelý N. S. za dlužníky T. S. ve výši 970.000,- Kč a M. T. ve výši 890.000,- Kč\", přičemž \"uvedené částky mu byly skutečně společností C.M.M. CZ, s. s r.o. (nyní správně CMM E. s.r.o.), v níž byli oba dlužníci společníky a jednateli, vyplaceny ve dnech 14.1.2002, 15.1.2002 a dne 23.4.2002, avšak uvedené přijaté finanční prostředky D. H. opět v návaznosti na usnesení OS Karviná č.j. 27 D 650/2001-209 ze dne 22.7.2003 nově ustanovené správkyni dědictví nevyúčtoval a s těmito naložil blíže nezjištěným způsobem ve svůj prospěch\". Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9.9.2004 č.j. 37 D 650/2001-337 bylo potvrzeno, že veškeré dědictví po N. S., zemřelém dne 28.7.2001, nabyla žalobkyně. Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí ve věci mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda Daniel Herink, ustanovený usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 15.8.2001 č.j. 37 D 650/2001-7 správcem (části) dědictví po N. S., byl za řízení o dědictví oprávněn zcizit (postoupit) zůstavitelovy pohledávky za jeho dlužníky. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Uvedenou právní otázku je třeba i nyní posuzovat podle právní úpravy, kterou se řídilo dědění a projednání dědictví po N. S., zemřelém dne 28.7.2001, tedy zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb. a č. 229/2001 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2001 (dále jen \"obč. zák.\") a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákonů č. 36/1967 Sb., č. 158/1969 Sb., č. 49/1973 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 133/1982 Sb., č. 180/1990 Sb., č. 328/1991 Sb., č. 519/1991 Sb., č. 263/1992 Sb., č. 24/1993 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 117/1994 Sb., č. 152/1994 Sb., č. 216/1994 Sb., č. 84/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 160/1995 Sb., č. 238/1995 Sb. a č. 247/1995 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 31/1996 Sb., zákona č. 142/1996 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 269/1996 Sb., zákonů č. 202/1997 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 15/1998 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 326/1999 Sb. a č. 360/1999 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 2/2000 Sb., zákonů č. 27/2000 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 46/2000 Sb., č. 105/2000 Sb., č. 130/2000 Sb., č. 155/2000 Sb., č. 204/2000 Sb., č. 220/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 370/2000 Sb., č. 120/2001 Sb., č. 137/2001 Sb. a č. 231/2001 Sb., tedy podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.9.2001 (dále jen \"občanského soudního řádu\").
Podle ustanovení §175e odst.1 občanského soudního řádu vyžaduje-li to obecný zájem nebo důležitý zájem účastníků, učiní soud i bez návrhu neodkladná opatření, zejména zajistí dědictví, svěří věci osobní potřeby manželovi zůstavitele nebo jinému členu domácnosti, postará se o prodej věcí, které nelze uschovat bez nebezpečí škody nebo nepoměrných nákladů, popřípadě ustanoví správce dědictví nebo jeho části.
Podle ustanovení §175f odst.1 občanského soudního řádu správce dědictví činí po dobu řízení o dědictví úkony nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví, a to v rozsahu vymezeném soudem. Správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud. Jestliže to soud uloží, předkládá mu správce průběžné zprávy o své činnosti.
Ustanovení správce dědictví představovalo - jak vyplývá zejména z ustanovení §175e odst.1 občanského soudního řádu - jedno z možných neodkladných opatření, která soud v řízení o dědictví přijímá k zajištění majetku patřícího do dědictví a k jeho uchování a jejichž účelem je, aby se v zájmu dědiců nebo v obecném zájmu vyloučila možnost poškození nebo ztráty majetku, o němž se ukazuje, že patřil nebo mohl patřit zůstaviteli. K ustanovení správce dědictví nebo jeho části soud přistupoval i bez návrhu vždy, ukazovalo-li se, že k zajištění dědictví nepostačují (nemohou postačovat) jiná opatření nebo že zajištění dědictví není možné řádně provést prostřednictvím jiných osob (například proto, že dědicové jsou nezletilí, nepřítomní nebo nemají k zajištění majetku potřebné předpoklady). Úkolem ustanoveného správce dědictví proto - jak vyplývá z povahy všech neodkladných opatření - nebylo, aby při výkonu své funkce vykonával práva a plnil povinnosti, která ke svěřenému majetku příslušely zůstaviteli (jak je tomu podle nyní platné úpravy - srov. §480a odst.2 občanského zákoníku), ale aby činil jen takové úkony, které byly \"nezbytné k uchování majetkových hodnot náležejících do dědictví\", a pouze v takovém rozsahu, který vymezil soud v usnesení o ustanovení správce dědictví (části dědictví) nebo jiným způsobem. Správce dědictví ustanovený soudem podle ustanovení §175e odst.1 občanského soudního řádu tedy mohl ohledně svěřeného majetku zůstavitele činit jen takové úkony, které směřovaly k jeho uchování a k zamezení jeho poškození nebo ztráty, a pouze v takovém rozsahu, jaký stanovil soud.
Zcizovat (prodávat) nebo jinak nakládat s věcmi, právy a dalšími majetkovými hodnotami náležejícími do dědictví nebo činit se zůstavitelovým majetkem jiná opatření, přesahující rámec obvyklého hospodaření, mohli během řízení o dědictví jen dědici a pouze se svolením soudu (§175r občanského soudního řádu); to platilo také o majetku, který byl svěřen správci dědictví. Porovnání právního postavení dědice a správce dědictví, které provedl odvolací soud a které činí dovolatel, je v tomto směru zcela nepřípadné. Zejména dovolatel přehlíží, že zůstavitelův majetek má podle výsledku dědického řízení připadnout (a vlastně smrtí zůstavitele již připadl - srov. §460 obč. zák.) dědici, zatímco správce dědictví je do své funkce (soudem) povoláván jen proto, aby zůstavitelův majetek byl (pro dědice) \"uchován\". Výkon funkce správce dědictví sice vyžaduje \"aktivní postoj k majetku zůstavitele\", avšak směřující jen k tomu, aby byl majetek patřící do dědictví řádně zabezpečen, zejména proti poškození nebo ztrátě. Nakládání se zůstavitelovým majetkem nebo jiná opatření, která přesahují rámec obvyklého hospodaření, zjevně nepředstavují úkony, které by byly nezbytné k uchování majetku náležejícího do dědictví; k takovým úkonům správce dědictví není oprávněn, i kdyby k nim měl svolení soudu.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že správce dědictví ustanovený soudem podle ustanovení §175e odst.1 občanského soudního řádu byl oprávněn a povinen činit takové úkony, které byly nezbytné k uchování svěřeného zůstavitelova majetku, zejména k zabezpečení proti jeho poškození nebo ztrátě. Právní úkony učiněné správcem dědictví během řízení o dědictví, kterými by s majetkem náležejícím do dědictví nakládal nebo kterými by s ním činil jiná opatření přesahující rámec obvyklého hospodaření, jsou pro rozpor se zákonem neplatné (§39 obč. zák.).
V projednávané věci soudem ustanovený správce dědictví D. H. smlouvou ze dne 16.11.2001 postoupil zůstavitelovu pohledávku za úplatu jinému. Protože k takovémuto opatření, které zjevně nebylo potřebné k uchování majetku zůstavitele a které navíc nepochybně přesahovalo i rámec obvyklého hospodaření se zůstavitelovým majetkem, nebyl správce dědictví oprávněn, dospěly soudy - i když ne ze zcela přiléhavých důvodů – ke správnému závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 16.11.2001 je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatným právním úkonem a že vymáhaná půjčka přešla děděním na žalobkyni.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu