ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1263.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1263/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně CH. V., spol. s r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) G. M. B., a.s., a 2) G. d. s.r.o., zastoupené advokátem, o 8.611.469,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 257/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2007 č.j. 16 Co 236/2007-158, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalované společně a nerozdílně zaplatily 8.611.469,80 Kč. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaná 2) provedla dne 7.10.2002 na návrh žalované 1) veřejnou nedobrovolnou dražbu nemovitostí žalobkyně \"v k.ú. L. - stavbě s pozemkem o výměře 438 m2 zapsané na LV v katastru nemovitostí vedeném K. B. - město\" k uspokojení pohledávky z úvěru, který žalobkyni poskytla žalovaná 1) podle smlouvy o úvěru ze dne 13.8.1997 ve výši 6.000.000,- Kč a který byl zajištěn zástavním právem zřízeným k uvedeným nemovitostem podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997 reg. č. Nemovitosti vydražil za cenu 4.600.000,- Kč ing. B. H.; vyvolávací cena dražených nemovitostí byla stanovena ve výši 1.750.000,- Kč, neboť byly oceněny \"na objednávku\" žalované 2) soudním znalcem Ing. L. V. ve výši 3.500.000,- Kč. Žalobkyně má za to, že skutečná hodnota byla \"nepoměrně vyšší\", když znalec Ing. V. F. je v roce 1996 ocenil částkou 13.150.000,- Kč a v posudku znalce Ing. A. P. ze dne 20.7.2002 byla jejich cena stanovena ve výši 14.500.000,- Kč, a za odpovídající cenu je žalobkyně mohla - kdyby nedošlo k jejich veřejné nedobrovolné dražbě - prodat, například T. p. P. a.s. byl \"ochoten akceptovat kupní cenu ve výši 12.500.000,- Kč\". Podle názoru žalobkyně jí následkem prodeje nemovitostí ve veřejné nedobrovolné dražbě vznikla škoda ve výši rozdílu mezi \"reálně a minimálně dosažitelnou kupní cenou\" ve výši 12.500.000,- Kč a částkou 4.244.265,10 Kč, která se \"provedením dražby dostala žalobkyni jako neplnohodnotný ekvivalent nemovitostí\", tj. ve výši 8.255.734,90 Kč, a ve výši 355.734,90 Kč představující náklady dražby, jež byly uhrazeny z ceny dosažené vydražením. Odpovědnost žalované 1) za škodu žalobkyně dovozuje z porušení tzv. prevenční povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku, spočívající v tom, že si jako zástavní věřitelka byla vědoma toho, že \"provedení nedobrovolné dražby za podmínek, kdy zveřejněná cena nemovitostí a výše vyvolávací ceny neodpovídá reálné ceně nemovitostí, ovlivní nepříznivě okruh zájemců dražby a cenu dosaženou vydražením\", že se žalobkyně \"snaží nemovitosti prodat dobrovolně\", že žalobkyně \"má zájemce o koupi nemovitosti za cenu odpovídající jejich hodnotě\", a že se žalobkyně dostala \"do tíživé finanční situace ne vlastním přičiněním\". Žalovaná 2) odpovídá podle názoru žalobkyně za škodu jednak z důvodu porušení tzv. prevenční povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku, neboť \"nedbala\" na upozornění žalobkyně, že \"provedení nedobrovolné dražby za podmínek, kdy zveřejněná cena nemovitostí a výše vyvolávací ceny neodpovídá reálné ceně nemovitostí, ovlivní nepříznivě okruh zájemců dražby a cenu dosaženou vydražením\" a že \"cena nemovitostí stanovená znaleckým posudkem odhadce Ing. L. V. ze dne 27.7.2002 ve výši 3.500.000,- Kč neodpovídá ceně nemovitostí\", protože \"jejich pořizovací cena a investice do nich mnohonásobně překračovaly tuto částku\" a protože znalecký posudek Ing. A. P. ze dne 20.7.2002 \"hodnotil cenu nemovitostí na částku 14.500.000,- Kč\", jednak proto, že v rozporu s ustanovením §13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) nezajistila \"řádné ocenění nemovitostí cenou v místě a čase obvyklou a nevynaložila veškeré úsilí, aby vzniku škody na straně žalobkyně zabránila\".
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 21.2.2005 č.j. 38 C 257/2003-86 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 191.834,- Kč k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů zjistil, že podle smlouvy o úvěru ze dne 13.8.1997 právní předchůdkyně žalované 1) A. P. a.s. poskytla žalobkyni úvěr ve výši 6.000.000,- Kč a že k zajištění této pohledávky bylo podle zástavní smlouvy ze dne 3.9.1997 zřízeno zástavní právo k nemovitostem žalobkyně označeným jako \"čp. 814 a pozemek parc. č. 236/3 v kat. úz, L., obec B.“; protože žalobkyně vrátila úvěr jen zčásti, přistoupila žalovaná 1) v souladu s ustanovením §165a občanského zákoníku k uspokojení své pohledávky \"prostřednictvím veřejné dražby zastavených nemovitostí\" provedené podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), aniž by bylo právně významné, proč se žalobkyně ocitla se splácením úvěru v prodlení. Žalovaná 1) své povinnosti (tvrzené žalobkyní) neporušila, neboť ohodnocení nemovitostí pro účely úvěru provedené v roce 1997 ve výši 8.000.000,- Kč \"bylo starší 5 let\", \"ostatní poukazy žalobkyně na vysokou cenu nemovitostí nebyly žalované 1) ničím konkrétním doloženy\" [žalobkyně nikdy nepředložila žalované 1) posudek znalce Ing. A. P. z roku 2002] a žalovaná 1) neměla \"důvod pochybovat o správnosti ocenění aktuálního\". Žalovaná 2) jako dražebník zajistila ve smyslu ustanovení §13 odst.1 zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) odhad ceny předmětu dražby znalcem Ing. L. V. a z jeho \"odhadu z 27.7.2002 (stanovícím obvyklou cenu k tomuto dni)\" vycházela při dražbě konané dne 7.10.2002. Dražebník není podle názoru soudu prvního stupně \"osobou odborně způsobilou a zákonem aprobovanou k tomu, aby sám provedl odhad ceny nemovitosti nebo aby přehodnocoval správnost odhadu znalce\". Za škodu by dražebník mohl z důvodu porušení povinnosti podle ustanovení §415 občanského zákoníku odpovídat, jen kdyby \"věděl o nesprávnosti znaleckého posudku, o nějž se opírá, nebo měl o jeho správnosti pochybnosti odůvodněné konkrétními skutečnostmi, a tyto pochybnosti neodstranil\"; žalovaná 2) v projednávané věci takové pochybnosti mít nemohla, neboť žalobkyně se i vůči ní \"omezila na obecné protesty proti dražbě\" (posudek znalce Ing. A. P. ani jí nepředložila) a \"poukaz na cenu v kupní a zástavní smlouvě z roku 1997 nebyl s to aktuální posudek znalce Ing. V. zpochybnit\". Protože žalovaná 1) \"při uspokojování své pohledávky\" a žalovaná 2) \"při provádění dražby\" své povinnosti neporušily, nemá žalobkyně právo na požadovanou náhradu škody.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Co 388/2005-118 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 160.730,- Kč s \"19% DPH\" k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni \"škoda nevznikla\". Tvrzení žalobkyně o vzniku škody totiž vychází z předpokladu, že \"nemovitosti bylo v daném místě a čase možno prodat za cenu vyšší, než jaké bylo dosaženo v dražbě, konkrétně nejméně za cenu 12.500.000,- Kč, kterou údajně nabídl T. p. P., a.s. a která se blíží odhadu znalce Ing. P. (14.500.000,- Kč)\". Uvedený předpoklad je však chybný, neboť \"jakýkoli znalecký posudek ohledně předpokládané tržní ceny nemovitosti (tedy ceny, kterou by bylo možno v daném místě a čase dosáhnout prodejem) je pouhým odhadem\", jehož přesnost \"je možno prověřit porovnáním s odhadem jiných znalců, nicméně jistotu lze získat teprve tehdy, dojde-li skutečně k prodeji věci, za předpokladu, že byl proveden transparentním a pro dosažení nejvyšší ceny vhodným způsobem\". Prodej nemovitosti ve veřejné dražbě (za \"předpokladu dodržení zákonných požadavků na její zajištění a průběh\") je podle názoru odvolacího soudu \"optimální metodou pro zjištění reálné tržní ceny v místě a čase\", protože \"vylučuje možnost dohod mezi prodávajícím a kupujícím ohledně kupní ceny a případných zvláštních podmínek včetně subjektivních vlivů\" a protože \"samotná metoda dražby spočívající v postupném zvyšování nabídek přihazováním vytváří podmínky pro dosažení skutečně nejvyšší dosažitelné ceny\"; vyplývá z toho mimo jiné, že \"nižší vyvolávací (a odhadní) cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než ceny vyšší (může přilákat větší okruh zájemců než cena vyšší)\" a že \"právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou\". \"Posudky pro žalovanou 2) a žalobkyni\" navíc nejsou zpracovány \"stejnou metodou\", což vysvětluje značné rozdíly mezi nimi, a \"metoda\" použitá znalcem Ing. A. P. \"patrně nebyla optimální pro stanovení ceny tržní, což se ukázalo po následném prodeji nemovitosti\". Odvolací soud uzavřel, že otázka, zda mohla žalobkyně dosáhnout vyšší ceny \"přímým prodejem nemovitostí údajnému zájemci - firmě T. p. P., a.s.\", má \"význam jen akademický\"; přistoupila-li žalovaná 1) k uspokojení své pohledávky prodejem zástavy ve veřejné dražbě, byl \"takový postup plně legální bez ohledu na tvrzení o tom, že mohla být dosažena cena vyšším přímým prodejem\". Podle názoru odvolacího soudu navíc výsledky dokazování \"nepotvrdily\" tvrzení o skutečném zájmu T. p. P., a.s. o koupi nemovitostí v době konání dražby, neboť lze dovodit, že, \"jestliže zmíněná firma původně o koupi nemovitostí zájem měla, posléze (nepochybně již v době vyhlášení dražby) tu takový zájem nebyl\". Protože \"nebyl prokázán vznik škody\", nemůže být žaloba důvodná.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 25.4.2007 č.j. 21 Cdo 732/2006-143 zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odmítl v první řadě názor odvolacího soudu, podle kterého \"právě cena dosažená v dražbě byla cenou v daném místě a čase reálně dosažitelnou\". Poté, co dovodil, že škoda je v právní teorii a soudní praxi definována jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a která je objektivně vyjádřena v penězích, a že, došlo-li v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby, s porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách nebo se zaviněným porušením jiné právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (protože vydražitelovo vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby nebylo a již nemůže být zpochybněno), skutečná škoda vzniklá zástavnímu dlužníku se odvíjí od obvyklé ceny předmětu dražby (zástavy), dovolací soud zdůraznil, že cenu dosaženou vydražením ovlivňují (mohou ovlivnit) nejen úroveň skutečně dosahovaných cen při prodeji stejného nebo obdobného majetku na tuzemském trhu v rozhodné době, ale i další skutečnosti, jako například okolnosti, za nichž byla dražba připravena a provedena, včetně publicity veřejné dražby, nebo počet účastníků dražby a jejich případné \"dohody o předmětu dražby\", a že obvyklou cenu předmětu dražby je zpravidla nutné stanovit pomocí důkazu znaleckým posudkem. Nejvyšší soud ČR vytknul odvolacímu soudu, že veden chybným právním závěrem o tom, že \"nebyl prokázán vznik škody\", jednak neprovedl důkaz znaleckým posudkem o obvyklé ceně nemovitostí vydražených při veřejné nedobrovolné dražbě dne 7.10.2002, jednak neposuzoval, zda některá ze žalovaných opravdu porušila své povinnosti významné z pohledu ustanovení §63 odst.2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, popřípadě ustanovení §420 občanského zákoníku.
Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 6.11.2007 č.j. 16 Co 236/2007-158 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 383.043,15 Kč k rukám advokáta a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žalovaná 1) nepodala neoprávněný návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby a nemůže tedy být dána její odpovědnost za škodu podle ustanovení §63 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a že žalovaná 2) neporušila zákon o veřejných dražbách a nemůže tak za škodu odpovídat podle ustanovení §63 odst.4 zákona o veřejných dražbách; žalobkyně vytýkala žalované 2) pouze porušení ustanovení §13 zákona o veřejných dražbách, za řízení však bylo prokázáno, že při dražbě vycházela z posudku znalce Ing. L. V. ze dne 27.7.2002, který \"mohl být podkladem\" pro zjištění obvyklé ceny předmětu dražby (znalec Ing. L. V. \"ohodnotil předmětné nemovitosti jednak cenou administrativní ve výši přes 10.000.000,- Kč, výnosovou metodou ohodnotil částkou 3.439.000,- Kč, dále porovnal dvě nemovitosti nacházející se v B. a za základ pro stanovení ceny vzal srovnávací metodu a dospěl k částce 3.500.000,- Kč, kterou považoval i za cenu obvyklou\"). Odpovědnost žalovaných nelze podle názoru odvolacího soudu úspěšně dovozovat z porušení \"prevenční povinnosti\" podle ustanovení §415 občanského zákoníku; zdůraznil v této souvislosti, že \"v daném případě byl postup stanovený právní normou dodržen a aplikace ustanovení §415 občanského zákoníku tak nepřichází v úvahu\", že \"nebylo prokázáno, že by si žalované počínaly v předmětné situaci tak, aby došlo ke škodě žalobkyně\", neboť žalovaná 1) navrhla dražbu předmětných nemovitostí \"za situace, kdy žalobkyně dlouhodobě nesplácela úvěr\" (její postup byl \"přiměřený\", neměla povinnost \"čekat, zda se žalobkyni podaří předmětné nemovitosti prodat\", a bylo \"pro ni nerozhodné, z jakých důvodů se žalobkyně ocitla v platební neschopnosti\") a že obě žalované neměly důvod pochybovat o posudku znalce Ing. L. V. (tvrzení žalobkyně \"ohledně nesprávného ocenění byla pouze obecného charakteru, bez toho, že by jim předložila jiné znalecké posudky\"). Podle odvolacího soudu \"nižší vyvolávací cena nemohla mít negativní vliv na okruh zájemců o vydražení nemovitosti\", \"vysvětlení neúčasti vážného zájemce o koupi nemovitosti T. p. a.s. je nevěrohodné\" a nesprávnost obvyklé ceny nedokládá ani to, že žalobce měl \"zájemce o koupi nemovitosti za cenu vyšší, než jaká byla stanovena znalcem při dražbě\". Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť nebylo zjištěno porušení právních povinností ze strany žalovaných a ani jiný důvod odpovědnosti za škodu, a že proto nebylo nutné doplňovat dokazování znaleckým posudkem \"ke zjištění, zda žalobkyni vznikla či nevznikla škoda\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že odvolací soud se neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu a že jeho rozsudek \"v návaznosti na rozsudek Nejvyššího soudu postrádá řádné zdůvodnění\". Odvolací soud v rozporu se závazným právním názorem neprovedl žádný důkaz, zejména důkaz znaleckým posudkem soudem ustanoveného znalce o obvyklé ceně vydražených nemovitostí, ačkoliv cenu dosaženou vydražením nelze pokládat za obvyklou cenu nemovitostí. Žalobkyně současně zdůrazňuje, že ustanovení §13 odst.1 zákona o veřejných dražbách požaduje po dražebníku \"zjištění odhadu ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé\" a že \"úvahy odvolacího soudu popírají význam ustanovení §13 odst.1 zákona o veřejných dražbách\", když \"směřují až k absurdním závěrům o tom, že nižší vyvolávací (a odhadní) cena by měla být pro výsledek dražby příznivější než cena vyšší může přilákat větší okruh zájemců než cena vyšší\", neboť ve skutečnosti \"stanovení vyvolávací ceny na základě deformovaného odhadu ceny dražené věci apriori determinuje okruh zájemců\" (\"potencionální zájemci o nemovitosti v relaci 10 - 15 mil. Kč se stěží budou zajímat o nemovitost s vyvolávací cenou 1,8 mil. Kč, resp. odhadní cenou 3,5 mil. Kč\"), dovozuje, že závěry soudů vychází \"z apologetiky postupu obou žalovaných, podle něhož nevznikla škoda\", a že nemá oporu v provedených důkazech zjištění, že by \"firma T. p. P., a.s. neměla skutečný zájem o koupi nemovitosti za 12,5 mil. Kč\", a uzavírá, že \"procesní postup soudu tím, že nezjistil, co měl zajistit již dražebník, tj. cenu předmětu dražby v místě a čase obvyklou, jakož i hodnocení žalobkyní předložených důkazů, je zatížen nesprávným postupem, jež se vztahuje k významu povinnosti dražebníka zajistit prostřednictvím znalce odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé, který redukoval na pouhou formalitu\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že rozsudek odvolacího soudu je řádně odůvodněn a že dokazováním nebylo zjištěno, že by odpovídala za škodu podle ustanovení §63 odst.2 zákona o veřejných dražbách nebo že by porušila povinnosti uvedené v ustanovení §415 občanského zákoníku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, jaké mají navrhovatel veřejné nedobrovolné dražby prováděné podle zákona č. 26/2000 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) a dražebník povinnosti v souvislosti se stanovením odhadu ceny předmětu této veřejné nedobrovolné dražby, jde-li o nemovitost. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k době provedení veřejné nedobrovolné dražby nemovitostí žalobkyně (dne 7.10.2002) - podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 267/1994 Sb., č. 104/1995 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 89/1996 Sb., č. 94/1996 Sb., č. 227/1997 Sb., č. 91/1998 Sb., č. 165/1998 Sb., č. 159/1999 Sb., č. 363/1999 Sb., č. 27/2000 Sb., č. 103/2000 Sb., č. 227/2000 Sb., č. 367/2000 Sb., č. 229/2001 Sb., č. 317/2001 Sb., č. 501/2001 Sb., č. 125/2002 Sb. a č. 135/2002 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2002 (dále též jen \"obč. zák.\"), a podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění zákona č. 120/2001 Sb., tedy ve znění účinném do 31.12.2002 (dále jen \"zákona o veřejných dražbách\").
Podle ustanovení §420 odst.1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle ustanovení §420 odst.3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
Podle ustanovení §63 odst.2 zákona o veřejných dražbách u dražby nedobrovolné navrhovatel odpovídá za škodu způsobenou neoprávněným návrhem na provedení dražby; této odpovědnosti se nelze zprostit. Neoprávněným návrhem na provedení dražby se zejména rozumí návrh podaný osobou, která k jeho podání nebyla podle tohoto zákona oprávněna nebo návrh podala v rozporu s tímto zákonem.
Podle ustanovení §63 odst.4 zákona o veřejných dražbách dražebník odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením ustanovení tohoto zákona. Této odpovědnosti se zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohl zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat. D. odpovídá i za škodu způsobenou třetím osobám postupem licitátora; této odpovědnosti se nelze zprostit.
Veřejnou dražbou prováděnou podle zákona o veřejných dražbách se rozumí - jak bylo již uvedeno v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 č.j. 21 Cdo 732/2006-143 - veřejné jednání, jehož účelem je převod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby na osobu, která za stanovených podmínek učiní nejvyšší nabídku, jakož i veřejné jednání, které bylo ukončeno z důvodu, že nebylo učiněno ani nejnižší podání [srov. §2 písm.a) zákona o veřejných dražbách]. Bylo-li při veřejné dražbě učiněno podání, udělí licitátor příklep tomu účastníku dražby, který učinil nejvyšší podání. Na účastníka dražby, jemuž byl udělen příklep (na vydražitele) přechází vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby na základě příklepu licitátora, a to - za předpokladu, že uhradil ve stanovené lhůtě cenu dosaženou vydražením (§53 zákona o veřejných dražbách) - k okamžiku udělení příklepu. Neuhradil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, dochází ke zmaření dražby [§2 písm.n) zákona o veřejných dražbách] a vydražitel nenabývá k předmětu dražby vlastnické nebo jiné právo (§48 odst.1 zákona o veřejných dražbách). Zaplatil-li vydražitel cenu dosaženou vydražením ve stanovené lhůtě, nepřechází na něj vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, jen jde-li o neplatnou dražbu. Veřejná nedobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §48 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud může vyslovit neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanoveních §48 odst.3, 4 a 5 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle těchto ustanovení oprávněna (aktivně věcně legitimována), směřuje-li žaloba proti osobám, jejichž práv a povinností se řízení a rozhodnutí o neplatnost veřejné nedobrovolné týká (pasivně věcně legitimovaným), a byla-li žaloba podána v těchto ustanoveních uvedených prekluzívních lhůtách.
Došlo-li v příčinné souvislosti s neoprávněně podaným návrhem na provedení veřejné nedobrovolné dražby, s porušením ustanovení zákona o veřejných dražbách nebo se zaviněným porušením jiné právní povinnosti k tomu, že poškozený jako zástavní dlužník pozbyl své vlastnictví nebo jiné právo k předmětu dražby (protože vydražitelovo vlastnické nebo jiné právo k předmětu dražby nebylo a již nemůže být zpochybněno), vznikla tím zástavnímu dlužníku nepochybně škoda. Skutečnost, že na vydražitele přešlo vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby, neznamená - jak bylo též dovozeno již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 č.j. 21 Cdo 732/2006-143 - sama o sobě, že by nemohla vzniknout odpovědnost za škodu podle ustanovení §63 odst.2 nebo 4 zákona o veřejných dražbách, popřípadě podle ustanovení §420 obč. zák., neobsahuje-li v tomto směru zákon o veřejných dražbách vlastní právní úpravu. I když vlastnictví nebo jiné právo k předmětu nedobrovolné dražby a ani jiné výsledky dražby již nemohou být (vyslovením neplatnosti dražby soudem) zpochybněny, mohl být návrh na provedení veřejné nedobrovolné dražby podán neoprávněně nebo mohlo dojít ze strany dražebníka k porušení ustanovení zákona o veřejných dražbách anebo mohlo nastat zaviněné porušení jiné právní povinnosti a v důsledku těchto protiprávních úkonů navrhovatele dražby nebo dražebníka anebo jiných osob mohla vzniknout škoda. I když nedošlo (a nemůže již dojít) k vyslovení neplatnosti veřejné dražby soudem, nelze dovozovat, že by tím také zanikla případná (objektivně založená) protiprávnost jednání navrhovatele dražby, dražebníka či jiných osob nebo se jinak stala právně bezvýznamnou a že by tedy jen z tohoto důvodu nemohli být odpovědni za svá protiprávní jednání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalovaná 1) uzavřela za účelem uspokojení své pohledávky z úvěru ze zástavy (nemovitostí žalobkyně) se žalovanou 2) smlouvu o provedení veřejné nedobrovolné dražby zastavených nemovitostí (§165a obč. zák., §39 zákona o veřejných dražbách). Sjednanou dražbu žalovaná 2) provedla dne 7.10.2002 a vydražitelem se stal Ing. B. H. za cenu 4.600.000,- Kč, kterou zaplatil. Žalobu o nepřípustnost prodeje zástavy ve veřejné dražbě ve smyslu ustanovení §166 obč. zák. žalobkyně nepodala a nebyla podána ani žaloba o určení neplatnosti dražby ze dne 7.10.2002 ve smyslu ustanovení §48 zákona o veřejných dražbách.
Zástavní věřitel má právo na uspokojení zajištěné pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy v případě, že dluh, který jí odpovídá, nebyl včas splněn (srov. §152 obč. zák.). Prodej zástavy na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě je jedním ze zákonem stanovených způsobů, jakým lze zástavu v zájmu uspokojení zajištěné pohledávky zpeněžit (srov. §165a odst.1 obč. zák.); tento způsob zpeněžení zástavy probíhá na návrh zástavního věřitele za podmínek uvedených v ustanovení §166 obč. zák. ve veřejné nedobrovolné dražbě prováděné podle ustanovení §36 a násl. zákona o veřejných dražbách.
Při prodeji ve veřejné dražbě dražebník zajistí odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé, přičemž odhad nesmí být v den konání dražby starší šesti měsíců; jde-li o nemovitost, podnik, jeho organizační složku nebo o věc prohlášenou za kulturní památku, musí být cena předmětu dražby zjištěna posudkem znalce a znalec odhadne i závady, které v důsledku přechodu vlastnictví nezaniknou, a upraví příslušným způsobem odhad ceny (§13 odst.1 zákona o veřejných dražbách). Při veřejné nedobrovolné dražbě činí nejnižší podání nejméně polovinu odhadu ceny předmětu dražby; nejnižší podání nelze snížit, nejedná-li se o opakovanou dražbu (§47 odst.15 zákona o veřejných dražbách). Nejnižší podání musí obsahovat smlouva o provedení dražby, kterou uzavírají navrhovatel dražby a dražebník (§39 odst.1 zákona o veřejných dražbách) a musí být uvedeno v dražební vyhlášce, kterou dražebník vyhlásí konání veřejné nedobrovolné dražby [§43 odst.1 písm.e) zákona o veřejných dražbách].
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že odhad ceny předmětu dražby představuje ve veřejné nedobrovolné dražbě podklad pro sjednání nejnižšího podání, které musí být obsaženo ve smlouvě navrhovatele dražby uzavřené s dražebníkem o provedení dražby, přičemž nejnižší podání musí být sjednáno (nejde-li o opakovanou dražbu) nejméně ve výši poloviny odhadu ceny předmětu dražby; sjednanou výši nejnižšího podání dražebník uvede v dražební vyhlášce.
Je-li předmětem dražby nemovitost, musí být cena předmětu dražby - jak vyplývá z ustanovení §13 odst.1 věty třetí zákona o veřejných dražbách - zjištěna posudkem znalce. Zajištění tohoto odhadu se v ustanovení §13 odst.1 větě první zákona o veřejných dražbách ukládá dražebníkovi. Není tedy správný názor dovolatelky o tom, že by bylo povinností dražebníka \"zjistit odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé\"; dražebník je ve skutečnosti toliko povinen \"zajistit odhad ceny předmětu dražby v místě a čase obvyklé\", a to, má-li být zjištěna cena nemovitosti, posudkem znalce. Soud prvního stupně v tomto směru výstižně poukázal na to, že dražebník není \"osobou odborně způsobilou a zákonem aprobovanou k tomu, aby sám provedl odhad ceny nemovitosti nebo aby přehodnocoval správnost odhadu znalce\"; jde-li o nemovitost, podnik, jeho organizační složku nebo o věc prohlášenou za kulturní památku, je povolán zjistit cenu předmětu dražby znalec a z jeho posudku navrhovatel dražby a dražebník při veřejné dražbě vychází. Zajistí-li řádně odhad nemovitosti posudkem znalce a není-li posudek v den konání dražby starší šesti měsíců, splnil tím dražebník všechny své povinnosti, které mu v souvislosti s odhadem ceny předmětu veřejné dražby (zástavy) ukládá ustanovení §13 odst.1 zákona o veřejných dražbách.
Navrhovateli veřejné nedobrovolné dražby zákon o veřejných dražbách neukládá žádné povinnosti ve vztahu k odhadu ceny předmětu dražby, i když jím je nemovitost. Za škodu vzniklou (dosavadnímu) vlastníku předmětu dražby může odpovídat jen tehdy, podal-li neoprávněný návrh na provedení dražby anebo porušil-li zaviněně jinou svou právní povinnost; nic takového však v projednávané věci nebylo zjištěno.
Z uvedeného vyplývá, že je správný závěr odvolacího soudu, podle kterého žádná ze žalovaných neporušila právní povinnost, zakládající odpovědnost za žalobkyní požadovanou škodu. Současně to samozřejmě neznamená, že by žalobkyně nemohla mít právo na náhradu škody, která by jí vznikla následkem \"vadného\" posudku znalce o zjištění ceny předmětu dražby. Porušil-li by znalec zaviněně své povinnosti při podání posudku o ceně předmětu dražby, odpovídal by za škodu tím způsobenou žalobkyni; škodu vzniklou v příčinné souvislosti se zaviněným porušením povinností při podání posudku znalcem ovšem nejsou (a nemohou být) zavázáni hradit navrhovatel dražby nebo dražebník.
Námitkám dovolatelky nelze přisvědčit ani v tom, vytýká-li odvolacímu soudu, že se neřídil závazným právním názorem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 č.j. 21 Cdo 732/2006-143. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud svůj předchozí (zrušený) rozsudek ze dne 19.10.2005 č.j. 54 Co 388/2005-118 založil na závěru, že žalobkyně neprokázala vznik škody, a že proto závazný právní názor dovolacího soudu se týkal toho, jak má být posuzována v projednávané věci otázka vzniku škody, zatímco nové rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na zjištění, že žádná ze žalovaných neporušila právní povinnost, z níž by jí vznikla odpovědnost za škodu; posuzování tohoto předpokladu odpovědnosti za škodu se závazný právní názor, obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2007 č.j. 21 Cdo 732/2006-143, nedotýkal, a proto jím nemohlo být ani usměrněno v tomto směru právní posouzení věci odvolacím soudem.
Protože rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu