ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1668.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1668/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Mgr. J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. I. S., jako správkyni konkursní podstaty úpadce H. spol. s r.o., o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 18 C 197/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. října 2003 č.j. 15 Co 244/2003-44, takto:
Rozsudek městského soudu se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.2.2002 Mgr. I. S. jako správkyně konkursní podstaty úpadce H. spol. s r.o., sdělila žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce výpověď z pracovního poměru. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že rozhodnutím o organizační změně, spočívající ve snížení počtu zaměstnanců, bylo zrušeno místo výkonného ředitele, které žalobce zastával u úpadce na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.2000, a že úpadce nemá možnost žalobce dále zaměstnávat.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 27.8.2002 proti žalovanému, kterého označil \"H., spol. s r.o., zastoupenému správkyní konkursní podstaty\", domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru, jež mu byla doručena dne 29.3.2002, je neplatná. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že funkci výkonného ředitele společnosti zastával na základě jmenování do funkce ze dne 1.1.2002 a že mu správkyně konkursní podstaty dala výpověď z pracovního poměru z důvodu zrušení tohoto pracovního místa, aniž by ho předtím v rozporu s ustanovením §65 odst.2 zákoníku práce z této funkce odvolala.
Podáním ze dne 4.10.2002, které Obvodnímu soudu pro Prahu 3 došlo dne 7.10.2002, žalobce mimo jiné \"upřesnil\" označení žalovaného jako \"Mgr. I. S., jako správkyně konkursní podstaty úpadce H., s.r.o.\".
Obvodní soud pro Prahu 3 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 7.11.2002 rozhodl, že \"záměna žalovaného za Mgr. I. S., správkyně konkursní podstaty úpadce H., s.r.o., se připouští\" - rozsudkem ze dne 7.11.2002 č.j. 18 C 197/2002-16 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Poté, co zjistil, že na majetek obchodní společnosti H., spol. s r.o. byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2001 sp. zn. 96 K 30/2001 prohlášen konkurs a že správkyně konkursní podstaty Mgr. I. S. rozhodla s účinností od 28.2.2002 o \"zrušení správního střediska společnosti a zrušení funkce a systémového místa výkonného ředitele\", soud prvního stupně dovodil, že žalobcův pracovní poměr nevznikl jmenováním, ale pracovní smlouvou, neboť jím zastávaná funkce výkonného ředitele nemohla být \"v přímé řídící působnosti statutárního orgánu nebo v přímé řídící působnosti vedoucího zaměstnance přímo podřízeného statutárnímu orgánu\", neboť žalobce byl \"sám statutárním orgánem a tedy není možné fakticky ani právně předpokládat uplatnění řídící pravomoci, neboť to předpokládá výkon příkazu jedné osoby - statutárního orgánu, osobou jinou, od statutárního orgánu odlišnou\"; protože došlo ke zrušení pracovního místa výkonného ředitele, byl pracovní poměr se žalobcem ukončen v souladu se zákonem. Námitku nedostatku pasivní věcné legitimace soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že ve sporu je \"osobou pasivně legitimovanou skutečně správkyně konkursní podstaty, nikoliv úpadce\"; skutečnost, že žaloba byla podána proti úpadci, nepředstavuje \"neodstranitelnou podmínku řízení\", neboť úpadce \"neztratil procesní způsobilost, nýbrž jeho práva a povinnosti v řízení přešla na někoho jiného\".
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2.10.2003 č.j. 15 Co 244/2003-44 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně dovodil, že žaloba musela být zamítnuta, neboť byla podána po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce. Výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 29.3.2002, pracovní poměr měl podle ní skončit dnem 30.6.2002 a neplatnost výpovědi tedy mohla být u soudu uplatněna do 31.8.2002. Ve lhůtě (dne 27.8.2002) však byla neplatnost výpovědi z pracovního poměru uplatněna proti obchodní společnosti \"H., spol. s r.o., která neměla ve sporu pasivní legitimaci\", a proti \"subjektu s pasivní legitimací Mgr. I. S., správkyni konkursní podstaty\" byla \"žaloba uplatněna až záměnou účastníků dne 7.10.2002\". Odvolací soud současně zdůraznil, že úkon žalobce učiněný v jeho podání ze dne 4.10.2002 nebyl \"upřesněním označení žalovaného, ale záměnou účastníků s právní subjektivitou ve smyslu ustanovení §92 odst.2 o.s.ř.\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že označení žalované strany v žalobě sice nebylo správné, ale že \"mělo být napraveno postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. a nikoliv záměnou účastníků\". Žalobce tedy nárok na neplatnost výpovědi z pracovního poměru neuplatnil teprve \"dnem 7.11.2003\" (správně 7.10.2002), ale již dnem podání žaloby u soudu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Uvedla, že \"procesní způsobilost správců konkursních podstat a procesní způsobilost úpadců\" je třeba považovat \"za zcela samostatnou a nezaměnitelnou\" a že postup podle ustanovení §43 o.s.ř. nemohl být v projednávané věci použit, neboť za účastníka řízení byla \"zcela jednoznačně a nezaměnitelně\" označena obchodní společnost H., spol. s r.o. a správkyně její konkursní podstaty byla označena jako její zástupkyně. Protože aplikace ustanovení §43 o.s.ř. přichází v úvahu, jen jestliže \"označení žalovaného vzbuzovalo pochybnosti, proti kterému subjektu žaloba směřuje, zda proti S. nebo proti úpadci\", byla neplatnost rozvázání pracovního poměru ve vztahu ke správkyni konkursní podstaty uplatněna teprve dnem 7.11.2002, kdy při jednání došlo k záměně účastníků.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci soudy řešily otázku, jak má být v řízení postupováno v případě, že v žalobě byl za účastníka řízení označen úpadce a že správce konkursní podstaty majetku tohoto úpadce byl označen za jeho \"zástupce\". Uvedenou právní otázku posoudil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou soudů. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z dosavadních výsledků řízení vyplývá, že na majetek obchodní společnosti H. spol. s r.o. byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29.10.2001 sp. zn. 96 K 30/2001 prohlášen konkurs a že správkyní majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce byla ustavena advokátka.
V žalobě o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou správkyně konkursní podstaty Mgr. I. S. dala žalobci dopisem ze dne 27.2.2002, žalobce označil za žalovaného úpadce a správkyni konkursní podstaty za jeho \"zástupce\". V podání ze dne 4.10.2002, které došlo soudu prvního stupně dne 7.10.2002, žalobce \"upřesnil\" označení strany žalované ve sporu tak, že za žalovanou označil správkyni konkursní podstaty. S názorem odvolacího soudu, podle kterého úkon žalobce učiněný v jeho podání ze dne 4.10.2002 nebyl \"upřesněním označení žalovaného, ale záměnou účastníků s právní subjektivitou ve smyslu ustanovení §92 odst.2 o.s.ř.\", dovolací soud nesouhlasí.
V soudní praxi byl přijat a nadále je uplatňován právní názor, že jde o vadu podání (vadu v označení účastníka), o jejíž odstranění soud usiluje postupem podle ustanovení §43 o.s.ř., je-li v žalobě označen za účastníka řízení (ve smyslu ustanovení §90 o.s.ř.) po prohlášení konkursu (ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) úpadce a správce majetku patřícího do konkursní podstaty za \"zástupce úpadce\" (srov. například odůvodnění bodu XIX Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17.6.1998 k výkladu ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, které bylo uveřejněno pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998, nebo obdobné věci se týkající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.4.1997 sp. zn. 2 Cdon 1566/96, které bylo uveřejněno pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998); na tomto právním názoru nemá dovolací soud důvod cokoliv měnit ani v projednávané věci.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu, podle kterého úkon žalobce učiněný v jeho podání ze dne 4.10.2002 nebyl \"upřesněním\" označení žalovaného, ale záměnou účastníků ve smyslu ustanovení §92 odst.2 o.s.ř. Ve skutečnosti žalobce tímto podáním (i bez výzvy soudu ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.) odstranil vadu žaloby v označení žalované strany tak, že nadále nebránila pokračování v řízení. Z hlediska doby uplatnění v žalobě uvedeného nároku platí (nastává fikce), že žaloba byla bez vad již od počátku (tj. ode dne, kdy byla podána u soudu).
Protože výpovědní doba měla podle výpovědi, kterou správkyně konkursní podstaty Mgr. I. S. dala žalobci dopisem ze dne 27.2.2002, uplynout dnem 30.6.2002, skončil běh lhůty pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru dnem 30.8.2002 (a nikoliv až dnem 31.8.2002, jak chybně dovodil odvolací soud - srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2002 sp. zn. 21 Cdo 1436/2001, který byl uveřejněn pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2003). Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána u soudu dne 27.8.2002 a že je třeba ji považovat od počátku za bezvadnou, byla neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna u soudu před uplynutím lhůty, uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.). V novém řízení odvolací soud neopomene přihlédnout mimo jiné k právnímu názoru uvedenému zejména v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995, v němž bylo dovozeno, že \"činnost statutárního orgánu (popřípadě jeho člena, jde-li o kolektivní orgán) obchodní společnosti nebo družstva fyzická osoba nevykonává v pracovním poměru\", a že jsou tedy neplatné pracovní smlouva (nebo jiná smlouva uzavřená v pracovněprávních vztazích), jmenování nebo volba, na jejichž základě má zaměstnanec vykonávat v obchodní společnosti nebo družstvu práci (funkci), jejíž náplní je činnost, kterou v této právnické osobě koná její statutární orgán (popřípadě jeho člen, jde-li o kolektivní orgán), jakož i k závěru obsaženému v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, uveřejněnému pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999, podle kterého nemůže za zaměstnavatele jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu s jeho zájmy, a podle něhož rozdílnost zájmů smluvních stran zpravidla vylučuje, aby za zaměstnavatele sjednala a podepsala pracovní smlouvu (nebo jinou smlouvu pracovněprávní povahy) stejná osoba, která je stranou této smlouvy jako zaměstnanec.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu