ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1690.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1690/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) C. C. R. k.s., zastoupenému advokátem a 2) Ing. Š. B., jako správci konkursní podstaty úpadce R. a.s., o určení, že na nemovitosti nevázne zástavní právo, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 82/2004, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2007 č.j. 69 Co 118/2007-235, takto:
Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. listopadu 2006 č.j.10 C 82/2004-190 ve znění usnesením ze dne 17. května 2007 č.j. 10 C 82/2004-218 [s výjimkou výroků týkajících se žalovaného 2)] se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby bylo určeno, že \"zástavní právo k pozemku žalobkyně parc.č. 1410/2 o výměře 95 m2 v katastrálním území N. M., zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro m. P., Katastrální pracoviště P., pro uvedené katastrální území a obec P. v části C listu vlastnictví ve prospěch žalovaného 1) jako zástavního věřitele, k zajištění celkové pohledávky 85.000.000,- Kč, skládající se z pohledávky ve výši 55.000.000,- Kč dle úvěrové smlouvy ze dne 13.9.1995 a z pohledávky ve výši 30.000.000,- Kč dle úvěrové smlouvy ze dne 14.9.1994, uzavřených mezi P., a.s. a I., a.s., neexistuje\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že je vlastnicí předmětného pozemku, který jí byl vydán jako část pozemku st.p.č.1410 pod označením \"díl A\", spolu s provozní budovou na něm stojící společností P., a.s. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dohodou ze dne 29.10.1991, která byla registrována státním notářstvím dne 14.11.1991 č.j. 2Reh 726/94. Společnost P., a.s. (nyní úpadce) přesto uzavřela dne 20.12.1996 s K. b., a.s. zástavní smlouvu, kterou dala do zástavy pozemek parc. č. 1410 (i když zřejmě bez \"dílu A\" vydaného žalobkyni, přesto je \"zástava vedena i na pozemku žalobkyně\") k zajištění pohledávky ve výši 20.000.000,- Kč, a dne 26.6.1998 uzavřela s I., a.s. další zástavní smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem č. 1080-98-II/ZS, podle níž byl k zajištění pohledávky v celkové výši 85.000.000,- Kč zastaven mj. pozemek parc.č. 1410/2 o výměře 95 m2. Žalovaný 1) uplatnil jako zástavní věřitel uvedenou pohledávku zajištěnou zástavním právem k nemovitostem (i k nemovitosti žalobkyně) v konkursu na majetek úpadce společnosti R. a.s. (dříve P., a.s.), který byl prohlášen dne 30.6.2003. Žalobkyně se domnívá, že ke vzniku zástavních práv, které zatěžují pozemek ve vlastnictví žalobkyně, nemohlo platně dojít, neboť společnost R. a.s. (dříve P., a.s.) nakládala \"s vlastnickým právem k pozemku, které jí už nenáleželo\".
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 15.11.2006 č.j. 10 C 82/2004-190, opraveným usnesením ze dne 17.5.2007 č.j. 10 C 82/2004-218, žalobě vyhověl a rozhodl, že na náhradě nákladů řízení jsou povinni žalobkyni zaplatit žalovaný 1) částku 12.575,- Kč a žalovaný 2) částku 12.575,- Kč, vše k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobkyně je vlastníkem předmětné nemovitosti podle dohody o vydání věci ze dne 29.10.1991 (registrované rozhodnutím býv. S. n. pro P. ze dne 14.11.1991 sp. zn. 2 Reh 726/91), k níž bylo zřízeno zástavní právo na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 20.12.1996 mezi společností P., a.s. (nyní úpadce R. a.s.) a K. b., a.s. ve prospěch pohledávky ve výši 20.000.000,- Kč (tato pohledávka byla postoupena společnosti K., s.r.o.), a na základě zástavních smluv ze dne 26.6.1998 č. 1080-98-II/ZS a ze dne 7.4.1999 č. 1080-99-III/ZS, uzavřených mezi společností P., a.s. (nyní úpadce R. a.s.) a I. a P. b., a.s. k zajištění pohledávek ve výši 55.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy č. 69-040-95 ze dne 13.9.1995 a ve výši 30.000.000,- Kč z úvěrové smlouvy č. 122094032 ze dne 14.9.1994 [tyto pohledávky byly postoupeny žalovanému 1)]. Poté, co dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, soud prvního stupně dospěl k závěru, že \"s předmětnou nemovitostí mohla nakládat jako výlučný vlastník pouze žalobkyně\", že úpadce R. a.s. (dříve P., a.s.) nemohl smluvně zřídit k předmětné nemovitosti zástavní práva, neboť jako nevlastník nemohl s nemovitostí nakládat, a že proto jsou předmětné smlouvy \"neplatné a z tohoto důvodu nezpůsobilými právními důvody vzniku zástavních práv\". Námitku, že zástavní věřitel byl při uzavírání zástavních smluv v dobré víře o vlastníku zastavované nemovitosti podle údajů v katastru nemovitostí, odmítl s odůvodněním, že \"šlo o zajištění pohledávek ve značné finanční výši a že tedy bylo věcí opatrnosti zástavního věřitele, aby si před uzavřením smlouvy řádně ověřil, zda katastrální stav odpovídá stavu skutečnému\".
K odvolání žalovaného 1) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.10.2007 č.j. 69 Co 118/2007-235 rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích \"ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1)\" potvrdil a rozhodl, že žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 12.257,- Kč k rukám advokáta. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, podle názoru odvolacího soudu však v projednávané věci případná dobrá víra zástavního věřitele nemůže mít význam. I když mu byla \"známa\" judikatura Nejvyššího soudu o této otázce, dospěl odvolací soud k závěru, že v ní byl přijat \"značně extenzivní výklad\" ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku, a je přesvědčen, že \"právní důvod nabytí a právní způsob nabytí nelze od sebe oddělovat\", neboť \"ke způsobu nabytí nemůže dojít bez právního titulu\", \"uzavřením smlouvy se sledují nejen účinky obligační, ale i hmotněprávní\" a vklad práva \"lze povolit jen za předpokladu, že smluvní strany byly legitimovány uzavřít smlouvu s jejími obligačními účinky\". Odvolací soud současně odmítl názor, že \"vklad představuje odevzdání nemovitosti zástavnímu věřiteli\"; dovodil, že \"k odevzdání zástavy může pojmově dojít jen u ruční zástavy, kde je předmětem zástavy movitá věc\", a že \"vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí k faktickému převzetí nemovitostí nedochází, neboť vkladem zástavního práva zástavní věřitel nic fakticky nepřejímá - nedostává nemovitost do svého držení\". Protože v projednávané věci dal cizí pozemek do zástavy nevlastník, který neměl souhlas vlastníka ani jiné oprávnění, je zástavní smlouva absolutně neplatná a \"z této neplatné zástavní smlouvy nemohlo platně vzniknout zástavní právo, přestože byl vklad zástavního práva do katastru nemovitostí povolen\". I když odvolací soud nepovažoval otázku dobré víry zástavního věřitele za významnou, zaujal k ní stanovisko; dovodil v tomto směru, že \"právní předchůdce žalovaného 1) mohl mít při obvyklé opatrnosti, kterou lze po něm jako po finančním ústavu vyžadovat, pochybnosti o vlastnictví zástavy\", neboť \"zástavní smlouva byla uzavírána v době, kdy byly v plném běhu restituce\", \"zástavní věřitel byla významná banka, která si vzhledem ke své činnosti poskytování úvěrů a jejich zajišťování musela být vědoma rizik, která se v evidenci vlastnických práv mohou vyskytovat\", \"předmětem zástavy byl pozemek bez stavby\" a \"v takových případech je na místě vyžadovat vyšší než jinak požadovanou obvyklou opatrnost při uzavírání zástavní smlouvy a detailnější prověření majetkových poměrů\" a \"k potřebné míře opatrnosti zástavního věřitele, kterým byla banka, v daném případě náležel požadavek bližšího vysvětlení údajné rozdílnosti majetkových vztahů k zastavovanému pozemku a stavby na něm stojící, která předmětem zástavního práva nebyla, tuto skutečnost bylo možno ověřit ve sbírce listin a nespokojit se jen s výpisem z katastru nemovitostí\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Vytýká odvolacímu soudu, že se \"neopodstatněným způsobem\" odchýlil od konstantní judikatury o výkladu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.12.2000), a dovozuje, že zástavní právo k nemovitostem může vzniknout i na základě neplatné zástavní smlouvy, byla-li odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, když odevzdáním zastavené věci se u nemovitostí rozumí vklad zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch zástavního věřitele. Žalovaný 1) dále namítá, že nemohou obstát závěry soudů o nedostatku dobré víry. Uvedl, že v ustanovení §11 zákona č. 265/1992 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) je vyjádřen \"princip dobré víry ve stav katastru nemovitostí\", že \"pravidla pro posuzování dobré víry jsou pro všechny stejná\" a že v tomto směru \"nelze klást jiné požadavky na banky, podnikatele nebo občany\". V roce 1998 při uzavírání zástavní smlouvy navíc \"nebyl důvod věnovat zvýšenou pozornost probíhajícím restitucím, když restituce v této věci skončila uzavřením dohody o vydání věci již v roce 1991 a bylo chybou katastrálního úřadu, že tuto skutečnost nepromítl ani po 7 letech do zápisu v katastru nemovitostí\". Žalovaný 1) navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný 1) napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné otázku, zda může vzniknout zástavní právo ve smyslu §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.2000 k nemovitosti na základě zástavní smlouvy, kterou jako zástavce uzavřel ten, kdo nebyl vlastníkem zastavované nemovitosti a ani k zastavení nemovitosti neměl souhlas vlastníka nebo jiné oprávnění nakládat s nemovitostí. Protože odvolací soud tuto právní otázku posoudil v rozporu s judikaturou soudů, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného 1) proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené; zástavní právo se vztahuje na zástavu, její příslušenství a přírůstky, avšak z plodů jen na ty, které nejsou oddělené (§151a odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000). Zástavní právo vzniká na základě písemné smlouvy, schválené dědické dohody nebo ze zákona (§151b odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000). Zástavní právo vzniká, jde-li o nemovitost, vkladem do katastru nemovitostí (§151b odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1993 do 31.12.2000). Dá-li někdo do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, vznikne zástavní právo jen, je-li věc odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijme v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit; v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000).
Při zřízení zástavního práva k nemovitosti na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí zástavního práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku zástavního práva podle ní ještě nedochází; ten nastává až vkladem zástavního práva do katastru nemovitostí provedeným na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o jeho povolení (modus adquirendi), který má právní účinky ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
Z výše citovaných ustanovení mimo jiné vyplývá, že k uzavření zástavní smlouvy je zapotřebí, aby její účastníci (tj. zástavní věřitel a zástavce) v ní určili (jako její tzv. podstatné náležitosti) předmět zástavního práva (zástavu) a pohledávku, kterou zástavní právo zabezpečuje (zajišťuje). Zástavní smlouvu je oprávněn (legitimován) uzavřít jako zástavce jen ten, kdo je vlastníkem zástavy, popřípadě ten, kdo má podle zákona k zástavě jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy; dává-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc, může tak učinit, avšak jen se souhlasem vlastníka, popřípadě osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem. Dá-li zástavce podle zástavní smlouvy do zástavy cizí věc bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, je zástavní smlouva neplatná, neboť svým obsahem odporuje zákonu (§39 občanského zákoníku).
I když je zástavní smlouva neplatná proto, že zástavce podle ní dal do zástavy cizí nemovitost bez souhlasu vlastníka nebo osoby, která má k věci jiné věcné právo neslučitelné se zástavním právem, neznamená to bez dalšího, že zástavní právo k nemovitosti - bylo-li podle této smlouvy vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí - nevzniklo (nemohlo vzniknout). Přestože je zástavní smlouva neplatným právním úkonem, z ustanovení §151d odst.1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 vyplývá, že zástavní právo podle ní vznikne, avšak jen tehdy, byla-li zástava odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, přičemž v případě pochybností platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Za podmínek uvedených v ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 vzniká na základě smlouvy zástavní právo bez ohledu na to, zda zástavou je movitá věc nebo nemovitost. Odevzdáním nemovitosti ve smlouvě uvedenému zástavnímu věřiteli se podle ustálené judikatury soudů ve smyslu tohoto ustanovení nerozumí její předání zástavnímu věřiteli (jak se mylně domnívá odvolací soud), ale odevzdání v právním slova smyslu, kterým je vklad zástavního práva do katastru nemovitostí v jeho prospěch (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.11.1999 sp. zn. 21 Cdo 328/99, uveřejněný pod č. 48 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.11.2001 sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, uveřejněné pod č. 1 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003); na těchto závěrech dovolací soud nemá - ani s přihlédnutím k argumentům odvolacího soudu - v projednávané věci důvod cokoliv měnit.
Zástavní věřitel je z pohledu ustanovení §151d odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.1.1992 do 31.12.2000 - obecně vzato - v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, tehdy, jestliže má důvod být přesvědčen o tom, že zástavce má právní titul, který mu umožňuje věc zastavit, tedy že zástavce je vlastníkem zástavy nebo že k ní má podle zákona jiné právo, které mu umožňuje dát věc do zástavy. Otázku dobré víry je třeba hodnotit nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) zástavního věřitele, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Vždy je třeba zvažovat, zda zástavní věřitel při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu při uzavírání zástavní smlouvy po něm požadovat (od něj očekávat), neměl, popřípadě nemohl mít důvodné pochybnosti o tom, že zástavce je vlastníkem zástavy, popřípadě že má k zástavě jiné právo, které mu ji umožňuje zastavit. Ve svých důsledcích pak jde o posouzení dobré víry zástavního věřitele ve vztahu k právnímu titulu, na základě kterého mu zástavce dává (zástavní smlouvou) věc do zástavy. Nepodaří-li se náležitě objasnit všechny okolnosti o tom, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn věc zastavit, a jsou-li tedy o dobré víře zástavního věřitele pochybnosti, pak platí, že zástavní věřitel jednal v dobré víře (§151d odst. 1 věta druhá obč. zák.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.8.2004 sp. zn. 21 Cdo 2074/2003, uveřejněný pod č. 169 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004].
Odvolací soud, který se k otázce dobré víry zástavního věřitele v posuzované věci vyslovil, i když ji - veden svým chybným právním názorem - nepovažoval za významnou, dovodil, že zástavní věřitel nezachoval při uzavírání zástavních smluv \"obvyklou míru opatrnosti\" převážně jen na základě obecných úvah, které nevycházely ze zjištění skutkového stavu věci (neměl se zejména s ohledem na výši zajišťované pohledávky spokojit jen s výpisem z katastru nemovitostí a měl požadovat bližší vysvětlení \"údajné rozdílnosti majetkových vztahů k zastavovanému pozemku a stavby na něm stojící\"). Pro úvahu, zda zástavní věřitel přijal zástavu v dobré víře, že zástavce je oprávněn nemovitost zastavit, nebylo důležité jen to, od kdy byl v katastru nemovitostí evidován pozemek č. 1410/2, ale především celkový stav zápisů v katastru nemovitostí vztahující se k zástavě a okolnost, jaké podklady měl (mohl mít) zástavní věřitel k dispozici, právě v době, kdy uzavíral zástavní smlouvu. Odvolací soud se těmito okolnostmi nezabýval a správnost jeho závěrů v tomto směru proto nelze pro nedostatek důvodů přezkoumat.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek (i související usnesení) soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i tato rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu