ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1838.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1838/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce PaeDr. A. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. ú. H. d., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 9 C 152/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. prosince 2007, č. j. 26 Co 529/2007-134, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 22. 5. 2006 žalovaný sdělil žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 6. 5. 2006 zanedbal povinný dozor nad jemu svěřenou skupinou dětí, neboť „na nádraží ve S. P. bez náležitého dozoru a dohledu pustil jemu svěřené klienty na peron nádraží, kde tito nakoupili 3 litry krabicového vína, které posléze společně vypili“, a následně je „bez náležitého dozoru a dohledu pustil v obci S.v na dobu 15 - 30 minut pod most k punkerům, kteří tam měli sudy piva a jiný alkohol“. Výsledkem tohoto jednání bylo, že ztratil nad jemu svěřenou skupinu klientů kontrolu a že celá skupina v důsledku jeho jednání utekla. Tím byl závažně narušen výkon ústavní výchovy a probíhající protialkoholní a protitoxikomanická léčba.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že volná vycházka s dětmi patřila do běžné terapie a že je tedy jako vychovatel mohl pustit i mimo přímý dozor, což je součástí terapeutického programu. Nemohl jim ani bránit v odchodu ze skupiny, protože by tak porušil jejich osobnostní právo na svobodu pohybu. To, že se opili, se stalo v době, kdy fakticky již byli na útěku a mimo jakýkoliv dosah žalobce. Skutečnost, že chovanci utečou, není u žalovaného nic mimořádného. „Útěkářství“ dětí s následným zajištěním či opatřením drogy nebo alkoholu není nic výjimečným a žalobce tvrdí, že nezná případ, kdy by byl jiný vychovatel či pracovník žalovaného perzekuován tak, jako se stalo v jeho případě.
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 23. května 2007, č. j. 9 C 152/2006-109, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 8.270,50 Kč k rukám JUDr. H. E. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že se u žalobce o porušení pracovní kázně „nepochybně jednalo, když žalobce nesplnil svůj základní úkol, tj. zajistit dozor nad svěřenými osobami a společně s nimi se vrátit do místa výkonu ústavní výchovy“, neboť v důsledku žalobcova nedostatečného dozoru si opatřily alkohol, uvedly se do podnapilého stavu, přestaly být kontrolovatelné, odmítly respektovat pokyny žalobce a rozutekly se. Při úvaze o intenzitě porušení pracovní kázně přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce byl dlouholetým zaměstnancem žalovaného, že mu v dřívějším období nebylo porušení pracovní kázně vytýkáno, že však zvoleným způsobem výkonu dozoru ponechal svěřeným osobám prostor k tomu, aby si pořídily značné množství alkoholu a aby tento alkohol zkonzumovaly, že útěkem svěřených osob došlo k přerušení výkonu soudem nařízené ústavní výchovy, jakož i k narušení režimu psychiatrické a AT léčby, a že existovala možnost, že dojde k újmě na jejich životě či zdraví, případně naopak, že dojde ze strany těchto osob k protiprávnímu jednání k tíži jiných subjektů. Uzavřel, že vzhledem k okolnostem případu nebylo možno po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále zaměstnával.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 12. 2007, č. j. 26 Co 529/2007-134, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobci dne 22. 5. 2006 žalovaným je neplatné, a rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem 7.650,- Kč a náklady odvolacího řízení 9.120,- Kč, oboje k rukám jeho zástupce. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že jednáním vytknutým žalobci v dopise ze dne 22. 5. 2006 žalobce pracovní kázeň porušil. Na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že jednání žalobce nedosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Vycházel přitom z toho, že žalobce svým jednáním nedával najevo přezíravý postoj k plnění své povinnosti zajistit dozor nad skupinou jemu svěřených chlapců, že stěží mohl nevyhovět jednomu z chlapců, který požádal o možnost odejít na toaletu (nevěděl o tom, že tento chlapec má u sebe peníze a že tohoto okamžiku využije k nákupu alkoholu), že sice selhal jako vychovatel, pokud následky konzumace u svěřených osob nezpozoroval, že však se stejnou skupinou výlet již absolvoval v minulosti, dal jim „rozchod“ a vše proběhlo bez problémů, že šlo o jednorázové vybočení z plnění jeho povinností, že byl svým zaměstnavatelem hodnocen jako průměrný pracovník, že se porušení pracovní kázně dopustil pouze jedenkrát před více lety (v r. 2001), nikoli však při výkonu práce vychovatele v ústavu, ale rovněž na výletě s chovanci, a že svým ojedinělým jednáním nezpůsobil žalovanému škodu. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje tomu, že by po dobu výpovědní lhůty při ukončení pracovního poměru výpovědí své pracovní povinnosti žalobce nadále porušoval, a že žalovaný netvrdil a nic ani nenaznačuje, že by žalobce byl negativním vzorem pro ostatní zaměstnance, vyjádřil odvolací soud přesvědčení, že po žalovaném bylo možno spravedlivě požadovat, aby žalobce jako vychovatele nadále do doby skončení výpovědní lhůty zaměstnával a pověřoval ho výkonem práce na pracovišti.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že odvolací soud bagatelizuje okolnosti, za kterých k porušení pracovní kázně žalobcem došlo, především však důsledky, které jednáním svěřených závadových osob po požití alkoholu hrozily, že při naprosto běžném výkonu svých pracovních povinností měl zjistit, že jemu svěřené osoby jsou pod vlivem alkoholu, že vědomě nedbalým výkonem pracovních povinností umožnil svěřeným závadovým osobám dostat se do stavu opilosti, že žalobce sám hodnotil své počínání jako hloupou a školáckou chybu, v důsledku které se jemu svěřené děti staly neovladatelnými, a že „takové selhání pedagoga a vychovatele ve vztahu ke svěřeným osobám i jejich okolí nelze hodnotit jinak než jako mimořádně hrubé porušení pracovních povinností, neboli porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť dovolací důvod uvedený dovolatelem není způsobilý k projednání dovolání u dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 22. 5. 2006, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 6. 2006, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých souvisejících zákonů – dále jen „zák. práce“ (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce).
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru (srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce) a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Jak správně uvedl ve svém rozsudku ze dne 23. května 2007, č. j. 9 C 152/2006-109, soud prvního stupně (a odvolací soud vyšel ze stejných závěrů) ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého porušení pracovní kázně žalobcem spočívající v tom, že dne 6. 5. 2006 zanedbal povinný dozor nad jemu svěřenou skupinu dětí, není důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm.b) zák. práce. S touto námitkou dovolatele Nejvyšší soud ČR nesouhlasí.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, nelze - i za přihlédnutí k dosavadnímu postoji žalobce k plnění pracovních úkolů, k osobě žalobce a intenzitě porušení povinnosti - dovodit, že by jednání žalobce dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Není pochyb o tom, že žalobce se jednáním vytýkaným v dopise ze dne 22. 5. 2006 porušení pracovní kázně dopustil a že zanedbání dohledu nad svěřenými osobami s tam uvedenými následky je obvykle důvodem k rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením. V projednávané věci však rozhodujícím z tohoto hlediska jsou vedle povahy porušené povinnosti také doba a situace, v níž k porušení pracovní kázně ze strany žalobce došlo, jakož i to, že žalobce nezpůsobil tímto porušením pracovní kázně svému zaměstnavateli škodu. Nelze navíc přehlédnout, že k porušení pracovní kázně žalobcem došlo při dohledu nikoli nad „malými dětmi“, ale nad dvěma již zletilými osobami (M. B. a T. Z.) a nad třemi chlapci ve věku 17, 17 a 16 let (P. Š., D. V. a V. F.), a že se chyby v úsudku (když připustil „rozchod“) žalobce dopustil pod dojmem dosud řádně probíhajícího výletu v rámci programu „P.“. Odvolací soud rovněž správně akcentoval, že šlo o jednorázové vybočení z plnění žalobcových povinností. Okamžité zrušení pracovního poměru je - jak uvedeno již výše - výjimečné opatření, které může zaměstnavatel použít, jen jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. V projednávané věci takové okolnosti nebyly v řízení před soudy zjištěny a ani tvrzeny a nevyplývají ani z údajů uvedených v dovolání.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb. a č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaný povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. července 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu