ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.1873.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 1873/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce V. H., zastoupeného advokátem, proti žalované I. CZ, s.r.o., zastoupené advokátkou, o 71.004,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 150/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2007 č.j. 15 Co 393/2005-149, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba o zaplacení částky 41.158,- Kč zamítá, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalované (její právní předchůdkyni I. N. P., s.r.o., uložena povinnost zaplatit mu celkem 71.004,- Kč jako náhradu nevyplacené složky mzdy a náhradu cestovních výdajů. Žalobu odůvodnil zejména tím, že součástí pracovní smlouvy bylo ujednání o mzdových podmínkách, podle něhož byl žalobce „povinen plnit měsíční plán podepsaných smluv o dílo ve výši 60.000,- Kč“, žalovaná však odmítá zaplatit nedoplatky další složky mzdy za roky 1998 a 1999 ve výši 41.158,- Kč, tzv. provize, která – jak žalobce zdůrazňuje – „v žádném případě nebyla omezena jen na splnění výše uvedeného plánu a byla pouze odstupňována na základě dosažených výsledků“. Žalovaná dále odmítá vyplatit žalobci cestovní náhrady za období od dubna 1998 do května 1999 ve výši 29.846,- Kč, jejichž úprava „byla ve společnosti řešena paušálem pro jednotlivé obchodní zástupce“.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16.11.2000 č.j. 61 C 150/99-66 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení částku 13.125,- Kč k rukám advokátky JUDr. P. M. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že, vycházel-li žalobce z toho, že „plán splnil při dosažení výkonu ve výši 60.000,- Kč“, nebyly jeho závěry správné, neboť ze mzdového ujednání „logicky vyplývá“, že stanovená „částka 60.000,- Kč, pokud nebude stanoven limit nižší, bude částkou minimální“. Tento závěr dovodil jednak z dalšího ujednání mzdového výměru, v němž je uvedeno, že „obchodnímu zástupci může vzniknout i nárok na bonus, který je vázán na dosažení minimálně 100% plnění měsíčního plánu prodeje, který bude v minimální výši 100.000,- Kč“, a rovněž ze zjištění, že každému zaměstnanci byl na konci měsíce „stanoven osobní měsíční plán pro měsíc další“, když i sám žalobce „připustil, že mu byl oznamován jiný limit než 60.000,- Kč, on jej však nebral na vědomí, protože nepracoval v úkolové mzdě“. Ohledně náhrady cestovních nákladů dospěl soud prvního stupně k závěru, že „žalobce neprokázal, že by mu vznikl měsíčně nárok na vyplacení částky 4.414,- Kč na cestovních náhradách“, neboť „žalovaný nejednal v rozporu s právními předpisy a náhradu cestovních nákladů vyplácel paušální částkou“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.3.2004 č.j. 37 Co 108/2001-74 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že závěr soudu prvního stupně o výkladu ujednání o mzdě je nesprávný, a je naopak toho názoru, že „měsíční plán byl stanoven 60.000,- Kč, výjimečně mohl být stanoven pod tuto hranici“. Ohledně posouzení žalobcova nároku na cestovní náhrady vytknul soudu prvního stupně, že jeho „odůvodnění je nepřesvědčivé“, neboť se zejména nezabýval „obsahem směrnic I. K., na které odkazuje bod 08 pracovní smlouvy“, a že tedy bude třeba „posoudit, zda ujednání po bodem 08 není ujednáním o dalších podmínkách, na kterých mají účastníci zájem“.
Městský soud v Brně poté rozsudkem ze dne 28.6.2005 č.j. 61 C 150/99-110 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 41.158,- Kč s 11% úrokem z prodlení, ohledně částky 29.846,- Kč s 11% úrokem z prodlení žalobu zamítl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 1.341,- Kč. Vázán právním názorem odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k závěru, že vzhledem k „povaze a obsahu ujednání mezi žalobcem a žalovanou v pracovní smlouvě“ má žalobce nárok na částku ve výši 41.158,- Kč, která představuje „část provizí náležející žalobci“ za měsíce duben, květen, červenec, říjen a listopad r. 1998 a za měsíce únor, březen, duben a květen r. 1999. Ohledně částky 29.846,- Kč za cestovní náhrady dospěl k závěru, že „žalovaná byla oprávněna formou vnitřního předpisu určovat v souladu se zákonem způsob určení a výši paušálu, jímž byly žalobci (a ostatním obchodním zástupcům) vyúčtovávány cestovní náhrady“, a že „platnou směrnicí upravující výši a způsob výpočtu paušálu byla směrnice č. 08/98“, kterou byla zrušena směrnice I. K., „podle níž žalobce svůj nárok odvíjel“.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29.5.2007 č.j. 15 Co 393/2005-149 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu ohledně „částky 41.158,- Kč s příslušenstvím“ zamítl, ve zbývající části, „ohledně povinnosti zaplatit žalobci částku 29.846,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení“ rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud „v odlišném složení dospěl k jinému právnímu posouzení pracovní smlouvy a platových podmínek žalobce“ a „ztotožnil se“ tak s názorem soudu prvního stupně, který tento vyslovil již v rozsudku ze dne 16.11.2000. Odvolací soud má za to, že „z celého obsahu mzdového výměru logicky vyplývá, že částka 60.000,- Kč je částkou minimální, které má obchodní zástupce dosáhnout při sjednávání smluv o dílo“. Žalobce sám „připustil, že mu byl měsíčně oznamován jiný limit, než částka 60.000,- Kč“, přičemž jeho námitky o tom, že nepracoval v úkolové mzdě soud neshledal důvodnými. Podle názoru odvolacího soudu žalovaná navíc na základě listinných důkazů prokázala „výši oznamovaných měsíčních plánů“ a také „skutečnou výši plnění plánu žalobcem i výpočet provize či přiznání bonusu a uplatnění srážek“. Závěr soudu prvního stupně o nároku žalobce na proplacení cestovních náhrad je však „předčasný“. K názoru, že „žalovaná vůči žalobci nemá dluh z titulu proplacení cestovních náhrad, nestačí“ podle názoru odvolacího soudu „jen konstatování, že žalobce odvíjí svůj nárok od směrnice č. 4/98 ze dne 5.1.1998“, ale je zapotřebí – jak odvolací soud dále zdůrazňuje – zabývat se tím, zda „listina ze dne 27.2. 1998 je listinou pravou, která nebyla žalovanou předložena účelově a dále tím, zda paušalizace náhrad u žalované byla stanovena v souladu s ustanovením §19 zákona č. 119/92 Sb. o cestovních náhradách“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že „se zamítá návrh žalobce, aby mu žalovaná zaplatila částku 41.158,- Kč s příslušenstvím) podal žalobce dovolání, v němž namítá, že ze znění pracovní smlouvy vyplývá, že mezi ním a žalovanou bylo uzavřeno „ujednání o platu, které je přísně důvěrné“, přičemž jde o „dvoustranný právní úkon, který je v relaci s obsahem pracovní smlouvy v bodě 08) a 09)“. Dovolatel je toho názoru, že podle předmětného mzdového ujednání „při překročení plánu 60.000,- Kč má nárok na provizi, jejíž procentuální vyjádření je v listině dohodnuto, přičemž při překročení plánu 60.000,- Kč o 100 a více procent pak vzniká nárok na bonus“, a zároveň zdůrazňuje, že „jiné smluvní ujednání mezi nimi (žalobcem a žalovanou) nebylo, alespoň žalovaná strana žádnou listinu v tomto směru nepředložila“. Žalobce rovněž zdůrazňuje, že „bez písemné dohody s ním nebylo možno měnit měsíční plán podepsaných smluv, neboť kdyby tomu tak bylo, pak by ujednání o platu ztratilo jakýkoliv smysl“. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v této části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná zdůraznila, že „mzdový výměr není součástí pracovní smlouvy“, neboť „účastníci se v pracovní smlouvě pouze dohodli na tom, že mzda bude stanovena ve mzdovém výměru v souladu se směrnicemi společnosti“. Žalovaná tedy byla „oprávněna stanovovat měsíční plán prodeje, ve kterém byla zohledněna konkrétní situace (nabízený produkt, čerpání dovolené apod.)“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně částky 41.158,- Kč s úroky z prodlení byla zamítnuta) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce pracoval u žalované v pracovním poměru jako obchodní zástupce na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1998, ve které bylo – kromě jiného – dohodnuto, že „platové podmínky a úhrada vedlejších nákladů jsou stanoveny ve mzdovém výměru dle platného Mzdového řádu společnosti I. K. s.r.o. a ostatních směrnic společnosti“. V listině bez data podepsané jednatelkou Ing. D. D. a žalobcem u textu „převzal dne“ bylo ohledně „další složky mzdy“ uvedeno, že „obchodní zástupce je povinen plnit stanovený plán podepsaných smluv o dílo ve výši 60.000,- Kč měsíčně“, že „provize – je svojí procentuální výší vázána na plnění měsíčního plánu prodeje z hodnoty sjednaných smluv o dílo dodaných včetně úplných podkladů pro výrobu a pořízených v daném měsíci“; její postupně se zvyšující sazba od 3% do 8% byla stanovena „při plnění měsíčního plánu“ od 80% do 100%. „Samostatně je řešena provize při překročení měsíčního plánu. V tomto případě je procentuální výše provize vázána na úroveň překročení a její hodnota se vypočítává pouze z hodnoty smluv o dílo nad plán“. Její postupně se zvyšující sazba od 10% do 16% byla stanovena rovněž „při plnění měsíčního plánu“ postupně v rozsahu od 100,1% do „200% a výše“. „Provize může být pro porušení pracovních povinností ze strany obchodního zástupce krácena ředitelem prodeje na návrh regionálního prodejního manažera až o 30%“. Žalovaná odmítla poskytnout žalobci doplatek provize vycházejíc z toho, že „měsíční plán uvedený v tomto výměru, tj. 60.000,- Kč, byl vždy posuzován jako minimum a byl měsíčně po dohodě se zaměstnancem upravován s ohledem na nabízené produkty, předpokládanou nepřítomnost zaměstnance z důvodu dovolené apod“. Takto stanovovaný měsíční plán se pohyboval v rozpětí od 85.764,- Kč (leden 1999) do 136.000,- Kč (duben 1998).
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároku na doplatek mzdy, který mu měl vzniknout v období od 1.4.1998 do 31.5.1999 - podle ustanovení (ke dni 1.1.2007 zrušeného) zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku ve znění účinném do 31.12.2000, tj. předtím, než nabyl účinnosti záhon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (dále jen „zákona o mzdě“), a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci, a to podle její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků. Za mzdu se nepovažují další plnění poskytovaná v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo dluhopisů a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě mzda se především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě, není však také vyloučeno aby mzda byla stanovena „jednostranným opatřením zaměstnavatele“. Pro sjednání či stanovení mzdy právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být nižší než mzda, která náleží za podmínek stanovených zákonem o mzdě a zákoníkem práce (srov. §4 odst. 4 zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli (popřípadě aby mzdu zaměstnavatel stanovil) podle své úvahy [mzdu lze sjednat (stanovit) například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat], a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže účastníci v posuzovaném případě na základě ujednání v pracovní smlouvě ze dne 1.4.1998 přenechali stanovení mzdy jednostrannému opatření zaměstnavatele - „mzdovému výměru dle platného Mzdového řádu společnosti I. K. s.r.o. a ostatních směrnic společnosti“, jedná se o postup, který je v souladu s pracovně právními předpisy, které sice dávají přednost „především“ sjednání mzdy vzájemnou dohodou účastníků pracovního poměru nebo kolektivní smlouvou, ale které rovněž umožňují, aby mzdu stanovil svým jednostranným úkonem sám zaměstnavatel (srov. §18 odst. 1 zákona o mzdě).
Není-li mzda stanovena smluvně, a její výše byla přenechána na uvážení zaměstnavatele, je zaměstnavatel při úvaze o stanovení výše mzdy z hledisek její složitosti, odpovědnosti a namáhavosti, podle obtížnosti pracovních podmínek, pracovní výkonnosti a dosahovaných pracovních výsledků, omezován pouze tím, že musí mzdu stanovit písemně před tím, než zaměstnanec započne s výkonem práce, za kterou tato mzda přísluší; protože mzda je splatná až po vykonání práce, a maximální lhůtu pro splatnost částek, na které zaměstnanci za vykonanou práci vznikl nárok, zákon stanoví v délce jednoho měsíce (§10 odst. 1 zákona o mzdě), je odůvodněn závěr, že v případě, vykonává-li zaměstnanec v rámci dohodnutého druhu práce (ať již je vymezen více či méně široce) stejnou práci po delší časové období přesahující kalendářní měsíc, je zaměstnavatel oprávněn změnit jednostranně stanovenou měsíční mzdu pouze do budoucna, nikoli však zpětně po vykonání přidělované práce (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2005 sp. zn. 21 Cdo 2449/2004).
V posuzovaném případě žalovaná netvrdí a z obsahu spisu ani nevyplývá, že způsobem shora uvedeným změnila v listině bez data podepsané jednatelkou Ing. D. D. (a žalobcem u textu „převzal dne“) podmínky poskytování „další složky mzdy“, ostatně i žalobce uvádí, že „jiné ujednání“, kterým by byly podmínky poskytování provizí změněny, mezi účastníky nebylo. Za situace, kdy je sporné, zda nárok na provizi vznikl při splnění „plánu podepsaných smluv o dílo ve výši 60.000,- Kč měsíčně“, jak tvrdí žalobce, anebo zda „měsíční plán uvedený v tomto výměru, tj. 60.000,- Kč, byl vždy posuzován jako minimum a byl měsíčně po dohodě se zaměstnancem upravován“, bylo třeba nejasnosti ohledně předpokladů pro vznik uplatněného mzdového nároku žalobce odstranit výkladem projevu vůle obsaženého ve zmíněné listině za použití interpretačních pravidel obsažených v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
O obsahu právního úkonu - tak, jako tomu bylo v projednávané věci – mohou vzniknout pochybnosti. Ustanovení §240 odst. 3 zák. práce pro tento případ uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník); rozhodné jsou přitom jen okolnosti existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastníci v rozhodné době neměli nebo kterou sice měli, ale kterou neprojevili (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
Projev vůle musí být určitý a srozumitelný, jinak je právní úkon neplatný [srov. §242 odst.1 písm. b) zák. práce]. Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, lze pochybnosti o tom, jaká vůle jím byla vyjádřena, popřípadě jaký byl její obsah, odstranit výkladem. Smyslem výkladu projevu vůle může být jen zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník neměl, popřípadě kterou sice měl, ale kterou neprojevil.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka); rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn. Významným je i to, jak bylo použité slovní vyjádření pochopeno tím, komu byl projev vůle určen. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Platnost právních úkonů je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy byl právní úkon učiněn. Při výkladu právních úkonů (projevů vůle k nim směřujícím) je proto možné přihlížet jen k těm okolnostem, které tu byly jen (právě) v té době, kdy byl projev vůle učiněn (srov. rozsudek Nejvyšší soud ČR ze dne 14. 10. 1996, sp.zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný ve sbírce Soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1997, pod č. 29).
V posuzovaném případě odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – dospěl k závěru, že „z celého obsahu mzdového výměru logicky vyplývá, že částka 60.000,- Kč je částkou minimální, které má obchodní zástupce dosáhnout při sjednávání smluv o dílo“, že však „výše provize byla vázána na plnění měsíčního plánu prodeje z hodnoty sjednaných smluv o dílo“. Tento úsudek odůvodnil toliko paušálně tím, že „výši oznamovaných měsíčních plánů žalovaná v řízení prokázala listinnými důkazy, prokázala také skutečnou výši plnění plánu žalobcem i výpočet provize či přiznání bonusu a uplatnění srážek“, a že žalobce „připustil, že mu byl měsíčně oznamován jiný limit, než částka 60.000,- Kč“. Nevysvětlil však, jaký vliv na obsah podmínek pro poskytování provizí obsažených v listině – mzdovém výměru ke dni jeho vystavení má okolnost, že ve skutečnosti žalovaná „oznamovala“ žalobci jinou výši „měsíčních plánů“, než v listině uvedených 60.000,- Kč, ani neobjasnil, jaký význam z hlediska výkladu obsahu listiny – mzdového výměru má skutečnost, že byla prokázána „skutečná výše plnění plánu žalobcem“. Správnost závěru, že částka 60.000,- Kč je částkou minimální, které má obchodní zástupce dosáhnout, zpochybňuje samotná listina bez data podepsaná jednatelkou Ing. D. D. a žalobcem u textu „převzal dne“, jejíž obsah nenasvědčuje názoru o možnosti průběžně měnit měsíční plán podepsaných smluv o dílo ve výši 60.000,- Kč. Úvahu odvolacího soudu o podmínkách vzniku nároku na provize požadované žalobcem proto nelze z hlediska dodržení výkladových pravidel vyplývajících z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce považovat za odpovídající zákonu.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu