ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2139.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2139/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce C., L., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. S., 2) L. C., a 3) P. C., zastoupené advokátem, o 339.299,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 41 Cm 385/99, o dovolání žalované 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. ledna 2008 č.j. 6 Cmo 320/2007-233, takto:
I. Dovolání žalované 3) se odmítá.
II. Žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta; jinak žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
I. a P. b., a.s. se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové dne 15.11.1999 domáhala, aby jí žalovaná 1) zaplatila 160.000,- Kč s úroky z této částky ke dni 9.11.1999 ve výši 179.299,05 Kč a dalšími úroky ve výši 30,4% p.a. a aby k uspokojení této pohledávky byl povolen prodej zástavy - \"nemovitostí ve spoluvlastnictví žalovaných 2) a 3), zapsaných na LV u Katastrálního úřadu v O. pro katastrální území a obec S. T., a to rekreační chatka zastavěná plocha 49 m2 a ostatní plocha č. parc. 566/3 o ploše 351 m2\". Žalobu odůvodnila zejména tím, že její právní předchůdkyně Č. h. b., a.s. poskytla žalované 1) podle smlouvy ze dne 28.3.1995 úvěr ve výši 200.000,- Kč, že žalovaná 1) dohodnuté splátky řádně nesplácela a že podle bodu 22 písm. f) Úvěrových podmínek se stal celý úvěr i s příslušenstvím splatný ke dni 19.5.1997. Protože pohledávka z úvěru byla na základě zástavní smlouvy ze dne 28.3.1995 zajištěna zástavním právem k nemovitostem ve společném jmění žalovaných 2) a 3), požaduje věřitelka uspokojení ze zástavy.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 16.11.2004 č.j. 41 Cm 385/99-123 ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. připustil, aby na místo dosavadní žalobkyně vstoupila společnost C. L., a usnesením ze dne 14.5.2007 č.j. 41 Cm 385/99-195 připustil změnu žaloby tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci \"160.000,- Kč spolu s úroky z této částky ke dni 9.11.1999 ve výši 179.299,05 Kč a dále úroky z prodlení z částky 160.000,- Kč od 10.11.1999 do zaplacení ve výši 30,4% p.a.\" a že žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobci 339.299,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 30,4% p.a. z částky 160.000,- Kč od 10.11.1999 do zaplacení s tím, že nárok žalobce může být uspokojen pouze do výše výtěžku z prodeje nemovitostí zajištěných zástavním právem k nemovitostem zapsaným na LV u Katastrálního úřadu v O. pro katastrální území a obec S. T., a to \"rekreační chatka - zastavěná plocha 49 m2 a parc. č. 566/3 - ostatní plocha o výměře 351 m2\".
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 20.6.2007 č.j. 41 Cm 385/1999-210 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení společně a nerozdílně 38.018 Kč \"spolu s 19% DPH z částky 36.950 Kč\" k rukám advokáta. Z provedeného dokazování zjistil, že žalované 1) byl poskytnut Č. h. b., a.s. úvěr ve výši 200.000,- Kč, že žalovaná 1) uhradila pouze 40.000,- Kč na jistině a zbývajících 160.000,- Kč spolu s příslušenstvím nezaplatila, že k 9.11.1999 činila výše sjednaného úroku 97.408,24 Kč a úroků z prodlení 81.890,81 Kč, a že závazek z úvěrové smlouvy byl zajištěn zástavním právem k nemovitostem v obci a k.ú. T. ve společném jmění manželů [žalovaného 2) a žalované 3)] na základě zástavní smlouvy ze dne 28.3.1995. Vycházel dále z rozsudků Krajského soudu v Ostravě ze dne 3.1.2006 sp. zn. 21 Cm 17/2001 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2006 sp. zn. 2 Cmo 193/2006, jimiž byla zamítnuta žaloba podaná žalovanou 3) o určení \"neexistence zástavního práva k nemovitostem\" na základě závěru, že \"zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 28.3.1995 vzniklo\". Protože je podle ustanovení §159a odst. 4 o.s.ř. výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a pro všechny orgány a protože uvedenými rozhodnutími bylo o existenci zástavního práva vzniklého na základě této zástavní smlouvy pravomocně rozhodnuto, je nepochybné, že žalovaní 2) a 3) jsou tedy v postavení zástavních dlužníků a že žalobce má ve smyslu ustanovení §151f občanského zákoníku (ve znění účinném do 31.8.1998) právo na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (z výtěžku získaného jeho zpeněžením).
K odvolání žalované 3) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24.1.2008 č.j. 6 Cmo 320/2007-233 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části [ve výrocích ve vztahu žalobce a žalované 3)] potvrdil, a rozhodl že žalovaná 3) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 53.181,10 Kč k rukám advokáta. Poté, co zjistil, že zástavní právo k nemovitostem ve společném jmění žalovaných 2) a 3) bylo zřízeno na základě zástavní smlouvy ze dne 28.3.1995, odvolací soud shodně se soudem prvního stupně odmítl obranu žalované 3), která namítala, že zástavní smlouvu nepodepsala a že tedy nemohla být platně uzavřena. Odvolací soud odkázal na rozsudky \"Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 Cm 17/2001\" a \"Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 Cmo 193/2006\", v nichž bylo \"ve věci žaloby žalované 3) o určení neexistence zástavního práva ke shora uvedeným nemovitostem\" rozhodnuto, že \"zástavní právo podle zástavní smlouvy ze dne 28.3.1995 vzniklo\". Protože výrok pravomocného rozsudku je v rozsahu, v jakém je závazný pro účastníky řízení, je též závazný pro všechny orgány (§159a odst. 4 o.s.ř.), bylo závazně rozhodnuto o tom, že na nemovitostech ve společném jmění žalovaných 2) a 3) vázne ve prospěch žalobce zástavní právo. Žalobce se proto domáhá uspokojení své pohledávky ze zástavy v souladu se zákonem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 3) dovolání. Namítla, že zástavní smlouvu ze dne 28.3.1995 nepodepsala, ačkoliv byla (měla být) jejím účastníkem, a že se proto nestala perfektní. Závěry soudů by mohly podle názoru žalované 3) obstát, jen kdyby zástavní smlouvu uzavřel se zástavním věřitelem pouze žalovaný 2), z požadavku písemné formy zástavní smlouvy však vyplývá, že je neplatná, jestliže ji její účastník nepodepsal (vlastnoručně), a že proto nemůže mít právní následky. Nesouhlasí se skutkovými ani právními závěry soudů obou stupňů a domnívá se, že bez provedení navrhovaného znaleckého posudku (hodnocení pravosti jejího podpisu soudním znalcem) nelze učinit jednoznačný závěr o platnosti zástavní smlouvy a existenci zástavního práva. Soud prvního stupně se podle jejího názoru \"nedostatečně zabýval její stěžejní námitkou, zda byla zástavní smlouva platně uzavřena\", a odůvodnění napadeného rozsudku je \"nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud nevypořádal s jejími tvrzeními a pouze odkázal na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cm 17/2001 ze dne 3.1.2006 a Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 Cmo 193/2006 ze dne 14.9.2006\". Přípustnost dovolání žalovaná 3) dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., zásadní právní otázku spatřuje v tom, zda \"může být právní úkon - smlouva perfektní v případě, že jsou jejími účastníky na jedné smluvní straně uvedeny dvě osoby, přičemž smlouva je podepsána (uzavřena) pouze jednou z těchto osob, případně zda je takový právní úkon absolutně či relativně neplatný v případě, že účastníky smlouvy uvedenými na jedné straně jsou manželé, přičemž smlouva je podepsána (uzavřena) pouze jedním z manželů\", a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje dovolání žalované 3) za nepřípustné. Uvedl, že soudy obou stupňů byly při svém rozhodování vázány pravomocným rozsudkem \"Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 21 Cm 17/2001\" a \"Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 Cmo 193/2006\", jimž byla žaloba žalované 3) zamítnuta, aniž by se samy vůbec mohly otázkou platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy zabývat.
Žalovaný 2) sdělil, že zástavní smlouvu považuje za neplatnou, neboť nebyla platně uzavřena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání ( §243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaná 3) dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalované 3) proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zejména zjištěno, že k předmětným nemovitostech [nyní ve společném jmění žalovaných 2) a 3)] bylo zřízeno zástavní právo na základě zástavní smlouvy, uzavřené dne 28.3.1995 mezi Č. h. b., a.s. (jako zástavním věřitelem) a žalovanými 2) a 3) [jako zástavci]. Žalovaná 3) namítá, že zástavní smlouvu ze dne 28.3.1995 nepodepsala (na smlouvě je její podpis zfalšován) a žalobou podanou u soudu proti zástavnímu věřiteli (jeho právnímu nástupci) a žalovanému 2) se domáhala určení, že k předmětným nemovitostem \"neexistuje\" zástavní právo. Její žaloba byla rozsudkem Krajského soud v Ostravě ze dne 3.1.2006 č.j. 21 Cm 17/2001-137, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2006 č.j. 2 Cmo 193/2006-172, zamítnuta; podle potvrzení ve spise tyto rozsudky nabyly právní moci dnem 23.10.2006.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že otázka, kterou dovolatelka v projednávané věci opakovaně nastoluje, byla pravomocným rozsudkem Krajského soud v Ostravě ze dne 3.1.2006 č.j. 21 Cm 17/2001-137, potvrzeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2006 č.j. 2 Cmo 193/2006-172, vyřešena závazným způsobem pro žalobce, žalovaného 2) a žalovanou 3) [§159a odst.1 o.s.ř.] a v tomto rozsahu též pro soudy (§159a odst.4 o.s.ř.), a že proto tato věc nemůže být v tomto rozsahu znovu projednávána (§159a odst.5 o.s.ř.) a soud je povinen z přijatého řešení této otázky i v jiném řízení, jehož účastníky jsou žalobce, žalovaný 2) a žalovaná 3), vycházet (§135 odst.2 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že soudy byly v projednávané věci povinny vycházet ze závěru, že na předmětných nemovitostech [nyní ve společném jmění žalovaných 2) a 3)] vázne zástavní právo ve prospěch žalobcovy pohledávky, aniž by byly oprávněny tuto otázku samostatně (znovu) řešit, je nepochybné, že námitky žalované 3) proti platnosti zástavní smlouvy ze dne 28.3.1995 nebyly pro rozhodnutí věci významné a že tedy na nich nemůže být založen závěr o zásadním význam napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani to, kdyby po rozsudku odvolacího soudu (po dni 24.1.2008) byly rozsudky Krajského soud v Ostravě ze dne 3.1.2006 č.j. 21 Cm 17/2001-137 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2006 č.j. 2 Cmo 193/2006-172 zrušeny (např. cestou mimořádného opravného prostředku). Protože by šlo o skutečnost, která nastala až po rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl k ní přihlédnout nejen odvolací soud, ale jako k \"nové\" skutečnosti ani dovolací soud. V případě, že by po rozsudku odvolacího soudu došlo ke zrušení rozsudků Krajského soud v Ostravě ze dne 3.1.2006 č.j. 21 Cm 17/2001-137 a Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14.9.2006 č.j. 2 Cmo 193/2006-172, má žalovaná 3) případně možnost domáhat se obnovy řízení, mohlo-li by nové rozhodnutí pro ni přivodit příznivější rozhodnutí v projednávané věci [§228 odst.1 písm.a) o.s.ř.].
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a protože tedy dovolání žalované 3) proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud ČR je podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 10.000,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 10.300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.957,- Kč. Protože dovolání žalované 3) bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci náklady v celkové výši 12.257,- Kč nahradila. Žalovaná 3) je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Žalovanému 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly, a proto bylo ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř. rozhodnuto, že ve vztahu k žalované 3) nemá žádný z nich právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu