ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2528.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2528/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Š. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. Ú., zastoupené advokátkou, o 22.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 281/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2007, č. j. 11 Co 596/2006-89, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 25.5.2004 (změněnou se souhlasem soudu) domáhal vydání rozsudku, jímž by žalované byla uložena povinnost „zaplatit žalobci částku Kč 22.000,- s 1% týdenním úrokem z prodlení z částky Kč 24 000,- Kč od 4.11.2003 do zaplacení“. Uvedl, že „provozuje Z. v O.“; že „dne 13.10.2003 uzavřel s žalovanou zástavní smlouvu“; že „zástavním předmětem byla B. Č., deklarovaná žalovanou, že je z roku 1736“; že „hodnotu b. deklarovala částkou 30.000,- Kč“; že „zástavní smlouva byla sepsána na částku 25.000,- Kč se splatností 3.11.2003 s týdenním jednoprocentním úrokem“; že „částku 25.000,- Kč žalovaná obdržela v hotovosti“; že „dle zástavní smlouvy, bod 1., je zastavený předmět majetkem žalované“; že „dle bodu 5. zástavní smlouvy, pokud žalovaná nevyplatí pohledávku v den splatnosti, přenechává věc do vlastnictví zastavárny“; že „dne 8.11.2003 osobně vyzval žalovanou k zaplacení částky 25.000,- Kč“; že „žalovaná zaplacení odmítla s tím, že momentálně nemá peníze“; že „nechal b. v antikvariátě odhadnout a byla mu nabídnuta cena 700,- Kč s tím, že b. je z let 1850 – 1864“; že „tímto úmyslným jednáním vznikla žalobci škoda nejméně 24 000,- Kč s 1% úrokem z prodlení týdně počínaje 4.11.2003“; že „žalovaná věděla o tom, že b. nemá deklarovanou hodnotu a snažila se podvodně získat částku 24 000,- Kč“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23.8.2006, č. j. 9 C 281/2004-77, rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci 22.000,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 4.11.2003 do zaplacení a náklady řízení k rukám zástupce žalobce ve výši 11.027,- Kč“ a že „1% týdenní úrok z prodlení se zamítá“. Uvedl, že žalobce „ve výši 22.000,- Kč na žalobě setrval, když tato částka představuje rozdíl mezi cenou b. a částkou, kterou žalované půjčil“; že „z předloženého dokladu o zástavní smlouvě i z přednesu účastníků vyplývá, že účastníci uzavřeli smlouvy dvě, především smlouvu o půjčce, podle níž žalobce poskytl žalované půjčku ve výši 25.000,- Kč, a dále smlouvu zástavní, jíž byla půjčka zajištěná“; že „zástavní smlouva sama o sobě není důvodem pro poskytnutí finanční částky zástavním věřitelem zástavnímu dlužníku“; že „podle smlouvy o půjčce měla žalovaná vrátit půjčenou částku žalobci dne 3.11.2003“; že „pokud tak neučinila, je v prodlení s plněním peněžitého dluhu bez ohledu na to, že žalobce má v držení věc, kterou mu dala do zástavy“; že „žalobce jako věřitel má proto právo požadovat splnění dluhu a vedle toho i úrok z prodlení podle §517 odst. 2 obč. zák., a to ve výši podle §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.“; že „úrok z prodlení je možno v souladu s citovaným nařízením vlády přiznat pouze ve výši dvojnásobku diskontní sazby stanovené Českou národní bankou platné k prvnímu dni prodlení, tedy k 4.11.2003“; že „to platí bez ohledu na to, jaký úrok si účastníci dohodli, na dobu do prodlení žalované s plněním i na dobu prodlení“.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9.1.2007, č. j. 11 Co 596/2006-89, rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu „v celém rozsahu“ zamítl; současně uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 10.353,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 16.543 Kč k rukám její zástupkyně. Dospěl k závěru, že „účastníci uzavřeli dne 13.10.2003 jedinou smlouvu, která není zvlášť upravena v části osmé občanského zákoníku“; že „z tohoto hlediska není významné, že obsahuje určité prvky smlouvy o půjčce a určité prvky smlouvy zástavní“; že „svým obsahem jde o zvláštní smlouvu nepojmenovanou, jak připouští §51 obč. zák.“; že „na takové zvláštnosti obsahu smlouvy a její odlišnosti od smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní je vlastně založena zastavárenská činnost jako jeden ze způsobů živnostenského podnikání“; že „zastavárník přebírá věc do úschovy od zákazníka, poskytuje mu určitou finanční částku s vymezením doby, kdy má být tato částka sjednaným navýšením vrácena oproti vrácení předané věci“; že, „nestane-li se tak, tedy není-li peněžní obnos vrácen, obsahuje smlouva ujednání o převodu vlastnictví věci ze zákazníka na zastavárníka“; že „k takovému ujednání mezi účastníky ve smlouvě uzavřené dne 13.10.2003 skutečně došlo a soud prvního stupně vlastně o možnosti změny vlastnictví věci vůbec neuvažoval“; že „zároveň nebylo tvrzeno ani zjištěno, že by se účastníci po uzavření uvedené smlouvy dohodli jinak, tedy že by změnili uvedená smluvní ujednání“; že „v posuzované věci není pochyb, že žalovaná do 3.11.2003 částku 25.000,- Kč navýšenou o sjednaný úrok nenahradila“; že „z obsahu smlouvy proto plyne, že počínaje 4.11.2003 přešlo vlastnictví věci z žalované na žalobce“; že „není důležité, jakou měla věc hodnotu a z jakých důvodů žalovaná částku 25.000,- Kč s příslušenstvím žalobci nevrátila“; že „není ani rozhodující, jak byla smlouva z 13.10.2003 účastníky uzavřená označena“; že „rozhodující je její obsah“; že „přešlo-li po uplynutí sjednané lhůty vlastnictví věci ze žalované na žalobce jako zastavárníka, nemůže se žalobce úspěšně domáhat úhrady částky, kterou žalované poskytl a ani částky nižší“; že „v posuzovaném případě totiž žalobce snížil žádanou finanční náhradu o hodnotu věci zjištěnou znaleckým posudkem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že „zástavní smlouva není podepsána žalobcem a neobsahuje ani jeho razítko, lze tedy konstatovat neplatnost uvedené smlouvy od počátku“; že „B. Č. byla žalovanou deklarována jako rodinná historická památka, předávaná z generace na generaci a rodina se jí nikdy nehodlala zbavit, že těmito tvrzeními ho žalovaná oklamala a po dlouhém jednání z něj vymámila částku 25.000,- Kč“; že „žalovaná původně požadovala za b., která dle jejího vyjádření byla vydána v roce 1736, částku 30.000,- Kč“; že „posléze po vzájemné dohodě (tak, jak je uvedeno v bodě číslo 2 zástavní smlouvy) byla společně dohodnuta cena 25.000,- Kč“, že „částka 25 000,- Kč byla žalobcem žalobkyni vyplacena“; že „teprve později žalobce zjišťoval cenu b. v antikvariátu a ve starožitnostech, kde mu majitelé oznámili, že cenu této bible zjišťovala její majitelka a byla jí oznámena cena (při výkupu) od 900,- Kč do 1.000,- Kč“; že „žalovaná tedy prokazatelně žalobce podvedla, neboť při uzavírání smlouvy věděla, že hodnota b. je kolem 1.000,- Kč“; že „znalecký posudek soudního znalce pak stanovil cenu b. částkou 3.000,- Kč“; že „dle žalované šlo o tisk, vydaný v roce 1736, dle Policie ČR a znaleckého posudku byla b. vydána v roce 1864 – 1865, tedy o 128 let později“; že „odvolací soud nesprávně posoudil i jeho odstoupení od smlouvy v době, kdy se potvrdily jeho pochybnosti o tom, že byl žalovanou zcela bezostyšně a plánovitě podveden“; že „má za prokázané, že smlouva byla uzavřena na jinou knihu vydanou v roce 1864 – 1865“; že „z uvedeného důvodu je smlouva od počátku neplatná, že je tedy prokázáno, že jeho odstoupení od smlouvy je věcně i právně podloženo a strany by si měly vrátit, co vzájemně plnily“. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná uvedla, že „tvrzení žalobce o tom, že zástavní smlouva není žalobcem podepsána a není opatřena jeho razítkem a že je z tohoto důvodu neplatná, je novým skutkovým tvrzením, vzneseným až v průběhu dovolacího řízení“; že „toto tvrzení je tedy nepřípustné a dovolací soud k němu nemůže přihlížet“; že „mimo to, smlouva, kterou s žalobcem uzavřeli, může být uzavřena i ústní formou, absence podpisu by tedy nezpůsobila její neplatnost“; že „žalobci ohledně hodnoty b. řekla, že ve starožitnictví v K. V. jí řekli, že b. má hodnotu 30 tisíc korun“; že „v této době neměla k dispozici žádný znalecký posudek ohledně hodnoty b.“; že „jak bylo prokázáno výslechem její dcery, žalobce měl předtím, než smlouvu uzavřeli, bibli dva dny ve svém držení“; že „žalobce tedy mohl provést svá vlastní šetření ke zjištění hodnoty b.“; že „tvrzení, že žalobce odstoupil od smlouvy nebylo v soudním řízení prokázáno“; že „tvrzení, že smlouva byla uzavřena na jinou knihu je naprosto absurdní, žádnou jinou b., než tu, co má žalobce ve svém držení, nikdy neměla a žalobci ji tudíž nemohla ukazovat“; že „považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné“ a „navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobce namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu, že „účastníci uzavřeli dne 13.10.2003 jedinou smlouvu, která není zvlášť upravena v části osmé občanského zákoníku“; že „z tohoto hlediska není významné, že obsahuje určité prvky smlouvy o půjčce a určité prvky smlouvy zástavní“; že „svým obsahem jde o zvláštní smlouvu nepojmenovanou, jak připouští §51 obč. zák.“; že „na takové zvláštnosti obsahu smlouvy a její odlišnosti od smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní je vlastně založena zastavárenská činnost jako jeden ze způsobů živnostenského podnikání“; že „zastavárník přebírá věc do úschovy od zákazníka, poskytuje mu určitou finanční částku s vymezením doby, kdy má být tato částka sjednaným navýšením vrácena oproti vrácení předané věci“; že, „nestane-li se tak, tedy není-li peněžní obnos vrácen, obsahuje smlouva ujednání o převodu vlastnictví věci ze zákazníka na zastavárníka“.
Smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu (srov. §657 a násl. obč. zák.). Tato smlouva je smlouvu reálnou, což znamená, že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.5.2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2004).
Zástavní právo je definováno jako právní institut, který slouží k zajištění pohledávky pro případ, že dluh, který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §152 občanského zákoníku); zástavní právo se vztahuje i na příslušenství této pohledávky (srov. §155 odst. 1 větu druhou občanského zákoníku). Není-li pohledávka zajištěná zástavním právem včas splněna nebo byla-li splněna po své splatnosti jen částečně anebo nebylo-li splněno příslušenství pohledávky, má zástavní věřitel právo na uspokojení své pohledávky (zbytku pohledávky nebo příslušenství) z výtěžku zpeněžení zástavy (srov. §165 odst. 1 občanského zákoníku). Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele buď ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy (srov. §165a odst. 1 občanského zákoníku).
Smlouva (dohoda, ujednání), jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je v rozporu s účelem zástavního práva tak, jak jej stanoví zákon, a tedy pro rozpor s účelem zákona neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Podle tohoto ustanovení je proto neplatná také kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5.9.2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 131, ročník 2000).
Na uvedeném závěru nic nemění to, že podle ustanovení §553 odst. 1 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovacím převodem práva). O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo (například vlastnické právo) s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Zajišťovacím převodem práva tak dochází - byť podmínečně - ke změně v osobě nositele práva (např. v osobě vlastníka); bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav.
V posuzovaném případě – jak z výše uvedeného i z obsahu spisu vyplývá – žalobce se žalovanou dne 13.10.2003 uzavřeli dvě smlouvy, a to smlouvu o půjčce peněz (srov. §657 a násl. obč. zák.) a smlouvu označenou jako „zástavní“. Závěr odvolacího soudu, že se jednalo pouze o jednu „zvláštní smlouvu nepojmenovanou“, na jejíž odlišnosti „od smlouvy o půjčce a smlouvy zástavní je založena zastavárenská činnost jako jeden ze způsobů živnostenského podnikání“, proto není správný.
I když z obsahu druhé z uvedených smluv (srov. zejména text, „nevyplatí-li pohledávku ve stanoveném termínu, přenechává zastavenou věc do vlastnictví zastavárny“) je zřejmé, že jde o ujednání o tzv. propadné zástavě, tedy ujednání – jak shora vysvětleno - neplatné (srov. §39 obč. zák.), nic nebraní tomu, aby se žalobce domáhal po žalované plnění z předmětné smlouvy o půjčce peněz. Závěr o neplatnosti ujednání o „propadné zástavě“ totiž za daných okolností žádným způsobem nepředznamenává posouzení předmětné smlouvy o půjčce peněz.
Dalšími námitkami uplatněnými v dovolání se dovolací soud nezabýval, neboť jimi nejsou napadány závěry, na nichž napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky proto tento rozsudek zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu