ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2605.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2605/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. S., proti žalovanému Č. a.s., zastoupenému advokátem, o 314.963,- Kč s úrokem z prodlení a o vzájemné žalobě o 84.404,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 259/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. října 2007, č. j. 10 Co 39/2007-622, takto:
Rozsudek krajského soudu se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 84.404,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 2. 2. 1998 do zaplacení změněn tak, že se žaloba zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 314.963,- Kč s 26% úrokem z prodlení z částky 302.400,- Kč od 9. 4. 1998 do zaplacení a z částky 12.563,- Kč od 16. 12. 1997 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl podle pracovní smlouvy ze dne 1. 1. 1996 zaměstnán u žalovaného a dne 31. 12. 1996 s ním byla uzavřena manažerská smlouva, podle níž vykonával funkci náměstka ředitele. Za výkon této funkce mu náležel jednak základní plat ve výši 42.000,- Kč měsíčně a jednak podle článku III. manažerské smlouvy i „nezaručená část mzdy“ v případě, že úspěšně plnil pracovní úkoly na 100% zúčtovaných měsíčních platů za zúčtovatelné období roku nebo poměrná část za období výkonu funkce. Žalovaný mu však podle článku III manažerské smlouvy zaplatil pouze zálohu k 30. 9. 1997 ve výši 30%, tedy 84.400,- Kč. Protože splnil všechny předpoklady pro výplatu celé „nezaručené části mzdy“, náleží mu z tohoto důvodu ještě 302.400,- Kč. Mimo to mu žalovaný dluží ještě doplatek mzdy za měsíce říjen a listopad 1997 ve výši 12.563,- Kč.
Žalovaný se vzájemnou žalobou ze dne 19. 1. 2000 domáhal po žalobci částky 84.404,- Kč s příslušenstvím, jež představuje zálohu na „nezaručenou část mzdy“ vyplacenou žalobci v průběhu roku 1997, neboť žalobce nesplnil podmínky pro její poskytnutí.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 14. 6. 2001, č. j. 11 C 259/98- 190, žalobu na zaplacení 302.400,- Kč „v hrubém“ s 26% úrokem z prodlení od 9. 4. 1998 do zaplacení zamítl, uložil žalovanému zaplatit žalobci 12.563,- Kč „v hrubém“ s 26% úrokem z prodlení od 16. 12. 1997 do zaplacení a žalobci, aby zaplatil žalovanému 84.404,- Kč „v čistém“ s 26% úrokem z prodlení od 2. 2. 1998 do zaplacení; zároveň rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 3.380,- Kč a Českému státu „na účet“ Okresního soudu Plzeň - město na náklady zálohované státem 4.600,- Kč, a že žalovaný je povinen zaplatit Českému státu „na účet“ Okresního soudu Plzeň - město soudní poplatek ze vzájemného návrhu 3.380,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce neprokázal důvod pro výplatu „nezaručené části mzdy“ ve výši 302.400,- Kč, neboť nesplnil všechna tři kritéria pro její výplatu za rok 1997. Ze stejného důvodu naopak uložil žalobci, aby žalovanému zaplatil částku 84.404,- Kč, která mu byla vyplacena jako záloha na „nezaručenou část mzdy“ a žalobci nárok na toto plnění nevznikl. Částku 12.563,- Kč uložil žalované zaplatit žalobci jako doplatek „základní mzdy“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. 4. 2002, č. j. 10 Co 345/2002-221, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, „tj. ve výroku I., III., IV., a VI.“ (v zamítavém výroku, ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 84.404,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o povinnosti žalobce platit náklady řízení žalovanému a státu) zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se nezabýval změnou metodiky hospodaření žalovaného a všemi v řízení shromážděnými důkazy.
Okresní soud Plzeň – město rozsudkem ze dne 25. 10. 2006, č. j. 11 C 259/98 – 558, žalobu o zaplacení částky 302.400,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 9. 4. 1998 do zaplacení zamítl, uložil žalobci zaplatit žalovanému 84.404,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 2. 2. 1998 do zaplacení a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení 3.177,-Kč, a že „účastníci tohoto řízení jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň - město náklady tohoto řízení, a to žalobce v rozsahu 48,5% těchto nákladů řízení a žalovaný ve výši 3% těchto nákladů řízení, jejichž výše bude stanovena samostatným usnesením“. Usnesením ze dne 29. 3. 2007, č. j. 11 C 259/98-582, rozhodl, že „účastníci tohoto řízení jsou povinni zaplatit České republice na účet Okresního soudu Plzeň-město náklady tohoto řízení, a to žalobce v částce 11.740,50 Kč a žalovaný v částce 726,- Kč“. Dospěl k závěru, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce nesplnil bod I. a III. dodatku k manažerské smlouvě jako konkrétní kritéria významná pro výplatu této „nezaručené části mzdy“. Protože žalobci byla na „nezaručenou část mzdy“ vyplacena záloha ve výši 84.404,- Kč, vzniklo tím žalobci na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení ve smyslu §243 zák. práce. Ohledně přijetí této zálohy nemohl být žalobce v dobré víře ve smyslu §243 odst. 3 zákoníku práce, neboť musel vědět, že jde o zálohu na „nezaručenou mzdu“ a že záloha bude tedy později vyúčtována. Tím, že žalovaný žádá o vrácení této částky, nedošlo ke zneužití pracovněprávního vztahu ze strany žalovaného na újmu žalobce ve smyslu §7 odst. 2 zák. práce nebo k nerovnému zacházení se všemi zaměstnanci ve smyslu §1 odst. 3 zák. práce, neboť to, po kterém ze zaměstnanců bude takovouto zálohu požadovat zaměstnavatel, zůstává na jeho svobodném rozhodnutí a uvážení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 10. 2007, č. j. 10 Co 39/2007-622, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (v zamítavém výroku) potvrdil, ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 84.404,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 2. 2. 1998 do zaplacení jej změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, že je povinen zaplatit žalovanému „na nákladech řízení před soudem prvního stupně 1.690,- Kč splatných k rukám žalovaného a odvolacího řízení 23.683,- Kč splatných k rukám zástupce žalovaného Mgr. M. P., advokáta“, a že na nákladech placených státem je povinen zaplatit České republice - Okresnímu soudu Plzeň-město žalobce 9.078,- Kč a žalovaný 6.052,- Kč, a České republice - Krajskému soudu v Plzni žalobce 4.061,- Kč a žalovaný 2.707,25 Kč. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že nebyly splněny předpoklady pro výplatu „nezaručené části mzdy“ za rok 1997 žalobci, a že pod pojmem záloha na nenárokovou část mzdy „lze chápat pouze to, že se jedná o částečné plnění, které podléhá vyúčtování podle výsledků úspěšnosti a nelze tedy takové plnění chápat jako plnění přijaté v dobré víře“. Podle odvolacího soudu však nelze pominout, že „v rámci reorganizace došlo k odvolání dalších manažerů žalované společnosti, a to J. J. a Ing. Š., se kterými byly rovněž uzavřeny manažerské smlouvy, když dokonce bylo jedno z kritérií shodné s kritériem žalobce, ale s těmito manažery nebyl rozvázán pracovní poměr, takže u žalované společnosti zůstali a navrácení již vyplacené zálohy na nenárokovou část mzdy, a to za stejných podmínek neúspěšného vyhodnocení splnění kritérií, nebylo požadováno“. Vycházeje proto z ustanovení §7 odst. 2 zák. práce uzavřel, že „takovému nároku žalovaného nelze přiznat ochranu, neboť se rozchází se základními principy, které zákoník práce upravuje“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které směřoval pouze do „výroku II.“ (do výroku, jímž změnil rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalobce zaplatit žalovanému 84.404,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 2. 2. 1998 do zaplacení tak, že žalobu zamítl), žalovaný namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení §7 odst. 2 zák. práce. Dovolávaje se „šedého“ Beckova komentáře zákoníku práce a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, připomíná, že žalobce přijal částku 84.404,- Kč jako zálohu na výplatu „nezaručené části mzdy“ a nemohlo proto jít o plnění přijaté v dobré víře, „což má mít za následek dle ust. §243 odst. 1 ZP povinnost žalobce jej vrátit zpět žalovanému“. V jeho postupu (požadování vrácení vyplacené zálohy) nelze spatřovat postup, jímž by docházelo ke zneužívání práva na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu. Žalobci totiž postupem žalovaného nemohla žádná újma ani vzniknout, a to jak v pracovněprávní sféře - neboť již zaměstnancem žalovaného nebyl - tak ani ve sféře majetkové - neboť jím inkasovaná záloha nikdy nemohla být považována za plnění, které by žalobci bez dalšího náleželo. Za „zcela nesprávné tvrzení“ považuje, že vyžadování vrácení vyplacené zálohy bylo požadováno pouze vůči žalobci a vůči ostatním manažerům již nikoli. Žalovaný požadoval vrácení vyplacených záloh i po ostatních manažerech, tedy po J. S., S. B., M. H., P. D., M. P. a Ing. L. S., z nichž všichni s výjimkou M. P. a Ing. S. zálohu dobrovolně vrátili; po Ing. S. se vydání vyplacené zálohy vymáhalo rovněž soudní cestou. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku (a výrocích s ním souvisejících) zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek (dovoláním napadený výrok), proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek (v dovoláním napadeném rozsahu) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (skutková zjištění soudů dovolatel nezpochybňuje), že žalobce jako zaměstnanec žalovaného uzavřel s žalovaným dne 31. 12. 1996 manažerskou smlouvu, podle níž vykonával funkci náměstka ředitele. Za výkon této funkce mu náležel jednak základní plat ve výši 42.000,- Kč měsíčně a podle článku III manažerské smlouvy i „nezaručená část mzdy“ až ve výši 100% zúčtovaných měsíčních platů za zúčtovatelné období roku nebo poměrná část za období výkonu funkce. Žalovaný podle článku III manažerské smlouvy zaplatil žalobci zálohu k 30. 9. 1997 ve výši 30% tedy 84.404,- Kč. Žalobce však kriteria rozhodná pro přiznání „nezaručené části mzdy“ za rok 1997 nesplnil.
Za této situace řešil odvolací soud (i soud prvního stupně) mimo jiné otázku, zda má žalovaná nárok na vrácení vyplacené zálohy, a zda vrácení zálohy v projednávané věci není v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce.
Protože v projednávané věci se žalovaný vzájemnou žalobou domáhá zaplacení částky, která měla být žalobci neoprávněně vyplacena v roce 1997, je třeba věc posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 30. 9. 1999, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů - dále jen „zák. práce“
Podle ustanovení §243 odst. 1 zák. práce získá-li zaměstnanec bezdůvodné obohacení na úkor zaměstnavatele nebo zaměstnavatel na úkor zaměstnance, musí je vydat. Podle ustanovení §243 odst. 2 zák. práce bezdůvodným obohacením je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu.
Prospěchem získaným bez právního důvodu se ve smyslu ustanovení §243 odst. 2 zák. práce rozumí jednak plnění přijaté bez toho, aniž by pro toto plnění vůbec někdy vznikl právní důvod, a jednak plnění, které sice bylo původně přijato na základě právního důvodu, avšak tento právní důvod později odpadl. Soudní praxe v tomto směru vycházela již dříve z názoru, že, poskytne-li zaměstnavatel zaměstnanci zálohu na mzdu a ta potom není kryta další vykonanou prací tohoto zaměstnance, popřípadě je-li zjištěno, že nebyly splněny podmínky pro přiznání této složky mzdy, jde o plnění bez právního důvodu, jímž zaměstnanec získává bezdůvodné obohacení (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 4. 1975, sp. zn. 5 Cz 13/1975, uveřejněný ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1977, pod č. 32, anebo Zprávu občanskoprávního kolegia býv. Nejvyššího soudu ČSR o zhodnocení úrovně řízení a rozhodování soudů ve mzdových věcech ze dne 23. 4. 1979, sp. zn. Cpj 32/78, str.114, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1979, pod č. 14).
Povinnost zaměstnance vydat bezdůvodné obohacení získané na úkor zaměstnavatele, zakotvená v ustanovení §243 odst. 1 zák. práce, je ustanovením §243 odst. 3 zák. práce podstatně modifikována ve prospěch zaměstnance. Spočívá-li totiž bezdůvodné obohacení zaměstnance v přijetí neprávem vyplacených částek, může - jak vyplývá z ustanovení §243 odst. 3 zák. práce - zaměstnavatel požadovat na zaměstnanci jejich vrácení (a tedy vydání takto získaného bezdůvodného obohacení), jen jestliže zaměstnanec věděl nebo musel z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené, a to ve lhůtě tří let od jejich výplaty. Soudní praxe v těchto případech již v dřívější době [srov. Závěry býv. Nejvyššího soudu ČSR přijaté ve věcech neoprávněného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/74, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 1975, pod č. 26, str. 165, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2171/2003] dovodila, že je-li zaměstnanci poskytnuta nějaká peněžitá částka jako záloha, nemůže přicházet v úvahu aplikace ustanovení §243 odst. 3 zák. práce v tom smyslu, že by totiž zaměstnanec přijal takovou zálohu v dobré víře; zaměstnanec si tu musí být vědom, že jde o zálohu, která bude později zúčtována. Tento názor, který je judikaturou soudů akceptován, sdílí dovolací soud i nyní a ani v současné době neshledává důvod k jeho změně; ke stejnému závěru dospěly i soudy obou stupňů. Přijal-li tedy žalobce vzájemnou žalobou vymáhanou částku jako zálohu na „nezaručenou část mzdy“ – a jiný důvod k výplatě této částky nebyl v řízení tvrzen ani prokazován, je správný i závěr odvolacího soudu, že nárok žalovaného na vrácení tohoto plnění by mohl být opodstatněný.
Nesprávně však dále s odkazem na ustanovení §7 odst. 2 zák. práce dovodil, že „takovému nároku žalovaného nelze přiznat ochranu, neboť se rozchází se základními principy, které zákoník práce upravuje“.
Podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nikdo nesmí výkonu práv a povinností vyplývajících z pracovněprávních vztahů zneužívat na újmu jiného účastníka pracovněprávního vztahu.
Objektivní právo předpokládá, že výkon subjektivního práva směřuje k uskutečnění cíle sledovaného právní normou. Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že výkon subjektivního práva (vynucení splnění subjektivní povinnosti) může mít někdy za následek újmu na straně povinného subjektu, což by bylo možné vnímat jako rozpor s obecně přijímaným právním pravidlem, že každý se má chovat tak, aby nerušil práva jiného. Protože však výkon práva vylučuje protiprávnost, protože stejný stav nemůže být současně stavem právním i právu se příčícím, je třeba, vycházeje ze zásady „neminem laedit, qui iure sui utitur”, chování, které směřuje k zákonem předpokládanému výsledku, považovat za dovolené i tehdy, je-li jeho (eventuelním) vedlejším následkem vznik majetkové, popř. nemajetkové újmy na straně dalšího účastníka právního vztahu.
Jestliže však jednající sice koná v mezích svého práva, ale prostřednictvím realizace chování jinak právem dovoleného sleduje poškození druhého účastníka právního vztahu, jedná se sice o výkon práva, ale o výkon práva závadný, kdy jednání a jeho výsledek se snad zcela shodují s výsledkem, který mělo právo na zřeteli, ale kdy jednání bylo učiněno nikoliv za účelem dosažení výsledků, k jejichž docílení byla jednajícímu propůjčena ochrana, nýbrž aby bylo dosaženo výsledků jiných, které jsou jinak považovány za nevítaný vedlejší následek tohoto jednání. Takový výkon práva, i když je se zákonem formálně v souladu, je ve skutečnosti výkonem práva jen zdánlivým; účelem zde není vykonat právo, ale poškodit jiného, neboť jednající v rozporu s ustálenými dobrými mravy je přímo veden úmyslem způsobit jinému účastníku újmu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou zůstává pro něho vedlejší a je z hlediska jednajícího bez významu. Za zneužití práva ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 zák. práce tedy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000, který připomíná dovolatel).
V projednávané věci opřel odvolací soud svůj závěr o tom, že žalovanému nelze „přiznat ochranu“ (tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení zaměstnance), neboť se rozchází se základními principy zákoníku práce (§7 odst. 2 zák. práce), o závěr, že „v rámci reorganizace došlo k odvolání dalších manažerů žalovaného, a to J. J. a Ing. Š., se kterými byly rovněž uzavřeny manažerské smlouvy, ale s těmito manažery nebyl rozvázán pracovní poměr, takže u žalované společnosti zůstali a navrácení již vyplacené zálohy na nenárokovou část mzdy, a to za stejných podmínek neúspěšného vyhodnocení splnění kritérií, nebylo požadováno“. Taková úvaha však oporu v ustanovení §7 odst. 2 zák. práce nemá. Žalobce v řízení neprokazoval ani netvrdil, že by žalovaný požadováním vydání bezdůvodného obohacení od žalobce sledoval nějaký jiný (odlišný) cíl nebo že by chtěl žalobci způsobit jinou újmu (odlišnou od odčerpání bezdůvodného obohacení). Samotný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vyplývá přímo ze zákona (§243 odst. 1 zák. práce). Z žádného ustanovení zákoníku práce ale nevyplývá, že je povinností zaměstnavatele vyžadovat zaměstnancem získané bezdůvodné obohacení zpět. Takový postup je zcela na uvážení zaměstnavatele. Může vydání bezdůvodného obohacení požadovat zcela nebo z části, nemusí jeho vydání požadovat vůbec a stejně tak se může rozhodnout, že tento nárok uplatní jen proti některým zaměstnancům. Dospěl-li proto zaměstnavatel – žalovaný k závěru, že bude vydání bezdůvodného obohacení požadovat po žalobci, nelze mu toto oprávnění odepřít s tvrzením, že stejný postup měl být použit i ve vztahu k jiným (dalším) zaměstnancům.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části správný; Nejvyšší soud ČR jej proto v této části, jakož i v akcesorickém výroku o nákladech řízení, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu