ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2853.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2853/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Z. K., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému L. Z., zastoupenému advokátem, o 48.462,- Kč, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 197/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2007 č.j. 49 Co 235/2004-299, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn výrok rozsudku okresního soudu tak, že byla zamítnuta „žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci částku 28.903,-Kč se 4% úrokem z prodlení“, se zamítá; v dalším se dovolání žalobce odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.628,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu), aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu „mzdu za měsíc květen 2002 ve výši 12.500,- Kč čistého, odstupné ve výši 25.000,- Kč, na cestovních účelech z 4. a 17.5.2002 částku 6.937,- Kč a náhradu za nevyčerpanou dovolenou v r. 2001 a 2002 ve výši 4.025,- Kč, celkem 48.462,- Kč“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že ke dni 31.5.2002 byl na základě dohody o rozvázání pracovního poměru ukončen jeho pracovní poměr z organizačních důvodů, žalovaný mu však nevyplatil odstupné, proto o jeho vyplacení požádal dopisem ze dne 20.6.2002 a následně upomínkou ze dne 2.7.2002, „ve které svůj nárok rozšířil o vyplacení mzdy a cestovních náhrad za měsíc květen 2002 a o proplacení nevyčerpané řádné dovolené“. Žalovaný dopisem ze dne 1.7.2002 sdělil žalobci, že „odstupné a mzda mu byla vyplacena dne 12.6.02“, avšak žalobce „převzetí peněz nepodepsal a z kanceláře údajně utekl“. Toto tvrzení žalovaného považuje žalobce „za výmysl a podvod “.
Okresní soud v Uherském Hradišti (poté, co usnesením ze dne 2.4.2004 č.j. 4 C 197/2002-233 připustil změnu žaloby tak, že ji rozšířil o 6.712,- Kč s 5,5% úrokem z prodlení a zastavil řízení ohledně „úroku z prodlení ve výši 10% z částky 41.750,- Kč od 15.6.2002 do 1.8.2002“ a ohledně „úroku z prodlení ve výši 4,5% z částky 41.750,- Kč od 2.8.2002 do zaplacení“) rozsudkem ze dne 2.4.2004 č.j. 4 C 197/2002 – 236 (ve znění rozsudku ze dne 17.1.2007 č.j. 4 C 197/2002-268) žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 29.141,- Kč s 4% úrokem z prodlení, žalobu o „zaplacení 19.321,- Kč a dalšího úroku z prodlení ve výši 1,5% z částky 48.462,- Kč“ a žalobu o „zaplacení 4% úroku z prodlení z částky 19.321,- Kč“ zamítl; zároveň rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení 3.107,- Kč „k rukám JUDr. M. V.“, a že žalobce je povinen „doplatit České republice – Okresnímu soudu v Uherském Hradišti soudní poplatek v částce 270,- Kč“. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že „mzda za měsíc květen, cestovní náhrady za měsíc květen, odstupné a náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou žalobci vyplaceny nebyly“, neboť „žalovaný neunesl důkazní břemeno o tom, že by tyto mzdové nároky žalobce byly uspokojeny“, když ve výpovědích účastníků byly „rozpory“, které „nebyly odstraněny ani dalšími důkazy – výpověďmi svědků“. Při výpočtu výše plnění vycházel „ze mzdového listu žalovaného za rok 2002 a z toho, že v měsíci březnu a dubnu 2002, kdy žalobce nečerpal žádnou dovolenou, činila jeho čistá mzda částku 4.672,- Kč“, a dovodil, že „také v měsíci květnu, kdy žalobce žádnou dovolenou nečerpal, činila čistá mzda rovněž 4.672,- Kč“. Ohledně nároku na cestovní náhrady za měsíc květen 2002 vyšel soud prvního stupně z vyúčtování pracovní cesty ze dne 17.5.2002 a ze dne 4.5.2002 a dospěl k závěru, že výše tohoto nároku činí celkem 6.937,- Kč; na této částce se také oba účastníci shodli. Nárok žalobce na odstupné z důvodů uvedených v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce účastníci nezpochybnili, soud prvního stupně tak při výpočtu jeho výše vycházel ze mzdového listu za rok 2002, a dovodil, že hrubá mzda za období leden až únor 2002 činila 14.436,- Kč, odpracováno bylo 43 dnů, průměrný měsíční příjem tedy činil 7.298,- Kč a dospěl k závěru, že odstupné (jako dvojnásobek „průměrného měsíčního platu“) činí 14.594,- Kč. Při výpočtu nároku na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou vycházel soud prvního stupně „se shodných údajů účastníků“, že nárok žalobce na dovolenou v roce 2001 a v roce 2002 činil 22 dnů, a že v roce 2001 dovolenou nečerpal. „Za situace, kdy není žádný konkrétní a prokazatelný důkaz o tom, v jakém rozsahu žalobce dovolenou čerpal“, vzal soud za prokázáno, že vyčerpal 10 dnů dovolené, jak žalobce tvrdil; a dospěl k závěru, že „náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou v rozsahu 12 dnů činí 4.028,40 Kč“. „V průběhu řízení žalovaný zaplatil žalobci náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou ve výši 1.089,60 Kč, zbývá tedy doplatit“ – jak soud prvního stupně uzavřel – „zaokrouhleně částka 2.938,- Kč“. Celková výše nároku, který soud prvního stupně žalobci přiznal, činí 29.141,- Kč.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21.11.2007 č.j. 49 Co 235/2004-299 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 238,- Kč se 4% úrokem z prodlení, potvrdil, ohledně částky 28.903,- Kč se 4% úrokem z prodlení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 30.305,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud po doplnění řízení dospěl k závěru, že žalovaný uspokojil veškeré nároky žalobce v plném rozsahu, pouze pokud jde o odstupné v celkové výši 11.638,- Kč, na kterém žalovaný zaplatil žalobci „(k výplatě vyúčtoval) 11.400,- Kč“, zbývalo žalovanému doplatit žalobci 238,- Kč. Ohledně nároku na náhradu mzdy za květen 2002 odvolací soud vycházeje zejména ze záznamů tachografu vozidla, s nímž žalobce práci řidiče vykonával, když naopak nepřihlédl k „evidenci docházky“, dovodil, že žalobce odpracoval celkem 13 dní, přičemž „ze mzdového listu vyplynulo, že žalovaný za květen 2002 zúčtoval žalobci k výplatě mzdu za celkem 15 dní (13 odpracovaných dní a za 2 svátky) v částce 3.717,- Kč“, a – jak odvolací soud dále uvedl – „je zjevné, že mu k výplatě nezúčtoval méně, než mu náleželo“. Ohledně náhrady mzdy za nevyčerpanou dovolenou odvolací soud ze mzdového listu zjistil, že „náhrada mzdy za dovolenou byla žalobci zaúčtována k výplatě za měsíc květen 2002“, a zdůraznil, že, poskytl-li žalovaný žalobci náhradu mzdy ve výši 1.089,60 Kč „za 4 dny, které nesporně nevyčerpal“ a zaúčtoval-li mu náhradu mzdy za 8 dní dovolené ve výši 2.179,- Kč (když vyšel ze skutečnosti, že žalobce z celkového nároku na dovolenou v délce 22 dnů vyčerpal 10 dnů, a „z jím určeného průměrného hodinového výdělku žalobce ve výši 34,05 Kč“, ačkoli podle výpočtu odvolacího soudu „činí průměrný hodinový výdělek žalobce 33,46 Kč“), „zaplatil žalovaný žalobci, respektive k výplatě zúčtoval vše, co mu na náhradě mzdy za dovolenou náleželo“. Při výpočtu nároku na odstupné vycházel odvolací soud z průměrného hodinového výdělku žalobce 33,46 Kč a vycházeje ze 40ti hodinového pracovního týdne a pěti pracovních dnů dospěl k závěru, že nárok na odstupné činil 11.638,- Kč; výše nároku na cestovní náhrady za měsíc květen 2002 nebyla mezi účastníky sporná. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v kanceláři žalovaného dne 12.6.2002 všechny uplatněné nároky převzal, což podle názoru odvolacího soudu plyne zejména ze svědeckých výpovědí, ze skutečnosti, že „z minulosti žalovaný vůči žalobci žádné závazky nemá, a že se ani dříve nestalo aby mu mzdu nezaplatil, což žalobce potvrdil“, a z účetnictví žalovaného, „třebaže zjevně účetnictví žalovaného nebylo svědkem M. vedeno dostatečně odborně, jednoznačně něj plyne, že to, co bylo určeno k výplatě žalobci, je v něm jako výdaj zaneseno“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do výroku, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci 28.903,- Kč se 4% úrokem z prodlení, a do výroku o nákladech řízení) podal žalobce dovolání, v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Je toho názoru, že „závěry a právní posouzení věci provedené okresním soudem jsou správné a vychází ze správných skutkových zjištění“, a že odvolací soud měl vycházet z důkazů provedených již soudem prvního stupně. Namítá zejména, že odvolací soud „věc posoudil úplně opačně“ , když si „opětovně vyslechl některé svědky, kteří své výpovědi poněkud upravili“. Dovolatel má totiž za to, že „před krajským soudem již mohli svědci tušit k čemu budou otázky směřovat a mohli se připravit na svoje výpovědi, takže jejich výpovědi nejsou věrohodné“ a dovozuje tak, že „krajský soud neobjevil žádné nové důkazy, které by mohly zbořit právní posouzení věci okresním soudem“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako „zjevně bezdůvodné odmítl“, neboť odvolací soud „jednal v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř.“. Zdůraznil, že námitky žalobce ohledně svědeckých výpovědí „nejsou právně relevantní, jedná se o spekulaci, která nemá opodstatnění“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že ve věci samé jde o rozsudek proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu bez nařízení jednání (§240 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce v dovolání uvedl, že „namítá nesprávné právní posouzení věci“, tedy, že dovolání podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, která byla podkladem závěru o tom, že „žalobce dne 12.6.2002 žalovaného v jeho kanceláři navštívil a peníze na uspokojení jeho nároků na mzdu, náhradu mzdy za dovolenou za měsíc květen 2002, odstupné i cestovní náhrady za květen 2002 zde převzal“. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, vztahující se k posouzení otázky, zda peněžité „nároky žalobce žalovaný uspokojil v plném rozsahu“; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce dne 12.6.2002 navštívil žalovaného v jeho kanceláři a peníze na upokojení jeho nároků na mzdu, náhradu mzdy za dovolenou za měsíc květen 2002, odstupné i cestovní náhrady za květen 2002 zde převzal, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z výpovědi svědka M. M. a svědkyně M. S., z účtu za telefon žalovaného i z účetnictví žalovaného v souvislosti s cestovními příkazy a se mzdovým listem), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř.; a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil (že žalovaný měl u svědka M. v rodinném domku kancelář, „oba podnikali ve stejném oboru a kancelář měli společnou“, že svědek M. vypovídal plynule a „v jeho výpovědi před soudem odvolacím se neobjevily zásadnější rozdíly mezi ní a obsahem jeho výpovědi před soudem I. stupně“, že také svědkyně S., která „žije v domě se svým partnerem M. M.“, „vypovídala přesvědčivě, vyargumentovala důvody, pro které si návštěvu žalobce pamatuje“ a drobné rozdílnosti v její výpovědi před soudem odvolacím a soudem prvního stupně „lze přičíst časovému odstupu“, že z účtu za telefon plyne kontakt na telefon č. 420 732 449 232 dne 11.6., dále sedm telefonátů dne 12.6. „v rozmezí od 14.51 hodin do 18.57 hodin“, a dále ve 20.44 hodin, a dva telefonáty dne 13.6., přičemž žalobce sice nepotvrdil, že jde o jeho telefon, „současně však ani nevyloučil; zejména ale výslovně připustil, že jej žalovaný telefonicky kontaktoval“; v neposlední řadě, že „z porovnání účetnictví žalovaného na straně jedné a výplatnic a vyúčtování pracovních cest žalobce na straně druhé“ „plyne, že mzdy i stravné, jak byly zaúčtovány, byly také žalobci žalovaným vždy vyplaceny“). Současně též vysvětlil, proč považuje za nevěrohodnou výpověď svědkyně Z. K., jež vypověděla, že „12.6.2002 si žalobce k žalovanému rozhodně pro výplatu nejel“, a to „nikoliv proto, že jde o manželku žalobce, ale proto, že se současně nebyla schopna vyjádřit k tomu, jaký tedy byl konkrétní program žalobce uvedeného dne, jehož prokázaná existence by možnosti osobního kontaktu se žalovaným zabránila“. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel, že „před krajským soudem již mohli svědci tušit k čemu budou otázky směřovat a mohli se připravit na svoje výpovědi, takže jejich výpovědi nejsou věrohodné“, že krajský soud „měl vycházet z těch důkazů, které byly provedeny před okresním soudem“, neboť „učinit závěry na základě výpovědí svědků a důkazů provedených před 3 lety lze rozhodně lépe, než mnohem později“, že sice „krajský soud ve svém rozhodnutí uvádí, že svědek M. vypovídal před kr. soudem plynule a přesvědčivě, ovšem okresní soud vyslýchal tohoto svědka 2x a jeho výpovědi byly odlišné“, a proto, pokud jeho výpověď v odvolacím řízení „byla souvislá, právě svědčí o tom, že si ji už připravil“, a že „co se písemných důkazů týče, ty vypovídaly pouze o tom, že žalovaný měl v účetnictví nepořádek“, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Z vyjádření dovolatele, že dovolání podává také do „výroku III.“, vyplývá, že žalobce podává dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce proti výroku o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 6.110 Kč [srov. §3 odst. 1, bod 4., §10 odst. 3, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 6.410 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.217,90 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši (po zaokrouhlení) 7.628,- Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. srpna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu