ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.2942.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 2942/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. K., zastoupené advokátem, proti žalované M. š. S., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 36/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. dubna 2008, č. j. 11 Co 511/2007-222, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.820,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 26. 10. 2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní rozvazuje pracovní poměr výpovědí „dle ust. §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“. Závažné porušení pracovní kázně žalobkyní spatřovala v tom, že „několik účetních dokladů, jenž má oprávnění podepisovat ředitelka mateřské školy, jako účetní jednotka, podepsala jejím jménem“. Mimo to soustavné méně závažné porušování pracovní kázně žalobkyní „spočívá v opakovaných nedostatcích ve vedení účetnictví; dne 10. 10. 2001 byla provedena kontrola pokladny, při které nesouhlasil účetní stav se stavem fyzickým, dále je v položce pokladna naúčtován výdej cenin ve výši 31 233,- Kč, přičemž v tak vysoké částce ceniny naše mateřská škola nemá a tato výše neodpovídá ani knize cenin“ a žalobkyně nedokázala tuto částku vysvětlit, v tom, že „nejsou pravidelně prováděny inventury stavu pokladny v souladu se zákonem o účetnictví“ - první a poslední inventura byla provedena v měsíci březnu roku 2001 a „následná až dnes na výslovné vyžádání ředitelky školy“, v tom, že „nejsou pravidelně předkládány měsíční doklady, až na výslovné vyžádání ředitelky školy a to i s půlročním nashromážděním např. paragonů, kterým chybí i dva podpisy“, a v tom, že přes několikeré výzvy ředitelka žalované „stále nedostávala tzv. Rozvahu, Výsledovku a stromové struktury, které je nutné předkládat zřizovateli mateřské školy spolu s účetní závěrkou, ke stanovenému datu 2 x ročně“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Důvod neplatnost výpovědi z pracovního poměru spočívá podle jejího názoru v tom, že „ani při zvýšené pozornosti nelze z obsahu napadené listiny seznat, kolik a které účetní doklady podepsala jménem ředitelky žalované“, a že „ve druhém případě (druhá část označena jako soustavně méně závažné porušování prac. kázně) žalovaná zatížila napadenou listinu vadou, kterou nelze odstranit ani výkladovými pravidly, když to, zda vykazuji či nevykazuji nedostatky ve vedení účetnictví, nemá nic společného s pracovní kázní“.
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 5. 2007, č. j. 11 C 36/2002-195, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 26. 10. 2001 je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni „na účet zástupce“ náklady řízení 6.125,- Kč a „státu – České republice na účet nebo do pokladny Okresního soudu v Ústí nad Labem“ soudní poplatek 1.000,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že tím, že žalobkyně „několik účetních dokladů, jenž má oprávnění podepisovat ředitelka mateřské školy, jako účetní jednotka, podepsala jejím jménem“, se závažného porušení pracovní kázně nedopustila. Dovodil dále, že vytýkané nedostatky ve vedení účetnictví „s přihlédnutím k osobě žalobkyně, zastávané funkci, rozsahu pracovních úkolů a zejména pak k době a situaci, v níž mělo dojít k porušení pracovní kázně“, nedosahují intenzity soustavného méně závažného porušení pracovní kázně.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 4. 2008, č. j. 11 Co 511/2007-222, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se zamítá žaloba na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalovaná žalobkyni listinou ze dne 26. října 2001, a že se žalované povinnost k zaplacení soudního poplatku za řízení před soudem prvního stupně neukládá“, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech řízení před soudem prvního stupně 6.575,- Kč a na nákladech odvolacího řízení 9.639,- Kč, oboje k rukám JUDr. V. F. Vyšel z toho, že „ze dvou samostatně vymezených výpovědních důvodů“ byl po skutkové stránce „naplněn pouze druhý z nich“. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že tím, že „žalobkyně po dobu deseti dnů nezapisovala příjmy a výdaje z pokladny do pokladní knihy“, že „do pokladní knihy zaúčtovala jednorázový výdej cenin ve výši 31.233,- Kč“, ačkoli ceninami v této hodnotě žalovaná nedisponovala, že „neprováděla nejméně jedenkrát za čtvrt roku inventuru stavu pokladny“, že „nepředkládala účetní doklady ředitelce školy ke kontrolám“ a „doklady – rozvahu a výsledovku – bez vědomí ředitelky a bez její kontroly odevzdala zřizovateli školy, aniž by alespoň dodatečně ředitelku vyzvala k dodatečnému podpisu a kontrole těchto dokladů u zřizovatele“, porušila zákonnou povinnost pracovat svědomitě a řádně [§73 odst. 1 písm. a) zák. práce] i povinnost výslovně stanovenou v příloze organizačního řádu žalované, který byla podle pracovní smlouvy povinna dodržovat a s jehož obsahem byla seznámena. Protože výpověď z pracovního poměru splňuje i všechny formální požadavky, kladené na tento právní úkon zákonem, jednáním, které je ve výpovědi uvedeno jako „druhý dílčí výpovědní důvod“, se žalobkyně dopustila soustavného méně závažného porušování pracovní kázně, jemuž v posledních šesti měsících předcházelo také upozornění na možnost výpovědi z téhož důvodu.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu o tom, že „nepracovala řádně a svědomitě a tak porušovala pracovní kázeň“. Zpochybňuje kvalifikaci výpovědního důvodu a má za to, že „případná pochybení“, která odmítá, „by se měla nakonec podřadit pod jiný výpovědní důvod“. Je přesvědčena o tom, že „důvody výpovědi jsou zcela umělé a výtky na její osobu nemají oporu v zákoně“. Pokud někdy došlo k zaúčtování chybného střediska, šlo pouze o „úklep“ v účetním programu v PC při jeho pořizování, „kontrolou hospodaření na středisko byla vždy chyba nalezena a opravena“. Žádný předpis, a to včetně organizačního, neporušila, stejně tak neporušila žádný zákon ani účetní předpisy. Vůbec si není vědoma „upozornění na důslednější vedení účetnictví na poradě ze dne 22. 2. 2001“. Protože vždy zápis „z řádných porad“ podepisovala, tak je přesvědčena o „účelném dopsání části tohoto zápisu dodatečně a účelově“. Čtvrtletní inventury pokladny prováděla a vždy ji doložila k pokladním dokladům, nebyla doložena pouze inventura ke 30. 6. 2001. Rozdíl, kdy bylo v pokladně v hotovosti více peněz než vykazoval účetní stav, byl způsoben výběrem peněz od rodičů, tento rozdíl byl na inventurním soupise pro ředitelku žalované vysvětlen a zapsán. Předložila 6 dokladů o provedených inventarizacích pokladny; zákon přitom nařizuje inventury pokladny 4x do roka. Namítá, že každá „údajná chyba při účtování byla hned hodnocena jako chyba nevratná“ a „použita za jediným účelem, aby s ní byl rozvázán pracovní poměr“. Připomíná, že stížnost ze strany zřizovatele na prováděné účetnictví žádná nebyla. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího zrušil a aby věc vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána dopisem ze dne 26. 10. 2001 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 3. 2002, tj. do doby, než nabyl účinnosti zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy, pracovním řádem (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b) §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
I když dovolatelka uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice převážně skutková zjištění odvolacího soudu a že tak uplatňuje také dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník označuje, ale především podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání i z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně jednáními uvedenými v dopise ze dne 26. 10. 2001, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z organizačního řádu žalované, jeho přílohy – směrnice pro účetnictví na škole, pracovní náplně žalobkyně ze dne 2. 1. 2001, z výpisu z účtu žalované za období od 03. 02. 01 do 09. 02. 01, zápisu z rozpočtové dohlídky provedené dne 14. 6. 2001 zřizovatelem žalované – Magistrátem města Ú. n. L., zápisu o kontrole vedení dokladů ze dne 23. 10. 2001, výpisu z pokladní knihy ze dne 10. 10. 2001, knihy cenin žalované, výdejového pokladního dokladu č. 153 ze dne 7. 6. 2001 a potvrzení č. 29), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, že, byl-li při kontrole provedené dne 10. 10. 2001 zjištěn rozpor mezi účetním stavem pokladny a stavem fyzickým, přičemž poslední zápis v pokladní knize byl proveden dne 30. 9. 2001, znamená to, že žalobkyní nebyly do pokladní knihy (byť počítačově vedené) zapsány příjmy a výdaje za 10 dní, a že, jestliže za celý rok 2001 jsou v knize cenin zapsány ceniny v celkové hodnotě 16.711,- Kč, nemohlo dojít k nákupu cenin v hodnotě 31.233,- Kč, jak je uvedeno dne 7. 9. 2001 v pokladní knize. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Dospívá-li, dovolatelka k odlišným skutkovým závěrům (že se uvedených pochybení nedopustila), činí tak jen na základě odlišného hodnocení provedených důkazů, které – jak výše uvedeno – není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem. Namítá-li dále, že si není vědoma upozornění na důslednější vedení účetnictví na poradě ze dne 22. 2. 2001, pak přehlíží, že odvolací soud ve svých závěrech z uvedeného zápisu nevycházel; při posuzování splnění podmínek výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce přihlížel toliko k upozornění na možnost výpovědi ze dne 1. 6. 2001.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že „případná pochybení“, která odmítá, „by se měla nakonec podřadit pod jiný výpovědní důvod“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Oproti výpovědnímu důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance především vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce vychází totiž z objektivního zjištění, že zaměstnanec dosahuje neuspokojivé pracovní výsledky, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Výzmamné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují. Přitom, oproti výpovědnímu důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (jak již výše uvedeno), je zcela nepodstatné, zda zaměstnanec všechny své povinnosti plní a pracovní kázeň dodržuje (chodí do práce, dodržuje pracovní dobu, respektuje pokyny nadřízených atd.) Rozhodující pro posouzení, zda vytýkané jednání představuje neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce nebo zda jde o porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, tedy je, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, které ale musí být zaviněno alespoň z nedbalosti. Není-li zde byť jen nedbalostního porušení pracovních povinností, nemůže se jednat o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, ale případně, při splnění dalších zákonných požadavků, pouze o výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce.
Závěr o tom, zda výpovědní důvod skutkově vymezený ve výpovědi z pracovního poměru představuje neuspokojivé pracovní výsledky ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce nebo porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, závisí především na tom, zda vytýkané a prokázané jednání zaměstnance vykazuje znaky porušení pracovních povinností, jež bylo zaměstnancem zaviněno alespoň z nedbalosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2006, sp. zn. 21 Cdo 758/2006, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 2007).
Ze stejných závěrů vycházel v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, když jednoznačně vymezil, které povinnosti žalobkyně (byť i z nedbalosti) porušila. Protože v projednávané věci bylo v řízení prokázáno, že žalobkyně porušovala pracovní kázeň, i když důsledky jejího jednání mohou vykazovat též znaky neuspokojivých pracovních výsledků, správně odvolací soud vycházel z toho, že uplatněný důvod výpovědi je třeba - s ohledem na jeho skutkové vymezení - posoudit podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, patří k nákladům řízení podle ustanovení §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 věty druhé o. s. ř. vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování, z náhrad a z jejích hotových výdajů podle sazby daně z přidané hodnoty [19 % - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 770,- Kč (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005). Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.820,- Kč je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu