ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3148.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3148/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce PaedDr. J. M., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. a o. g., s.r.o. zastoupené advokátem, o 399.784,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 17 C 238/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2008, č. j. 16 Co 44/2008-140, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.311,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaná zaplatila 399.784,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil. Žalobu odůvodnil zejména tím, že byl u žalované zaměstnán od 29. 8. 2000 jako středoškolský učitel. Dopisem ze dne 24. 6. 2003 mu žalovaná dala výpověď z pracovního poměru a dopisem ze dne 23. 9. 2003 s ním okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2005, č. j. 16 Co 6/2005-62 (kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 8. 9. 2004, č. j. 16 C 346/2003-41, ve znění usnesení ze dne 10. 11. 2004, č. j. 16 C 346/2003-51), a rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 8. 9. 2004, č. j. 16 C 315/2003-50, ve znění usnesení ze dne 12. 11. 2004, č. j. 16 C 315/2003-62 (který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2005, č. j. 16 Co 7/2005-78), byly oba rozvazovací úkony určeny za neplatné. Přestože žalobce sdělil žalované dopisem ze dne 30. 6. 2003, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaná mu práci nepřidělovala. Domáhá se proto po žalované náhrady mzdy za období od září 2003 do konce roku 2005.
Okresní soud ve Frýdku-Místku, rozsudkem ze dne 4. 12. 2007, č. j. 17 C 238/2005-108, žalované uložil zaplatit žalobci 92.103,-Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež specifikoval, ohledně částky 307.681,- Kč s úroky z prodlení žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 24.772,-Kč k rukám advokáta, že žalovaná je povinna zaplatit České republice - Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku soudní poplatek 3.690,-Kč a na náhradě nákladů státu částku 793,50 Kč a že proti žalobci se České republice právo na náhradu nákladů státu nepřiznává. Vyšel z toho, že žalovaná přípisem ze dne 24. 6. 2003 dala žalobci výpověď z pracovního poměru a že ještě v průběhu výpovědní doby (výpovědní doba končila k 30. 9. 2003) dopisem ze dne 23. 9. 2003 se žalobcem okamžitě zrušila pracovní poměr. Oba způsoby skončení pracovního poměru napadl žalobce žalobami na určení neplatnosti skončení pracovního poměru a oběma jeho žalobám bylo vyhověno. Pracovní poměr žalobce u žalované proto trval i v dalším období, a to až do 31. 12. 2005, kdy skončil na základě výpovědi z pracovního poměru ze dne 20. 9. 2005. Protože žalobce dopisem ze dne 30. 6. 2003, jakož i v další korespondenci, oznámil žalované, že trvá na tom, aby byl zaměstnáván v souladu s pracovní smlouvou, má nárok na náhradu mzdy pro neplatné rozvázání pracovního poměru ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil, že trvá na dalším zaměstnávání. Soud prvního stupně vyhověl žádosti žalované - zaměstnavatele na nepřiznání náhrady mzdy za období přesahující dobu prvních šesti měsíců. Měl za prokázáno, že žalobce za období od 1. 10. 2003 a nadále nebyl nikde zaměstnán, byl veden v evidenci úřadu práce a snažil se nalézt zaměstnání jako učitel na jiných středních školách, a to jak v O., kde má trvalé bydliště, tak případně i mimo tento region. Tuto situaci si však žalobce zavinil tím, že odmítl podepsat v měsíci srpnu 2003 dodatek k pracovní smlouvě, který řešil změnu sídla jeho zaměstnavatele. Koncem srpna 2003 a opětovně v září 2003, vyzvala žalovaná žalobce k nástupu do zaměstnání, a jelikož ani po těchto výzvách nedošlo k uzavření dohody o změně místa výkonu práce, nemohla žalovaná žalobce dále zaměstnávat; sám žalobce tak zavinil vznik překážek na straně žalované, které bránily v jeho dalším zaměstnávání. Proto za dobu od 1. 4. 2004 do 31. 12. 2005 žalobci náhradu mzdy nepřiznal.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, č. j. 16 Co 44/2008-140, rozsudek soudu prvního stupně „v odstavci II. výroku“ (ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 307.681,- Kč s příslušenstvím), „pokud jím byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 35.595,- Kč s příslušenstvím“, potvrdil, jinak jej „v odstavci II. výroku“ změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 272.086,- Kč s úroky z prodlení ve výši, z částek a za dobu, jež uvedl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 37.835,- Kč a před odvolacím soudem 39.850,- k rukám, advokáta, a České republice Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku na nákladech řízení částku 3.450,- Kč a na soudním poplatku za řízení před soudem prvního stupně částku 14.570,- Kč a za řízení před odvolacím soudem částku 10.880,- Kč. Vycházeje z toho, že náhrada mzdy podle ustanovení §61 zák. práce je sankcí vůči zaměstnavateli, který neplní svou povinnost podle §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť zaměstnanci nepřiděluje práci podle pracovní smlouvy, že zaměstnanec nemá nárok na náhradu mzdy toliko v případě, že není schopen nebo ochoten práci konat, a že v řízení nebylo zjištěno, že by po datu 30. 9. 2003 žalovaná vyzvala žalobce, aby vykonával práci, vytknul soudu prvního stupně, že přehlédl, že ke snížení, případně nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, může soud přistoupit jen tehdy, jestliže po zhodnocení všech okolností případu je možné dovodit, že pracovník se zapojil (mohl zapojit) do práce u jiné organizace za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby organizace plnila svou povinnost přidělovat mu tuto práci. Důvody, proč soud prvního stupně nepřiznal žalobci náhradu mzdy za období přesahující dobu šesti měsíců, nejsou podle názoru odvolacího soudu pro posouzení věci relevantní, neboť (připomínaje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001) skutečnosti týkající se vadné výpovědi z pracovního poměru mohou mít vliv jen na to, zda v řízení podle §64 zák. práce bude neplatnost této výpovědi - jako předpoklad vzniku nároku podle §61 zák. práce - určena. Ve vztahu k možnosti snížit nebo nepřiznat náhradu mzdy (§61 odst. 2 zák. práce) nemají žádný význam, neboť uvedená skutková podstata s nimi možnost krácení (nepřiznání) náhrady mzdy nespojuje. Při posuzování žádosti zaměstnavatele podle §61 odst. 2 zák. práce lze proto přihlížet jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za níž by měla být náhrada zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance. Nelze tedy přihlížet ke skutečnostem, které vedly k tomu, že zaměstnanci byla dána neplatná výpověď, tak jak to učinil soud prvního stupně. Uzavřel, že žalované nic nebránilo, aby poté, co žalobce odmítl podepsat dodatek k pracovní smlouvě s navrženou změnou místa výkonu práce, dala žalobci ihned výpověď, tak jak to učinila po uplynutí dvou let, a na základě této výpovědi by pracovní poměr skončil tak, jak skončil ke dni 31. 12. 2005. Důvody pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy podle §61 odst. 2 zák. práce dány nebyly, neboť žalobce nebyl za žalované období nikde zaměstnán, měl snahu se do práce zapojit; náleží mu proto náhrada mzdy i za toto období.
V dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že je nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož po datu 30. 9. 2003 žalovaná nevyzvala žalobce, aby vykonával práci. Žalobce byl k nástupu do zaměstnání (a omluvě své absence) vyzván dopisem ze dne 11. 9. 2003 a znovu dalším dopisem ze dne 8. 8. 2005. Připomíná, že žalobce nikdy nepodepsal dodatek k pracovní smlouvě o změně místa výkonu práce, který převzal dne 22. 8. 2003 („žalobce mohl počínaje dnem 1. 4. 2004 dodatek č. 3 k pracovní smlouvě kdykoliv podepsat“). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od září 2003 do konce roku 2005 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 29. 2. 2004, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 46/2004 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Zaměstnavatel umožní zaměstnanci pokračovat v práci ve smyslu ustanovení §61 odst. 1, věty druhé, zák. práce, jestliže mu ještě před zahájením nebo za trvání sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru oznámí (výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnost o projevené vůli), že mu znovu bude v souladu s pracovní smlouvou až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru v řízení před soudem přidělovat práci (práci, kterou má zaměstnanec pro něj konat podle pracovní smlouvy), a jestliže tak v případě, že zaměstnanec poté nastoupí do práce, skutečně učiní (srov. též bod III. Stanoviska občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. června 2004 k některým otázkám rozhodování soudu ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zák. práce, sp. zn. Cpjn 4/2004, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
V projednávané věci bylo z provedených důkazů zjištěno (a dovolatelka tuto skutečnost ani nepopírá), že žalovaná po 30. 9. 2003 nepřidělovala a ani nemohla žalobci přidělovat práci podle pracovní smlouvy. Bylo tomu tak proto, že v důsledku změny sídla žalované (na adresu) a v důsledku toho, že žalobce odmítl změnu pracovní smlouvy spočívající ve změně místa výkonu práce, mohla by žalovaná žalobci přidělovat práci jen v jiném místě (), než jaké bylo sjednáno v pracovní smlouvě (). Nemůže tedy – z tohoto hlediska - obstát tvrzení dovolatelky, že nebyly splněny předpoklady pro přiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 zák. práce, protože žalovaná (zaměstnavatel) žalobci (zaměstnanci) umožnila (vyzývala jej k tomu) výkon práce podle pracovní smlouvy.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat, náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst. 1 zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených zásad důsledně vycházel. Správně dovodil (oproti názoru dovolatelky), že při posuzování žádosti zaměstnavatele podle §61 odst. 2 zák. práce je možno přihlížet jen k okolnostem, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za níž by měla být náhrada zaměstnanci poskytnuta, a které se týkají poměrů zaměstnance, a že proto nelze přihlížet ke skutečnostem, které vedly k tomu, že zaměstnanci byla dána neplatná výpověď (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 142/2003).
Dovolatelka rovněž přehlíží, že nestačí jen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci (§61 odst. 2 zák. práce), ale, že je třeba též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno, nejde jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil (z hlediska daného účelu bylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil). V tomto směru však dovolatelka, vycházejíc z mylného názoru, že žalobci umožnila (vyzývala jej k tomu) výkon práce podle pracovní smlouvy (ač mu takovou práci objektivně přidělovat nemohla) potřebná tvrzení nepřednesla a ani k tomu nenavrhla vhodné důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) nebo v §229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 22.650,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 5., §10 odst. 3, §16 odst. 2, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/204 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 22.950,- Kč. Vzhledem k tomu, že advokát osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst. 1 a 3, §151 odst. 2 větu druhou o. s. ř.) podle sazby daně z přidané hodnoty [19% - srov. §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty], tedy částka (po zaokrouhlení) 4.361,- Kč. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci nahradila. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 27.311,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. listopadu 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu