ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3290.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3290/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) V. P., zastoupenému advokátem, a 2) O. K., zastoupené advokátem, o určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku a o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 15 C 293/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008 č.j. 31 Co 119/2008-133, takto:
Rozsudek krajského soudu - s výjimkou rozhodnutí o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti \"Prohlášení o ručitelském závazku, uzavřeného dne 26.10.1993 mezi žalovaným 1) a Č. s. a.s.\" ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1), a rozhodnutí o \"vypuštění\" výroku rozsudku okresního soudu o zastavení řízení o určení neplatnosti ručitelského závazku ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) - se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu Praha - západ dne 8.12.2005 proti žalovanému 1) a JUDr. I. N. domáhala, aby bylo určeno, že \"Prohlášení o ručitelském závazku a Smlouva o zřízení zástavního práva č. 688659 ze dne 26.10.1993, uzavřená mezi žalovaným 1) a Č. s. a.s. jsou neplatné\". Žalobu zdůvodnila zejména tím, že k zajištění úvěru ve výši 2.000.000,- Kč, který Č. s. a.s. poskytla dlužníku V. K., žalovaný 1) \"podepsal\" dne 26.10.1993 Prohlášení o ručitelském závazku a Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, označeným jako \"rodinný dům čp. 635 na pozemku parc.č. 1979 o výměře 51 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc.č. 1980 o výměře 664 m2 - zahrada a pozemek parc.č. 1981 o výměře 106 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, zapsané na LV pro katastrální území D. u Katastrálního úřadu P.\", ve společném jmění žalobkyně a žalovaného 1), a to za situace, když žalobkyně prohlásila, že s ručením za poskytnutý úvěr a se zástavní smlouvou nesouhlasí, přičemž žalovaný 1) \"na naléhání pracovnice Č. s. a.s. a dlužníka podepsal obě listiny i jménem žalobkyně\". Protože dlužník úvěr nesplácel, bylo mu na návrh Č. s. soudním rozhodnutím uloženo závazek splnit; proti žalobkyni jako ručitelce byla žaloba rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20.1.2003 č.j. 9 Cmo 521/2001-148 zamítnuta. Žalobkyně se domnívá, že \"oba byli donucováni k podpisu ručení i zástavní smlouvy\", že \"jasně prohlásila, že s ručením a zástavní smlouvou nesouhlasí\", a že proto je právní úkon žalovaného 1) neplatný, neboť ručení za částku 2.000.000,- Kč a zastavení nemovitosti, která tvoří společné jmění manželů, nelze považovat za obvyklou správu majetku, kterou by mohl vykonávat každý z manželů samostatně.
Poté, co bylo na návrh žalobkyně usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 14.3.2006 č.j. 15 C 293/2005-26 ve smyslu ustanovení §107a o.s.ř. připuštěno, aby na místo žalovaného JUDr. I. N. do řízení nastoupila žalovaná 2), co bylo usnesením Okresního soudu Praha - západ ze dne 24.5.2006 č.j. 15 C 293/2005-41 ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28.7.2006 č.j. 31 Co 343/2006-50 zastaveno z důvodu překážky věci rozsouzené řízení v části, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) a co byla usnesením vyhlášeným při jednání u soudu prvního stupně dne 31.1.2007 připuštěna žalobkyní učiněná \"změna žalobního petitu\", Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 30.4.2007 č.j. 15 C 293/2005-90 zamítl žalobu ve vztahu k žalovanému 1) o určení, že \"Prohlášení o ručitelském závazku, uzavřené dne 26.10.1993 mezi žalovaným 1) a Č. s. a.s., je neplatné\", zastavil řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) o určení neplatnosti ručitelského závazku, zamítl žalobu o určení, že \"neexistuje zástavní právo k nemovitostem, rodinnému domu čp. 635 na pozemku parc.č. 1979 o výměře 51 m2, zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc.č. 1980 o výměře 664 m2, zahrada, pozemku parc.č. 1981 o výměře 106 m2, zastavěná plocha a nádvoří, to vše zapsáno na LV pro katastrální území D. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště P.\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 22.400,- Kč a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Dovodil, že žalobkyně nemá na určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku ve smyslu ustanovení §80 písm.c) občanského soudního řádu naléhavý právní zájem, neboť \"zkoumání platnosti tohoto právního úkonu bylo v řízení řešeno jako předběžná otázka, prostřednictvím určení neplatnosti tohoto právního úkonu se žalobkyně nedomůže svého práva a nemůže dát do souladu faktický stav se stavem právním\"; ve vztahu k žalované 2) muselo být řízení zastaveno, neboť věc určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku byla \"pravomocně rozhodnuta v řízení 5 C 607/1996\". Při rozhodování o určení \"neexistence zástavního práva\" soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný 1) se znali s dlužníkem V. K. \"delší dobu\", že žalovaný 1) \"s ním spolupracoval v podnikání\" a žalobkyně a jejich dcera byly zaměstnány v jeho prodejně, že u podpisu ručitelského závazku a zástavní smlouvy byla žalobkyně přítomna, ale nepodepsala je (v řízení vedeném u býv. Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 27 Cm 401/96 bylo \"grafologickým posudkem\" prokázáno, že podpis žalobkyně \"na listině s ručitelským prohlášením není pravým a spontánním podpisem\" žalobkyně), a že žalobkyně dne 16.11.1993 učinila se žalovaným 1) u Katastrálního úřadu P. prohlášení, podle kterého oba \"zástavní smlouvu vlastnoručně podepsali a uznávají tak podpisy na ní za své vlastní\". Ohledně námitky relativní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva dovodil, že žalobkyně má sice právo dovolat se této neplatnosti podle ustanovení §145 odst.2 občanského zákoníku ve spojení s ustanovením §40a občanského zákoníku, že však žalovaná 2) důvodně namítla promlčení, když promlčecí doba k námitce relativní neplatnosti uplynula dnem 26.10.1996 a žalobkyně ji uplatnila až podáním žaloby dne 8.12.2005. Smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 26.10.1993 není neplatná ani podle ustanovení §37 občanského zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) byl k jejímu podpisu kýmkoliv donucován. Tvrzení žalobkyně o okolnostech podpisu smlouvy jsou z důvodu jejich \"časté změny\" nevěrohodné a účelové.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 29.4.2008 č.j. 31 Co 119/2008-133 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil \"s tím, že výrok II, jímž bylo zastaveno řízení o určení neplatnosti ručitelského závazku ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) se vypouští\", a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 314,- Kč a že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně nemá naléhavý právní zájem na určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku, neboť tato skutečnost již byla zjištěna v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn.27 Cmo 401/96 (Vrchní soudu v Praze rozsudkem ze dne 20.1.2003 č.j. 9 Cmo 521/2001-148 zamítl proti žalobkyni žalobu, kterou po ní byla požadována úhrada z titulu ručení za nesplacený úvěr), a pro žalobkyni proto nemá žádný právní význam domáhat se určení neplatnosti prohlášení o ručitelském závazku, zvláště proti žalovanému 1). Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) odvolací soud \"vypustil\" výrok o zastavení řízení o určení neplatnosti ručitelského závazku s odůvodněním, že o zastavení řízení z důvodu překážky věci rozsouzené bylo řízení již zastaveno usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 24.5.2006 č.j. 15 C 293/2005-41 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28.7.2006 č.j. 31 Co 343/2006-50. Ohledně žaloby o určení, že zástavní právo k nemovitostem \"neexistuje\", odvolací soud zdůraznil, že zástavní smlouvu uzavřel za zástavce pouze žalovaný 1) [smlouvu podepsal jménem žalobkyně žalovaný 1)] a že žalobkyně s jejím uzavřením nesouhlasila. Relativní neplatnosti smlouvy o zřízení zástavního práva, která se odvíjí od ustanovení §145 odst.2 občanského zákoníku, se žalobkyně dovolala až žalobou došlou soudu dne 8.12.2005 a doručenou žalovaným v lednu 2006. Protože tříletá promlčecí doba uplynula dne 5.11.1996 (když zástavní smlouva uzavřená dne 26.10.1993 byla vložena do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 4.11.1993), je právo namítat neplatnost smlouvy \"nepochybně promlčeno\". Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil rovněž to, že je účelové tvrzení žalobkyně a žalovaného 1), že by žalovaný 1) byl k podpisu zástavní smlouvy donucen a že by nebyla uzavřena svobodně, neboť \"toto nebylo v řízení prokázáno, žádný ze slyšených svědků tuto skutečnost nepotvrdil\".
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to - jak vyplývá z obsahu podání - do výroku, kterým bylo rozhodnuto o \"neexistenci zástavního práva\". Namítla, že tříletá promlčecí doba podle §101 občanského zákoníku začala běžet od okamžiku, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, tj. \"ode dne 18.3.2003, kdy rozsudkem Vrchního soudu v Praze bylo najisto postaveno, že za závazek odpovídá pouze žalovaný 1)\", a že \"do meritorního rozhodnutí soudu se žalobkyně nemohla domáhat určení, že zástavní právo k rodinnému domu, který je ve společném jmění manželů, neexistuje\". Uvedla, že v řízení bylo dostatečně prokázáno, že souhlas ke zřízení zástavního práva k nemovitosti ve společném jmění manželů nikdy nedala a že \"Vrchní soud najisto postavil, že za závazky neodpovídá\". Z těchto důvodů se žalobkyně dovolala ve smyslu §40a občanského zákoníku neplatnosti zástavní smlouvy vůči všem jejím účastníkům. Žalobkyně dále namítla, že \"poskytnutí úvěru dlužníkovi bylo zmanipulováno\", že \"V. K. činil na žalovaného 1) nátlak\", že \"věřitel měl poskytnutí úvěru odmítnout, protože jako ručitelé záruku za úvěr odmítali poskytnout\", že ale \"naopak pracovnice Č. s. vyzvala žalovaného 1), aby podepsal ručitelský závazek a zástavní smlouvu i jejím jménem\". Z uvedených důvodů \"jsou proto právní úkony neplatné\". Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčené části zrušil a aby mu věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci soudy mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že k zajištění úvěru, který Č. s. a.s. poskytla V. K. na nákup zboží pro prodejnu elektrospotřebičů podle smlouvy ze dne 26.10.1993 č. 5311-688659-048 ve výši 2.000.000,- Kč, uzavřeli dne 26.10.1993 žalobkyně a žalovaný 1) s Č. s. a.s. smlouvu o zřízení zástavního práva č. 688659, kterou dali do zástavy společné nemovitosti (nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů). Dne 16.11.1993 učinili žalobkyně a žalovaný 1) u býv. Katastrálního úřadu P. prohlášení, že \"zástavní smlouvu vlastnoručně podepsali\", a rozhodnutím ze dne 17.11.1993 č.j. V 2 3204/93 bylo podle ní vloženo zástavní právo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke dni 4.11.1993. Dokazováním bylo zjištěno, že podpis žalobkyně na smlouvě o zřízení zástavního práva \"není pravým podpisem žalobkyně\".
Za tohoto stavu věci bylo pro rozhodnutí sporu kromě jiného významné posouzení platnosti smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 26.10.1993 č. 688659. Vzhledem k tomu, že tato otázka byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s ustálenou judikaturou soudů, představuje rozsudek odvolacího soudu v napadené části rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - s ohledem na dobu uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva - podle v té době účinných právních předpisů, zejména podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákonů č. 58/1969 Sb., č. 131/1982 Sb., č. 94/1988 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 87/1990 Sb., č. 105/1990 Sb., č. 116/1990 Sb., č. 87/1991 Sb., č. 509/1991 Sb. a č. 264/1992 Sb., tedy podle občanského zákoníku ve znění účinném do 31.12.1994 (dále jen obč. zák.).
Smlouva o zřízení zástavního práva (zástavní smlouva) musí mít písemnou formu (srov. §151b odst.1 obč. zák.).
Smlouva je uzavřena (perfektní) okamžikem, kdy přijetí návrhu nabývá účinnosti; včasné přijetí návrhu nabývá účinnosti okamžikem, kdy vyjádření souhlasu s obsahem návrhu dojde navrhovateli. Písemný návrh a písemné přijetí návrhu musí být jednajícími podepsáno; teprve podepsaný projev má právní účinky. Činí-li písemný návrh nebo písemné přijetí návrhu oba manželé, musí je - mají-li mít sledované účinky - také oba podepsat (srov. též rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 15.6.1973 sp. zn. 4 Cz 29/73, který byl uveřejněn pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1974).
Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé; společně hradí též náklady na věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním (§144 obč. zák.). Běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů; v ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů, jinak je právní úkon neplatný (§145 odst.1 obč. zák.). Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §145 odst.1 obč. zák., považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá; neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (§40a obč. zák.).
Se soudy lze souhlasit v tom, že zastavení nemovitosti patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů není běžnou záležitostí a že je proto k němu třeba souhlasu obou manželů. Při zastavení nemovitostí patřících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů jejími vlastníky je však třeba rozlišovat, zda zástavní smlouvu uzavřeli oba manželé nebo jen jeden z nich. Jsou-li zástavci oba manželé, musí také oba smlouvu podepsat; kdyby smlouvu podepsal (a tedy učinil ofertu nebo akceptaci) jen jeden z nich, smlouva (jako celek) by nebyla perfektní. V případě, že zástavní smlouvu uzavřel pouze jeden z manželů, může druhý z nich svůj souhlas se zastavením společné věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty vyjádřit písemně, ústně, popřípadě též konkludentně, a to i dodatečně (až po uzavření smlouvy); bez jeho souhlasu je zástavní smlouva neplatná, jen jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá.
Jsou-li účastníky zástavní smlouvy, podle které se zřizuje zástavní právo k věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jako zástavci oba manželé a nebyl-li podpis jednoho z nich jeho pravým podpisem (a byl tedy na smlouvě \"padělán\"), nelze úspěšně dovozovat, že by zástavní smlouva byla uzavřena jen jedním z manželů bez souhlasu druhého. Směrodatné totiž je, že podle obsahu zástavní smlouvy byli (měli být) oba manželé jejími účastníky (jako zástavci); smlouva tedy netrpí tím, že by se zastavením věci druhý manžel nesouhlasil, neboť se jedná o falsum, které - v rozporu se skutečností - jen předstírá vůli druhého manžela dát společné nemovitosti do zástavy, ačkoliv takovou vůli ve skutečnosti neměl, popř. ji neprojevil a ani - protože se uzavření smlouvy nezúčastnil - ji projevit nemohl. V judikatuře soudů byl proto přijat závěr, že zástavní smlouva o zastavení věci patřící do bezpodílového spoluvlastnictví, na níž byl podpis jednoho ze zástavců, kteří jsou manžely, \"padělán\", je ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. absolutně neplatná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.6.2008 sp. zn. 21 Cdo 1723/2007, který byl uveřejněn pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009).
V projednávané věci proto soudy chybně dovodily, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 26.10.1993 č. 688659 je postižena relativní neplatností; námitkou promlčení uplatnění této námitky se proto zabývaly nadbytečně. Na závěru o tom, že smlouva o zřízení zástavního práva ze dne 26.10.1993 č. 688659 je absolutně neplatným právním úkonem, nic nemění ani to, že žalobkyně učinila dne 16.11.1993 u býv. Katastrálního úřadu P. prohlášení, že \"zástavní smlouvu vlastnoručně podepsala\". Byl-li totiž její podpis na smlouvě - jak soudy zjistily - falsum, nemohla tím být absolutní neplatnost smlouvy \"zhojena\"; k nápravě mohlo dojít (kromě uzavření nové smlouvy) jen tehdy, kdyby žalobkyně smlouvu opravdu (byť dodatečně) podepsala, k tomu však nedošlo.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není v dovoláním napadené části správný, neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto v této části, jakož i v akcesorických výrocích o náhradě nákladů řízení, podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu