ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3350.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3350/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. L. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. a k. J. Č., a.s., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 54/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočky v Táboře ze dne 24. dubna 2008, č. j.15 Co 210/2008-204, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 3. 2003 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru „podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“ z důvodu, že se „opakovaně jedná o chování nehospodárné a proti zájmům zaměstnavatele“, které lze hodnotit jako „opakované porušování pracovní kázně s vysokým stupněm závažnosti“. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce přesto, že byl dopisem žalovaného ze dne 3. 2. 2003 vyzván, aby odstranil nedostatky v řídící práci spočívající zejména „v nedostatečné kontrole a nutnosti vedení dokladů“ pro zadané práce, bez čehož „nelze obhájit oprávněnost vynaložených nákladů“, a dále v „předražování externích výkonů“, které žalobce sám zadával a přejímal, na což upozornila i kontrola prováděná „VST“, nesplnil pokyny zaměstnavatele uložené mu tímto dopisem ze dne 3. 2. 2003. Následně byl dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2003 „upozorněn na závažnost nedostatků v řídící práci a jejich možné důsledky“ (pro zaměstnavatele nebude přijatelné, aby žalobce i nadále zastával funkci vedoucího střediska). Ani na tento dopis však žalobce „nereagoval“ a „i přes uvedené výzvy doporučil společnosti“ (zaměstnavateli) „uzavřít smlouvu na 2 akce čištění kanalizace“, jež „nebyly řádně připravené, technicky neodpovídají a jsou opět neúnosně předražené“.
Žalobce se domáhal (žalobou doručenou soudu dne 22. 8. 2003), aby bylo určeno, že „výpověď žalovaného ze dne 31. 3. 2003 doručená žalobci je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že k výtkám obsaženým v dopise ze dne 3. 2. 2003 se „ústně, mj. i na poradách vedení, vyjadřoval a vysvětlil“, že „k proplácení externím dodavatelům vždy dává souhlas finanční ředitel nebo ředitel divize“. Navíc v pracovní smlouvě ani v žádném vnitropodnikovém předpise či směrnici není stanoven postup, jak mají být smlouvy s dodavateli uzavírány, vykazovány, kontrolovány a finančně zúčtovány. Zdůraznil, že „všechny realizované akce“ byly řádně vyúčtovány konečnému odběrateli. Na výtky obsažené v dopise ze dne 11. 3. 2003 („jedná se o ty samé akce, za které již obdržel výše uvedenou výzvu k nápravě nedostatků“ obsaženou v dopise ze dne 3. 2. 2003) reagoval dopisem ze dne 12. 3. 2003, ve kterém vyjádřil svůj nesouhlas s argumentací žalovaného a s tím, že by skončil ve funkci vedoucího střediska, a vyzval žalovaného, aby „stanovil zásady a pravidla postupu a kompetencí při sjednávání externích pravidel (správně zakázek) a pravidla pro jejich sledování z hlediska efektivity pro žalovaného“, neboť „takovéto zásady nebyly ve společnosti žalovaného zpracovány“. Podle žalobce „nelze hovořit o nehospodárnosti“ ve výpovědi označených dvou akcích na čištění kanalizace, neboť ty „byly předloženy ve formě materiálu pro schválení ve vedení společnosti a nevznikla v daném případě žalovanému žádná škoda“.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 25. 3. 2004, č. j. 7 C 173/2003-40, žalobu zamítl a rozhodl, že „žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 455,- Kč“. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že „postup žalovaného vůči žalobci byl v souladu se ZP“, když žalobci byly ve zprávě ze dne 12. 12. 2002 „důrazně vytknuty závažné nedostatky ve vykazování prací pro V. s. T.“, čímž porušil své povinnosti vedoucího zaměstnance vyplývající z ustanovení §§73 a 74 zák. práce; že všechny písemné výzvy žalovaného k nápravě nedostatků byly prokázány, „ale náprava skutečně nenastala“; a že „řada akcí zajišťovaných žalobcem jako zaměstnancem žalovaného se projevila jako výrazně předražená a žalobce ve své funkci nebyl schopen prokázat oprávněnost a účelnost takto vysokých nákladů“. Toto chování žalobce soud prvního stupně – i přes „určité formální nedostatky v písemných projevech“ žalovaného – posoudil jako „závažné porušení pracovní kázně“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 8. 2004, č. j. 15 Co 337/2004-54, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívající v tom, že „odůvodnění rozhodnutí v prvé řadě postrádá jasné a srozumitelné, samostatně vymezené přijetí nejdříve skutkových závěrů, a to na základě hodnocení důkazů dle §132 o. s. ř., a pak závěrů právních, v souladu s požadavky zakotvenými v §157 odst. 2 o. s. ř.“. Soud prvního stupně se měl zabývat otázkou, zda výpověď z pracovního poměru je podle obsahu dostatečně konkrétní, tedy „zda výpovědní důvody jsou skutkově vymezeny tak, aby je nebylo možno zaměnit s jiným důvodem“, a dále otázkou, zda vymezené výpovědní důvody byly ve vztahu k žalobci uplatněny včas z hlediska ustanovení §46 odst. 3 zák. práce.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 5. 5. 2005, č. j. 7 C 173/2003-83, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 31. 3. 2003 je neplatná, a uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 20.653,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“. Soud prvního stupně po provedení dalších důkazů a jejich zhodnocení dovodil, že text výpovědi ze dne 31. 3. 2003 „skutečně trpí řadou formálních nedostatků“. Žalovaný vytýká žalobci v textu výpovědi nedostatky v řídící práci, ty však nejsou nijak konkretizovány tak, aby je nebylo možné zaměnit s jiným důvodem a ani „po materiální stránce nelze posoudit“, zda u žalobce byly dány důvody k rozvázání pracovního poměru. „Jediným konkrétním důvodem, který se v textu výpovědi objevuje, je doporučení ze strany žalobce, aby žalovaný uzavřel smlouvu na dvě akce čištění kanalizace v nabízené ceně 775.000,- Kč a 651.250,- Kč“, v takovém postupu žalobce, který předložil pouze návrh, však „nelze shledat takové jednání“, které by bylo „důvodem pro výpověď z pracovního poměru podle ust. §46 odst. 1 písm. f) ZP“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „i kdyby vymezené výpovědní důvody tak, jak byly ve výpovědi popsány, mohly být nějakým výkladem uznány za skutkově dobře vymezené tak, jak vyžaduje ust. §44 odst. 2 ZP“, „dochází zde k porušení lhůty stanovené v §46 odst. 3 ZP“. „Je totiž nutné vycházet z předpokladu, že o zprávě V. s. T., datované dne 12. 12. 2002 – kterou by bylo možné považovat za důvod k podání výpovědi žalobci – se žalobce (správně žalovaný) dozvěděl nejpozději“ na začátku ledna 2003, a proto bylo nutné „dát žalobci výpověď z tohoto důvodu nejpozději“ do poloviny března 2003, „a to dodrženo nebylo“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, č. j. 15 Co 433/2005-111, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému nahradit žalobci náklady odvolacího řízení v částce 6.129,- Kč „na účet“ JUDr. A. J. Odvolací soud dospěl k závěru, že „soud prvního stupně po zrušovacím rozhodnutí krajského soudu respektoval v zásadě jeho pokyny a právní názory“, a že po doplnění dokazování přistoupil po skutkové i právní stránce ke správnému posouzení věci. I odvolací soud je „přesvědčen, že část výpovědi z pracovního poměru, která se týká popsaných nedostatků v práci žalobce“, je zcela obecná a nekonkrétní, mající „spíše charakter popisu událostí, které se v době několika týdnů před jejím podáním odehrály“. Ve výpovědi žalovaného nejsou uvedeny konkrétní nedostatky v řídící práci žalobce (které externí výkony měly být předraženy, v čem a kdy nebyla dostatečná úroveň dokladů, apod.), jež „nelze zhojit ani výkladem, protože vyložit lze nějakým způsobem jenom to, co je dostatečně specifikováno“. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně týkajícím se námitky žalovaného, že tím, že žalobce předložil návrhy smluv na čištění kanalizací, byť podle žalovaného s náklady příliš vysokými a přemrštěnými, žádným způsobem pracovní kázeň neporušil, neboť nedošlo „k žádnému rozhodnutí žalobce navenek, jež by žalovanou společnost zavazovalo“, a toto jednání „nepředstavuje samo o sobě skutek, ve kterém by bylo možné spatřovat porušení pracovní kázně“.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 15. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 1707/2006-140, rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud vyšel z toho, že v projednávané věci šlo o posouzení, zda jednání žalobce má být z hlediska důvodu výpovědi z pracovního poměru podřazeno pod ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce nebo pod ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Připomněl, že samotná okolnost, jak toto jednání právně kvalifikoval žalovaný (a také žalobce), je bezvýznamná. Rozlišil, že ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce je charakterizováno [obdobně jako ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce] tím, že zaměstnanec poruší pracovní kázeň. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Přitom může mít zaměstnanec dobré pracovní výsledky, ale přestože dobrých pracovních výsledků dosahuje, porušuje některé své povinnosti, jež z pracovního poměru vyplývají. Naproti tomu uplatnění výpovědního důvodu podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce, spočívajícího v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance, vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností, i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje. Vychází totiž z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti), a je zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Protože odvolací soud z uvedených závěrů nevycházel a z hlediska naplnění důvodu výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce se věcí nezabýval, dovolací soud jeho rozsudek zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 17. 1. 2008, č. j. 7 C 54/2007-174, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 31. 3. 2003 je neplatná, a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 36.778,- Kč k rukám „právního zástupce žalobce“ advokáta. Znovu dospěl k závěru, že „text výpovědi, zformulovaný žalovaným v dopise ze dne 31. 3. 2003“, při podrobném posouzení „trpí řadou formálních nedostatků“. Žalovaný v textu výpovědi opakovaně hovoří o „nedostatcích v řídící práci žalobce a o nutnosti vedení dokladů pro práce jím řízeným střediskem“, tyto nedostatky v řídící práci však nejsou dostatečně konkretizovány a tím se text výpovědi pohybuje v příliš obecné rovině; chybí „skutkové vymezení výpovědních důvodů tak, aby je nebylo možné zaměňovat z jiných důvodů“. Soud prvního stupně připustil, že „žalobce i žalovaný museli vědět, o jaké konkrétní nedostatky v řídící práci žalobce se jedná“, ale přesto „formální požadavky na výpověď zde ze strany žalovaného naplněny a dodrženy nebyly“. Na straně žalobce byly neuspokojivé pracovní výsledky, které „byly před soudem prokázány, a žalobci se je nepodařilo ve lhůtách stanovených žalovaným – zaměstnavatelem odstranit“; žalovaný si však při samotné výpovědi počínal nesprávně a výpověď je proto z formálních důvodů neplatná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, č. j. 15 Co 210/2008-204, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení před soudy všech stupňů 38.652,60 Kč k rukám „právního zástupce“. Výpověď z pracovního poměru ze dne 31. 3. 2003 shledal „platnou po formální stránce“ a dovodil, že „žalobce si své pracovní povinnosti týkající se existence základní evidence o zadaných a zadávaných zakázkách jím řízeným střediskem neplnil, a proto činnost tohoto úseku žalovaného nebyla kontrolovatelná“. Připomněl, že již při poradě žalovaného dne 24. 9. 2002 bylo konstatováno, že jako „nedostatečné se jeví vykázání ručních zemních prací tzv. hodinovkou, nezbytný byl alespoň jednoduchý náčrt s odhadem objemu s doklady o vytěženém materiálu pro následnou kontrolu“. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že i zakázky na čištění kanalizace (v P. n. L. a v S.) nebyly řádně připraveny, protože „nebyly odůvodněny, proč právě s firmou J. K. má být smlouva uzavřena, co vše bude třeba a jak provést, proč právě za částky stanovené firmou J. K.“. Uzavřel, že „skutečnost, že šlo jenom o návrhy, které nakonec žalovaný neschválil, není při tomto výpovědním důvodu [§46 odst. 1 písm. e) zák. práce] významná, neboť řádná a úplná příprava návrhů pro vedení společnosti byla součástí pracovní náplně žalobce“. Žalobce tak nesplňoval požadavky na výkon jeho práce v dlouhodobém časovém horizontu. Na nesprávné vedení střediska 20 byl opakovaně upozorněn v období 12 měsíců před tím, než mu byla dána výpověď (ústně 2. 1. 2003, písemně e-maily z 16. 1. 2003 a 21. 1. 2003 a dopisem ze dne 3. 2. 2003).
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce namítal, že skutková zjištění, že žalobce měl neuspokojivé pracovní výsledky, nemají oporu v provedeném dokazování. Podkladová evidence k jednotlivým akcím byla vedena v určitém omezeném rozsahu a v tomto rozsahu žalobce žalovanému na jeho výzvu náklady dokladoval; více dokladů předložit nemohl, protože v době realizace jednotlivých akcí nebylo nic více pořizováno. Nebyl-li následně schopen žalovanému předložit více dokladů („v době žádaného dokladování již nemohl prvotní rozsah dokladů nikterak ovlivnit“), nelze to označovat za nedostatky v jeho práci. K nedostatkům v práci žalobce nemohlo docházet ani opakovaně, „neboť jednotlivé výzvy žalovaného se netýkaly různých záležitostí, ale všechny směřovaly k jedinému – dokladování v té době již nedoložitelného“. Podle jeho názoru nebylo prokázáno ani předražování zakázek, neboť všechny byly realizovány v jednotkových cenách odsouhlasených vedením žalovaného a „počet jednotek byl evidován a odsouhlasen mezi zástupcem žalovaného a zástupcem realizační firmy“; jako neuspokojivé pracovní výsledky nelze hodnotit ani předložení smluv na čištění kanalizace s firmou K., neboť žalobce nebyl oprávněn smlouvy uzavřít, pouze žalovanému předložil návrh firmy, která by byla schopna čištění kanalizace realizovat. Namítá dále, že „nebyla splněna zákonná podmínka předchozí písemné výzvy k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků a poskytnutí přiměřené doby k nápravě“, protože „výzvy žalovaného, které konstatuje odvolací soud, nelze z výše uvedených důvodů (nemožnost doložit neexistující) považovat za kvalifikované“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že „není žádný důvod pro to, aby byly z hlediska určitosti kladeny odlišné požadavky na výpověď danou podle §46 odst. 1 písm. e) a výpověď danou podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo zamítnuto, neboť odvolací soud rozhodl na základě úplných skutkových zjištění podložených provedenými důkazy a věc posoudil v souladu s platnými právními předpisy a ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci dána dopisem ze dne 31. 3. 2003 (doručeným v měsíci dubnu 2003) – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30. 9. 2003, tedy do dne, než nabyl účinnosti zák. č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb. zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §44 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď pouze z důvodů výslovně stanovených v §46 odst. 1; výpovědní důvod musí ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, jinak je výpověď neplatná. Důvod výpovědi nelze dodatečně měnit.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, nesplňuje-li zaměstnanec předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce nebo nesplňuje-li bez zavinění zaměstnavatele požadavky pro řádný výkon této práce; spočívá-li nesplňování těchto požadavků v neuspokojivých pracovních výsledcích, lze zaměstnanci z tohoto důvodu dát výpověď, jen jestliže byl zaměstnavatelem v době posledních 12 měsíců písemně vyzván k jejich odstranění a zaměstnanec je v přiměřené době neodstranil.
Jak uvedl dovolací soud již ve svém rozsudku ze dne 15. 2. 2007, č. j. 21 Cdo 1707/2006-140, pro výpovědní důvod podle ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce spočívající v neuspokojivých pracovních výsledcích zaměstnance je typické, že se vůbec nevyžaduje porušení pracovních povinností (i když není vyloučeno, že neuspokojivých pracovních výsledků může zaměstnanec dosahovat také proto, že některé své povinnosti porušuje). Ustanovení §46 odst. 1 písm. e) věty za středníkem zák. práce vychází z objektivního zjištění, že zaměstnanec neuspokojivé pracovní výsledky dosahuje, a to bez ohledu na to, zda tomu tak je v důsledku zaviněného jednání zaměstnance (alespoň ve formě nedbalosti). Je přitom zcela nepodstatné, zda neuspokojivé pracovní výsledky jsou důsledkem zaměstnancovy neschopnosti, nezpůsobilosti, neodpovědného přístupu k plnění pracovních povinností apod. Podstatné je, že zde objektivně neuspokojivé pracovní výsledky existují.
V projednávané věci dal žalovaný žalobci výpověď proto, že přesto, že byl dopisem žalovaného ze dne 3. 2. 2003 vyzván, aby odstranil nedostatky v řídící práci, spočívající zejména „v nedostatečné kontrole a nutnosti vedení dokladů“ pro zadané práce, bez čehož „nelze obhájit oprávněnost vynaložených nákladů“, a dále v „předražování externích výkonů“, které žalobce sám zadával a přejímal, na což upozornila i kontrola prováděná „VST“, nesplnil žalobce pokyny zaměstnavatele uložené mu dopisem ze dne 3. 2. 2003. Následně byl dopisem žalovaného ze dne 11. 3. 2003 „upozorněn na závažnost nedostatků v řídící práci a jejich možné důsledky“ (pro zaměstnavatele nebude přijatelné, aby žalobce i nadále zastával funkci vedoucího střediska). Ani na tento dopis však žalobce „nereagoval“ a „i přes uvedené výzvy doporučil společnosti“ (zaměstnavateli) „uzavřít smlouvu na dvě akce čištění kanalizace“, jež „nebyly řádně připravené, technicky neodpovídají a jsou opět neúnosně předražené“.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že je nesprávný jeho závěr, že žalobce měl neuspokojivé pracovní výsledky, což bylo důvodem výpovědi z pracovního poměru.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že žalobce dosahoval neuspokojivých pracovních výsledků, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování [zejména z výpovědí svědků Ing. J. K. a Ing. V. F., které hodnotil stejně jako soud prvního stupně, ze zprávy V. s. T. ze dne 12. 12. 2002, ze zápisu z porady vedení žalovaného ze dne 24. 9. 2002 a 2. 1. 2003, z dopisu žalovaného ze dne 3. 2. 2003 a e-mailů žalovaného ze dne 16. 1. a 21. 1. 2003], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř. Vysvětlil, že žalobcem nebyly řádně připraveny ani návrhy zakázek firmě J. K., neboť, i když šlo jen o návrhy, nebylo odůvodněno, „proč právě s firmou J. K. má být smlouva uzavřena, co vše bude třeba a jak provést, proč právě za částky stanovené firmou J. K.“, a to přesto, že byl již před tím na nedostatky ve své práci upozorněn. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že cenový návrh na čištění kanalizace firmou J. K. odpovídal předpokládanému stupni znečištění a že se jedná o subjekt způsobilý tuto práci realizovat, pak přehlíží, že důvodem výpovědi z pracovního poměru nebyla nezpůsobilost nebo nevhodná cena firmy J. K., ale skutečnost, že návrh na uzavření smlouvy nebyl v těchto (a dalších směrech) - přes předchozí výtky – odůvodněn.
Obstát nemůže ani námitka dovolatele, že věc byla nesprávně právně posouzena, neboť „není žádný důvod pro to, aby byly z hlediska určitosti kladeny odlišné požadavky na výpověď danou podle §46 odst. 1 písm. e) a výpověď danou podle §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“. Takový závěr totiž v dovoláním napadeném rozsudku odvolací soud nečiní ani v rovině teoretické, ani při posuzování výpovědi z pracovního poměru ze dne 31. 3. 2003.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty určená z odměny za zastupování a z hotových výdajů advokáta podle sazby daně z přidané hodnoty nemohla být přiznána, neboť zástupce žalovaného nepředložil osvědčení, že je plátcem daně z přidané hodnoty. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu