ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3481.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3481/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce S. m. H. K., proti žalovanému Bc. M. Š., zastoupenému advokátem, o 60.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 53/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. dubna 2008 č.j. 21 Co 101/2008-85, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.769,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit mu 60.000,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 1.2.2007 do 30.6.2007. Žalobu odůvodnil tím, že dne 16.9.2002 účastníci uzavřeli dohodu o zvýšení kvalifikace ve smyslu ustanovení §143 zákona č. 65/1965 Sb., „na jejímž základě se žalobce zavázal umožnit žalovanému zvýšení kvalifikace vysokoškolským studiem a žalovaný se zavázal mimo jiné setrvat po získání kvalifikace v pracovním poměru u žalobce po dobu tří let“. Žalovaný ukončil studium v květnu 2005, po celou dobu studia mu žalobce „poskytoval pracovní úlevy a hmotné zabezpečení“. V období od 1.11.2005 do září 2006 byl žalovaný zařazen ve funkci „vedoucího oddělení prevence kriminality“; „od 1.10.2006 byl z důvodu potřeby posílení základní činnosti městské policie, tedy činnosti na úseku zajišťování veřejného pořádku, převeden opět na hlídkovou službu“. Podle názoru žalobce je „kvalifikace, kterou žalovaný získal vysokoškolským studiem, pro funkci strážníka obecně použitelná“ a má za to, že „bude využívána při jeho zařazení na kterémkoliv místě v rámci městské policie“. Protože žalovaný dne 30.11.2006 rozvázal pracovní poměr výpovědí a tento skončil uplynutím výpovědní doby dnem 31.1.2007, „žalovaný nesplnil svůj závazek setrvat po získání kvalifikace v pracovním poměru u žalobce po dobu tří let“, a žalobce má tak vůči němu „nárok na náhradu nákladů spojených se zvyšování kvalifikace“, ve výši, která „byla předmětnou dohodou omezena na částku 60.000,- Kč“.
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29.11.2007 č.j. 20 C 53/2007-39 žalobě vyhověl. Dospěl k závěru, že žalobce se žalovaným uzavřeli platnou dohodu o zvýšení kvalifikace, že žalovaný po stanovenou dobu nesetrval v pracovním poměru, a že je proto povinen „se podílet na vynaložených nákladech a zaplatit žalobci žalovanou částku 60.000,- Kč s přísl.“. Podle názoru soudu prvního stupně „zvýšená kvalifikace byla dobře využitelná i na pozici městského strážníka“, obrana žalovaného, že žalobce nevyužíval získanou kvalifikaci, „je pouze účelová“, přičemž „poměry, které vládly v městské policii a na které žalovaný upozorňoval, jsou pro posouzení věci nerozhodné“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16.4.2008 č.j. 21 Co 101/2008-85 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že „žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před okresním soudem“, a že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení 24.296,- Kč „k rukám zástupce žalovaného“. Odvolací soud po doplnění dokazování porovnal „souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které žalovaný získal vzděláním, s jejich využitelností při jeho práci strážníka, resp. strážníka – vedoucího oddělení prevence“, a dospěl k závěru, že „žalobce kvalifikaci žalovaného získanou studiem VŠ, zaměřeným převážně na práci v sociální oblasti, nevyužíval“. Jednou z oblastí tvořících obsah náplně práce strážníka sice byla práce s rizikovými skupinami, která byla součástí studia, avšak tato práce nebyla jedinou činností strážníka a – jak dále odvolací soud dovodil – žalovaný „tuto práci vykonával (a byl schopen vykonávat) i před zahájením studia. Odvolací soud dovodil, že „poznatky získané studiem nebyly převážně využitelné v práci žalovaného“; a že tedy „po skončení studia mohl žalovaný vykonávat práce významnější a v jiném oboru“. „Nad rámec řečeného“ odvolací soud zdůraznil, že v dané věci nešlo o dohodu o prohloubení kvalifikace, neboť – jak zdůrazňuje – prohlubování kvalifikace směřuje k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě, zatímco žalovaný „ve skutečnosti získal vyšší a jinou kvalifikaci“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazovaní. Namítá zejména, že „žalovaný neprokázal, že by jeho kvalifikace nebyla využívána“, a že naopak kvalifikace žalovaného byla využívána, když z dokazování „jasně vyplynulo, že příslušný studijní obor je určen mj. pro zaměstnance územních samospráv včetně strážníků obecních (městských) policií“ a „studium je vhodné pro doplnění znalostí a dovedností strážníka“, neboť „při vzdělávání je kladen důraz na znalosti právních norem, jejich aplikaci v praxi, na metody sociální práce, práci s rizikovými skupinami, se seniory, rodinou a dětmi, handicapovanými a národnostními menšinami apod.“. K uvedenému žalobce zdůrazňuje, že „pracovní náplň žalovaného spočívala v komplexním zajišťování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci obce, měl plnit operativní úkoly podle okamžité bezpečností a pořádkové situace ve městě“, dále „řešil především konfliktní situace a situace související s porušením právních předpisů, pracuje s rizikovými skupinami“, „působí ve smyslu prevence kriminality“ apod., a že tedy žalovaný „svoje vysokoškolské vzdělání ve funkci strážníka každodenně uplatňoval. Dovolatel je toho názoru, že „strážník, který má v dané oblasti takové „speciální“ vzdělání, může uvedené situace vyřešit snáze a erudovaněji, než strážník, který takové vzdělání nemá“. Dovolatel má dále za to, že v posuzované věci mělo být přihlédnuto k tomu, že „v daném případě se jednalo o studium výhradně na žádost zaměstnance/žalovaného (bez jakéhokoliv podnětu ze strany zaměstnavatele)“, a že také pracovní poměr ukončil žalovaný „pouze na základě svého rozhodnutí“, a v úvahu mělo být vzato i to, „zda fakticky zaměstnanec své znalosti získané studiem mohl při výkonu své práce využít, nikoliv, zda takovou práci mohl vykonávat i zaměstnanec s kvalifikací nižší či bez speciální kvalifikace“. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť z provedených důkazů „vyplynulo, že studium žalovaného bylo odborné a v rámci jeho pracovní náplně nebyla zvýšená kvalifikace využívána“. Zdůrazňuje, že práci strážníka bylo možno vykonávat „i s nižším vzděláním než je vzdělání vysokoškolské“, a že „práci strážníka vykonával stejně kvalitně „i mnohem dříve než ukončil studium na vysoké škole“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobce v dovolání mimo jiné uvedl, že „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“, tedy, že dovolání podává z důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že dovolatel podrobuje kritice skutková zjištění odvolacího soudu, která byla podkladem závěru o tom, že „žalobce nevyužíval kvalifikaci žalovaného získanou studiem VŠ, zaměřeným převážně na práci v sociální oblasti“, a že „poznatky získané studiem nebyly převážně využitelné v práci žalovaného v době po skončení studia“. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy, vztahující se k posouzení otázky, zda kvalifikace žalovaného (který pracoval jako strážník městské policie) získaná studiem „oboru sociální politika a sociální péče“ byla žalobcem využívána; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího.
Důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutkové zjištění o tom, že „při práci strážníka (resp. strážníka – vedoucího oddělení prevence) „nebyla využívána kvalifikace žalovaného získaná studiem VŠ, zaměřeným převážně na práci v sociální oblasti“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z výsledků dokazování (zejména z tvrzení účastníků a z listinných důkazů – zejména z dohody o zvýšení kvalifikace ze dne 16.9.2002, z pracovní náplně žalovaného, z obsahu získané kvalifikace žalovaného, ze „zprávy U.. H. K.“ o „profilu absolventa a charakteristice profesí, ve kterých může absolvent studijního programu – obor S. p. nalézt uplatnění“), které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o. s. ř.; a vysvětlil, jakými úvahami se při posuzování jednotlivých důkazů řídil (že z charakteristiky studijního oboru, jež žalovaný absolvoval, vyplynulo, že absolventi „se mohou uplatnit např. v oblasti sociálního zabezpečení, státní sociální podpory, v oblasti sociální prevence a prevence kriminality, v oblasti spravedlnosti (probační a mediační služba), v penitenciární oblasti (sociální pracovník ve výkonu trestu odnětí svobody a výkonu vazby), přičemž u studentů je „kladen důraz na znalosti právních norem a jejich aplikaci do praxe sociálních pracovníků, na metody sociální práce, orientaci v systému sociálního zabezpečení, práce s rizikovými skupinami, se starými lidmi, rodinou a dětmi, handicapovanými a národnostními menšinami“; že žalovaný se „se závadovými občany, jako bezdomovci a osobami, které berou drogy, setkával jen minimálně“, zejména když „pracoval na lince 156“, přičemž tato „sloužila k zamezení vlastního fyzického útoku a k řešení konfliktní situace na místě; s osobami, které se do konfliktní situace dostaly, pak dále již nepracoval“, a že náplň práce žalovaného „byla obecně charakterizována jako komplexní zajišťování místních záležitostí veřejného pořádku v rámci obce“, přičemž pracovní náplň „strážníka – vedoucího oddělení prevence“, kterou vykonával žalovaný, byla žalobcem navíc vymezena zejména jako činnost spočívající v „řízení a odpovědnosti za činnost oddělení, kontrolní činnosti přenosu informací vedeným zaměstnancům, spolupráci s dalšími orgány prevence kriminality, s institucemi realizujícími protidrogovou politiku, v organizaci besed a přednášek s cílem zvyšovat kvalitu právního vědomí dětí a mládeže, preventivně zaměřených besed a přednášek pro seniory a zdravotně handicapované občany, ve spolupráci s dalšími pracovníky a institucemi prevence kriminality, zpracování výkazů, plánů apod.“). Odvolací soud zároveň „nepřehlédl“, že, ačkoli „součástí studia byly i znalosti a dovednosti v práci s rizikovými skupinami“, a v tomto se také „studium dotýkalo práce strážníka“, žalovaný tuto práci „vykonával (a byl schopen vykonávat) i před zahájením studia, kdy měl nižší kvalifikaci“. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, má uvedené skutkové zjištění odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že odvolací soud pro uvedené zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením §133 až §135 o.s.ř.
Namítá-li dovolatel, že mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že „se jednalo o studium výhradně na žádost zaměstnance/žalovaného (bez jakéhokoli podnětu ze strany zaměstnavatele), že rovněž pracovní poměr zaměstnanec/žalovaný ukončil pouze na základě svého rozhodnutí“, že měla být řešena otázka, „zda fakticky zaměstnanec své znalosti získané studiem mohl při výkonu své práce využít“, a že z dokazování vyplynulo, že „žalovaný vykonával i množství dalších činností, navíc uvedené vzdělání mohl žalovaný dobře využívat mj. i při zajišťování bezpečnosti a plynulosti silničního provozu“, pak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které však samo o sobě – jak uvedeno výše – není způsobilým dovolacím důvodem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 8.750,- Kč [srov. §3 odst. 1, bod 4., §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č.110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 9.050,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaného advokát JUDr. J. M. osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15.12.2004 sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2005) k nákladům řízení, které žalovanému za dovolacího řízení vznikly, vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad výdajů rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. §137 odst.1 a 3 a §151 odst.2 větu druhou o.s.ř.) ve výši 1.719,50 Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby žalovanému náklady v celkové výši 10.769,50 Kč nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu