ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3695.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 3695/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Bc. D. M., zastoupené advokátem, proti žalovanému m. Ř., zastoupenému advokátem, o neplatnost odvolání z funkce, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 3 C 477/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2007 č. j. 23 Co 110/2007-235, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 31. 10. 2005 žalovaný sdělil žalobkyni, že ji R. m. Ř. na své schůzi dne 31. 8. 2005 odvolala z funkce vedoucí odboru životního prostředí Městského úřadu v Ř. „v souladu s §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb.“. Jako důvod odvolání žalovaný uvedl „nedostatečnou úroveň řídící práce – porušení základních povinností vedoucího zaměstnance podle §74 písm. a) zák. práce“, (nesystémovost práce podřízených pracovnic vodoprávního úřadu a překračování správních lhůt) a v této souvislosti poukázal zejména na hodnocení práce předané žalobkyni dne 11.4.2003 č. j. 5908/2005/TAJ-00017 „ve vazbě na výsledky kontrol nadřízených orgánů státní správy Ministerstva zemědělství, Ministerstva životního prostředí a KÚ S. k. na úseku vodního hospodářství, provedené 16. 3. 2005“. Následně jako další důvod bylo označeno „nedodržování správních lhůt ve smyslu správního řádu a speciálních právních předpisů – nedodržování právních předpisů vztahujících se k výkonu práce žalobkyně – porušení základních povinností úředníka ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících“, což bylo zjištěno z mimořádného auditu, který „byl proveden z důvodu stálé a dlouhodobé kritiky ze stran investorů na nerespektování právních předpisů, především správních lhůt při výkonu přenesené působnosti odboru životního prostředí“; mimořádný audit byl proveden ve dnech 27. 6. až 14. 8. 2005. Třetím důvodem odvolání bylo „porušení rozpočtové kázně“ zjištěné při kontrole plnění rozpočtu k 30. 6. 2005, které bylo spatřováno v tom, že žalobkyně dala „opakovaný příkaz k úhradě faktur za výkon mandátní činnosti Ing. T. a Ing. K.“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že její odvolání z funkce vedoucí odboru životního prostředí Městského úřadu v Ř. „učiněné R. m. Ř. dne 31. 8. 2005 a oznámené dopisem ze dne 31. 10. 2005 č. ev. 69799/2005“ je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že, pokud jí byla vytýkána nedostatečná úroveň řídící práce, nadřízené orgány rovněž konstatovaly, že podmínky pro výkon státní správy jsou na odboru životního prostředí komplikované, a že zásadním problémem je, že odbor není vybaven žádnou administrativní silou, což vede k tomu, že pracovní potenciál vysoce kvalifikovaných zaměstnanců i samotné vedoucí je nehospodárně využíván na rutinní administrativní práci. Tajemník Ing. P. V. „svými opatřeními a ignorováním žalobkyně jako vedoucího odboru nevytvořil podmínky pro zlepšení situace, naopak vytvořil situaci komplikovanější“, což podle názoru žalobkyně „vzbuzuje dojem, že vše bylo účelově směřováno k jejímu odvolání“. Pokud jde o vytýkané nedodržování správních lhůt dovozované z výsledků mimořádného auditu provedeného ve dnech 27. 6. až 14. 8. 2005, žalobkyně označila tento audit za neobjektivní a účelový, a namítala, že „kontrolní řízení nebylo v době podání návrhu na její odvolání z funkce skončeno“, takže návrh na odvolání z funkce byl zpracován v době, kdy ještě nevyčerpala všechny opravné prostředky. Rozhodující podle názoru žalobkyně však je, že dozorová činnost provedená již dříve krajským úřadem skončila s dobrými výsledky a že útvar interního auditu není kompetentní provádět kontrolu dodržování správních lhůt. K vytýkanému porušení rozpočtové kázně na jedné z výdajových položek kapitoly odboru životního prostředí žalobkyně uvedla, že se jedná o položku odborných služeb pro mandátní smlouvy na vodoprávním úřadu s Ing. K. a Ing. T., kteří nahrazovali činnost referentů vodoprávního úřadu. Tito mandatáři byli do rozpočtu roku 2005 rozpočtováni, ale pouze částkou 150.000,- Kč přesto, že žalovanému bylo známo, že se zavázal hradit mandatářům měsíčně paušální částky ve výši 24.000,- Kč. Z toho vyplývá, že rozpočet byl zjevně a vědomě podhodnocen, neboť se předpokládalo přijetí nového zaměstnance na vodoprávní oddělení a mandátní smlouvy by byly následně ukončeny. Protože se tak nestalo a mandátní smlouvy bylo nutno plnit, došlo z tohoto důvodu k překročení jediné výdajové položky. V rámci celé kapitoly odboru životního prostředí však výdajová stránka překročena nebyla, a k pokrytí rozdílu si žalobkyně vystačila v rámci své kapitoly.
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 3. 8. 2006 č.j. 3 C 477/2005-208 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.450,- Kč k rukám „právního zástupce žalobkyně“. Dovodil, že žalobkyni nelze vytýkat nedostatečnou úroveň řídící práce, „tzn. porušení povinností podle §74 zákoníku práce“, neboť „z provedených důkazů soud neshledal, že by žalobkyně svým počínáním závažným způsobem nebo opakovaným méně závažným způsobem porušila tuto svoji povinnost“. Co se týče „nedodržování správních lhůt“, tak na základě kontroly uskutečněné Krajským úřadem S. k., Ministerstvem zemědělství a Ministerstvem životního prostředí sice „byly zjištěny určité nedostatky“ avšak „nebyly shledány závažné nedostatky, které by vedly přímo k nedostatkům práce žalobkyně“. Žalobkyně doložila, že opakovaně upozorňovala na problémy v personálním, odborném obsazení odboru a upozornila též na možnost vzniku průtahů při vyřizování správní agendy. Pokud jde o porušení rozpočtové kázně „v oblasti proplácení dvou osob na základě mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a těmito osobami“, bylo povinností žalobkyně jednotlivé částky dohodnuté ve smlouvě vyplácet. Tím se sice dostala do rozporu s rozpočtovými finančními prostředky, které „nebyly již dopředu stanoveny tak, aby mohla plnit svoji povinnost vyplývající právě z těchto mandátních smluv“, a proto podle názoru soudu prvního stupně „nelze spatřovat zavinění na straně žalobkyně“. Vzhledem k tomu, že nebyly shledány závažné nedostatky „na úseku odborné vedoucí práce žalobkyně“, soud prvního stupně dospěl k závěru, že „zde nejsou zákonné důvody pro odvolání žalobkyně z funkce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2007 č.j. 23 Co 110/2007-235 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti odvolání žalobkyně z funkce vedoucí odboru životního prostředí Městského úřadu v Ř. zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 6.575,- Kč a na náhradě nákladů odvolacího řízení 11.226,- Kč „do rukou právního zástupce žalovaného“. Na rozdíl od soudu prvního stupně se odvolací soud „neztotožnil s právním hodnocením závažnosti těchto nedostatků“, kdy soud prvního stupně akcentoval zejména, že „žalobkyně opakovaně upozorňovala na problémy v personálním, odborném obsazení odboru a upozornila též na možnost vzniku průtahu při vyřizování správní agendy“. „Z obsahu listinných důkazů, a to jak z výsledků provedených kontrol i z korespondence mezi žalobkyní a jejím nadřízeným, lze dovodit jak určité poddimenzování personálního obsazení odboru vzhledem k rozsahu vyřizované agendy, tak i rezervy v organizaci. Nestejnoměrnost v počtu vyřizovaných řízení i případů nedodržení lhůt mezi jednotlivými referenty svědčí buď o rezervách v rozdělování různě obtížné agendy či rozdílné výkonnosti podřízených. Přes existující objektivní obtíže proto nelze dospět k závěru, že by v tomto směru žalobkyně zcela dostála svým zákonným povinnostem vedoucího zaměstnance [§74 písm. a), b) zák. práce]“. Pokud jde o porušení rozpočtové kázně spatřované v tom, že žalobkyně na základě již dříve uzavřených mandátních smluv odsouhlasila v průběhu roku 2005 vyplácení odměn dvěma mandatářům ve výši 24.000,- Kč měsíčně pro každého, čímž došlo k překročení rozpočtového limitu 150.000,- Kč stanoveného pro tento účel o 138.000,- Kč, tak podle názoru odvolacího soudu „na jedné straně nelze žalobkyni vytýkat to, že plnila v rámci své kompetence povinnost vyplývající pro žalovaného z platných mandátních smluv, naproti tomu, bylo-li jí zřejmé, že prostředky pro tento účel na rok 2005 nebudou postačovat, měla na tento rozpor včas upozornit a iniciovat přijetí opatření, které by porušení rozpočtových pravidel předešlo, ať už by šlo o vypovězení, popřípadě příslušnou úpravu těchto smluv, či o navýšení rozpočtového limitu pro výplatu mandátních odměn ještě před jeho překročením“. Z těchto důvodů podle názoru odvolacího soudu sice žalobkyně nebyla jediným zaměstnancem žalovaného, který měl tuto situaci předvídat a včas na ni upozornit, „nicméně jako vedoucí odboru, pro který oba mandatáři fakticky svou činnost převážně vykonávali, byla na jednom z předních míst z těch kdo měli výše uvedeným způsobem zasáhnout“. V tom, že tak neučinila, lze spatřovat porušení povinnosti úředníka a vedoucího zaměstnance.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně předestírá rozhodující skutkové okolnosti a namítá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je jednoznačným společenským zájmem, aby státní správa a samospráva byla funkční, a tudíž nelze obecně přijmout řešení, které naznačuje odvolací soud, aby vedoucí zaměstnanec řešil nedostatečné pracovní podmínky tím způsobem, že se své funkce vzdá. Také rozdílná představa vedoucího úředníka a jeho nadřízených o příčinách nedostatků nemůže být dostatečným důvodem k tomu, aby nedostatky byly řešeny tím způsobem, že nadřízený ze své moci odvolá podřízeného vedoucího úředníka. Takový výklad práva je v rozporu s ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících, který taxativně vymezuje podmínky, za kterých je možné vedoucího úředníka odvolat. Jestliže zákonodárce zamýšlel chránit vedoucího zaměstnance oproti jiným vedoucím zaměstnancům, „aby nebyl ovlivňován snahou zalíbit se svým nadřízeným v zájmu uchování postu, tak by taková ochrana postrádala praktického smyslu, protože by nadřízenému postačilo, aby měl jiný názor na vedení příslušného odboru nebo aby neposkytl adekvátní pracovní podmínky“. Podle názoru žalobkyně takový názor je rovněž v rozporu s ustanovením §129b odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, kdy je tajemník povinen zajistit výkon přenesené působnosti a porovnávat stav výkonu přenesené působnosti s usnesením vlády, směrnicemi ústředních správních orgánů a s opatřeními příslušných orgánů veřejné správy přijatými při kontrole výkonu přenesené působnosti. Zabýval-li se odvolací soud obecnými úvahami ohledně vztahu nadřízenosti a podřízenosti, měl do těchto úvah zahrnout i prvek nadřízené kontroly dozorové činnosti nad výkonem přenesené působnosti. Odvolací soud se tedy nevypořádal s variantou, že existovala dvě diametrálně odlišná hodnocení - žalovaného (tajemníka Ing. V.) a krajského úřadu. Rovněž není zjevné z jakých konkrétních listin vycházel odvolací soud, dospěl-li k závěru, že z obsahu listinných důkazů vyplývají „rezervy v organizaci“ odboru. Dovolatelka zdůraznila, že agenda odboru životního prostředí je jedinečná a neporovnatelná, neboť jednotliví referenti jsou činní v natolik odlišných oborech působnosti, že jsou navzájem nezastupitelní. Žalobkyně ostatně předložila listinné důkazy dokládající její vlastní činnost a podněty, kdy připravovala statistiky, přehledy interní správy a koncepce, a doložila, že pravidelně kontrolovala a hodnotila práci podřízených zaměstnanců. Je sice pravdou, že na odboru životního prostředí „docházelo k překročení správní lhůty pro rozhodování“, ale podle jejího názoru stav, „kdy vůbec nedochází k překračování lhůt, je pouze hypotetický, a za daných místních a politických podmínek neuskutečnitelný“. Žalovaný vybral jen části dvanácti nekompletních a účelově vybraných spisů, a tudíž nelze listiny pro daný spor a „důvod jako relevantní použít, protože jednotlivá řízení mohla být důvodně a v souladu se správním řádem přerušena, mohlo proběhnout odvolací řízení apod“. Za situace, kdy „výše podání činí 5.361 ks, což ve srovnání se statistikou stavebního odboru, kde je navíc systemizováno více úředníků, ukazuje na výraznou vytíženost odboru životního prostředí“, konfrontace dvanácti nekompletních spisů předložených žalovaným pak ani z tohoto důvodu nemůže obstát. Pokud jde o překročení rozpočtového limitu v souvislosti s mandátními smlouvami, žalobkyně poukázala na své písemné podání č. ev. 22955/2005 ze dne 7.4.2005 jako reakci na provedenou kontrolu a výzvu tajemníka Městského úřadu v Ř. k podání vysvětlení, konkrétně na bod 3. citovaného podání, kde vysvětluje problematiku mandátních smluv a v samém závěru doporučuje Ing. V. jako nadřízenému úředníku žalovaného, aby mandátní smlouvy ukončil. Podle názoru žalobkyně je zjevné, že nadřízený úředník o této situaci vodoprávního úřadu věděl, ale neřešil ji. Tímto postojem byla žalobkyně vystavena situaci, ze které „nebylo úniku“ – buď navrhnout proplacení faktury a překročit tak rozpočet nebo nenavrhnout proplacení faktur mandatářů, a vystavit žalovaného riziku žaloby ze strany mandatářů nebo okamžitého ukončení mandátních smluv. Rozpočet žalovaného na rok 2005 byl vědomě podhodnocen bez možnosti vlivu žalobkyně. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání žalobce proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) o.s.ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
S ohledem na to, že žalovaný odvolal žalobkyni z funkce dopisem ze dne 31.10.2005 doručeným téhož dne, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.12.2005, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 413/2005 Sb., o změně zákonů v souvislosti s přijetím zákona o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti – dále jen „zák. práce“, a podle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30.6.2006, tj. předtím, než nabyl účinnosti zákon č. 234/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých zákonů, a zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 46/2004 Sb., - dále jen „zákon o úřednících“.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, dovozuje-li, vycházeje z obecných východisek obsažených v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.1.2006 sp. zn. 21 Cdo 1407/2004, že ve vztahu k právní úpravě odvolání zaměstnance z funkce obsažené v ustanovení §65 odst. 2 zák. práce, které umožňuje odvolání zaměstnance z funkce bez uvedení důvodů, je ustanovení §12 odst. 1 zákona o úřednících, na základě něhož byla odvolána žalobkyně, ustanovením speciálním.
Podle ustanovení §12 odst. 1 zákona o úřednících vedoucího úředníka nebo vedoucího úřadu lze z funkce odvolat, jen
a) pozbyl-li některý z předpokladů podle §4,
b) porušil-li závažným způsobem některou ze svých zákonem stanovených povinností nebo dopustil-li se nejméně dvou méně závažných porušení zákonem stanovených povinností v době posledních 6 měsíců, nebo
c) neukončil-li vzdělávání vedoucích úředníků ve lhůtě podle §27 odst. 1.
Odvolací soud v rámci svých obecných úvah kromě jiného správně uvádí, že zákonné omezení obsažené v ustanovení §12 odst. 1 zákona o úřednících nepochybně nelze vykládat jako pouhou deklaraci mající jen proklamativní význam, neboť v porovnání s relativně nejistým postavením ostatních vedoucích zaměstnanců, jejichž pracovní poměr byl založen jmenováním, představuje stanovení podmínek, za nichž lze vedoucího úředníka odvolat, výraz zvýšené ochrany jejich postavení, a že z tohoto důvodu je vyloučeno odvolat vedoucího úředníka územního samosprávného celku z funkce, jestliže nejsou splněny stanovené hmotněprávní předpoklady pro tento postup.
V projednávané věci R. m. Ř. - jak z dopisu tajemníka Městského úřadu žalobkyni ze dne 31.10.2005 vyplývá - odvolala žalobkyni z funkce vedoucí odboru životního prostředí Městského úřadu v Ř. „v souladu s §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů“. Za tohoto stavu je pro posouzení věci významné, zda ve skutečnostech, v nichž žalovaná spatřuje skutkový důvod odvolání, lze spatřovat porušení některé zákonem stanovené povinnosti žalobkyně, a pokud ano, zda se jedná o porušení některé zákonem stanovené povinnosti žalobkyně závažným způsobem, anebo zda se dopustila nejméně dvou porušení zákonem stanovených povinností svojí intenzitou méně závažných. Důkazní břemeno o tom, že tyto další (jiné) předpoklady, které zákon stanoví navíc oproti obecné úpravě odvolávání zaměstnance z funkce, byly splněny, spočívá na zaměstnavateli.
Povinnost dodržovat zákonem stanovené povinnosti patří k základním povinnostem úředníka vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §1 odst. 1 zákona o úřednících, §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá – jak na to poukazuje rovněž odvolací soud - v plnění povinností, které jsou stanoveny zejména ustanoveními §73, §74 zák. práce a §16 zákona o úřednících, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení zákonem stanovené povinnosti právně postižitelné jako důvod k odvolání z funkce, musí být porušení pracovních povinností úředníkem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
Pro posouzení, zda vedoucí úředník porušil některé zákonem stanovené povinnosti méně závažně, anebo závažným způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoně o úřednících, v zákoníku práce, ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „porušení zákonem stanovených povinností závažným způsobem“ a „méně závažné porušení zákonem stanovených povinností“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí splnění stanovených hmotněprávních předpokladů pro odvolání vedoucího úředníka z funkce. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení některé zákonem stanovené povinnosti k osobě vedoucího úředníka, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení některé zákonem stanovené povinnosti, k míře zavinění úředníka, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností úředníka, k důsledkům porušení některé zákonem stanovené povinnosti pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním vedoucí úředník způsobil zaměstnavateli škodu apod. Ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
V posuzované věci, jak z odůvodnění rozsudku vyplývá, odvolací soud vycházel z toho, že důvodem odvolání žalobkyně z funkce byla „obecně nedostatečná úroveň řídící práce konkretizovaná dále nedostatečným systémem průběžné kontroly podřízených a z toho vyplývající časté nedodržování správních lhůt při činnosti žalobkyní vedeného úseku a vedle toho i nedodržení rozpočtových pravidel – vědomé přečerpání rozpočtového limitu na výplatu odměn externích spolupracovníků vykonávajících činnost na základě mandátních smluv“, a dospěl k závěru, že „žalobkyně naplnila zákonný důvod k odvolání z funkce vedoucího úředníka podle ustanovení §12 odst. 1 písm. b) druhé části věty zák. o úřednících“. Uvedený závěr, který vychází z toho, že jde o dvojí porušení zákonem stanovených povinností (a který implicitně zahrnuje hodnocení, že „obě uvedená porušení povinností“ představují „méně závažné porušení zákonem stanovených povinností“ způsobilé naplnit skutkovou podstatu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) druhé části věty zák. o úřednících), však dosud nelze sdílet.
Má-li být porušení zákonem stanovené povinnosti právně postižitelné jako důvod k odvolání z funkce, v první řadě - jak již bylo uvedeno výše - porušení pracovních povinností musí být alespoň z nedbalosti úředníkem zaviněno; z povahy věci vyplývá, že důvodem pro odvolání vedoucího úředníka z funkce nemůže být existence skutečností, které po objektivní stránce znamenají rozpor s právním předpisem, které však vedoucí úředník subjektivně nemůže nijak ovlivnit. Nelze sdílet názor, že v případě, nabude-li vedoucí úředník přesvědčení, že „přes veškerá jeho opatření a snahu není objektivně možné vzniklé problémy v rámci jeho působnosti vyřešit“, je na něm, „aby zvážil, zda za těchto okolností setrvá ve funkci a dál ponese odpovědnost za nedostatky, jejichž řešení není v jeho silách nebo se své funkce vzdá“. Nepřihlížeje k tomu, že tento postup nemá oporu v zákoníku práce ani v jiném právním předpise, uvedený názor nebere náležitě v úvahu, že chybí jakýkoliv subjektivní vztah vedoucího úředníka (jeho jednání) ke stavu, který je v rozporu se zákonem a k jeho následkům.
Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že docházelo-li na odboru životního prostředí Městského úřadu v Ř. „dlouhodobě k překračování správních lhůt“, pak v případě, šlo-li o důsledek nedostatečného odborného personálního obsazení, nebylo by možné vytýkat žalobkyni zaviněné porušení zákonem stanovených povinností [tj. že žalobkyně – jak uvádí odvolací soud – „přes existující objektivní potíže ne zcela dostála“ svým povinnostem podle §74 písm. a), b) zák. práce], což by „naproti tomu“ bylo možné, jestliže by se jednalo o důsledek chybné organizační, řídící nebo kontrolní činnosti žalobkyně. Vzhledem k tomu však, že v posuzované věci – jak odvolací soud uvádí - „zpětně lze jen obtížně a zcela jednoznačně posoudit, zda šlo o první, či druhou příčinu“, a že důkazní břemeno o tom, zda jsou splněny hmotněprávní předpoklady pro odvolání vedoucího zaměstnance z funkce ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona o úřednících spočívá na zaměstnavateli, bylo třeba zabývat se věcí z tohoto hlediska a závěr o tom, že „nelze dospět k závěru, že žalobkyně zcela dostála svým zákonným povinnostem“ za tohoto stavu nemůže obstát.
Obdobně je tomu v případě vytýkaného porušení rozpočtové kázně, kdy podle názoru odvolacího soudu „na jedné straně nelze žalobkyni vytýkat, že plnila v rámci své kompetence povinnost vyplývající pro žalovaného z platných mandátních smluv“, a „naproti tomu, bylo-li jí zřejmé, že prostředky vyčleněné pro tento účel na rok 2005 nebudou postačovat“, měla na vzniklou situaci „včas upozornit“. Odvolací soud však opominul, že důvodem odvolání žalobkyně z funkce po stránce skutkové bylo porušení rozpočtové kázně (že „dala opakovaný příkaz k úhradě faktur za výkon mandátní činnosti Ing. T. a Ing. K.“), a nikoliv okolnost, že neupozornila včas na možnost překročení rozpočtu. Vzhledem k tomu, že soud je vázán skutkovým důvodem, pro který byl vedoucí úředník odvolán z funkce, je zřejmé, že se odvolací soud při hodnocení, zda je dán důvod pro odvolání žalobkyně z funkce, odchýlil od skutku, který žalovaný (na němž v tomto směru spočívá důkazní břemeno) vymezil v „oznámení o odvolání z funkce vedoucí“.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud ČR jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu