ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3739.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3739/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému D. d. a ú. s. p. K. L., p. o., zastoupenému advokátem, o 619.967,- Kč s úroky z prodlení, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 8 C 216/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 7. prosince 2007 č.j. 29 Co 267/2007-150, ve znění usnesení ze dne 22. února 2008 č.j. 29 Co 267/2007-156, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 191.004,- Kč s úroky z prodlení, se zamítá; v dalším se dovolání žalobkyně odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.190,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhala, aby jí žalovaný zaplatil částku 619.967,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že dopisem ze dne 23.11.1999 s ní žalovaný rozvázal pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, které bylo v řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 181/99 pravomocně prohlášeno za neplatné. Žalovaný však žalobkyni, přestože mu oznámila již dopisem ze dne 25.11.1999, že trvá na dalším zaměstnávání, „zpět na původní místo nezařadil“, a to ani poté, co ho dne 29.7.2003 požádala, „aby jí doplatil dlužnou mzdu a aby jí přiděloval práci podle její pracovní smlouvy“. Protože mimosoudní jednání se žalovaným nevedla k žádnému výsledku, ukončila žalobkyně dne 2.9.2003 pracovní poměr okamžitým zrušením a po žalovaném touto žalobou požaduje náhradu mzdy za období od 23.11.1999 do 2.9.2003 z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne ze dne 23.11.1999.
Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 25.10.2004 č.j. 8 C 216/2003-48 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobkyni částky 15.387,- Kč, 158.279,- Kč, 228.777,- Kč a 30.988,- Kč s úroky z prodlení, které ve výrocích specifikoval, „nárok žalobkyně na zaplacení částky přesahující nároky přiznané“ zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 21.619,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dovodil, že „žalobkyně naplnila předpoklady“ pro přiznání nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce za dobu od 25.11.1999 (kdy oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání) do 28.5.2002 (kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.3.2002, č.j. 9 Co 128/2001-55, jímž bylo okamžité zrušení pracovního poměru prohlášeno za neplatné). Za dobu prvních šesti měsíců od 25.11.1999 do 24.5.2000, „v níž nelze náhradu mzdy jakkoli snižovat“, přiznal soud prvního stupně náhradu mzdy v plné výši (po odečtení vyplacené částky „v hrubé mzdě“ 74.413,- Kč). Ohledně následujícího období od 25.2.2000 do 28.5.2002 dospěl k závěru, že „ani po dobu roku 2000 zde není prostor pro omezení nároku žalobkyně“, avšak v další části období „zohlednil“ skutečnost, že žalobkyně již „měla pravidelný příjem v podobě mzdy od nového zaměstnavatele“, a náhradu mzdy přiměřeně snížil. Za období od 29.5.2002 do 2.9.2003, kdy „žalovaný žalobkyni práci nepřiděloval, aniž by mu v tom bránila překážka s provozními příčinami“, pak soud prvního stupně vycházeje z ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, přiznal žalobkyni výdělek, jehož by „prokazatelně dosáhla, pokud by vykonávala pro žalovaného práci dle obsahu své pracovní smlouvy“, tj. částku 228.777,- Kč. Protože okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalobkyně ze dne 2.9.2003 nebylo napadeno „příslušnou žalobou v režimu §64 zákoníku práce“, přísluší žalobkyni i nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu dvou měsíců podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 7.10.2005 č.j. 29 Co 119/2005-82 změnil rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku III.“ (tj. ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada mzdy za období od 29.5.2002 do 2.9.2003) tak, že „do částky 228.777,- Kč s úroky z prodlení se žaloba zamítá“, „ve výroku IV.“ (tj. ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada mzdy podle §54 odst. 3 zák. práce ve výši 30.988,- Kč s úroky z prodlení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, a že „žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení v rozsahu 38%, a to částkou 17.400,- Kč“, k rukám advokáta. Odvolací soud vyslovil souhlas se závěrem soudu prvního stupně, že „pracovní poměr žalobkyně trval až do okamžitého zrušení pracovního poměru úkonem žalobkyně ze dne 2.9.2003“, a že „nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle §61 odst. 1 zákoníku práce skončil dnem právní moci rozsudku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru žalovaným, tedy dne 28.5.2002. Po tomto datu by žalobkyně měla nárok na náhradu mzdy za podmínky, že nevykonávala práci pro překážky na straně zaměstnavatele“. Podle názoru odvolacího soudu však soud prvního stupně „dostatečně nezhodnotil všechny důvody, jež vedly ke stavu, že pracovní poměr účastníků trval, aniž žalovaný žalobkyni přiděloval práci a vyplácel jí mzdu“. Za situace, kdy žalobkyně od 1.1.2001 „pracovala na plný pracovní úvazek u D. d. v K. L., kde přinejmenším od roku 2002 dosahovala výdělku srovnatelného a později vyššího, než u žalovaného“, „by nebyla proto schopna souběžně vykonávat práci v obdobném pracovním zařazení v D. d., kde charakter práce předpokládal trvalou přítomnost na pracovišti“. Jelikož žalobkyně dopisem ze dne 2.7.2002 výslovně dala najevo, že práci u žalovaného nadále vykonávat nehodlá, vznikla podle názoru odvolacího soudu „situace obdobná poskytnutí neplaceného volna podle §128 odst. 1 zákoníku práce“, nikoli soudem prvního stupně tvrzené překážky v práci na straně zaměstnavatele, a proto žalobkyni „za období od 29.5.2002 do 2.9.2003 právo na náhradu mzdy nepřísluší“.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 15.3.2007 č.j. 21 Cdo 807/2006-102 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zabývaje se nárokem žalobkyně na náhradu mzdy za období od 29.5.2002 do 2.9.2003 zdůraznil, že po pravomocném skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 181/99, v němž byla vyslovena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.11.1999, byl žalovaný od 29.5.2002 povinen ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. a) zák. práce přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy. Jestliže tak neučinil, je důsledkem neplnění této povinnosti vznik překážky v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §130 odst. 1 zák. práce, která zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, mající charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy. Nárok na náhradu mzdy - jak dovolací soud dále uvedl - má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá, ovšem za předpokladu, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy; nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Vzhledem k uvedeným východiskům proto dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v důsledku stanoviska žalobkyně vyjádřeného v dopise ze dne 2.7.2002 „vznikla situace, obdobná poskytnutí neplaceného volna podle §128 odst. 1 zákoníku práce“, neboť podle názoru dovolacího soudu je z hlediska vzniku nároku na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce jedině významné, zda žalobkyně byla v období po 2.7.2002 do 2.9.2003 připravena, ochotna a schopna konat práci podle pracovní smlouvy. V opačném případě by totiž příčina toho, proč v rozhodném období nemohla konat práci pro žalovaného, nespočívala v tom, že by jí žalovaný v rozporu s ustanoveními §35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) práci podle pracovní smlouvy, nýbrž v tom, že žalobkyně sama nechtěla „podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práci podle pracovní smlouvy“ ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci poté rozsudkem ze dne 7.12.2007 č.j. 29 Co 267/2007-150, ve znění usnesení ze dne 22.2.2008 č.j. 29 Co 267/2007-156, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku III.“ (tj. ve výroku, jímž byla žalobkyni přiznána náhrada mzdy za období od 29.5.2002 do 2.9.2003) potvrdil, „pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 37.773,- Kč“ s úroky z prodlení, které ve výroku specifikoval, jinak tento rozsudek ve výroku III. změnil tak, že „žalobu požadující dalších 191.004,- Kč“ s úroky z prodlení zamítl; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobkyně je povinna žalovanému „nahradit 24% nákladů řízení odvolacího, včetně řízení o dovolání, a to částkou 18.203,- Kč u advokáta“. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu dospěl k závěru, že žalobkyně tím, že v dopise ze dne 2.7.2002 adresovaném zástupci žalovaného, „jehož přečtením odvolací soud opakovaně provedl důkaz“, uvedla, že „…u žalovaného s jeho současným vedením již pracovat nehodlá“, „dala jednoznačně najevo, že o další trvání pracovního poměru a přidělování práce nemá zájem a práci konat nebude“. Tím tedy podle názoru odvolacího soudu „byla založena překážka v práci na straně žalobkyně“ a od doručení tohoto dopisu žalovanému (které žalovaný sice zpochybňuje, ale „sám ho jako takový založil do spisu“) „neměl žalovaný povinnost poskytovat žalobkyni náhradu mzdy“ podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Ke změně stavu došlo až dne 29.7.2003, kdy žalobkyně v průběhu mimosoudním jednání účastníků, mimo jiné prohlásila, že „trvá na přidělování práce podle pracovní smlouvy“, čímž – jak odvolací soud zdůraznil – „nastala opět situace, že práce nebyla přidělována žalobkyni pro překážky v práci na straně žalovaného“, jestliže – jak potvrdila ředitelka D. d. v K. L., kde žalobkyně pracovala od 1.12.2000 jako vychovatelka – „v případě výzvy žalovaného k nástupu do zaměstnání by žalobkyni bylo umožněno okamžitě ukončit pracovní poměr dohodou“. Odvolací soud proto „vzal za prokázané“, že po právní moci rozsudku, jímž byla určena neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 23.11.1999, žalobkyně byla ochotna a schopna nastoupit k výkonu práce u žalovaného v období od 29.5.2002 do odmítnutí práce dopisem ze dne 2.7.2002 a dále ode dne následujícího po prohlášení ze dne 29.7.2003 o tom, že trvá na přidělování práce podle pracovní smlouvy, do skončení pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalobkyně dne 2.9.2003, přičemž – jak zdůraznil - „za toto období má žalobkyně právo na náhradu mzdy podle §130 odst. 1 zák. práce“. Vycházeje z průměrného denního výdělku žalobkyně ve výši 712,70 Kč, odvolací soud přiznal žalobkyni na náhradě mzdy za období od 29.5.2002 do 2.7.2002 a od 30.7.2003 do 2.9.2003 celkem 37.773,- Kč s tím, že ve zbývající části předmětu odvolacího řízení spočívající v částce 191.004,- Kč není uplatněný nárok žalobkyně opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho zamítavého výroku o věci samé a do výroků o nákladech řízení) podala žalobkyně dovolání. Vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že dopisem ze dne 2.7.2002 dala žalobkyně žalovanému „jednoznačně najevo, že o další trvání pracovního poměru a přidělování práce nemá zájem a práci konat nebude“. Zdůraznila, že „nic takového v tomto dopise uvedeno není“, že „v předmětném dopise není uvedeno, že u žalovaného nechce a nebude pracovat“, nýbrž že „je zde uvedeno pouze to, že u žalovaného s jeho současným vedením pracovat nehodlá“, což podle jejího názoru „je docela něco jiného“. V té době sice žalobkyně měla s bývalým ředitelem žalovaného Ing. P. S. „určité osobní rozpory“, avšak „i přesto u žalovaného chtěla pracovat“, a u svého nového zaměstnavatele D. d. v K. L. „si vytvořila podmínky k tomu, aby se mohla do pracovního poměru k žalovanému kdykoliv vrátit“. Podle názoru dovolatelky jsou tedy v druhém odstavci dopisu ze dne 2.7.2002 .„popsány jedině a pouze její osobní pocity a její názor na současné vedení“ a „v žádném případě se nejednalo o její rozhodující stanovisko a vyjádření k ukončení pracovního poměru u žalovaného, u kterého chtěla pracovat“. Uvedený dopis je „pouze a jedině výzvou k jednání a žádostí o schůzku, jejímž cílem měla být dohoda o zákonném ukončení pracovního poměru“. Kromě toho dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že - „i když údajně použil své moderační oprávnění dle 150 o.s.ř.“ - rozhodl o nákladech prvostupňového řízení „chybně a nespravedlivě“. Podle jejího mínění měl odvolací soud při rozhodování o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně postupovat podle ustanovení §143 o.s.ř., „a to proto, že to nebyla žalobkyně, do zavdal příčinu k podání žaloby o zaplacení dlužné mzdy“. Uvedené ustanovení „měl soud aplikovat i v případě nákladů odvolacího řízení“, jejichž výpočet s přihlédnutím ke „stoprocentnímu úspěchu žalobkyně v prvém dovolacím řízení“ dovolatelka „pokládá za chybný“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání do jeho měnícího výroku ve věci samé, které je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné, není opodstatněné a že do výroků o nákladech řízení není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci – mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nezpochybňuje), že dopisem ze dne 23.11.1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce; žalobkyně nato dopisem ze dne 25.11.1999 sdělila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.3.2002 č.j. 9 Co 128/2001-55, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 16.11.2000 č.j. 13 C 181/99-32, bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné; uvedený rozsudek krajského soudu nabyl právní moci dne 28.5.2002 a dovolání žalovaného podané proti tomuto rozhodnutí bylo rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.5.2003 sp.zn. 21 Cdo 2180/2000 zamítnuto. Dopisem ze dne 2.7.2002 žalobkyně (prostřednictvím svého zástupce advokáta) vyzvala zástupce žalovaného advokáta, aby s ohledem na to, že zmíněný rozsudek krajského soudu nabyl dne 28.5.2002 právní moci, „doporučil svému klientovi (žalovanému), aby obratem zaplatil přisouzené náklady řízení“, a v následujícím (posledním) odstavci - mimo jiné - uvedla, že „dalším, daleko větším problémem je ta skutečnost, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného i nadále trvá“, avšak že „ona již u žalovaného, s jeho současným vedením, pracovat nehodlá“, a že „proto navrhuje svolat schůzku účastníků a ukončit pracovní poměr žalobkyně dohodou s nárokem na dvouměsíční odstupné“. Podle zápisu z jednání, které proběhlo dne 29.7.2003 mezi žalobkyní a žalovaným (za účasti jejich zástupců JUDr. J. K. a JUDr. M. H.), žalobkyně – mimo jiné – „prohlásila, že trvá na přidělování práce podle platné pracovní smlouvy“, a nato žalovaný „prohlásil, že s odkazem na poslední odstavec v dopise právního zástupce žalobkyně ze dne 2.7.2002 se domnívá, že požadavku nelze vyhovět“. Až do skončení pracovního poměru účastníků okamžitým zrušením ze strany žalobkyně dne 2.9.2003 žalovaný v důsledku svého názoru, že pracovní poměr účastníků skončil, nepřiděloval žalobkyni práci podle pracovní smlouvy.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat - vzhledem k tomu, že předmětem dovolacího řízení je nárok na náhradu mzdy v částce 191.004,- Kč za období od 2.7.2002 do 29.7.2003 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.2003 tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 274/2003 Sb., kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví - dále jen zák. práce.
Podle ustálené judikatury (srov. bod IX. Stanoviska Občanskoprávního kolegia a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce ze dne 9. června 2004, sp. zn. Cpjn 4/2004, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod pořadovým číslem 85, ročník 2004) jestliže – tak jako v projednávané věci - zaměstnavatel neplatně rozvázal ze zaměstnancem pracovní poměr a pracovní poměr nadále trvá a jestliže zaměstnavatel po právní moci rozhodnutí soudu o neplatnosti rozvázání pracovního poměru nepřiděluje zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, má zaměstnanec - mimo jiné - nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
Jak již uvedl dovolací soud ve svém předchozím rozsudku ze dne 15.3.2007 č.j. 21 Cdo 807/2006-102, ustanovení §130 odst. 1 zák. práce zakládá zaměstnanci nárok na náhradu mzdy, jestliže nemohl konat práci z jiných důvodů než pro prostoj, pro nepříznivé povětrnostní vlivy nebo z vážných provozních důvodů (nároky zaměstnance se v těchto případech řídí ustanoveními §129, §130 odst. 2 a §130 odst. 3 zák. práce) a důvod (příčina) nemožnosti zaměstnance konat práci je dán na straně zaměstnavatele. Náhrada mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce má charakter ekvivalentu mzdy, kterou si zaměstnanec nemohl vydělat v důsledku toho, že mu zaměstnavatel (např. proto, že podle jeho mylného názoru pracovní poměr skončil) v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce neumožnil konat práci, k níž se zavázal podle pracovní smlouvy; nárok na náhradu mzdy má zaměstnanec po celou dobu, dokud tato překážka trvá. Ke ztrátě na výdělku následkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (např. v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele) ovšem může u zaměstnance dojít jen tehdy, je-li sám připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy. Nemůže-li zaměstnanec konat práci podle pracovní smlouvy, nemá nárok ani na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Příčina toho, proč zaměstnanec nemůže v rozhodném období konat práci pro zaměstnavatele, totiž nespočívá v tom, že by zaměstnavatel v rozporu s ustanovením §35 odst. 1 písm. a) zák. práce nepřiděloval (nemohl přidělovat) zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že pro závěr o tom, zda základ uplatněného nároku žalobkyně na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce za období od 2.7.2002 do 29.7.2003 (který je předmětem dovolacího řízení) je opodstatněný, bylo za daného skutkového stavu především významné, zda žalobkyně byla v uvedeném období připravena, ochotna a schopna konat práci podle pracovní smlouvy. Protože názory účastníků na postoj žalobkyně k otázce dalšího zaměstnávání u žalovaného, vyplývající z dopisu žalobkyně ze dne 2.7.2002 adresovaného zástupci žalovaného JUDr. M. H., jsou rozdílné, bylo třeba nejasnosti o obsahu projevu vůle žalobkyně, vyjádřené v dopise ze dne 2.7.2002 odstranit jeho výkladem ve smyslu ustanovení §240 odst. 3 zák. práce.
Podle ustanovení §240 odst. 1 zák. práce právní úkon (pracovní smlouva, výpověď, dohoda o náhradě škody apod.) je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.
Podle ustanovení §240 odst. 2 zák. práce projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.
Podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce je třeba projev vůle vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití.
Oznámení (sdělení) zaměstnance zaměstnavateli, že je připraven, ochoten a schopen konat práci podle pracovní smlouvy, je jednostranným právním úkonem zaměstnance adresovaným zaměstnavateli, jehož forma není v žádném právním předpise stanovena; projev vůle zaměstnance tohoto obsahu může být učiněn jednáním nebo opomenutím a může se tak stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl zaměstnanec projevit.
O obsahu tohoto právního úkonu mohou - tak, jako tomu bylo v projednávané věci - vzniknout pochybnosti. Pro takový případ se v ustanovení §240 odst. 3 zák. práce uvádí pravidla, pomocí kterých lze neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle odstranit. Interpretují-li proto účastníci ve svých přednesech či výpovědích v průběhu řízení projev vůle odlišným způsobem, pak taková situace neznamená, že obsah projevené vůle nelze zjistit, neboť zájmy a postoje účastníků v průběhu soudního řízení již nemusejí odpovídat jejich původní vůli, kterou projevili. V takovém případě se soud musí pokusit tento nesoulad odstranit výkladem projevu vůle. Protože smyslem výkladu projevu vůle je objasnit skutečný záměr jednajícího účastníka, není dovoleno pomocí výkladu projevu vůle měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu.
Výslovný projev vůle se vykládá především podle použitého slovního vyjádření (podle smyslu, které použité slovní vyjádření obvykle znamená). Současně je třeba přihlížet ke všem okolnostem, za kterých bylo slovní vyjádření učiněno (zejména ke skutečné vůli jednajícího účastníka, tj. k tomu, jaký význam přikládal použitému slovnímu vyjádření sám účastník) a zda za těchto okolností bylo mezi účastníky zřejmé, o jaký projev vůle se jedná; rozhodné jsou přitom jen okolnosti, existující v době, v níž byl projev vůle učiněn, neboť jde o to, aby obsah projevu vůle, který jednající učinil, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době, kdy byl učiněn. Celkové zhodnocení všech rozhodných okolností pak musí odpovídat pravidlům slušnosti a občanského soužití. Výklad projevu vůle (§240 odst. 3 zák. práce) může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající účastník v rozhodné době neměl nebo kterou sice měl, ale kterou neprojevil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.10.1996 sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V posuzovaném případě odvolací soud při výkladu projevu vůle žalobkyně obsaženého v dopise ze dne 2.7.2003 z uvedených výkladových pravidel důsledně vycházel. Namítá-li dovolatelka, že v druhém odstavci dopisu ze dne 2.7.2002 „jsou popsány jedině a pouze její osobní pocity a její názor na současné vedení“, že „v žádném případě se nejednalo o její rozhodující stanovisko a vyjádření k ukončení pracovního poměru u žalovaného, u kterého chtěla pracovat“, že uvedený dopis je „pouze a jedině výzvou k jednání a žádostí o schůzku, jejímž cílem měla být dohoda o zákonném ukončení pracovního poměru“, potom opomíjí, že z hlediska závěru o obsahu projevené vůle není podstatná tzv. vnitřní výhrada (mentální rezervace) jednajícího účastníka, tedy, zda účastník při projevování vůle sledoval jiný cíl, než který ve skutečnosti projevil, a významný není ani motiv, či pohnutka, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází a které vedou k utváření jeho vůle, avšak zůstávají skryty a druhá strana o nich neví. Podstatné totiž je toliko to, co lze objektivními hledisky hodnotit, tedy to, jakou vůli účastník (účastníci) ve skutečnosti projevil. „To, co si strana myslí, je zcela nerozhodné; k normotvornému procesu patří jedině projev vůle, ostatní je úplně nerozhodné. Jen to, co obsahuje projev vůle, je obsahem smlouvy...“ (srov. Sedláček, J., Rouček, F.: Komentář k čsl. obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1936, díl IV., s. 78).
Jestliže tedy žalobkyně v dopise ze dne 2.7.2002 projevila (prostřednictvím svého zástupce) určitým a srozumitelným způsobem svoji vůli (že „…ona již u žalovaného, s jeho současným vedením, pracovat nehodlá“ a že „proto navrhuje svolat schůzku účastníků a ukončit pracovní poměr žalobkyně dohodou s nárokem na dvouměsíční odstupné“), není možné pomocí výkladu projevu vůle dovozovat, že uvedené vyjádření znamená „něco docela jiného“, než že žalobkyně již sama nechce (není ochotna) podle pokynů žalovaného konat osobně práce podle pracovní smlouvy. Takovým výkladem projevu vůle je totiž v rozporu s ustanovením §240 odst. 3 zák. práce měněn smysl a obsah jednoznačného právního úkonu, což je – jak uvedeno výše – nepřípustné. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobkyně v dopise ze dne 2.7.2002, adresovaném zástupci žalovaného, „dala jednoznačně najevo, že o další trvání pracovního poměru a přidělování práce nemá zájem a práci konat nebude“, bylo ve věci rozhodnuto v souladu se zákonem a již ustálenou judikaturou, na níž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit.
Z uvedeného vyplývá, že napadený měnící rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu mzdy ve výši 191.004,- Kč s úroky z prodlení, je věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Žalobkyně v dovolání zpochybňuje rovněž část (výroky II. a III.) rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení, má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům o nákladech řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení §§237 až 239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod poř. č. 88, ročník 2002).
Protože dovolání v této části směruje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti výrokům o nákladech řízení - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 19.890,- Kč [srov. §3 odst. 1 bod 4, §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., a č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb.), tedy celkem 20.190,- Kč. Protože dovolání žalobkyně ve věci samé bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradila. Náhradu nákladů dovolacího řízení je žalobkyně povinna ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu