ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.3742.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 3742/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému S. m. L., o odškodnění pracovního úrazu, za účasti K. p., a.s., V. I. G., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 16 C 226/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 15. května 2008 č.j. 35 Co 1041/2007-78, takto:
Rozsudek krajského soudu a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. října 2007 č.j. 16 C 226/2005-56 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Liberci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil 54.027,- Kč s úroky z prodlení, které v žalobě specifikovala. Žalobu odůvodnila tím, že u žalovaného pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.1992 jako odborný referent a že dne 15.9.2004 převzala od žalovaného jednak výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce (s odůvodněním, že její pracovní místo bylo zrušeno), na jejímž základě měl pracovní poměr účastníků skončit ke dni 31.12.2004, a jednak oznámení o překážce v práci na straně žalovaného trvající po celou dobu výpovědní doby. Vzhledem k tomu, že ze strany žalovaného „nebylo určeno“, kdy a jakým způsobem má být její funkce „protokolárně předána“, žalobkyně usoudila, že pro vyřízení veškeré agendy související s ukončením pracovního poměru „je vhodný poslední dlouhý úřední den“ před datem skončením pracovního poměru, tj. 29.12.2004. Tento den se proto po řádném označení příchodu do zaměstnání, „který jí nebyl nikým zakázán po dobu trvání výpovědní doby“, dostavila na pracoviště, kde napsala předávací protokol, a poté na základě telefonického rozhovoru s manželem začala odnášet své osobní věci do auta stojícího před budovou magistrátu. Sešla do vestibulu, kde na mokré dlažbě pokryté rozbředlým sněhem uklouzla a upadla. S ohledem na „praktickou nemožnost chůze“ oznámil pád žalobkyně žalovanému její manžel, který následně odešel na pracoviště žalobkyně, kde vyzvedl její kabát, kabelku a další osobní věci a uklidil a uzamkl její pracovní stůl, ve kterém zůstaly všechny její věci k předání, včetně předávacího protokolu. Po žalovaném, který odmítl poškození zdraví žalobkyně „kvalifikovat jako úraz pracovní“, požadovala náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti trvající od 29.12.2004.
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 10.10.2007 č.j. 16 C 226/2005-56 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve věci samé dospěl k závěru, že činnost, při níž žalobkyně dne 29.12.2004 utrpěla úraz, neměla z hlediska věcného a časového „žádnou souvislost s plněním pracovních povinností pro žalovaného jako zaměstnavatele“, neboť žalobkyně „neprováděla úkony úředníka územního samosprávního celku“ a odnášení osobních věcí z kanceláře ani „nelze subsumovat pod činnosti vykonávané na příkaz zaměstnavatele“. Za tohoto stavu se podle názoru soudu prvního stupně nejedná o pracovní úraz ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce „a z tohoto důvodu nenáleží žalobkyni nároky z tohoto plynoucí“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 15.5.2008 č.j. 35 Co 1041/2007-78 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zdůraznil, že, aby byla ve smyslu ustanovení §190 odst. 1 zák. práce dána odpovědnost zaměstnavatele za pracovní úraz zaměstnance, „musí jít o zaměstnance v pracovním poměru, který plní své pracovní úkoly nebo je činný v přímé souvislosti s tímto plněním, přičemž u něho dojde k poškození zdraví nebo smrti úrazem s příčinnou souvislostí mezi poškozením na zdraví a vzniklou škodou“. V daném případě „je mezi účastníky nesporné“, že žalobkyně utrpěla úraz v budově zaměstnavatele v době, kdy jí zaměstnavatel po předání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce nemohl od 1.10.2004 (kdy začala plynout tříměsíční výpovědní doba) přidělovat práci podle pracovní smlouvy, neboť mu v tom bránila překážka v práci spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně. Proto podle názoru odvolacího soudu „nemohla žalobkyně ve výpovědní době od 1.10.2004, a tedy ani dne 29.12.2004 (kdy utrpěla předmětný úraz), plnit pracovní úkoly, vykonávat práci pro žalovaného podle pracovní smlouvy (§35 odst. 1 písm.a/ zák. práce), ani nevykonávala jinou činnost pro žalovaného (§25 odst. 1, 2 nař. vlády č. 108/1994 Sb.)“. Protože k řešení úkonů souvisejících se skončením pracovního poměru (předání svěřených věcí zaměstnavateli, vyplnění výstupních protokolů, předání rozpracovaných úkolů apod.) se žalobkyně dne 29.12.2004 dostavila na pracoviště „pouze z vlastního rozhodnutí, bez domluvy se zaměstnavatelem“, přičemž „tyto úkony poté ani činěny nebyly“ (vzhledem k „pracovní zaneprázdněnosti“ vedoucí oddělení H. M. nedošlo protokolárně k předání pokutových bloků, s nimiž žalobkyně v rámci výkonu práce manipulovala), nelze podle mínění odvolacího soudu „pouhé odnášení osobních věcí, k čemuž žalobkyně ani nebyla vyzvána, považovat za plnění pracovních úkolů ani za jinou činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu §190 odst. 1 zák. práce a §25 nař. vl. č. 108/1994 Sb.“. Odvolací soud proto ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že úraz, který žalobkyně utrpěla dne 29.12.2004, „není pracovním úrazem“ a že žalovaný „neodpovídá za škodu, která žalobkyni v důsledku něho vznikla“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítala, že závěr odvolacího soudu o tom, že úraz žalobkyně nelze posoudit jako pracovní, není správný. Poukázala na skutečnost, že v době, kdy se dostavila do zaměstnání za účelem vyřízení záležitostí souvisejících s ukončením jejího pracovního poměru, zaměstnavatel neměl žádný předpis, kterým by postup zaměstnanců v tomto směru upravoval, a žalobkyni ani nebyla písemně určena doba, kdy má úkony související se ukončením pracovního poměru učinit. Protože pracovní poměr účastníků měl na základě výpovědi žalovaného skončit ke dni 31.12.2004, dostavila se žalobkyně do místa výkonu práce k vyřízení těchto úkonů dne 29.12.2004, tedy v „dlouhý úřední den“, kdy bylo povinností ostatních zaměstnanců zaměstnavatele, včetně její nadřízené H. M., být na pracovišti. Po příchodu do zaměstnání, který „řádně označila prostřednictvím čipu“, žalobkyně se souhlasem jmenované nadřízené zaměstnankyně a v souladu s pokynem zástupce personálního oddělení M. K. vyhotovila protokol o předání hodnot svěřených k vyúčtování (tj. pokladních bloků umístěných v příruční pokladně) a inventarizaci v souladu se svou pracovní smlouvou, a poté – jak dále zdůraznila – se souhlasem zaměstnavatele odnášela ze svého pracoviště do přistaveného vozidla své pracovní a osobní věci, které dříve sloužily rovněž k výkonu práce pro zaměstnavatele, neboť se jednalo o ošacení a obutí, jež žalobkyně používala při kontrolách živnostníků v terénu. Za této situace se podle názoru dovolatelky zřejmě jednalo o „úkon obvyklý při skončení pracovního poměru v širším smyslu“, neboť „v daném okamžiku byla povinna se podrobit pokynům své přímé nadřízené a při své činnosti byla pokyny své nadřízené usměrňována“, a jestliže při této činnosti utrpěla poškození zdraví, pak se „tento úraz stal při plnění pracovních úkolů či v přímé souvislosti s nimi“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno žádné rozhodnutí ve věci samé, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobkyně pracovala u žalovaného na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.1992 jako odborná referentka oddělení kontroly živností Ž. ú. M. m. L. Dne 21.6.2004 žalovaný rozhodl o organizační změně spočívající ve zrušení pracovního místa, které zastávala žalobkyně, a dne 15.9.2004 dal žalobkyni z tohoto důvodu výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, na jejímž základě měl pracovní poměr účastníků skončit uplynutím tříměsíční výpovědní doby dnem 31.12.2004. Současně s výpovědí žalobkyně převzala dopis ze dne 15.9.2004, ve kterém jí žalovaný – mimo jiné - sdělil, že „v důsledku realizace uvedené organizační změny nemůže vůči žalobkyni po dobu výpovědní doby plnit své povinnosti ve smyslu §35 odst. 1 písm. a) zák. práce, tj. přidělovat jí od 1. října 2004 práci podle platné pracovní smlouvy“, a že se tedy až do skončení pracovního poměru „jedná o ostatní překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu §130 odst. 1 zák. práce“; přístup do zaměstnání žalovaný žalobkyni nezakázal, pokyny k provedení úkonů souvisejících se skončením pracovního poměru žalobkyně od žalovaného neobdržela. Dne 29.12.2004 (středa) se žalobkyně dostavila na pracoviště a ohlásila nadřízené zaměstnankyni H. M. svůj příchod za účelem provedení úkonů souvisejících s ukončením pracovního poměru. Žalobkyně vyhotovila „předávací protokol“, datovaný dnem 29.12.2004, podle kterého měla předat H. M. níže specifikované blokové poukázky (k jejich faktickému předání však toho dne pro dočasnou pracovní zaneprázdněnost jmenované zaměstnankyně nedošlo), a poté začala odnášet osobní věci (oblečení a boty) ze své kanceláře do automobilu zaparkovaného před budovou M. m. L. Během této činnosti utrpěla úraz (poranění zad a páteře), když při scházení schodů u vrátnice při odchodu z budovy magistrátu uklouzla a upadla na vlhké dlažbě pokryté rozbředlým sněhem, a v důsledku toho byla od 29.12.2004 práce neschopná. Pracovní poměr účastníků skončil po ukončení pracovní neschopnosti žalobkyně dne 15.10.2005, k faktickému předání blokových poukázek podle „předávacího protokolu“, původně datovaného dnem 29.12.2004, došlo dne 17.10.2005.
Za tohoto skutkového stavu odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - řešil právní otázku, zda činnost žalobkyně, při které utrpěla poškození zdraví (úraz), lze považovat za plnění jejích pracovních úkolů, popřípadě, zda k jejímu úrazu došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů. Vzhledem tomu, že uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil jinak, než je posuzována podle ustálené judikatury soudů, a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalobkyně utrpěla předmětný úraz dne 29.12.2004 – podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění účinném do 31.12.2004, tj. přede dnem, kdy nabyly účinnosti zákony č. 46/2004 Sb., č. 562/2004 Sb. a č. 563/2004 Sb. (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“, a podle nařízení vlády č. 108/1994 Sb., kterým se provádí zákoník práce a některé další zákony, ve znění účinném do 31.12.2006 (tj. předtím, než bylo zrušeno zákonem č. 262/2006 Sb.) – dále jen „nařízení vlády“.
Podle ustanovení §190 odst. 1 zák. práce došlo-li u zaměstnance při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem (pracovní úraz), odpovídá za škodu tím vzniklou zaměstnavatel, u něhož byl zaměstnanec v době úrazu v pracovním poměru.
Plněním pracovních úkolů je výkon pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru, jiná činnost vykonávaná na příkaz zaměstnavatele a činnost, která je předmětem pracovní cesty (§25 odst. 1 nařízení vlády). Plněním pracovních úkolů je též činnost konaná pro zaměstnavatele na podnět odborové organizace nebo ostatních zaměstnanců, popřípadě i činnost konaná pro zaměstnavatele z vlastní iniciativy, pokud k ní zaměstnanec nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele, jakož i dobrovolná výpomoc organizovaná zaměstnavatelem (§25 odst. 2 nařízení vlády).
Z uvedené legální definice vyplývá, že za plnění pracovních úkolů je - vedle (jakékoliv) činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele - považována rovněž činnost, kterou zaměstnanec vykonává na základě podnětu těch, kteří ani nemají oprávnění stanovit a ukládat mu pracovní úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jeho práci, a dávat mu k tomuto účelu závazné pokyny (srov. §9 odst. 3 zák. práce), popřípadě též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, pokud k ní ovšem nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele. Pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení §25 odst. 2 nařízení vlády, není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž jednající vychází, nýbrž rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.1.2003 sp. zn. 21 Cdo 454/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2003, poř. č. 79). Obdobně pak řeší soudní praxe problematiku přímé souvislosti utrpěného úrazu s plněním pracovních úkolů, jestliže klade důraz na to, že je ji třeba posuzovat z hlediska místního, časového a věcného, tedy zda taková souvislost je dána vzhledem ke vztahu činnosti, při níž došlo k úrazu, k plnění povinností, které pro zaměstnance vyplývají z pracovního poměru (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2507/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ročník 2002, poř. č. 11).
V posuzované věci odvolací soud při zkoumání, zda k újmě na zdraví žalobkyně došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, především akcentoval, že žalobkyně utrpěla úraz v době, kdy žalovaný pro překážku v práci, spočívající ve zrušení pracovního místa žalobkyně, nemohl přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy, že se žalobkyně dne 29.12.2004 dostavila na pracoviště „k řešení úkonů spojených se skončením zaměstnávaní pouze vlastního rozhodnutí, bez domluvy se zaměstnavatelem“, a že „tyto úkony poté ani činěny nebyly“, jestliže žalobkyně pouze odnášela své osobní věci, které měla v kanceláři, a „k samotnému předání pokutových bloků pro pracovní zaneprázdněnost H. M. toho dne nedošlo“. Z toho pak odvolací soud učinil závěr, že žalobkyně v době překážky v práci na straně žalovaného „nemohla dne 29.12.2004 plnit pracovní úkoly, vykonávat práci pro žalovaného podle pracovní smlouvy, ani vykonávat jinou činnost pro žalovaného“, a že „pouhé odnášení osobních věcí, k čemuž ani nebyla vyzvána, nelze považovat za plnění pracovních úkolů ani za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“. Tuto úvahu však vzhledem k okolnostem případu nelze považovat za správnou.
Odvolací soud ve svých úvahách nepřihlédl náležitě k tomu, že plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení §25 odst. 2 nařízení vlády může být – jak bylo uvedeno výše - podle okolností konkrétního případu též činnost vykonávaná bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance, pokud k ní nepotřebuje zvláštní oprávnění nebo ji nekoná proti výslovnému zákazu zaměstnavatele. Není tedy vyloučeno, aby k takovému úkonu zaměstnance (nepotřebuje-li k němu zvláštní oprávnění nebo nekoná-li ho proti výslovnému zákazu zaměstnavatele) došlo i v období překážky v práci na straně zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel nemůže přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy. Při tomto posuzování je pak rozhodující, zda z hlediska místního, časového a především věcného (vnitřního účelového) jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.
Z uvedeného vyplývá, že pro posouzení povahy činnosti, při níž žalobkyně utrpěla předmětný úraz, není – jak se odvolací soud mylně domnívá – natolik významné, že žalobkyně k této činnosti „nebyla vyzvána“, nýbrž rozhodující je to, že k ní nepotřebovala zvláštní oprávnění, že jí tato činnost nebyla ze strany žalovaného (jeho vedoucích zaměstnanců nadřízených žalobkyni) výslovně zakázána a že žalobkyně, která dva dny před termínem, kdy měl pracovní poměr účastníků podle výpovědi žalovaného skončit, z vlastní iniciativy vyklízela kancelář a odnášela z ní osobní věci do vozidla přistaveného před budovou pracoviště, konala z objektivního hlediska činnost ve prospěch žalovaného. Okolnost, že „toho dne nedošlo k samotnému předání pokutových bloků pro pracovní zaneprázdněnost H. M.“, přitom na povaze této činnosti nic nemění. Dospěl-li proto odvolací soud k závěru, že žalobkyně v okamžiku úrazu „neplnila pracovní úkoly ani nevykonávala jinou činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů“, a že tedy úraz, který žalobkyně utrpěla dne 29.12.2004, „není pracovním úrazem“, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu