ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.391.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 391/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Ing. M. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované V. CZ, a.s., o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 200/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2006 č.j. 15 Co 235/2005-137, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 14.5.1999 žalovaná sdělila žalobci, že s ním okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobce „ve dnech od 19.3.1999 do 4.4.1999 absolvoval cestu do A. v hodnotě minimálně 50.000,- Kč“, jež „byla financována společností D. O. S. s.r.o., která je v obchodním spojení s žalovanou“. Vzhledem k tomu, že žalobce „jako pracovník oddělení automatizace byl pověřen projednáváním některých smluv s dodavateli, výběrem nejvhodnějších nabídek a zpracováváním návrhů pro představenstvo“, kdy „jeho základní povinností v tomto případě je postupovat loajálně a vždy hájit zájmy zaměstnavatele“, je podle názoru žalované „přijetí plnění od dodavatele banky (žalované) jednáním neetickým, odporujícím základním zájmům zaměstnavatele a zavazujícím zaměstnance vůči obchodnímu partnerovi banky“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnil tím, že „působil jako řadový zaměstnanec oddělení automatizace“, jehož úkolem bylo „pouze a jen“ posoudit technickou stránku věci, „nikdy neměl rozhodovací pravomoc, nebyl pověřen sjednáváním smluv s dodavateli, ani výběrem nejvýhodnější nabídky“. Svou funkci „vykonával řádně“ a k jeho pracovní činnosti „nebyly v minulosti vzneseny žádné výhrady“. Uvedl, že ve vytčených dnech se v rámci své řádné dovolené a náhradního volna „soukromě účastnil odborné konference C. N., a to na pozvání společnosti d. O. I. S. s.r.o.“, která „z většiny“ hradila náklady spojené s touto cestou a pobytem na konferenci. Žalobce přitom považuje „za nutné zdůraznit“, že „neposkytl jmenované společnosti žádné výhody či služby, jeho chování vůči této společnosti je a bylo standardní jako vůči ostatním dodavatelům, s nimiž při výkonu své práce přišel do styku“, a „pozvání na konferenci nebylo předmětnou společností nikdy podmíněno žádným odběrem služeb, zboží ani jiných hodnot“. Účast zaměstnanců na konferencích či odborných prezentacích hrazených osobou odlišnou od zaměstnavatele „nebyla neobvyklá“ a „je běžnou záležitostí“, že náklady zaměstnance hradí pořadatel. Podle názoru žalobce tedy nelze jeho jednání - „s přihlédnutím k jeho předchozí bezúhonnosti, vysokému pracovnímu nasazení, spolehlivosti a odborné způsobilosti“ – kvalifikovat jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 27.2.2001 č.j. 49 C 200/99-39 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 5.375,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalobce jednáním popsaným v dopise žalované ze dne 14.5.1999 „jednoznačně porušil pracovní kázeň tak, jak vyplývá z ustanovení §73 odst. 2 písm. a) a c) zák. práce, na jehož dodržování byl i v pracovní smlouvě upozorněn“, a že „toto porušení pracovní kázně lze považovat za závažné a hrubé, když žalobce přijal dar od obchodního partnera žalované – zaplacení soukromé cesty pro žalobce a jeho manželku do A.“. Proto podle názoru soudu prvního stupně žaloba o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru daného žalobci dopisem žalované ze dne 14.5.1999 není důvodná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13.1.2004 č.j. 15 Co 200/2002-67 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že „na daný případ aplikoval nesprávné zákonné ustanovení“, neboť za situace, kdy žalobce nebyl zaměstnancem žádného ze subjektů vyjmenovaných v ustanovení §73 odst. 2 zák. práce, „nebylo možné ani při posuzování tvrzeného porušení pracovní kázně vycházet ze základních povinností těchto zaměstnanců uvedených v ustanovení §73 odst.2 písm. a) až d) zák. práce“. Soudu prvního stupně uložil, aby (po případném splnění poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o.s.ř.) v řízení nejprve postavil najisto otázku, zda žalobce – jak uvádí žalovaná v dopise ze dne 14.5.1999 – „byl pověřován projednáváním některých smluv s dodavateli, výběrem nejvhodnějších nabídek a zpracováváním návrhů pro představenstvo“, a teprve poté, aby se zabýval tím, zda jednání žalobce popsané v okamžitém zrušení pracovního poměru bylo porušením povinnosti uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, tj. nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele, či nerespektováním případného pokynu nadřízeného.
Městský soud v Brně nato rozsudkem ze dne 29.6.2004 č.j. 49 C 200/99-112 žalobu opět zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 11.675,- Kč k rukám advokáta. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že žalobce, který „byl veden jako zástupce vedoucího oddělení automatizace“, „jednal v rozporu s oprávněnými zájmy svého zaměstnavatele“ [§73 odst. 1 písm. d) zák. práce] a porušil tak pracovní kázeň, jestliže „bylo prokázáno“, že absolvoval v době dovolené ve dnech 19.3. – 4.4.1999 cestu do A., která byla žalobci a jeho manželce „z větší části financována společností d. O. I. S. s.r.o.“ (pro 4 osoby poskytla částku 210.000,- Kč), jež je „v obchodním spojení se žalovanou“. Žalobce – jak sám uvedl - zpočátku považoval uvedenou cestu za služební a teprve poté, co byl propuštěn tehdejší vedoucí oddělení automatizace T. Z., který cestu zprostředkovával, považoval cestu za soukromou, „přestože na ni přijal finanční prostředky od obchodního partnera svého zaměstnavatele“. S přihlédnutím ke skutečnostem, že žalobce „byl pověřen projednáváním některých smluv s dodavateli, zajišťováním výběrového řízení a výběrem nejvhodnějších nabídek a jejich zpracováním“, že „neinformoval“ žalovanou o cestě ani o tom, kým byla tato cesta z větší části financována, že žalobce „takto jednal vědomě“ a že žalované „byla později pořadatelem zaslána faktura k úhradě registračního poplatku konference“, je třeba podle názoru soudu prvního stupně předmětné porušení pracovní kázně ze strany žalobce „posoudit jako zvlášť závažné porušení pracovní kázně“, které opravňovalo žalovanou rozvázat se žalobcem pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28.11.2006 č.j. 15 Co 235/2005-137 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 23.050,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud vycházel z názoru, že mezi oprávněné zájmy žalované patří i „ochrana jejího dobrého jména a dobré pověsti“, která zřejmě může být poškozena také tím, že plnění od obchodního partnera přijme zaměstnanec, který rozhoduje ve výběrových řízeních, neboť jde o jednání, které je způsobilé „zpochybnit“ nezaujaté rozhodování v těchto řízeních. Odvolací soud „z tohoto pohledu přistupoval i k řešení tohoto sporu“ a ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že pokud žalobce jako zaměstnanec žalované „přijal od obchodního partnera žalované – společnosti d. O. I. S., s.r.o. plnění ve formě úhrady cesty a pobytu na konferenci v zahraničí pro něj a jeho manželku“, je třeba takového jednání (nebylo-li žalovanou jako zaměstnavatelem schváleno) považovat za jednání v rozporu s oprávněnými zájmy žalované ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce. Protože však podle názoru odvolacího soudu z důkazů předložených žalovanou po poučení podle ustanovení §118a o.s.ř. (nabídkových a poptávkových listů a zápisů z porad) „nebylo zjištěno, že by žalobce byl osobou nadanou pravomocí rozhodovat ve výběrových řízeních o tom, kdo bude dodavatelem konkrétního zboží a služeb“, „tato skutečnost významně snižuje intenzitu porušení pracovních povinností žalobce“. Kromě toho nelze při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně přehlédnout ani to, že žalobce se dozvěděl o předmětné odborné konferenci od svého předchozího nadřízeného T. Z., „přičemž účastí na uvedené konferenci si zvyšoval svoji odbornou úroveň, kterou následně v rámci pracovního poměru mohl ve prospěch žalované zúročit“. „S přihlédnutím ke všem těmto okolnostem“ odvolací soud dospěl k závěru, že, „i když je nepochybné, že žalobce porušil pracovní kázeň uvedeným jednáním, intenzita tohoto porušení nedosahuje intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“, a že proto „pokud žalovaná přistoupila k okamžitému zrušení pracovního poměru, shledal odvolací soud tento úkon neplatným“, neboť má za to, že „lze spravedlivě na žalované požadovat, aby u ní žalobce setrval alespoň po dobu výpovědní lhůty“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání „z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.“. Namítala, že odvolací soud při hodnocení stupně intenzity porušení pracovní kázně ze strany žalobce, kdy měl sám „podle svého uvážení“ vymezit hypotézu právní normy uvedené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce „s ohledem na všechny okolnosti daného případu“, „zcela nesprávně vyhodnotil postavení žalobce a jeho jednání před skončením pracovního poměru a důsledky tohoto jednání“. Ačkoli – jak zdůraznila – „sám žalobce ve svých písemných návrzích adresovaných žalované výslovně uvedl, že byl pověřován výběrovými řízeními a psaním doporučení“, opřel odvolací soud svůj závěr o nedostatečném stupni intenzity porušení pracovní kázně o zjištění, že „žalobce nerozhodoval ve výběrových řízeních“, a kromě toho poukázal „na nikým netvrzenou a nijak prokázanou možnost“, že účast žalobce na „několikadenním“ školení, které bylo součástí jeho „třítýdenní“ dovolené, „mohlo zvýšit jeho odbornou úroveň ve prospěch žalované“. Dovolatelka má za to, že za situace, kdy systém automatického zpracování dat je pro žalovanou, která spravuje majetek třetích osob a nese za to odpovídající míru odpovědnosti, „životně důležitým komunikačním a pracovním prostředkem“ a všichni, kdo s tímto systémem pracují v pozici administrátora (tedy i žalobce), „mohou v případě neopatrnosti, nedbalosti či dokonce úmyslu způsobit větší či menší škodu či ztrátu“, musí mít žalobce u vedení společnosti „určitou míru důvěry“, neboť po odborné stránce nelze každé vyjádření takto specializovaného zaměstnance přezkoumávat. Dopustil-li se proto žalobce porušení pracovní kázně popsaného ve zrušovacím projevu vůle žalované ze dne 14.5.1999, „potom nebylo podle tvrzení žalované spravedlivé po ní požadovat, aby žalobce u ní setrval alespoň po dobu výpovědní lhůty“, neboť opačný závěr odvolacího soudu „zcela opomíjí kvalifikaci žalobce a citlivost údajů a informací, k nimž by měl žalobce nadále přístup (vzhledem k přítomnosti na kterémkoliv pracovišti u žalované, kde je osobní počítač připojený do počítačové sítě žalované)“, přičemž žalovaná by po tuto dobu „nesla neúměrné riziko, že žalobce znovu poruší své povinnosti a způsobí žalované škodu nebo jinou újmu“. Žalobkyně má za to, že i s ohledem na „jednoznačné stanovisko“ Nejvyššího soudu k otázce intenzity porušení pracovní kázně spočívající v jednání v rozporu s objektivními zájmy zaměstnavatele „nelze chování žalobce posuzovat jako standardní“ a že „s přihlédnutím ke všem prokázaným okolnostem je nutno jej posoudit jako porušení pracovní kázně zaviněné v nejvyšší míře intenzity“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem dopisem ze dne 14.5.1999, který žalobce převzal téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce – jak již uvedl v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je ve srovnání s rozvázáním pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce výjimečným opatřením (srov. dikci ustanovení §53 odst. 1 zák. práce „Zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně ...“). K okamžitému zrušení pracovního poměru podle tohoto ustanovení proto může zaměstnavatel přistoupit jen tehdy, jestliže okolnosti případu odůvodňují závěr, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Z uvedeného vyplývá, že se zaměstnancem, který porušil pracovní kázeň, lze okamžitě zrušit pracovní poměr jen tehdy, dosáhlo-li jednání zaměstnance (na základě posouzení všech rozhodných okolností) intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem a odůvodňují-li okolnosti případu závěr, že se zaměstnancem nelze rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce, neboť po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby. Tyto závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, ročník 1996, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod pořadovým číslem 21) a dovolací soud ani nyní neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci – mimo jiné - zjištěno (správnost uvedených skutkových zjištění dovolatelka nenapadá), že žalobce, který byl zaměstnancem žalované s odborností ve výpočetní technice na pracovišti v oddělení automatizace, v době od 19.3. do 4.4.1999 absolvoval spolu se svou manželkou a dcerou cestu do A., kde se ve dnech 24. až 26.3.1999 zúčastnil odborné konference „C. N.“. Uvedené cesty se zúčastnil rovněž bývalý zaměstnanec žalované a dřívější nadřízený žalobce - vedoucí oddělení automatizace T. Z., který cestu pro všechny zúčastněné zařídil, a jeho partnerka – tehdejší zaměstnankyně žalované O. B. Náklady spojené s cestou a s pobytem žalobce a jeho manželky, T. Z. a O. B. hradila „z většiny“ bez vědomí žalované (nyní již zaniklá) společnost d. O. I. S. s.r.o. (na úhradu nákladů jmenovaným poskytla celkem 210.000,- Kč), která byla subdodavatelem informačních technologií a v té době poskytovala žalované služby v oblasti výpočetní techniky (v roce 1998 v hodnotě 2,552.446,- Kč). Příjemcem i zadavatelem služeb jmenované společnosti bylo oddělení automatizace žalované, jehož prostřednictvím byl rovněž zajišťován výběr dodavatele těchto služeb. Žalovaná má za to, že žalobce tím, že za daných okolností „přijal plnění od dodavatele žalované“ porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, a proto s ním dopisem ze dne 14.5.1999 okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Odvolací soud při zkoumání, zda jednání žalobce, které mu bylo vytknuto v dopise ze dne 14.5.1999, odůvodňovalo postup žalované podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, vycházel z názoru, že jednání zaměstnance, které je způsobilé „zpochybnit“ nezaujaté rozhodování zaměstnavatele ve výběrových řízeních, „může poškodit zájmy zaměstnavatele (jeho dobré jméno či dobrou pověst)“ a je třeba je „vnímat“ jako jednání, které je v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Jestliže tedy podle názoru odvolacího soudu „některý ze zaměstnanců, který rozhoduje ve výběrových řízeních, přijme bez vědomí a souhlasu svého zaměstnavatele plnění od dodavatele-obchodního partnera, který se účastní výběrových řízení, porušuje pracovní kázeň tím, že jedná v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele“ [§73 odst. 1 písm. d) zák. práce]. Se zřetelem k uvedenému odvolací soud dovodil, že pokud žalobce jako zaměstnanec žalované „přijal od obchodního partnera žalované – společnosti d. O. I. S., s.r.o. plnění ve formě úhrady cesty a pobytu na konferenci v zahraničí pro něj a jeho manželku“, je třeba takovéto jednání (nebylo-li žalovanou jako zaměstnavatelem schváleno) považovat za jednání v rozporu s oprávněnými zájmy žalované ve smyslu ustanovení §73 odst. 1 písm. d) zák. práce, a tedy jako „jednání, kterým byla ze strany žalobce porušena pracovní kázeň“.
Při hodnocení stupně intenzity tohoto porušení pracovní kázně žalobcem odvolací soud přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – zejména k tomu, že „v průběhu řízení nebylo zjištěno, že by žalobce byl osobou nadanou pravomocí rozhodovat ve výběrových řízeních o tom, kdo bude dodavatelem konkrétního zboží a služeb“. Tato okolnost, která podle názoru odvolacího soudu „významně snižuje intenzitu porušení pracovních povinností žalobce“, představuje skutkové zjištění soudu. Jedná se o výsledek dokazování (hodnocení důkazů), při němž soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a přihlíží přitom pečlivě ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (srov. §132 o.s.ř.). Správnost tohoto závěru lze v dovolacím řízení zpochybnit dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
I když žalovaná v dovolání uvedla, že uplatňuje pouze dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jejích námitek není jen kritika právního posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatelka kromě toho, že dovolání polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobcem přihlížel, a jak tato hlediska hodnotil (vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí), napadá rovněž výše zmíněné skutkové zjištění odvolacího soudu o nedostatku rozhodovací pravomoci žalobce ve výběrových řízeních. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalované rovněž z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování provedené před odvolacím soudem.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu se podává, že při zjišťování, zda žalobce „byl pověřen výběrem nejvhodnějších nabídek“ zboží a služeb pro oddělení automatizace žalované, vycházel odvolací soud z úvahy, že „na základě poptávkových a nabídkových listů a též na základě zápisů z porad vyplývá, že žalobce byl pověřován konkrétními dílčími úkoly k oslovování potencionálních dodavatelů poptávkovými listy, které sice vypracoval, nicméně je spolupodepisoval jeho (tehdejší) nadřízený vedoucí oddělení automatizace Ing. K.“. Na základě těchto listinných důkazů odvolací soud dovodil, že „nebylo zjištěno, že by žalobce byl osobou nadanou pravomocí rozhodovat ve výběrových řízeních o tom, kdo bude dodavatelem konkrétního zboží a služeb“. Takovéto hodnocení důkazů však nelze považovat za odpovídající zákonu, neboť odvolací soud nehodnotil všechny důkazy provedené u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti). Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul zejména skutečnosti a důkazy, které závěru odvolacího soudu nenasvědčují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se především o výpověď svědka Ing. Z. P., zaměstnance personálního oddělení žalované, který u jednání konaného před soudem prvního stupně dne 16.1.2001 uvedl, že žalobce, který „měl na starost“ část oddělení automatizace, „v nepřítomnosti vedoucího oddělení (pana T. Z. a Ing. R. K.) tohoto vedoucího zastupoval“, čemuž odpovídala i výše jeho mzdy („…byla rozhodně vyšší než plat normálního referenta v té době…“). Odvolací soud opominul rovněž „organizační strukturu oddělení automatizace“, s níž měl tehdejší vedoucí oddělení T. Z. „seznámit“ účastníky porady ze dne 5.11.1998 a ze které vyplývá zařazení žalobce jako „zástupce vedoucího“ oddělení automatizace, jehož pracovní náplň bylo třeba zvážit s přihlédnutím k „seznamu úkolů org. jednotky“, který zahrnoval – mimo jiné – „zpracovávání výběrových řízení a rozpočtů“, „servisní smlouvy na HW a SW s dodavatelskými firmami“ a „nákup nové techniky“. Do procesu hodnocení důkazů odvolací soud nezahrnul ani písemné vyjádření žalobce označené jako „předběžný návrh“ ze dne 15.5.1999, ve kterém po převzetí okamžitého zrušení pracovní poměru navrhoval žalované způsob svého dalšího působení u ní, kromě jiného tak, že „nebude pověřován výběrovými řízeními, psaním doporučení apod.“ s tím, že „tyto úkoly je ochoten plnit či se jimi zabývat pouze v případě, že V. CZ a.s. (žalovaná) určí jasné podmínky vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec-dodavatel“.
Oproti tomu ovšem bývalý zaměstnanec žalované T. Z. (který od ledna 1997 do ledna 1999 zastával u žalované funkci vedoucího oddělení automatizace) ve svém písemném „prohlášení“ ze dne 19.2.2001, vyhotoveném pro účely tohoto občanského soudního řízení, uvedl, že „za doby jeho působení u žalované nikdo nebyl oficiálně pověřen vykonáváním funkce zástupce vedoucího oddělení automatizace“ a že „vzhledem k funkci a pravomocím žalobce nebylo možné, aby žalobce některého z dodavatelů jakýmkoli způsobem zvýhodnil“. Uvedený rozpor mezi výpovědí svědka Ing. Z. P. korespondující s výše zmíněnými listinnými důkazy (organizační strukturou oddělení automatizace ze dne 5.11.1998, seznamem úkolů organizační jednotky a „předběžným návrhem“ žalobce ze dne 15.5.1999) a písemným prohlášením T. Z. by však měl vést k úvaze, zda obsah písemného vyjádření T. Z. (majícího oproti svědecké výpovědi Ing. P. povahu důkazu listinou podle ustanovení §129 o.s.ř.) nebyl ovlivněn vztahem T. Z. jednak k vytýkanému porušení pracovní kázně ze strany žalobce (jestliže vytčenou zahraniční cestu pro žalobce a jeho rodinu „zprostředkoval“ a cesty se rovněž zúčastnil), a jednak ke společnosti d. O. I. S. s.r.o., která jejich náklady spojené s cestou a pobytem „z většiny hradila“, jestliže – jak uvedl ve svém prohlášení - po skončení pracovního poměru u žalované vykonával pro jmenovanou společnost činnost „na základě smlouvy“.
Jelikož odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které vyplývají z uvedených důkazů provedených před soudem prvního stupně, a protože při hodnocení těchto důkazů pominul poznatky, které jinak za řízení vyšly najevo, neodpovídá výsledek takto vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem postupu stanovenému v ustanovení §132 o.s.ř. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že „žalobce nebyl zaměstnancem, který rozhodoval ve výběrových řízeních o tom, kdo bude dodavatelem konkrétního zboží a služeb“, proto dosud nemá oporu v provedeném dokazování, a nemohou tedy zatím obstát ani právní závěry odvolacího soudu, které byly na tomto skutkovém zjištění založeny.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. ledna 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu