ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.440.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 440/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Mgr. V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Z. š. S., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 87/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. listopadu 2007, č. j. 25 Co 640/2007-36, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23. 10. 2006 žalovaná sdělila žalobci, že mu „dává tímto ke dni 31. 1. 2007 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb. zákoníku práce, v platném znění, pro nadbytečnost, k níž dojde v důsledku ukončení rodičovské dovolené jedné naší zaměstnankyně“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že u žalované je zaměstnán jako učitel na základě pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1977 a dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 26. 6. 1987 a že, ačkoliv použití výpovědního důvodu nadbytečnosti předpokládá, že došlo k rozhodnutí zaměstnavatele či příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zefektivnění práce nebo jiným organizačním změnám, u žalované k žádné uvedené skutečnosti nedošlo. Návrat zaměstnankyně z rodičovské dovolené nadbytečnost jiného zaměstnance nemůže zakládat. Navíc podle znění výpovědi k návratu zaměstnankyně mělo dojít v budoucnu a v době dání výpovědi tento důvod nebyl dán.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 27. 8. 2007, č. j. 7 C 87/2007-18, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 10.353,- Kč k rukám advokáta JUDr. A. J. Vycházel ze zjištění, že k rozhodnutí zaměstnavatele o organizačních změnách došlo u žalované na „poradě školy“ dne 5. 10. 2006. Žalobce se stal nadbytečným v okamžiku, kdy se vracela z rodičovské dovolené zaměstnankyně M. V. „s určitou aprobací“. Žalovaná tedy „musela umožnit učitelce pí. V. po skončení rodičovské dovolené návrat do zaměstnání“. Podle názoru soudu prvního stupně zaměstnavateli musí být umožněno, aby zaměstnával takové zaměstnance, kteří kvalifikačně odpovídají jeho potřebám. I přes námitky žalobce, že se na škole „muselo suplovat“ a že v průběhu výpovědní doby byl přijat nový učitel (se zcela jinou kvalifikací než žalobce), „žalovaná postupovala správně a soud nemůže přezkoumat, jestli v souladu s rozhodnutím o organizační změně měl být propuštěn právě žalobce nebo někdo jiný“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 11. 2007, č. j. 25 Co 640/2007-36, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost daná žalovanou žalobci dne 23. 10. 2006, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení před soudy obou stupňů 27.942,- Kč k rukám advokáta JUDr. L. N. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že „jde o výpověď platnou po formální stránce“, třebaže žalovaná odůvodnila výpověď z pracovního poměru jen obecně nadbytečností žalobce, k níž mělo dojít „v důsledku ukončení rodičovské dovolené jedné naší zaměstnankyně“. I když z textu výpovědi není zřejmé, o kterou zaměstnankyni se má jednat, a dokonce ani to, že jde o učitelku, z okolností, za kterých žalovaná žalobci výpověď dala, bylo žalobci zřejmé, že jejím důvodem je právě návrat učitelky V. Nesouhlasil však s názorem soudu prvního stupně, že byla prokázána existence žalovanou použitého důvodu výpovědi z pracovního poměru. Dovodil, že skutečným důvodem, proč se měl stát žalobce nadbytečným, bylo rozhodnutí žalované „o změně kvalifikační struktury učitelského sboru“, což potvrdil i ředitel žalované při jednání u odvolacího soudu. Nadbytečnost ve smyslu vyššího než plánovaného počtu učitelů u žalované nenastala ani po návratu učitelky V., což vyplývá podle odvolacího soudu z toho, že ještě před uplynutím výpovědní lhůty žalobce byl do pracovního poměru přijat další učitel, byť s odlišnou aprobací. Ačkoli nadbytečnost sama o sobě ještě nemusí znamenat snížení počtu zaměstnanců, ale může spočívat ve změně kvalifikační struktury zaměstnanců, je nezbytné, aby v takovém případě byl výpovědní důvod tímto způsobem ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezen. Výpověď z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2006 však není odůvodněna změnami v potřebě aprobací, nýbrž „příchodem učitelky V.“, a ten sám o sobě nadbytečnost žalobce za následek mít nemohl a neměl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaná namítá, že odvolací soud „zcela nesprávně a nedůvodně v rozporu s provedenými důkazy nadřazuje jako důvod skončení pracovního poměru změnu kvalifikační struktury zaměstnanců na nadbytečnost“, ačkoliv „žalovaná v průběhu řízení argumentovala kvalifikační strukturou svých zaměstnanců z hlediska jejich aprobovanosti pouze proto, aby vysvětlila přijetí nového zaměstnance do pracovního poměru v době běžící výpovědní lhůty pro žalobce“. Vytýká odvolacímu soudu, že při hodnocení skutečného důvodu výpovědi z pracovního poměru vycházel ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, např. z tvrzení ředitele žalované, „které mělo jiný obsah a smysl, než je odvolacím soudem reprodukován“. Důvodem výpovědi z pracovního poměru byla skutečnost, uvedená v písemné výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 10. 2006, a to, že „žalobce se stal pro žalovanou nadbytečným v důsledku návratu učitelky V. z rodičovské dovolené, když tato skutečnost vyvolala nadbytečnost jednoho učitele aprobace žalobce“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, protože rozsudek odvolacího soudu je věcně správný a změna kvalifikační struktury zaměstnanců nebyla jako důvod výpovědi uvedena.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Otázku platnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou žalovaná dala žalobci dopisem ze dne 23. 10. 2006 (a téhož dne žalobci doručila), je třeba i nyní řešit podle právních předpisů účinných v době výpovědi, a to zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006, to je do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, stane-li se zaměstnanec nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách.
K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že tu je příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným.
Zákoník práce nebo jiné právní předpisy nestanoví, že by rozhodnutí o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách muselo být přijato (vydáno) vždy jen písemně, a ani nepředpokládají, že by muselo být zaměstnavatelem „vyhlášeno“ nebo jiným způsobem zveřejněno. Zaměstnanec, jehož se rozhodnutí o organizační změně týká, s ním však musí být seznámen; postačí ovšem, jestliže se tak stane až ve výpovědi z pracovního poměru (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1797/97, který byl uveřejněn pod č. 54 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Zaměstnanec je pro zaměstnavatele nadbytečný ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě. Rozvázání pracovního poměru výpovědí pro nadbytečnost zaměstnance není podmíněno absolutním snížením počtu zaměstnanců, naopak může k němu dojít i při zvyšování počtu zaměstnanců. Zaměstnavatelům zákon umožňuje, aby regulovali nejen počet svých zaměstnanců, ale i jejich kvalifikační složení tak, aby zaměstnávali jen takový počet zaměstnanců a v takovém kvalifikačním složení, jaké odpovídá jejich potřebám. O výběru zaměstnance, který je nadbytečným, rozhoduje výlučně zaměstnavatel; soud není oprávněn v tomto směru rozhodnutí zaměstnavatele přezkoumávat (srov. rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 2. 1968, sp. zn. 6 Cz 215/67, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 57, ročník 1968, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1130/97, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 1999, str. 374).
Z toho, že nadbytečnost zaměstnance ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce je dána tehdy, jestliže zaměstnavatel nemá s ohledem na přijaté rozhodnutí o organizačních změnách možnost zaměstnance dále zaměstnávat pracemi dohodnutými v pracovní smlouvě, vyplývá, že skutečnost, že zaměstnavatel přijme jiného zaměstnance na místo uvolněné odchodem zaměstnance, kterému byla dána výpověď pro nadbytečnost (případně zaměstnavatel toto místo obsadí některým ze stávajících zaměstnanců), je zpravidla důkazem o neopodstatněnosti použitého výpovědního důvodu; v takovém případě nelze hovořit o tom, že by se zaměstnanec, resp. druh práce, který na základě pracovní smlouvy vykonává, stal v důsledku přijatého rozhodnutí o organizační změně nadbytečným a že by tedy opravdovým důvodem rozvázání pracovního poměru byly okolnosti uvedené v ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce. Jestliže se totiž z hlediska potřebného profesního složení zaměstnanců nestává nadbytečným druh práce sjednaný pracovní smlouvou propouštěného zaměstnance (jeho pracovní činnost), nemůže být jiná okolnost spočívající kupř. pouze v jeho osobě, podkladem pro skončení pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce.
V projednávané věci měla být nadbytečnost žalobce vyvolána, jak uvedla žalovaná v dopise ze dne 23. 10. 2006, pouze „v důsledku ukončení rodičovské dovolené jedné naší zaměstnankyně“ (šlo o M. V.). O změně kvalifikační struktury (aprobace) zaměstnanců není ve výpovědi z pracovního poměru žádná zmínka. I kdyby bylo správné tvrzení žalované, že o organizační změně spočívající ve snížení počtu učitelů o jednoho bylo rozhodnuto na poradě dne 5. 10. 2006 (ze zápisu z porady „organizační změna – nástup M. V. po mateřské dovolené od 1. 2. 2007“ to však nevyplývá), nezbytný předpoklad pro dání platné výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, spočívající v existenci příčinné souvislosti mezi nadbytečností zaměstnance (žalobce) a přijatou organizační změnou, prokázán nebyl. Žalovaná totiž ještě v průběhu výpovědní doby žalobce přijala dalšího učitele (K.), z čehož vyplývá, že žalobce nemohl být v důsledku (možného) organizačního opatření nadbytečný. Jestliže by ale měla nadbytečnost žalobce spočívat ve změně kvalifikační struktury zaměstnanců, bylo nezbytné, aby takový výpovědní důvod byl ve výpovědi z pracovního poměru skutkově vymezen. Protože nadbytečnost žalobce byla odůvodněna – jak je shora uvedeno – návratem učitelky V. z rodičovské dovolené, a žalovaná ani netvrdila, že by přijala jiná rozhodnutí o změně úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních opatřeních, na základě kterých by se stal žalobce pro žalovanou nadbytečným, a protože žalovaná poté přijala dalšího zaměstnance – učitele, nemohl pouze návrat učitelky V. z rodičovské dovolené mít za následek, že se žalobce (se sjednaným druhem práce „učitel“) stal pro žalovanou nadbytečným.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou, uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady (spojené s vyjádřením k dovolání), které spočívají v paušální odměně ve výši 3.750,- Kč (srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb. a č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb.), celkem ve výši 4.050,- Kč; náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrady k nákladům řízení nepatří, neboť advokát, který žalobce zastupoval, v rozporu s ustanovením §14a vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. neprokázal, že by byl plátcem této daně. Protože dovolání žalované bylo zamítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. uložil, aby tyto náklady žalobci uhradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. je žalovaná povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu