ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.4855.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 4855/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobců a) I. Ch. a b) L. Ch., oba zastoupeni advokátkou, proti žalovanému M. Z., zastoupenému advokátem, o 360.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 282/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. května 2007 č. j. 12 Co 909/2006-79, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalovaný zaplatil 360.000,- Kč s úroky z prodlení. Žalobu odůvodnili tím, že uvedenou částku zaplatili na základě „smlouvy o kauci sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ ze dne 12.10.1998. Následně však po právních konzultacích zjistili, že žalovaný peníze, které mu poukázali na základě této smlouvy, zadržuje neoprávněně bez právního důvodu. Žalovaného vyzvali, aby jim částku poskytnutou na základě neplatné smlouvy vrátil, avšak ten tak odmítl učinit.
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 22.6.2006 č.j. 9 C 282/2003-54 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobcům částku 360.000,- Kč s úrokem z prodlení, který vyčíslil, a aby jim zaplatil 51.300,- Kč na náhradě nákladů řízení k rukám advokátky. Ve věci samé dospěl k závěru, že „Smlouva o kauci sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ je neplatná ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Kauce měla především sloužit k zajištění povinnosti žalobců jako nájemců platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Výše kauce je však zcela nepřiměřená této zajišťované povinnosti, neboť částka 360.000,- Kč překračuje více než stonásobně výši měsíčního nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu. Žalovaný navíc mohl s kaucí během trvání nájemního vztahu sjednaného na dobu dvaceti let téměř zcela libovolně nakládat a tak kauci používat k získání majetkového prospěchu v podstatě na úkor žalovaného. Rada města sice schválila úročení ve výši dvojnásobku diskontní sazby, „ale toto nemá na smlouvu o kauci vliv, neboť k její změně, pokud by byla smlouva platná, bylo zapotřebí dohody obou smluvních stran“. Soud prvního stupně „pro srovnání“ poukázal „i na současnou úpravu nájemní smlouvy platnou od 31.3.2006, která již problematiku kauce upravuje v ustanovení §686a odst. 1 až 5 obč. zák.“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 29.5.2007 č.j. 12 Co 909/2006-79 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a že žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 58.357,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé odvolací soud „akceptoval“ závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že smlouva o kauci byla mezi účastníky uzavřena ve smyslu ustanovení §51 obč. zák. jako smlouva inominátní, a že po formální stránce byla správně uzavřena a řádně podepsána všemi smluvními stranami. Nepřisvědčil ale závěru soudu prvního stupně o tom, že smlouva o kauci je neplatným právním úkonem podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Podal „ustálený výklad“ o tom, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům a zdůraznil, že v posuzované věci je třeba smlouvu o kauci posuzovat s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem dané věci. „Již okresní soud“ vzal na základě provedených důkazů za prokázané, že se žalobci přihlásili do výběrového řízení vypsaného žalovaným, ve kterém byly jednoznačně předem stanoveny podmínky, a žalobci s těmito podmínkami v celém rozsahu souhlasili a akceptovali je. Sami žalobci požádali žalovaného dopisem ze dne 17.6.1998 o pronájem bytu při složení kauce 360.000,- Kč, a na základě těchto skutečností a rozhodnutí rady M. Z. ze dne 24.6.1997 a následně uzavřené nájemní smlouvy se stali nájemci předmětného bytu. Je tedy podle názoru odvolacího soudu zřejmé, že vůle žalobců uzavřít s žalovaným smlouvu o kauci byla v době uzavření smlouvy zcela jednoznačně dána a že žalobci v úplnosti respektovali veškeré požadavky žalovaného. Smlouvu uzavřeli zcela dobrovolně, svobodně a vážně, zúčastnili se na základě své vůle řádného výběrového řízení a z vlastní vůle také splnili všechny jeho podmínky. Právě vůle žalobců k uzavření smlouvy o kauci je podstatná pro posouzení otázky rozporu tohoto právního úkonu s dobrými mravy, který je třeba hodnotit k datu 12.10.1998, kdy byla tato smlouva uzavřena. Tuto smlouvu, „která řádně respektovala vůli stran“, začali žalobci zpochybňovat až po čtyřech letech od uzavření smlouvy. Ani výše sjednané kauce není podle názoru odvolacího soudu nepřiměřená, když žalobci na základě splnění podmínek stanovených žalovaným získali do nájmu nově rekonstruovaný nadstandardní byt, což bylo také jejich cílem při uzavírání smlouvy o kauci a následně smlouvy nájemní. Pro výklad právního úkonu učiněného účastníky v souvislosti s uzavřením předmětné smlouvy může mít význam ve smyslu ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. – jak odvolací soud zdůraznil - jen stav vůle v době uzavření této smlouvy a nikoliv její pozdější vývoj, kdy žalobci názor na uzavřenou smlouvu změnili zřejmě s ohledem na později přijatou zákonnou právní úpravu.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobci namítali, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil. Uvedli, že nadále zastávají názor, že smlouva o kauci je absolutně neplatná a zrekapitulovali důvody (v podstatě shodně se žalobou), které je k těmto závěrům vedou: že za žalovaného jednala osoba k tomu neoprávněná; že smluvní strany jsou zcela chybně označeny jako „nájemci“ a „pronajímatel“, i když smlouvu nelze „navazovat“ na smlouvu nájemní; že uzavření nájemní smlouvy není občanským zákoníkem nějak zpoplatňováno a nelze tedy „finanční plnění vázat na uzavření nájemní smlouvy a uzavření nájemní smlouvy na finanční plnění“; že žalobci smlouvu podepsali jen proto, že byli v bytové tísni a potřebovali uzavřít nájemní smlouvu; že částka se nijak neúročí, přestože bylo stanoveno, že si ji žalovaný ponechá po celou dobu trvání nájmu; že „se jedná de facto o bezúročnou půjčku na dlouhou dobu“; že smlouva obsahuje neurčité ustanovení o uzavření nájemní smlouvy, kde se stanoví termín uzavření do jednoho měsíce po kolaudaci bytu; že postup žalovaného je rovněž v rozporu s principy veřejné správy; že smlouva „byla uzavřena v tísni, neboť kdyby nebyla uzavřena, nebyla by s žalobci nikdy uzavřena nájemní smlouva k předmětnému bytu, že jsou podmínky nápadně nevýhodné, je objektivně dané“; že sice je pravdou, že žalobci akceptovali předem dané podmínky výběrového řízení, ale s tou výhradou, že tyto podmínky odporují dobrým mravům; že „nelze argumentovat smluvní volností tam, kde je prokázána tíseň, nápadně nevýhodné podmínky, rozpor s dobrými mravy a neurčitost či zastřenost právního úkonu“; že určitost smlouvy se musí dovozovat výkladem, neboť v době uzavírání smluvních vztahů nebyly oba byty očíslovány; že uplatněný nárok nemůže být promlčen, neboť žalovaný dluh „uznal“ a pro případ uznání dluhu běží desetiletá promlčecí lhůta. Žalobci navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k jednotlivým námitkám uplatněným v dovolání podrobně vyjádřil a upozornil na skutečnost, že, měla-li by být smlouva o kauci neplatná, pak proti závazku žalovaného vrátit žalobcům uhrazenou kauci stojí jejich závazek vyklidit jimi užívaný byt, neboť v případě absolutní neplatnosti smlouvy o kauci jsou si účastníci podle ustanovení §457 obč. zák. povinni vzájemně vydat to, co si z neplatné smlouvy plnili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti jehož měnícímu výroku je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený měnící rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný na základě usnesení 73. schůze městské rady konané dne 17.3.1998 dne 26.3.1998 vypsal „podmínky na pronájem obecních mezonetových bytů v půdní vestavbě domu v Z. o velikosti cca 111 m2 a 97 m2“ s tím, že doba nájmu bude 20 let, že výše nájemného bude „2.5 násobek základního nájemného pro byt I. kategorie“ a že bude složena „kauce, jejíž nabídnutá výše ze strany žadatele o byt bude rozhodující podmínkou pro výběr uchazeče“; „kauce v rozměrově nadstandartních bytech byla schválena v minimální výši 350 tis. Kč na jednu bytovou jednotku“. Na prohlídku obou uvedených bytů, které nabízí k pronájmu, pozval žalovaný „všechny zájemce na den otevřených dveří“ dne 15. června 1998 od 14.00 do 17.00 hod. Dopisem ze dne 17.6.1998 žalobci sdělili žalovanému, že žádají „o pronájem bytu při složení kauce 360.000,- Kč“. Dne 19.6.1998 proběhlo „výběrové řízení na přidělení mezonetových bytů“, na jehož základě komise navrhla (vzhledem k výši složených kaucí) přidělit žalobcům byt „menší“, a městská rada dne 23.6.1998 „podmínečně schvaluje pronájem nově vybudovaného bytu (menšího) v Z. manželům L. a I. Ch., za podmínky uhrazení nabídnuté kauce ve výši 360.000,- Kč v termínu do 30.9.1998. Dne 12.10.1998 účastníci uzavřeli „smlouvu o kauci sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ a dne 1.11.1998 „smlouvu o nájmu bytu“ na dobu určitou od 1.11.1998 do 31.10.2018; obě smlouvy podepsal za žalovaného P. L., vedoucí oddělení bytové správy MěÚ Z. Od 1.1.1999 činilo „pevné nájemné“ částku 2.875,- Kč, zálohy za služby 204,- Kč, celkem 3.079,- Kč. Dopisem z 22.7.2002 žalobci vyzvali žalovaného „k vrácení částky 360.000,- Kč“ „nejpozději do 31.8.2002“, a rada města se dne 2.10.2002 usnesla, že „trvá na platnosti všech uzavřených smluv o kauci“.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že „Smlouva o kauci sjednané v souvislosti s uzavřením smlouvy o nájmu bytu“ dne 12.10.1998 - podle ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.3.2000, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojišťovnictví) – dále jen „obč. zák.“.
Dovolatelé uplatňují v dovolání v podstatě stejné námitky, které již vznesli proti platnosti „Smlouvy o kauci“ v samotné žalobě. Jejich námitce, že při uzavírání „Smlouvy o kauci“ ze dne 12.10.1998 jednali v tísni, neboť „kdyby nebyla uzavřena, nebyla by s žalobci nikdy uzavřena nájemní smlouva“, resp. že „neměli vyhnutí, neboť potřebovali byt“, a že uvedená okolnost je způsobilá založit neplatnost této smlouvy, nelze přisvědčit.
Právní úkon jako projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují (srov. §34 obč. zák.), je platný pouze, jestliže vůle účastníka pracovněprávního vztahu byla svobodná a vážná a jestliže byla projevena určitě a srozumitelně (srov. §37 odst. 1 obč. zák.). Svobodu vůle přitom vylučuje zejména násilí (přímé fyzické donucení, vis absoluta) či bezprávná výhrůžka (psychické donucení, vis compulsiva). Vůle jednajícího je však vadná i tehdy, jestliže její svobodnou tvorbu vyloučila tíseň. Tísní se ve smyslu ustálené judikatury rozumí objektivní hospodářský nebo sociální stav, někdy i psychický stav (například rozrušení, obavy o osobu blízkou apod.), který takovým způsobem a s takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle učiní právní úkon, který jí zřejmě způsobí újmu a který by za normálních okolností jako neprospěšný vůbec neučinila (učiní právní úkon za nápadně nevýhodných podmínek). Tíseň musí mít základ v objektivně existujícím a působícím stavu, tedy nestačí, jestli si existenci tísně jednající jen představuje, ale není-li pro ni objektivní důvod, a současně se musí stát pohnutkou pro projev vůle jednající dotčené osoby tak, že jedná ke svému neprospěchu.
Z logiky věci, dané vzájemně opačným postavením zúčastněných stran, vyplývá, že pro účastníky z hlediska jejich zájmů bývá uzavření smlouvy nestejně výhodné, neboť uzavření relativně nevýhodné smlouvy může vést následně k celkovému výsledku, který je – jako v posuzované věci - pro účastníka žádoucí a příznivý. Dovolatelé přitom náležitě neuvážili, že ani v případě tísně (byla-li by přítomna) nejedná sice účastník svobodně, avšak jeho jednání, jeho vůle není ovlivněna ani fyzickým donucením, ani bezprávnou vyhrůžkou. Proto také jednání v tísni není podrobeno absolutní neplatnosti (§37 odst. 1, část věty za středníkem obč. zák.), nýbrž má za následek, že účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má podle ustanovení §49 obč. zák. právo od smlouvy odstoupit. Takový jednostranný právní úkon ve vztahu ke „Smlouvě o kauci“ účastníci netvrdili a jeho existence z obsahu spisu ani nevyplývá.
Dovolatelé rovněž namítají, že dohodnutá kauce je nepřiměřená a její sjednaná výše odporuje dobrým mravům. Odvolací soud v tomto směru dospěl k závěru, že „Smlouva o kauci“ uzavřená mezi účastníky dne 12.10.1998 je právním úkonem platným, neboť sjednaná kauce byla přiměřená okolnostem případu. Uvedený závěr odvolacího soudu nelze sdílet.
Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v době, kdy byla „Smlouva o kauci“ sjednávána, umožňovalo její uzavření – protože ji občanský zákoník jako smluvní typ výslovně neupravoval - ustanovení §51 obč. zák. jako smlouvy inominátní. Smluvní volnost účastníků byla omezena pouze potud, že smlouva nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona (srov. §51 část věty za středníkem obč. zák.), a v tomto rámci tedy nepochybně i tím, že se svým obsahem nebo účelem nesměla pod sankcí neplatnosti příčit dobrým mravům (srov. §39 obč. zák.).
Východiskem úvah v tomto směru je skutečnost, že ustanovení §39 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda je právní úkon v rozporu s dobrými mravy, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V občanském zákoníku ani v jiných předpisech není pojem „rozporu s dobrými mravy“ definován, přičemž v posuzované věci na jeho vymezení závisí posouzení přiměřenosti ujednání o „kauci“. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu.
Ustálená judikatura učinila v tomto směru východiskem svých úvah obecný postulát, že dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.6.1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura roč. 1997, pod č. 62). Řečeno jinak – jak správně uvádí rovněž odvolací soud – právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah tohoto právního úkonu tak, aby byl v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a na to, zda druhá strana byla při vzniku smlouvy v dobré víře. Odpovídající úsudek soudu tu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu.
V posuzovaném případě odvolací soud dovodil, že „Smlouvu o kauci“ uzavřenou mezi účastníky dne 12.10.1988 nelze považovat za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, když přihlédl – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – k tomu, že „žalobci se přihlásili fakticky do výběrového řízení vypsaného žalovaným, když měli zájem o zrekonstruované byty“, že žalobci s předem vypsanými podmínkami výběrového řízení „v celém rozsahu souhlasili a akceptovali je“, že sami žalobci požádali žalovaného o pronájem bytu při složení kauce 360.000,- Kč, „přičemž podmínkou stanovenou žalovaným bylo složení kauce v minimální výši 350.000,- Kč“, že „vůle žalobců k uzavření smlouvy o kauci byla zcela jednoznačně v době uzavření smlouvy dána a tato vůle „je podstatná pro posouzení otázky rozporu tohoto právního úkonu s dobrými mravy“, že „žalobci fakticky až po čtyřech letech od uzavření smlouvy o kauci začali její platnost zpochybňovat a že „ani výše sjednané kauce 360.000,- Kč není za této situace nepřiměřená“, když žalobci „získali do nájmu nově rekonstruovaný nadstandartní byt“.
Z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §39 obč. zák., nelze uvedenou úvahu odvolacího soudu považovat za správnou. Odvolací soud měl vzhledem k okolnostem projednávané věci přihlížet nejen k výše uvedeným skutečnostem - ve zkratce řečeno - spočívajících na straně žalobců, nýbrž měl brát v úvahu i okolnost, že - jak se naznačuje z „materiálu pro jednání 82. R. Z.“ ze dne 2.10.2002 – na straně žalovaného byly „kauce“ nikoli ojedinělým neúročeným příjmem, ale v první řadě – jak v obecné rovině správně uvádí – měl zahrnout do rámce svých úvah „bez ohledu na smluvní volnost (svobodu)“ účastníků rovněž obecné hledisko, které umožní posouzení věci také „podle objektivního kriteria s přihlédnutím ke všem okolnostem konkrétního případu“.
Složená kauce – jak ze Smlouvy o kauci vyplývá – měla být zaplacena „za uzavření nájemní smlouvy za pronájem bytu“ a měla pronajímateli sloužit jako jistota, že nájemce bude po celou dobu nájemního vztahu (tj. po dobu 20-ti let) „plnit řádně a včas povinnosti nájemce, zejména platit nájemné, a že ke dni skončení nájmu bude byt předán ve stavu způsobilém dalšímu užívání“. Zde je však třeba uvážit, že žalovanému jako každému pronajímateli přísluší rovněž právo vypovědět nájem bytu (a tím zabránit dalšímu růstu dluhu) z důvodů uvedených v §711 obč. zák., tedy v případě důvodu podle ustanovení §711 odst. 2 písm. b) obč. zák., jestliže nájemce nezaplatí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a uvedených plnění. Uvedené vztaženo na posuzovanou věc znamená, že žalobcům by mohl být vypovězen nájem bytu – uvažováno s výší nájemného a službami na počátku nájemního vztahu účastníků - již při nezaplacení částky 9.237,- Kč, složená kauce však podstatně přesahuje stonásobek nájemného a úhrad za služby původně stanoveného ve výši 3.079 Kč. Za těchto okolností, i s přihlédnutím k postupnému růstu cen nájemného a služeb a k zajištění nájemného i nad rámec výrazně přesahující jeho trojnásobek, je zřejmé, že sjednaná kauce je zcela nepřiměřená proklamovanému účelu. Ve prospěch opačného názoru nelze důvodně argumentovat tím, že žalobci získali nově zrekonstruovaný nadstandartní byt v samotném centru města, neboť tato skutečnost mohla být promítnuta ve výši nájemného, ale nikoliv v kauci „za uzavření nájemní smlouvy za pronájem bytu“.
Důvodností vznesené námitky promlčení se dovolací soud nemohl zabývat. V projednávané věci totiž odvolací soud založil své měnící zamítavé rozhodnutí na závěru, že „Smlouva o kauci“ netrpí žádnými vadami, které by mohly mít za následek její neplatnost. Nedospěl tedy k opačnému závěru, že uvedená smlouva je neplatná a že vznikl nárok na vrácení bezdůvodného obohacení. Z tohoto důvodu se námitkou promlčení případného bezdůvodného obohacení, kterou žalovaný vznesl v odvolání, zabýval pouze – jak z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá – „nad rámec uvedeného“, pro případ opačného názoru, než který zaujal, tedy pro případ, kdyby oproti jeho zaujatému názoru byla naopak důvodná „odpovídající tvrzení žalobců o neplatnosti Smlouvy o kauci“. Protože posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, nezabýval se odvolací soud ani případnými námitkami žalobců o tom, že ve věci lze dovodit uznání dluhu, apod., a neumožnil jim – jak ostatně plyne z logiky věci vzhledem k tehdy zaujatému právnímu názoru – aby na základě poučení podle ustanovení §118a odst. 1 o.s.ř. vylíčili, popřípadě doplnili všechny skutečnosti rozhodující pro vlastní posouzení uplatněného nároku včetně vznesené námitky promlčení.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. prosince 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu