ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5077.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5077/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. F. Z., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. ú. r. v., v.v.i., zastoupenému advokátem, o 152.135,- Kč s úrokem z prodlení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 285/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č. j. 16 Co 61/2007-321, takto:
I. Dovolání žalobce proti výroku rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 24.509,- Kč s úroky z prodlení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek obvodního soudu tak, že se zamítá žaloba o 84.255,- Kč „s příslušenstvím“, a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby mu žalovaný zaplatil 152.135,- Kč s úroky z prodlení z částek, za dobu a ve výši, které v žalobě rozvedl. Žalobu odůvodnil zejména tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 1998, č. j. 7 C 193/97-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č. j. 19 Co 390/98-53 (oba rozsudky nabyly právní moci dne 26. 10 1998), bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, kterou žalovaný dal žalobci dopisem ze dne 29. 4. 1997, je neplatná, a že, ačkoli žalobce bezprostředně po obdržení dopisu ze dne 29. 4. 1997 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, žalovaný mu v období od 1. 7. 1997 do 27. 10. 1998 neumožnil výkon práce. Protože žalovaný žalobcův nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uspokojil pouze za období od 1. 7. 1997 do 31. 1. 1998, domáhá se žalobce náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 2. 1998 do 26. 10. 1998.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 25. 4. 2000, č. j. 9 C 6/99-63, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 9.300,- Kč „na účet“ advokáta JUDr. J. Š. Dovodil, že jsou dány důvody pro odepření poskytnutí náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru žalobci za dobu delší 6 měsíců ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, neboť žalobce se bez zjevného důvodu nezapojil do práce a „odsouzeníhodným způsobem se choval k nadřízeným i kolegům na pracovišti“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 12. 2000, č. j. 58 Co 353/2000-85, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že dostatečně nezkoumal žalobcovo tzv. „zapojení do práce“ a že, chtěl-li zohlednit nevhodné žalobcovo chování na pracovišti, měl postupovat podle ustanovení §7 odst. 2 zák. práce.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 15. 1. 2002, č. j. 9 C 6/99-161, žalobu znovu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 41.500,- Kč k rukám advokáta JUDr. J. Š. Dovodil sice, že žalobce se v mezidobí „dostatečným způsobem do práce pokoušel zapojit“, že však svým jednáním („vědomým používáním difamujících výrazů ve snaze poškodit osoby svého nadřízeného a spolupracovníků v jejich pracovním zařazení“) v rozporu s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce „zneužil práva zaměstnance zaručeného mu zák. práce na újmu zaměstnavatele i dalších osob pracujících v pracovním poměru k tomuto zaměstnavateli“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 10. 2002, č. j. 58 Co 252/2002-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 11.905,-Kč k rukám advokáta JUDr. J. Š. Souhlasil se soudem prvního stupně jak v tom, že nebyly dány důvody pro závěr, že se žalobce v době od 1. 7. 1997 od 26. 10. 1998 do pracovního procesu, tak v tom, že pro „protiprávní jednání“ žalobce nelze žalobci náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru přiznat v rozsahu větším než za 6 měsíců pro rozpor s ustanovením §7 odst. 2 zák. práce.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 142/2003, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, sp. zn. 58 Co 252/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 15. ledna 2002, sp. zn. 9 C 6/99, zrušil. Porušení ústavnosti spatřoval v tom, že soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal s důkazními návrhy stěžovatele (žalobce), jak mu to ukládá ustanovení §157 o. s. ř., a v tom, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §61 zák. práce ve vztahu k ustanovení §7 odst. 2 zák. práce, neboť sankční pravidlo obsažené v ustanovení §61 zákoníku práce již nemůže být dále modifikováno výkladovým pravidlem ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 9 C 285/2004-277, žalovanému uložil zaplatit žalobci 127.626,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 3. 1998 do zaplacení, 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 4. 1998 do zaplacení, 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 5. 1998 do zaplacení, 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 6. 1998 do zaplacení, 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 7. 1998 do zaplacení, 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 8. 1998 do zaplacení, 23 % z částky 14.457,- Kč od 10. 9. 1998 do zaplacení, 23 % z částky 14.457,- Kč od 10. 10. 1998 do zaplacení a 23 % z částky 11.970,- Kč od 10. 11. 1998 do zaplacení, v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 24.509,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů 77.729,40 Kč k rukám advokáta prof. JUDr. A. G., CSc. Jsa vázán názorem Ústavního soudu, že sankční pravidlo obsažené v ustanovení §61 zákoníku práce již nemůže být dále modifikováno výkladovým pravidlem ustanovení §7 odst. 2 zákoníku práce, dospěl k závěru, že nelze vyhovět žádosti zaměstnavatele (žalovaného) o nepřiznání náhrady mzdy žalobci za dobu „nad rámec 6 měsíců“, neboť okolnost, že se žalobci v mezidobí nepodařilo obstarat vhodnou práci výzkumného pracovníka u jiného výzkumného ústavu, mu nelze přičítat k tíži. Částečné zamítnutí žaloby odůvodnil tím, že při výpočtu průměrného výdělku (oproti názoru žalobce) tzv. „13. plat“ zahrnul do výpočtu průměrného výdělku jen v poměrné části připadající na kalendářní čtvrtletí.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 4. 2007, č. j. 16 Co 61/2007-321, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. ohledně částky 43.371,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 3. 1998 do zaplacení, ve výši 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 4. 1998 do zaplacení a ve výši 26 % z částky 14.457,- Kč od 10. 5. 1998 do zaplacení“ potvrdil, „ve zbývající části tohoto výroku ohledně 84.255,- Kč s příslušenstvím“ jej změnil tak, že žalobu zamítl, v zamítavém výroku co do částky 24.509,- Kč s příslušenstvím jej potvrdil a rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných, ale že nevyvinul dostatečnou aktivitu k tomu, aby mohl takové zaměstnání získat, neboť se nepřihlásil u úřadu práce a ani od dubna 1998 až do října 1998 se o zaměstnání neucházel (resp. v řízení tuto skutečnost neprokázal). Vycházeje dále z toho, že po uplynutí 6 měsíců ustupuje sankční charakter ustanovení §61 zákoníku práce a satisfakční povaha náhrady mzdy do pozadí a zvýrazňuje se její sociální funkce, dovodil, že žalobce vlastní vinou zanedbal možnost si vydělat a tak alespoň zčásti nahradit ušlý příjem nebo si vydělat tolik, aby újmu neutrpěl. Vyhověl proto žádosti žalovaného podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce a náhradu mzdy přiměřeně snížil tak, že žalobci přiznal pouze náhradu mzdy za únor, březen a duben 1998, když zájem o práci na Ministerstvu školství ČR v tomto období již považuje za řádnou aktivitu k sehnání vhodného zaměstnání; za další období od května do října 1998 však již náhradu mzdy žalobci nepřiznal. Souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že tzv. další (třináctý) plat je nutno do výpočtu průměrného výdělku za druhé čtvrtletí roku 1997 zahrnout jen v poměrné části připadající na kalendářní čtvrtletí, „a to s odkazem na ust. §17 odst. 8 zák. č. 1/1992 Sb.“. Skutečnost, že se jednalo o mzdu, která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí, vyplývá podle odvolacího soudu „nikoli z ust. §10a odst. 6 nařízení vlády č. 253/1992 Sb., jak dovozuje nesprávně žalobce, nýbrž z odst. 1 tohoto ustanovení, dle kterého zaměstnanci náleží v každém pololetí kalendářního roku další plat, pokud v něm odpracuje alespoň 65 dnů u jednoho zaměstnavatele v témže pracovním poměru. Odkaz na odst. 6 citovaného paragrafu, který řeší splatnost dalšího platu, nemá vliv na skutečnost, že tzv. třináctý plat je platem, který je poskytován za delší období než kalendářní čtvrtletí, a to za pololetí kalendářního roku“.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobce nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že mohl získat zaměstnání za stejných či výhodnějších podmínek u jiného zaměstnavatele, neboť žalovaný, který v tomto směru nese břemeno tvrzení a důkazní, uvedl pouze obecný výčet institucí, kde se žalobce mohl údajně ucházet o zaměstnání, aniž by však jakkoliv konkretizoval, natož důkazy doložil, že možnost získat zaměstnání u těchto institucí byla reálná, a odvolací soud v tomto směru ani žádné dokazování neprovedl. Při posuzování důvodnosti žádosti zaměstnavatele podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce nutno podle dovolatele hodnotit celé období, za které není zaměstnanci přidělována práce a vyplácena mzda, jako jeden celek, nikoli přihlížet jen k okolnostem, které nastaly až po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za níž zaměstnanci měla být poskytnuta náhrada. Odmítá, že by skutečnost, že vykonával funkci statutárního orgánu družstva, neměla být považována za pracovní či jemu obdobný vztah a zdůrazňuje, že při posouzení aktivit zaměstnance ve smyslu §61 odst. 2 věta za středníkem zák. práce je potřeba přiznat relevanci žalobcově činnosti vědecké, zejména jeho publikační činnosti a práci na jednotlivých grantech. Vytýká odvolacímu soudu, že žalobce k důkazu vyslechl, aniž byl tento důkaz v odvolacím řízení znovu navržen, a žalobce tak měl možnost se na něj připravit a že se odchýlil od závěrů soudu prvního stupně, aniž „dokazování znovu provedl, pouze je doplnil“. Za otázku zásadního právního významu považuje způsob výpočtu průměrného výdělku žalobce, který byl důvodem pro potvrzení zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně. Soud prvního stupně i soud odvolací totiž tzv. 13. plat pro účely výpočtu náhrady mzdy zahrnuly jen jednou polovinou podle §17 odst. 8 zákona č. 1/1992 Sb., zatímco Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. 62 Co 385/2004, zahrnul tzv. 13. plat v celé výši; jde tedy o právní otázku, kterou řeší odvolací soudy rozdílně. Navrhl, aby dovolací soud „rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 61/2007 ze dne 17. dubna 2007 ve výroku I. v rozsahu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta, a ve výroku II. a III.“ zrušil a aby věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť závěry odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání v části, v níž směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 24.509,- Kč s příslušenstvím, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušnosti pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v této věci přípustné (soud prvního stupně v předchozích svých rozhodnutích rozhodl stejně - žalobu v tomto rozsahu vždy zamítl), může být přípustnost dovolání žalobce založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že otázka způsobu výpočtu průměrného výdělku žalobce nebyla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena a navíc je odlišně rozhodována odvolacími soudy.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá náhrady mzdy za období od 1. 2. 1998 do 26. 10. 1998 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30. 9. 1999, tedy do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy. Tato náhrada přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru.
Náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 1 zák. práce se - jak z uvedeného ustanovení vyplývá - stanoví podle průměrného výdělku zaměstnance. Zjišťování a používání průměrného výdělku upravuje zvláštní zákon (srov. §275 odst. 1 zák. práce); tímto zvláštním zákonem je zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku. Vzhledem k tomu, že se žalobce domáhá uspokojení nároku, který mu měl vzniknout z důvodu neplatné výpovědi z pracovního poměru za období od 1. 2. 1998 do 26. 10. 1998, je třeba projednávanou věc posuzovat i v současné době podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění účinném do 31. 12. 2000, tj. do dne, než nabyl účinnosti zákon č. 217/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 10/1993 Sb., o státním rozpočtu České republiky na rok 1993, o změně a doplnění některých zákonů České národní rady a některých dalších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých zákonů souvisejících se zákonem o krajích, zákonem o obcích, zákonem o okresních úřadech a zákonem o hlavním městě Praze (dále jen „zákona o mzdě“).
Podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o mzdě průměrný výdělek pro pracovněprávní účely zjišťuje zaměstnavatel z hrubé mzdy zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z doby odpracované v rozhodném období.
Podle ustanovení §17 odst. 8 zákona o mzdě jestliže je zaměstnanci v rozhodném období zúčtována k výplatě mzda (část mzdy), která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí, pro účely zjišťování průměrného výdělku se určí její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí; zbývající část (části) této mzdy se zahrne do hrubé mzdy při zjišťování průměrného výdělku v dalším období.
Z výslovného znění ustanovení §17 odst. 8 zákona o mzdě jednoznačně vyplývá, jakým způsobem se pro účely výpočtu průměrného výdělku nakládá se mzdou (částí mzdy), která je poskytována za delší období než kalendářní čtvrtletí (určí se její poměrná část připadající na kalendářní čtvrtletí). Přitom není významné, jak byla část vyplacené mzdy označena (např. 13. plat, další plat apod.). Podstatné je, že se jednalo o peněžité plnění poskytované zaměstnanci za práci, a nikoli o další plnění poskytované zaměstnanci v souvislosti se zaměstnáním. Z výslovného znění ustanovení §10a odst. 1 věty první nařízení vlády č. 253/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců orgánů státní správy, některých dalších orgánů a obcí, dále vyplývá, že „další plat“ je poskytován za delší období než kalendářní čtvrtletí (za každé pololetí kalendářního roku).
Z uvedeného vyplývá, že řešení dovolatelem označené právní otázky vyplývá přímo ze znění zákona; v souladu se zněním zákona postupoval v projednávané věci při výpočtu průměrného výdělku žalobce odvolací soud (i soud prvního stupně). Dovolání proto není v projednávané věci (v části, v níž směřuje proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby co do částky 24.509,- Kč s příslušenstvím) přípustné ani z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na tom nic nemění ani to, že (ojediněle) některý odvolací soud případně tuto otázku posoudí v rozporu se zákonem odlišně; to by mohlo být důvodem přípustnosti dovolání jen do takového (odlišného) rozhodnutí.
Protože dovolání žalobce směřuje v této části proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České republiky je – aniž by se mohl věcí nadále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud České republiky, zabývaje se dále dovoláním žalobce, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (proti výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 84.255,- Kč s příslušenstvím zamítá) oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání, a je-li dovolání přípustné, lze přihlédnout též k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu především z důvodů uplatněných v dovolání.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobci, který byl u žalovaného v pracovním poměru jako „vedoucí vědecký pracovník“, byla dopisem ze dne 29. 4. 1997 dána výpověď z pracovního poměru. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. 3. 1998, č. j. 7 C 193/97-38, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 1998, č. j. 19 Co 390/98-53 (oba rozsudky nabyly právní moci dne 26. 10 1998), bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobce bezprostředně po obdržení dopisu ze dne 29. 4. 1997 sdělil žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání; žalovaný mu však v období od 1. 7. 1997 do 27. 10. 1998 bránil ve výkonu práce. Žalovaný žalobcův nárok na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru uspokojil pouze za období od 1. 7. 1997 do 31. 1. 1998. Žalobce se v tomto řízení domáhá náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru za období od 1. 2. 1998 do 26. 10. 1998. Žalovaný požádal soud, aby ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zák. práce náhradu mzdy za žalované období (přesahující 6 měsíců) nepřiznal.
Za tohoto skutkového stavu řešily soudy mimo jiné otázku, zda v projednávané věci byly naplněny důvody pro snížení či nepřiznání náhrady mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce.
Podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce přesahuje-li celková doba, za kterou by měla být zaměstnanci poskytnuta náhrada mzdy, šest měsíců, může soud na žádost zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy za další dobu přiměřeně snížit, popřípadě náhradu mzdy zaměstnanci vůbec nepřiznat; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.
Základními hledisky, které soud bere v úvahu při rozhodování o snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, jsou zejména skutečnosti, zda se zaměstnanec zapojil nebo mohl zapojit do práce v místě sjednaném pracovní smlouvou pro výkon práce nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat za rovnocenné místu sjednanému pro výkon práce (například v místě bydliště zaměstnance), nebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například místo v obci bezprostředně sousedící s obcí bydliště zaměstnance, který do vzdálenějšího místa sjednaného pro výkon práce denně dojíždí), anebo v místě, které lze z hlediska daného účelu považovat pro zaměstnance za výhodnější než místo sjednané pro výkon práce (například v jiné obci nebo kraji), zda zaměstnanec vykonával nebo mohl vykonávat takovou práci, která odpovídá druhu práce sjednanému v pracovní smlouvě, nebo práci, která je sjednanému druhu práce rovnocenná, anebo práci, jejíž výkon je pro zaměstnance výhodnější než v pracovní smlouvě sjednaný druh práce, a jakou mzdu za vykonanou práci obdržel nebo by mohl (kdyby takovou práci vykonával) obdržet. Ke snížení nebo k nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce může soud přistoupit jen tehdy, je-li možné po zhodnocení všech okolností případu dovodit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci; totéž platí, začal-li zaměstnanec po neplatném rozvázání pracovního poměru vykonávat podnikatelskou činnost (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1103/2003, který byl uveřejněn pod č. 30 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, a bod V. Stanoviska Občanskoprávního a Obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004 k některým otázkám rozhodování soudů ve věcech nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru podle ustanovení §61 zákoníku práce, které bylo uveřejněno pod č. 85 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004).
Vzhledem k tomu, že soud smí snížit, popřípadě vůbec nepřiznat náhradu mzdy jen na žádost zaměstnavatele a že jde o opatření, kterým se zaměstnanci odpírá zčásti, popřípadě zcela nárok na náhradu mzdy založený ustanovením §61 odst. 1 zákoníku práce, má procesní povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti o tom, že jsou splněny předpoklady uvedené v ustanovení §61 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnavatel, který také nese za řízení procesní odpovědnost za to, že tyto povinnosti nesplní (tzv. břemeno tvrzení a důkazní).
V projednávané věci odvolací soud z výše uvedených zásad důsledně nevycházel. Správně přihlédl k tomu, že „se žalovaný dovolal své procesní povinnosti tvrdit a prokázat skutečnosti, že jsou splněny předpoklady pro snížení nebo nepřiznání náhrady mzdy dle ust. §61 odst. 2 zák. práce, když v průběhu celého řízení před soudem I. stupně tvrdil, že v rozhodném období se žalobce nepokusil získat zaměstnání, ačkoli jeho profese mu umožňovala žádat o zaměstnání u jiných organizací, které soudu uvedl“. Přehlédl však, že nestačí jen tvrdit, že zaměstnanec se zapojil nebo mohl zapojit do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy, kdyby zaměstnavatel plnil svou povinnost přidělovat mu tuto práci, ale, že je třeba též prokázat, že se zaměstnanec do takové práce zapojil nebo že taková možnost zaměstnance zde skutečně byla. Jinak řečeno, nejde jen o teoretickou možnost zapojení se do práce, ale též o prokázání, že se zaměstnanec do práce zapojil nebo, že zde taková možnost (v konkrétních okolnostech případu) byla, že se jednalo o práci za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších a že tuto možnost zaměstnanec bez přiměřeného důvodu nevyužil (z hlediska daného účelu bylo možné po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby se po neplatném rozvázání pracovního poměru do takové práce vůbec zapojil). Odvolací soud svůj závěr o tom, že jsou splněny předpoklady pro částečné nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce, opřel toliko o úsudek, že žalobce nevyvinul dostatečnou aktivitu k tomu, aby mohl takové zaměstnání získat. Takový závěr však, jak výše uvedeno, předpokládá, že bude nejprve prokázáno, že zde skutečně byla možnost, aby se žalobce zapojil do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, než by měl při výkonu práce podle pracovní smlouvy u žalovaného (vedoucí vědecký pracovník), a že bylo možné to po něm spravedlivě požadovat. Jeho závěr, že v projednávané věci byly splněny předpoklady pro částečné nepřiznání náhrady mzdy podle ustanovení §61 odst. 2 zák. práce (přestože – oproti námitkám dovolatele – správně posuzoval jen okolnosti, které panovaly po uplynutí šesti měsíců z celkové doby, za níž by měla být náhrada žalobci poskytnuta, a které se týkaly poměrů zaměstnance – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1746/2001, který byl uveřejněn pod č. 26 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 142/2003) - tak není správný.
Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba ohledně částky 84.255,- Kč s příslušenstvím zamítá, správný, Nejvyšší soud České republiky jej podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. ledna 2009
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu