ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5138.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 5138/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. V., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 7 C 179/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. května 2007 č.j. 57 Co 631/2006-135, takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 60.000,- Kč s 23% úrokem z prodlení z částky 55.000,- Kč od 1.9.1998 do zaplacení a s 12% úrokem z prodlení z částky 5.000,- Kč od 8.8.1999 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný dne 20.7.1998 v N. \"vylákal od žalobkyně a jejího bývalého manžela P. V.\" půjčku ve výši 60.000,- Kč, která měla být splacena do šesti týdnů, tj. do 31.8.1998, a ze které žalovaný vrátil jen 5.000,- Kč, že žalobkyně je oprávněna \"podle §145 odst.4 občanského zákoníku vymáhat celou částku 55.000,- Kč\" a že \"její bývalý manžel s podáním této žaloby souhlasí\". Žalovaný dále \"přesně nezjištěného dne v měsíci červenci 1999\" od žalobkyně \"vylákal\" další půjčku ve výši 5.000,- Kč, která měla být vrácena do týdne. Žalovaný byl pro své jednání \"trestně stíhán u OS v Opavě sp. zn. 1 T 51/2002, jeho stíhání bylo však usnesením ze dne 23.5.2003 zastaveno, neboť soud považoval za dostatečné dřívější odsouzení žalovaného rozsudkem OS Liberec ze dne 11.3.2003 sp. zn. 5 T 920/2000, který nabyl právní moci 11.3.2003\". Žalobkyně dovozuje, že jí žalobce odpovídá za škodu ve výši 60.000,- Kč, neboť, i když \"žalobkyně při jednání se žalovaným měla úmysl uzavřít s ním půjčku, žalovaný naopak jednal v podvodném úmyslu, tj. se záměrem peníze vylákat a nevrátit\".
Žalovaný namítl, že si od žalobkyně žádné peníze nepůjčil. Pouze v červenci 1999 od ní převzal 5.000,- Kč jako peněžní odměnu za to, že u něho mohla do 23.12.1999 bydlet a na jeho náklady se stravovat, že částku 60.000,- Kč si od žalobkyně půjčila její známá E. R. a že za ni žalobkyni zaplatil částku 29.000,- Kč.
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23.6.2006 č.j. 7 C 179/2003-116 žalobě vyhověl, a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit \"ČR na účet Okresního soudu v Opavě\" soudní poplatek ve výši 2.400,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 16.620,- Kč k rukám advokáta. Z provedeného dokazování (zejména z \"trestního spisu sp. zn. 1 T 51/2002\" a \"rozvodového spisu sp. zn. 7 C 254/2000\") dovodil, že žalovaný převzal od žalobkyně a P. V. v době trvání jejich manželství půjčku 60.000,- Kč, na úhradu které žalovaný vrátil \"k rukám žalobkyně\" částku 5.000,- Kč, a že si od žalobkyně půjčil dalších 5.000,- Kč, které dosud nevrátil. Námitce žalovaného o tom, že žalobkyně není k podání žaloby aktivně legitimována, neboť její manželství s P. V. bylo před podáním žaloby pravomocně rozvedeno, soud prvního stupně odmítl s odůvodněním, že \"manželé jsou solidárními věřiteli\", že \"žalobu ve věci pohledávky vzniklé za trvání manželství může podat i jen jeden z manželů\" a že \"žalovaný neprokázal, že mezi žalobkyní a P. V. nedošlo po zániku jejich manželství k vypořádání společného jmění manželů a že tedy veškerý majetek i dluhy mají tito v podílovém spoluvlastnictví, a že ke dni podání žaloby (16.6.2003) dosud fikce o vzniku podílového spoluvlastnictví nenastala, když rozsudek o rozvodu manželství nabyl právní moci dne 21.3.2001\". Navíc měl soud prvního stupně za to, že \"to byla právě žalobkyně, která jednala se žalovaným o poskytnutí předmětné částky, případně o jejím vrácení, a proto se zde uplatní předpoklad, že se bývalí manželé vypořádali ohledně této pohledávky podle stavu, v jakém každý z nich věci (pohledávky a závazky) ze společného jmění manželů pro svou potřebu výlučně jako vlastník užívá\". Podle soudu prvního stupně žalovaný neprokázal své tvrzení, že částka 5.000,- Kč, kterou mu předala žalobkyně, by byla platbou za to, že žalobkyně mohla u žalovaného do 23.12.1999 bydlet, ani že předal žalobkyni částku 24.000,- Kč a ani tvrzení, že žalobkyně půjčila předmětných 60.000,- Kč E. R., která je dala žalovanému. Soud vyhověl žalobkyni rovněž ohledně úroků z prodlení, neboť žalobkyně prokázala, že žalovaný měl vrátit částku 60.000,- do šesti týdnů od poskytnutí půjčky a půjčku 5.000,- Kč do jednoho týdne od jejího poskytnutí.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 15.5.2007 č.j. 57 Co 631/2006-135 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.850,- Kč k rukám advokáta. Souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že za trvání svého manželství žalobkyně a P. V. poskytli žalovanému dne 20.7.1998 půjčku 60.000,- Kč, která byla splatná do 31.8.1998 a z níž žalovaný vrátil pouze 5.000,- Kč, a v červenci 1999 další půjčku 5.000,- Kč, která měla být vrácena do týdne a kterou žalovaný dosud nevrátil. Pro právní posouzení žalobou uplatněných nároků a otázky aktivní legitimace žalobkyně je podle odvolacího soudu rozhodující, že P. V. - jak bylo v řízení prokázáno - zmocnil žalobkyni, aby vymáhala celou pohledávku z obou půjček \"vlastním jménem\"; žalobkyně je proto aktivně legitimována k vymáhání pohledávek z titulu půjček patřících do zaniklého společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela P. V. na základě hmotně právní plné moci podle ustanovení §32 odst. 1 občanského zákoníku, aniž by bylo významné, zda vůbec, kdy a jakého obsahu byla mezi bývalými manžely uzavřena dohoda o vypořádání společného jmění ohledně jejich společných pohledávek vzniklých za trvání jejich manželství (takováto dohoda, byla-li by uzavřena, by měla právní účinky jen mezi bývalými manžely a pro vztah mezi věřitelem a dlužníkem by ani nebyla právně významná). K námitce promlčení, kterou vznesl žalovaný v odvolacím řízení, dovodil, že \"za situace, kdy odvolací řízení v této věci probíhá v systému tzv. neúplné apelace, a žalovaný byl před soudem prvního stupně řádně poučen podle §119a občanského soudního řádu, se jí odvolací soud nemohl zabývat, neboť posouzení její důvodnosti by vyžadovalo doplnění nových skutečností a důkazů, k nimž odvolací soud v režimu neúplné apelace vzhledem k omezením daným ustanoveními §205a a §211a občanského soudního řádu by nemohl přihlédnout\". Žalovaným nebyly v řízení před soudem prvního stupně tvrzeny žádné skutečnosti ani navrhovány žádné důkazy rozhodné pro běh a délku promlčecí doby, a z obsahu trestního spisu je zřejmé, že se žalobkyně a její bývalý manžel v trestním řízení připojili s nárokem na náhradu škody, která jim vznikla poskytnutím půjček.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by nedostatek dohody o vypořádání společného jmění manželů V. byl pro rozhodování ve věci nepodstatný, a dovozuje naopak, že \"byla v daném případě nezbytným předpokladem pro náležitou kvalifikaci předmětného závazkového vztahu, jeho subjektů i jeho obsahu\" a že \"je třeba se její existencí zabývat\". Aktivní legitimace žalobkyně ohledně celé pohledávky by mohla být dána zejména v případě, kdyby došlo k řádnému postoupení pohledávky na žalobkyni, když pouhá plná moc ve smyslu občanského zákoníku nemohla zmocnit žalobkyni, aby v řízení před soudy úspěšně žalovala svým jménem nároky z pohledávky jiné osoby. Žalobkyně nebyla podle názoru žalovaného \"aktivně legitimována k žalobě celé částky\", a proto jsou rozhodnutí soudů nesprávná. Žalovaný rovněž nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že by posouzení námitky promlčení až v odvolacím řízení vyžadovalo doplnění nových skutečností a důkazů, k nimž odvolací soud v režimu neúplné apelace nemůže přihlédnout. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, kdy došlo k počátku běhu promlčecí doby, že ze spisu také vyplývá, kdy došlo k uplatnění práva příslušnou žalobou, a že \"žalovaný není povinen další skutečnosti vztahující se k běhu promlčecí doby tvrdit ani prokazovat, protože stavění běhu promlčecí doby je povinna tvrdit a prokazovat žalobkyně, která to však neučinila\". Odvolací soud měl proto k námitce promlčení vznesené žalovaným přihlédnout. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30.6.2009 (dále jen \"o.s.ř.\"), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1.7.2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.], jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V projednávané věci bylo mimo jiné zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje a ani přezkumu dovolacího soudu nepodléhá - srov. §241a odst.2 a §242 odst.3 o.s.ř.), že žalobkyně a P. V. v době trvání jejich manželství půjčili žalovanému dne 20.7.1998 částku 60.000,- Kč, kterou měl vrátit do šesti týdnů (do 31.8.1998) a z níž vrátil jen 5.000,- Kč, a že žalobkyně v měsíci červenci 1999 půjčila žalovanému další částku 5.000,- Kč, která měla být vrácena do jednoho týdne, ale kterou žalovaný dosud nevrátil. Pro uvedený skutek byl žalovaný trestně stíhán; usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 23.5.2003 č.j. 1 T 51/2002-47 bylo trestní stíhání žalovaného zastaveno s odůvodněním, že jeho odsouzení, které bylo provedeno trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 17.4.2002 sp. zn. 5 T 920/2000, je \"trestem dostatečným i ve vztahu k žalovanému jednání\". Manželství žalobkyně a P. V. bylo rozvedeno rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5.3.2001 č.j. 7 C 254/2000-9, který nabyl (podle potvrzení ve spise) právní moci dnem 21.3.2001. Žalobkyně se domáhá se souhlasem P. V. po žalovaném zaplacení celé dlužné částky 60.000,- Kč s příslušenstvím.
Za tohoto skutkového stavu bylo pro rozhodnutí sporu mimo jiné významné vyřešení právní otázky, zda, popř. za jakých podmínek žalobkyně může požadovat po žalovaném zaplacení celé peněžní částky, kterou mu půjčila spolu se svým manželem za trvání manželství. Vzhledem k tomu, že uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Odvolací soud při řešení uvedené právní otázky dovodil, že žalobkyně je oprávněna vymáhat vrácení půjček v celém rozsahu sama, neboť P. V. ji zmocnil, aby požadovala celou pohledávku z obou půjček, patřící do jejich (již zaniklého) společného jmění manželů, \"vlastním jménem\". Pro závěr, zda tímto \"zmocněním\" byla opravdu pro žalobkyni založena aktivní věcná legitimace k vrácení obou půjček v plném rozsahu, bylo potřebné se nejprve zabývat tím, zda na základě smluv o půjčce ze dne 20.7.1998 a z července 1999 vznikla vůči žalovanému pohledávka oběma manželům (žalobkyni a P. V.) a v jaké podobě.
Podle ustanovení §143 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 (v období, v němž byla poskytnuta v pořadí první půjčka ve výši 60.000,- Kč) je v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů vše, co může být předmětem vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednomu z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 z právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §143 odst. 1 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.8.1998 (v období, v němž byla poskytnuta v pořadí druhá půjčka ve výši 5.000,- Kč) společné jmění manželů tvoří:
a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka,
b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle ustanovení Čl. VIII bodu 2 věty první a druhé zákona č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, věci, které ke dni 1.8.1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů, a pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. srpnem 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí.
Podle ustanovení §145 odst. 4 občanského zákoníku ve znění účinném od 1.8.1998 z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.
Podle ustanovení §512 odst. 1 občanského zákoníku má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl.
Podle ustanovení §513 občanského zákoníku je-li dlužník zavázán ke stejnému plnění několika věřitelům, kteří jsou podle zákona, podle rozhodnutí soudu nebo podle smlouvy vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, může kdokoli z věřitelů žádat celé plnění a dlužník je povinen splnit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádá první.
Podle ustanovení §514 občanského zákoníku splnil-li dlužník celý závazek jednomu z věřitelů, kteří jsou vůči němu oprávněni společně a nerozdílně, nemohou již ostatní od něj nic žádat.
Z ustanovení §512 odst.1 a §513 občanského zákoníku mimo jiné vyplývá, že, poskytlo-li půjčku (na základě smlouvy o půjčce) více věřitelů, může každý z věřitelů požadovat po dlužníku jen svůj díl (každý z věřitelů má stejný díl, nebyl-li dohodou stanoven v jiné výši), ledaže by věřitelé byli podle zákona, rozhodnutí soudu nebo smlouvy vůči dlužníku oprávněni společně a nerozdílně, kdy může kterýkoliv z věřitelů žádat vrácení celé půjčky a dlužník je povinen půjčku vrátit v celém rozsahu tomu, kdo o plnění požádal jako první.
Jsou-li věřitelé z půjčky manželé, je tu otázka, zda jim oprávnění požadovat po dlužníku vrácení půjčky společně a nerozdílně neposkytuje zákon v ustanovení §145 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 a nyní ustanovení §145 odst.4 občanského zákoníku. Podle názoru dovolacího soudu na tuto otázku nelze odpovědět kladně.
Nehledě k tomu, že ustanovení §145 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 se týká jen \"společných věcí\", musí být v první řadě přihlédnuto k tomu, že z právních úkonů (zejména ze smluv) vznikají závazkové právní vztahy (srov. §489 občanského zákoníku) a že vznik smluv, kterými se zakládají závazkové právní vztahy, se řídí - jak se uvádí v ustanovení §490 občanského zákoníku - ustanoveními §43 a násl. občanského zákoníku. Z úpravy obsažené v ustanoveních §43 a násl. občanského zákoníku plyne jako základní princip promítající se do závazkových právních vztahů zásada pacta sunt servanda (smlouvy se mají dodržovat), která se může - jak plyne z povahy věci - uplatnit jen mezi účastníky smlouvy.
Vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani ustanovení §145 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998, ani nyní platné ustanovení §145 odst.4 občanského zákoníku. Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel má manžela), by nutně vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená v ustanovení §145 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 a nyní v ustanovení §145 odst.4 občanského zákoníku nemůže \"modifikovat\" okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání ohledně majetku a závazků, které tvoří jejich společného jmění.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že podle ustanovení §513 občanského zákoníku mohou být věřitelé oprávněni vůči dlužníku společně a nerozdílně též podle zákona. Ustanovení §513 občanského zákoníku tu nutně - jak plyne z výše uvedeného - má na mysli zákon, který se týká úpravy příslušného závazkového právního vztahu, z něhož oprávnění vzniklo, a nikoliv úpravu vzájemných vztahů jen mezi věřiteli. Nelze proto úspěšně dovozovat, že by v ustanovení §145 odst.2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31.7.1998 nebo nyní ustanovení §145 odst.4 občanského zákoníku mohlo zakládat solidaritu mezi věřiteli jen proto, že jsou manželé.
Z uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že pohledávku z půjčky je oprávněn požadovat po dlužníku jen ten z manželů, který je podle smlouvy o půjčce věřitelem, a že manželé jsou jako věřitelé oprávněni vůči dlužníku půjčky společně a nerozdílně jen tehdy, bylo-li to sjednáno ve smlouvě nebo stanoveno v rozhodnutí soudu; to platí bez ohledu na to, zda pohledávka patří do společného jmění manželů (srov. též právní názor vyjádřený v obdobné věci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12.9.2007 sp. zn. 31 Odo 677/2005, který byl uveřejněn pod č. 24 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008).
V projednávané věci nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by při \"vylákání půjčky\" ze dne 20.7.1998 bylo mezi účastníky půjčky (stranami smlouvy o půjčce) sjednáno, že by věřitelé (žalobkyně a P. V.) byli oprávněni požadovat po žalovaném vrácení půjčky společně a nerozdílně. Protože nebylo tvrzeno a prokázáno ani to, jakou část měl žalovaný podle dohody stran smlouvy o půjčce vrátit každému z věřitelů, je odůvodněn závěr, že - i když se jednalo o pohledávku, která byla poskytnuta ze společných prostředků žalobkyně a P. V. a která se dnem 1.8.1998 stala součástí jejich společného jmění - šlo o pohledávku dílčí povahy a že žalovaný ji měl uspokojit oběma věřitelů stejným dílem (polovinou). Půjčka z července 1999 byla \"vylákána\" pouze od žalobkyně; i když jde o pohledávku, která se stala součástí jejího společného jmění s P. V., byla její věřitelkou výlučně ona a žalobkyně také je oprávněna požadovat její vrácení v celém rozsahu.
Za tohoto stavu věci byla žalobkyně oprávněna vymáhat díl půjčky ze dne 20.7.1998 připadající na P. V., jen jestliže k tomu měla jiný právní (zákonem stanovený) důvod, než který by byl odvozován od jejich společného jmění, popř. od vypořádání jejich společného jmění, které má právní význam jen mezi (bývalými) manželi a které se nedotýká právní sféry třetích osob.
Jedním z právních důvodů, na základě kterého byla žalobkyně oprávněna \"vlastním jménem\" vymáhat po žalovaném díl půjčky P. V., je smlouva o obstarání věci (§733 a násl. občanského zákoníku), bylo-li jejím předmětem tzv. nepřímé zastoupení objednatele obstaravatelem. Odvolací soud ze skutkových zjištění dovodil, že P. V. tímto způsobem \"zmocnil\" žalobkyni k vymáhání pohledávek z půjček \"vlastním jménem\", tedy formou tzv. nepřímého zastoupení; v souladu se zákonem proto dovodil též to, že žalobkyně byla aktivně věcně legitimována k vymáhání pohledávek z titulu předmětných půjček patřících do zaniklého společného jmění žalobkyně a jejího bývalého manžela P. V.
Odvolací soud rovněž správně nepřihlédl k námitce promlčení, uplatněné žalovaným teprve v odvolacím řízení; v souladu s ustálenou judikaturou soudů dovodil, že žalovaný sice mohl až v odvolacím řízení vznést námitku promlčení, avšak za situace, kdy odvolací řízení v uvedené věci probíhá v systému tzv. neúplné apelace, a žalovaný byl před soudem prvního stupně řádně poučen podle §119a o.s.ř., nemohl se odvolací soud touto námitkou promlčení zabývat, neboť posouzení její důvodnosti by vyžadovalo doplnění nových skutečností a důkazů, k nimž odvolací soud v režimu neúplné apelace vzhledem k omezením daným ustanoveními §205a a §211a o.s.ř. by nemohl přihlédnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.10.2003, sp. zn. 32 Odo 879/2003, uveřejněný pod č. 45 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2004). K námitce promlčení vznesené teprve v průběhu odvolacího řízení podléhajícího režimu neúplné apelace lze přihlédnout jen tehdy, vyplývá-li ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně, nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně, že právo je skutečně promlčeno. Platí-li, že účastník řízení může vznést námitku promlčení v odvolacím řízení s tím, že ji nemůže založit na nových skutečnostech a důkazech, dopadá tato zásada i pro obranu druhého účastníka řízení, který se této námitce promlčení brání. Proto nemůže být v neprospěch žalobce, který důkazní břemeno nenese ve vztahu k promlčení práva, vznese-li žalovaný až v průběhu odvolacího řízení námitku promlčení a z okolností ve spise a skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá, že marně uplynula promlčecí doba. Soud nemůže k námitce vznesené v odvolacím řízení přihlédnout, nelze-li bez dalších skutečností a důkazů posoudit její důvodnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.5.2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod č. 101 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008). Tvrzení, že byla pohledávka promlčena s odvoláním na její splatnost a uplatnění práva příslušnou žalobou u soudu nemůže postačovat, neboť v řízení před soudem prvního stupně bylo možné zjišťovat další skutečnosti ohledně uplatněné pohledávky, např. zda byla uznána, zda došlo ke stavění běhu promlčecí doby aj.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je - i když ne ze zcela přiléhavých důvodů - z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad, uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst.2 písm.a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst.3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni, která měla v dovolacím řízení plný úspěch a která by tak měla právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu