ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.5380.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 5380/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. S., zastoupené advokátem, proti žalované F. a.s., zastoupené advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 4 C 87/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. února 2008 č.j. 49 Co 79/2006-284, takto:
I. Dovolání žalované se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 29.1.1998 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřovala v tom, že žalobkyně byla ve dnech 16.10.1997 a 29.10.1997 písemně upozorněna na opakované neplnění pracovních povinností spočívajících v „neuklízení přiděleného úseku (budova č. 1)“ s tím, že další porušení pracovní kázně bude důvodem pro rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Následně byl s žalobkyní dne 26.11.1997 „proveden pohovor ve věci opětovného neplnění pracovních povinností z toho důvodu, že nenastoupila k výkonu pracovních povinností na přiděleném úseku – budova č. 2“, který byl žalobkyni „přidělen k úklidu na základě jejího tvrzení, že přecházení z budovy č. 10 na budovu č. 1 má špatný vliv na její zdraví“. Vytčené jednání žalobkyně hodnotí žalovaná jako soustavné méně závažné porušování pracovní kázně.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni „na náhradě mzdy částku, tak jak bude upřesněna v závěrečném návrhu“. Žalobu odůvodnila tím, že u žalované (její právní předchůdkyně) pracovala více než 25 let, nejprve jako skladnice a poté jako uklízečka. V důsledku snížení stavu uklízeček došlo v polovině roku 1997 k tomu, že „byla nucena zvládnout uklízení plochy, kterou předtím uklízeli dvě (uklízečky)“, což ovšem nebyla schopna řádným způsobem plnit, neboť podle zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. F., kterou předložila žalované, jí její zdravotní stav „nedovoloval zvýšené fyzické vypětí“, kterého bylo třeba k úklidu požadovaných prostor. Žalovaná však lékařskou zprávu s poukazem na to, že nejde o lékařský posudek, „odmítla respektovat“. Žalobkyně, která „po celou dobu působení u žalované se snažila vykonávat své povinnosti pečlivě a poctivě, jak toho byla nejlépe schopna“, má za to, že pokud jí zdravotní stav nedovoloval plnit pracovní povinnosti tak, jak to žalovaná vyžadovala, nelze v tom spatřovat porušení pracovní kázně. Předmětnou výpověď ze dne 29.1.1998, jejíž převzetí „odmítla podepsat“, považovala žalobkyně za neplatnou též „pro nedodržení dvouměsíční lhůty uvedené v §46/3 zák. práce“, neboť od posledního upozornění na porušení pracovní kázně uplynula doba delší dvou měsíců.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 29.5.2000 č.j. 4 C 87/98-100 žalobu zamítl a rozhodl, že „žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně „neprokázala, že by jí byla žalovaná přidělovala práci ve větším rozsahu, než odpovídalo sjednané pracovní době se zřetelem na obecné normativy spotřeby úklidové práce“, je předmětná výpověď z pracovního poměru, splňující rovněž všechny formální náležitosti, platným právním úkonem, přičemž „nebylo třeba ani blíže specifikovat požadavek žalobkyně na náhradu mzdy, neboť ten je odvislý od platnosti výpovědi“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7.1.2003 č.j. 15 Co 465/2000-139 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „byla dodržena lhůta k dání výpovědi“ uvedená v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce, neboť podle „již ustálené judikatury“ v případě trvajícího tvrzeného soustavného méně závažného porušování pracovní kázně (které v daném případě trvalo též v době dání výpovědi) „neskončí tato lhůta dříve než ode dne následujícího po posledním porušení pracovní kázně“. Soudu prvního stupně však vytkl, že svůj závěr o porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně opřel toliko o neexistenci rozhodnutí orgánu státní zdravotní zprávy o jejím nepříznivém zdravotním stavu, aniž přihlédl k ustanovením §133 odst. 1 písm. e) a ch) zák. práce, podle kterých je povinností zaměstnavatele nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti, a neposuzovat jako nesplnění pracovních povinností, jestliže zaměstnanec nevykonal práci, o níž měl důvodně zato, že bezprostředně a vážně ohrožuje jeho život a zdraví. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v naznačeném směru zjednal nápravu.
Okresní soud v Prostějově poté rozsudkem ze dne 21.11.2005 č.j. 4 C 87/98-257, ve znění (doplňujícího) usnesení ze dne 29.12.2005 č.j. 4 C 87/98-263, určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29.1.1998 je neplatná, žalobu o náhradu mzdy vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí a rozhodl, že žalovaná je povinna „nahradit“ žalobkyni náklady řízení ve výši 17.880,21 Kč „na účet“ advokáta JUDr. I. P. a „nahradit České republice na účet Okresního soudu v Prostějově na znalečném částku 5.247,37 Kč“ a na soudním poplatku 2.500,- Kč. Z výsledků doplněného dokazování soud prvního stupně dovodil, že výpověď je sice „po formální stránce bezvadná“, avšak že vytčené odmítnutí výkonu úklidových prací v žalovanou nařízeném rozsahu „nelze považovat za porušení pracovní kázně žalobkyní“, neboť podle závěrů znaleckého posudku MUDr. T. V. a revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví výkon úklidových prací v rozšířeném rozsahu „sice bezprostředně a vážně neohrožoval život a zdraví žalobkyně“, nicméně „za (vcelku primitivních) podmínek vytvořených žalovanou neodpovídal schopnostem žalobkyně se zřetelem na její zdravotní stav“. Jestliže tedy žalovaná výkon úklidových prací v rozšířeném rozsahu žalobkyni nařídila a na výkonu těchto prací trvala, „hrubě tím porušila zákonné povinnosti zaměstnavatele“ uvedené v ustanovení §133 odst. 1 písm. e) zák. práce. Protože za tohoto stavu „skutek spočívající v tom, že žalobkyně přes opakovaná upozornění žalovanou neprováděla úklidové práce na přiděleném úseku nelze považovat za porušení pracovní kázně postižitelné výpovědí z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce“, neboť „vyplynul z porušení zákonné povinnosti žalované“, je podle názoru soudu prvního stupně napadená výpověď neplatná.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6.2.2008 č.j. 49 Co 79/2006-284 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.890,- Kč k rukám advokáta JUDr. I. P. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o tom, že „žalobkyni nařízený výkon úklidových prací v rozsahu a za podmínek stanovených žalovanou schopnostem a zdravotnímu stavu žalobkyně neodpovídal“. Podle jeho názoru soud prvního stupně zhodnotil v řízení provedené znalecké posudky „řádně a v souladu s požadavky ustanovení §132 o.s.ř.“ a žádná z odvolacích námitek žalované „nebyla způsobilá“ tento skutkový závěr zpochybnit, neboť jejich podstatou „byl vesměs jen subjektivný názor žalované na to, jak měla žalobkyně za situace, kdy jí byla nařízena práce v rozsahu neodpovídajícím jejímu zdravotnímu stavu, postupovat“. Protože nařízením výkonu výše uvedených prací žalovaná za daného stavu „objektivně vzato“ porušila povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §133 odst. 1 písm. e) zák. práce, přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně, že odmítnutí výkonu nařízených prací ze strany žalobkyně „bylo následkem tohoto porušení právní povinnosti žalované“, a že proto „jako takové nemohlo být porušením pracovní povinnosti žalobkyně“. Vzhledem k tomu, že vytčené jednání žalobkyně není porušením pracovní kázně, a tedy „předpoklady výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nebyly splněny“, odvolací soud uzavřel, že výpověď daná žalovanou žalobkyni dopisem ze dne 29.1.1998 „je neplatným právním úkonem ve smyslu ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítala, že se „žádný z rozhodovacích soudů jednoznačně nevyrovnal“ s tím, zda v době podání výpovědi existoval důvod, pro který nelze posuzovat jednání zaměstnance jako porušení pracovní kázně. Podle názoru dovolatelky jednání žalobkyně „naplnilo skutkovou podstatu porušení pracovní kázně, a tedy výpověď daná žalovanou musí být platná“. Zdůraznila, že žalovaná „pouze trvala na tom“, aby žalobkyně plnila své pracovní povinnosti vyplývající z pracovní smlouvy a ze zákona, „a to v rozsahu pracovního úvazku, který mezi stranami byl na základě smluvní volnosti sjednán“. Měla-li žalobkyně za to, že rozsah takto sjednaných pracovních povinností neodpovídá jejím schopnostem či zdravotní způsobilosti, „měla tuto svoji domněnku relevantním způsobem namítnout a zejména zaměstnavateli doložit“, což ovšem neučinila, jestliže odmítla vykonat uloženou práci, aniž žalované předložila řádnou lékařskou zprávu, z níž by mohla jednoznačně dovodit, že uložená práce neodpovídá zdravotní způsobilosti žalobkyně. Za této situace tedy žalovaná „správně jednání žalobkyně vyhodnotila jako porušení pracovní kázně a má důvodně za to, že stupeň porušení povinností je výrazně vyšší než stupeň porušení povinností žalované, kterého se mohla dopustit tím, že připustila, aby žalobkyně mohla vykonávat práce, které údajně neodpovídaly její zdravotní způsobilosti“. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc „se svým závazným právním názorem“ vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle usta¬novení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání pří¬pustné, přezkou¬mal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů dovolatelka nenapadá), že žalobkyně pracovala u žalované (její právní předchůdkyně), naposledy od 1.6.1997 jako uklízečka. V důsledku snížení počtu uklízeček žalovaná od 1.9.1997 uložila žalobkyni (vedle dosavadního rozsahu práce – úklidu budov č. 9 a 10) uklízet navíc budovu č. 1 a současně žalobkyni upravila pracovní dobu ze stávajících 6 hodin denně na 8 hodin denně. Podle zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. J. F. ze dne 13.10.1997 žalobkyně „má problémy s pracovním zařazením jako uklízečka, kdy zadanou práci nestíhá. Z lékařského hlediska není vhodné fyzické přetěžování, což ovšem jmenovaný lékař specifikovat nemůže (velikost objektů na úklid, přecházení a přestávky, schody apod.). Nutno řešit cestou zaměstnavatele vzájemnou domluvou se zaměstnancem“. S poukazem na uvedenou lékařskou zprávu, kterou předložila žalované, žalobkyně odmítla úklid budovy č. 1 a žalovaná jí namísto toho uložila výkon úklidových prací na budově č. 2; rovněž tyto práce žalobkyně odmítla. Poté, co ve dnech 16.10.1997, 29.10.1997 a 26.11.1997 byla žalobkyně upozorněna žalovanou na opakované „neplnění pracovních povinností na přiděleném úseku“, dala jí žalovaná dopisem ze dne 29.1.1998 výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně, které spatřovala v „neuklízení přiděleného úseku“ (budovy č. 1, resp. budovy č. 2). Podle znaleckého posudku MUDr. T. V. ze dne 2.6.2003 a revizního znaleckého posudku Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, vypracovaného vedoucím katedry posudkového lékařství MUDr. J. B. dne 17.6.2005, „rozsah a výkon úklidu budov č. 9 a 10 a 1 nebo 2 neodpovídal schopnostem a zdravotní způsobilosti žalobkyně“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaná dala žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 29.1.1998, který byl žalobkyni doručen téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.9.1999, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 167/1999 Sb., kterým se mění zákon č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi.
Jak vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze tam uvedených výpovědných důvodů použít jen tehdy, jestliže se zaměstnanec dopustil porušení pracovní kázně. Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74, §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity.
S názorem dovolatelky, že odmítnutí výkonu úklidových prací na budově č. 1, resp. na budově č. 2 ze strany žalobkyně „naplnilo skutkovou podstatu porušení pracovní kázně“, nelze souhlasit.
Mezi základní povinnosti zaměstnance nepochybně patří povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době [§35 odst. 1 písm. b), §73 odst. 1 písm. a), b) zák. práce]. Naproti tomu je ovšem zaměstnavatel - mimo jiné - povinen nepřipustit, aby zaměstnanec vykonával práce, jejichž výkon by neodpovídal jeho schopnostem nebo zdravotní způsobilosti [§133 odst. 1 písm. e) zák. práce]. Z uvedeného je zřejmé, že porušení pracovní kázně tím, že podle pokynu zaměstnavatele odmítá v pracovní době osobně konat práce podle pracovní smlouvy (nebo vůbec nastoupit do práce a být přítomen na svém pracovišti), se může zaměstnanec dopustit mimo jiné jen tehdy, má-li podle pokynu zaměstnavatele vykonávat ty práce, pro jejichž výkon je (objektivně) zdravotně způsobilý. Odmítnutí výkonu práce, byť dohodnuté v pracovní smlouvě, pro jejíž výkon není zaměstnanec zdravotně způsobilý, tedy není porušením pracovní kázně, a tudíž ani důvodem pro výpověď z pracovního poměru pro porušení pracovní kázně podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ze dne 30.3.1979, sp. zn. 5 Cz 12/79, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 31, ročník 1980). Na uvedeném právnímu názoru, který je i současné době soudní praxí jako správný přijímán, dovolací soud nadále setrvává a neshledává žádné důvody na něm cokoliv měnit.
V projednávané věci bylo – jak výše uvedeno - zjištěno, že žalobkyně odmítla výkon úklidových prací na budově č. 1, resp. na budově č. 2 (o něž žalovaná od 1.9.1997 navýšila dosavadní rozsah práce žalobkyně) s odůvodněním, že jí její zdravotní stav nedovoluje zvýšené fyzické vypětí, kterého je třeba pro řádný úklid požadovaných prostor. Poukázala přitom na lékařskou zprávu MUDr. J. F. ze dne 13.10.1997, podle které pro žalobkyni, která „má problémy s pracovním zařazením jako uklízečka, kdy zadanou práci nestíhá“, „není z lékařského hlediska vhodné fyzické přetěžování“, přičemž podle názoru jmenovaného lékaře je situaci „nutno řešit cestou zaměstnavatele vzájemnou domluvou se zaměstnancem“. Pro závěr o tom, zda se žalobkyně tímto jednáním (kterým žalovaná odůvodnila předmětnou výpověď z pracovního poměru ze dne 29.1.1998) dopustila porušení pracovní kázně, bylo nezbytné postavit najisto, zda žalobkyně byla nebo nebyla v době od 1.9.1997 do 29.1.1998 vzhledem ke svému zdravotnímu stavu schopna (způsobilá) vykonávat přidělenou práci podle pracovní smlouvy. Pro uvedený závěr přitom není podstatné, zda žalobkyně „svoji domněnku (o tom, že uložená práce neodpovídá jejímu zdravotnímu stavu) relevantním způsobem zaměstnavateli namítla a doložila“, ale pouze zjištění, zda zdravotní stav žalobkyně umožňoval, aby konala ty (uložené) práce, ke kterým byl podle pracovní smlouvy povinna. Měla-li žalovaná v tomto směru pochybnosti, neměla zůstávat pasivní, nýbrž měla žalobkyni vyzvat, aby nechala posoudit svou způsobilost vykonávat přidělovanou práci příslušným posudkovým lékařem a předložila o tom lékařský posudek..
V daném případě objektivizace vztahu práce, kterou žalobkyně vykonávala (měla vykonávat), k jejímu zdravotnímu stavu nepochybně vyplývá ze znaleckého posudku MUDr. T. V. ze dne 2.6.2003, jehož závěry byly potvrzeny revizním znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví, vypracovaným vedoucím katedry posudkového lékařství MUDr. J. B. dne 17.6.2005, ve kterém se - mimo jiné - uvádí, že v době od září 1997 do února 1998 „rozsah a výkon úklidu budov č. 9 a 10 a 1 nebo 2 neodpovídal schopnostem a zdravotní způsobilosti žalobkyně“. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že z uvedených znaleckých posudků je třeba dovodit, že „žalobkyni nařízený výkon úklidových prací v rozsahu a za podmínek stanovených žalovanou neodpovídal schopnostem a zdravotnímu stavu žalobkyně“. Za tohoto stavu je tedy odůvodněn závěr, že zdravotní stav žalobkyně v rozhodné době neumožňoval (vylučoval) plnění povinnosti vyplývající z ustanovení §35 odst. 1 písm. b) zák. práce, tj. podle pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době, a že proto – jak správně dovodil odvolací soud - jednání žalobkyně, které bylo důvodem předmětné výpovědi z pracovního poměru, „nemohlo být porušením pracovní kázně“, pro které by žalovaná mohla se žalobkyní platně rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu ve věci samé je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jejího práva, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 22. září 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu