ECLI:CZ:NS:2009:21.CDO.780.2008.1
sp. zn. 21 Cdo 780/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně J. Š., zastoupené advokátem, proti žalovanému S. k. M. P., zastoupenému advokátkou, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 29 C 111/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. září 2007 č.j. 12 Co 230/2007-143, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25.4.2004 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod k výpovědi spatřoval v tom, že žalobkyně „svévolným zadržením hotelové tržby dne 17. dubna 2004 a nenastoupením do služby dne 23. dubna 2004 (které žalovaný považuje za neomluvenou absenci) závažně porušila pracovní kázeň“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnila zejména tím, že dne 17.4.2004 poté, co jí nadřízený nebyl schopen po jejím návratu z dovolené (do níž připadl výplatní termín stanovený na 10. den v měsíci) vyplatit mzdu, vzala si při odchodu ze směny „na pokyn vedoucího“ z pokladny částku 1.350,- Kč jako zálohu na mzdu s tím, že „do pokladny vložila lístek s uvedením data, částky, data splacení a se svým podpisem“; uvedenou částku vrátila ve středu 21.4.2004, kdy převzala mzdu od žalovaného, a zároveň tuto skutečnost zaznamenala do knihy předávávání služeb. Ohledně druhého skutku, který jí žalovaný vytkl ve výpovědi, uvedla, že o povinnosti nastoupit dne 23.4.2004 na mimořádnou směnu, která „přesahovala rámec“ povinností stanovených pracovní smlouvou, „ji nikdo neinformoval ani osobně, ani písemně, ani telefonicky“.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 6.6.2005 č.j. 29 C 111/2004-71 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 6.574,75 Kč k rukám advokáta JUDr. M. V. a „České republice na účet zdejšího soudu soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „výpovědí svědků S. a V. byla prokázána skutečnost, že si žalobkyně vypůjčila částku 1.350,- Kč z pokladny se souhlasem svého nadřízeného F. M.“, přičemž „soud uvěřil tvrzení žalobkyně, že si částku 1.350,- Kč vypůjčila jako zálohu na mzdu, která jí nebyla včas vyplacena, a o této skutečnosti hovořila se svým přímým nadřízeným“. V tomto jednání nelze podle jeho názoru spatřovat závažné porušení pracovní kázně, stejně tak jako v dalším skutku vytčeném žalobkyni ve výpovědi, neboť „žalovaný neprokázal, že žalobkyni vyzval, aby nastoupila další směnu ve smyslu §91 odst. 3 písm. d) zák. práce“; změna rozpisu učiněná pouze na vývěsce není řádným nařízením zaměstnavatele k nastoupení do práce, proto se žalobkyně „nedopustila porušení pracovní kázně, pokud po třech směnách po 24 hodinách nenastoupila do práce“. Soud prvního stupně „výše uvedených důvodů“ uzavřel, že předmětná výpověď je neplatná.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24.5.2006 č.j. 12 Co 50/2006-102 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že ohledně prvního skutku popsaného ve výpovědi „zcela akceptoval verzi žalobkyně podpořenou svědeckými výpověďmi její matky a přítele její matky“, že na pokyn nadřízeného F. M. si dne 17.4.2004 při odchodu ze směny vzala z pokladny částku 1.350,- Kč jako zálohu na mzdu, aniž by se přesvědčivě vypořádal s „protichůdnou“ výpovědí svědka F. M., který výslovně uvedl, že žalobkyni žádný pokyn k převzetí peněz z poklady nedal a že takový postup nebyl běžnou praxí, a nevypořádal se ani s listinným důkazem – zápisem žalobkyně v knize předávání služeb ze dne 21.4.2003, ve kterém „obšírně“ vysvětluje, proč si z pokladny „vypůjčila“ částku 1.350,- Kč; za této situace se podle názoru odvolacího soudu „nabízí logická úvaha“, že, pokud žalobkyně měla k převzetí peněz výslovný souhlas svého nadřízeného, „bylo by toto vysvětlování nadbytečné“. Ohledně druhého skutku pak soud prvního stupně při hodnocení důkazů ponechal zcela stranou listinu, v níž žalobkyně svému nadřízenému panu K. sděluje, že lituje, ale že v pátek 23.4. nemůže přijít na mimořádnou službu, z níž je podle názoru odvolacího soudu „evidentní, že žalobkyně o termínu mimořádné služby věděla“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení opětovně zhodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením §132 o.s.ř. a aby své skutkové a právní závěry „v souladu s ust. §157 odst. 2 přesvědčivě odůvodnil“.
Obvodní soud pro Prahu 8 poté rozsudkem ze dne 18.10.2006 č.j. 29 C 111/2004-122 žalobě opět vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 19.188,75 Kč k rukám advokáta JUDr. M. V. a „České republice na účet zdejšího soudu soudní poplatek ve výši 1.000,- Kč“. Po doplnění řízení soud prvního stupně při posuzování intenzity porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, které spočívalo ve svévolném zadržení hotelové tržby dne 17.4.2004, akcentoval, že „žalobkyni nebyla z objektivních příčin vyplacena mzda v řádném (výplatním) termínu, když čerpala dovolenou“, a že žalovaný „nezajistil výplatu mzdy žalobkyni v době, kdy nastoupila směnu po dovolené“, neboť „v době její směny nebyla na pracovišti oprávněná osoba, která by jí mohla mzdu vyplatit“. Protože za této situace se žalobkyně „mohla bez svého zavinění dostat do stavu finanční nouze“, a protože „vybrané peníze ihned po výplatě mzdy do pokladny vrátila a obdobný postup nebyl u téhož zaměstnavatele vyloučen“, nelze podle názoru soudu prvního stupně hodnotit vytčené jednání žalobkyně jako „hrubé“ porušení pracovní kázně. Zabývaje se druhým skutkem spočívajícím v nenastoupení žalobkyně na mimořádnou směnu dne 23.4.2004 „má soud za to“, že žalovaný nevyzval žalobkyni řádným způsobem s dostatečným předstihem, neboť „způsob oznámení, a to pouhý zápis na vývěsku s tvrzením žalovaného, že žalobkyni bylo toto nepochybně známo, je nedostatečný způsob výzvy k nastoupení mimořádné směny“, když žalobkyně předtím absolvovala 24-hodinovou směnu a nadto další 24-hodinovou směnu měla nastoupil ještě v neděli dne 25.4.2004. Za dané situace měl žalovaný „kontaktovat žalobkyni osobně či telefonicky a změnu též žalobkyni odůvodnit a zejména jí umožnit, aby se mohla na mimořádnou směnu, se kterou nemohla počítat, včas připravit a své osobní záležitosti mimořádné směně podřídit“. Jestliže tak žalovaný neučinil, ačkoliv „měl při oznamování změny pracovní doby postupovat způsobem, jak bylo obvyklé na pracovišti, a zejména v mezích dovolených pracovněprávním předpisem“, soud prvního stupně dovodil, že ani v druhém případě nedošlo ze strany žalobkyně k „hrubému“ porušení pracovní kázně odůvodňujícímu dání výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, „a to i s ohledem na její dosavadní plnění pracovních úkolů s jediným písemně vytknutým excesem (pozdní docházka), který žalobkyně zaměstnavateli vysvětlila objektivními důvody a za který se omluvila“.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12.9.2007 č.j. 12 Co 230/2007-143 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 16.541,- Kč k rukám advokátky JUDr. P. K. a že „žalovanému se neukládá povinnost zaplatit České republice soudní poplatek“. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že „již první ve výpovědi popsaný skutek (svévolné zadržení hotelové tržby dne 17.4.2004) představuje závažné porušení pracovní kázně“, neboť podle jeho názoru při hodnocení stupně intenzity tohoto porušení pracovní kázně „je zapotřebí především zohlednit, že bez výslovného souhlasu zaměstnavatele není zaměstnanec v žádném případě oprávněn disponovat s finančními prostředky zaměstnavatele“. Jestliže soud prvního stupně „neuvěřil“ tvrzení žalobkyně a jí navržených svědků, že si částku 1.350,- Kč vzala z pokladny na pokyn vedoucího, „nelze než uzavřít“, že tak učinila neoprávněně, přičemž „nelze akceptovat její argument“, že v době výplaty čerpala řádnou dovolenou a že vybranou částku považovala za zálohu, neboť – jak odvolací soud zdůraznil – „před nástupem dovolené mohla zaměstnavatele požádat o zaslání mzdy, případně se s ním dohodnout jinak, například, aby jí mzda byla vyplacena před nástupem dovolené (§120 odst. 3 zák. práce)“. Podle názoru odvolacího soudu „jde k tíži žalobkyně také skutečnost“, že měla přístup k finančním prostředkům a této možnosti využila a že „nešlo o zcela ojedinělý exces“ (ze strany žalovaného byla zjištěna opakovaná pozdní docházka do zaměstnání). Pokud jde o druhý skutek spočívající v nenastoupení žalobkyně do služby dne 23.4.2004, pak podle mínění odvolacího soudu „bylo prokázáno, že rozhodnutí zaměstnavatele „podle §91 odst. 3 písm. d) zák. práce o nařízení mimořádné směny, bylo žalobkyně sděleno způsobem na pracovišti obvyklým – oznámením na vývěsce“. Z listiny, kterou žalobkyně svému nadřízenému J. K. oznámila, že nemůže přijít na mimořádnou službu, „je evidentní, že její rozhodnutí bylo motivováno výlučně pocitem nedostatečného finančního ohodnocení, což nelze považovat za závažný důvod pro odmítnutí nástupu do služby“. Z dikce „toto jsem Vám chtěla oznámit již včera, ale nedal jste mi příležitost“, se pak podle názoru odvolacího soudu „podává, že nadřízený žalobkyni ohledně předmětné směny kontaktoval a že žalobkyně mu již tehdy chtěla sdělit důvod, pro který nemůže přijít na mimořádnou směnu“. Protože je rovněž třeba „přisvědčit odvolateli“, že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že při nařízení směny na den 23.4.2004 nebyl splněn zákonný limit pro nepřetržitý odpočinek v týdnu během každého období po sobě jdoucích sedmi kalendářních dnů, a to v rozsahu 35 hodin, odvolací soud uzavřel, že předmětná výpověď z pracovního poměru byla žalobkyni dána platně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v ustanovení „§241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o.s.ř.“. Namítala, že odvolací soud se při svém rozhodování „nijak nezabýval okolnostmi, které by zcela jistě bylo možno označit jako polehčující“. V dané věci „je například nepřehlédnutelným faktem“, že žalobkyně jednala ve finanční nouzi zaviněné žalovaným, když žalovaný byl již týden v prodlení s výplatou mzdy, nejednala se zlým úmyslem se obohatit a nejednala ani tajně, neboť své jednání a jeho důvod oznámila do pokladny a v knize předávání služeb. Výše částky 1.350,- Kč, která „není nikterak horentní“, podle názoru dovolatelky „skutečně značí“, že šlo o částku v nejnutnějším pokrývající další čtyři dny do žalobkyní očekávané výplaty dlužné mzdy, a navíc v průběhu řízení „nebylo vyloučeno, že by stejným způsobem nepostupovali i jiní zaměstnanci“. Žalobkyně dále dovozovala, že ze skutkových zjištění soudů „jasně vyplývá“ porušení zákonných povinností žalovaného, které ovšem odvolací soud „nejenže nikterak nevzal v potaz, ale dokonce je vykládal k tíži žalobkyně“. Žalovaný podle jejího mínění „nedostál“ své povinnosti vyplatit žalobkyni mzdu před jejím nástupem na dovolenou, jak mu ukládá ustanovení §119 odst. 3 zák. práce, a neposkytl žalobkyni ani zálohu na mzdu, čímž se žalobkyně dostala do stavu finanční nouze „jednoznačně zaviněním žalovaného“. Kromě toho odvolací soud pochybil, jestliže se ve vztahu k druhému skutku vytčenému ve výpovědi (spočívajícímu v nenastoupení mimořádné služby) nezabýval „eventuelním“ porušením povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §92 odst. 3 (správně odst. 1) zák. práce, ačkoli – jak dovolatelka zdůraznila - „jde o kogentní ustanovení pracovního práva, které je závazné bez ohledu na to, zda se jej některá ze stran sporu před soudem dovolala“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadený měnící rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
I když žalobkyně v dovolání uvedla, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a §241 odst. 3 o.s.ř., z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podstatou jejích výtek je toliko kritika právního posouzení věci odvolacím soudem, jestliže žalobkyně v dovolání polemizuje s tím, ke kterým hlediskům odvolací soud při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlížel, a jak tato hlediska hodnotil; vytýká tedy odvolacímu soudu, že nesprávně vyložil podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo chování stanovené její dispozicí. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. ustanovení §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud dovolání žalobkyně jen z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno, že žalobkyně byla u žalovaného zaměstnána v pracovním poměru od 11.11.2002 jako recepční v hotelu s pracovní dobou pravidelně rozvrženou na 24-hodinové směny (od 8.00 do 8.00 hodin následujícího dne) s obvyklým třídenním nepřetržitým odpočinkem mezi dvěma směnami. V období od 1.4. do 13.4.2004, do kterého připadl pravidelný termín výplaty mzdy u žalovaného (10. den v měsíci), žalobkyně čerpala řádnou dovolenou, na kterou navazoval nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami do 16.4.2004; mzdu za měsíc březen 2004 žalovaný žalobkyni před nastoupením dovolené nevyplatil, zálohu na mzdu žalobkyně neobdržela. Během první směny po dovolené dne 17.4.2004 žalobkyně požádala nadřízeného zaměstnance F. M. o výplatu mzdy za měsíc březen 2004; poté, co její žádosti nebylo vyhověno, si žalobkyně při odchodu ze směny vzala z pokladny s hotelovou tržbou částku 1.350,- Kč. Dne 21.4.2004, kdy obdržela od žalovaného mzdu za měsíc březen 2004, vrátila částku 1.350,- Kč zpět do pokladny a v „knize o předání služeb“ učinila záznam, že „dne 21.4.2004 vrací do pokladny 1.350,- Kč, které si vypůjčila dne 17.4.2004 jako zálohu výplaty“, avšak že „to neměla s kým zkonzultovat, protože byl víkend“. Vzhledem k náhlé absenci jiné zaměstnankyně žalovaný v zájmu zabezpečení pracoviště s nepřetržitým provozem nařídil žalobkyni mezi dvěma řádnými 24-hodinovými směnami ve dnech 21.-22.4. a 25.-26.4.2004 další mimořádnou směnu na 23.-24.4.2004, která připadla do jejího obvyklého třídenního nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami; toto nařízení oznámil obvyklým způsobem na vývěsce v odpočinkové místnosti recepčních. Žalobkyně dne 22.4.2004 písemně oznámila nadřízenému J. K., že „lituje, ale v pátek 23.4. nemůže přijít na mimořádnou službu“, že „je jí to líto, ale za výplatu, kterou obdržela, to nejde, své práce si cení jinak“, a že „toto jmenovanému chtěla oznámit již včera, ale nedal jí příležitost“. Dne 25.4.2004 dal žalovaný žalobkyni výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce s odůvodněním, že žalobkyně „svévolným zadržením hotelové tržby dne 17. dubna 2004 a nenastoupením do služby dne 23. dubna 2004 (které žalovaný považuje za neomluvenou absenci) závažně porušila pracovní kázeň“.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době - vzhledem k tomu, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 25.4.2004, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění do 30.9.2004, tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 436/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zaměstnanosti (srov. §364 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce) – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí - jak správně uvádí rovněž odvolací soud - na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) a dovolací soud ani nyní neshledává žádné důvody na nich cokoliv měnit.
V posuzované věci odvolací soud dospěl k závěru, že „již první ve výpovědi popsaný skutek (spočívající ve svévolném zadržení hotelové tržby žalobkyní dne 17.4.2004) představuje závažné porušení pracovní kázně“, když vzal v úvahu - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – zejména to, že „bez výslovného souhlasu zaměstnavatele není zaměstnanec v žádném případě oprávněn disponovat s finančními prostředky zaměstnavatele“, přičemž že „k tíži žalobkyně jde také skutečnost, že měla přístup k finančním prostředkům a této možnosti využila a nešlo o zcela ojedinělý exces“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce nelze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti nejsou vzhledem k okolnostem případu úplné a dostatečné. Odvolací soud při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně spočívající ve „svévolném zadržení hotelové tržby“ žalobkyní dne 17.4.2004 především řádně nezhodnotil situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, jestliže náležitě neuvážil, že vytčené jednání žalobkyně bylo důsledkem porušení povinnosti zaměstnavatelem (žalovaným), který za stavu, kdy pravidelný termín výplaty mzdy připadl na období dovolené čerpané žalobkyní, v rozporu s ustanovením §10 odst. 3 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku (ve znění účinném do 30.4.2004), nevyplatil žalobkyni (s níž se nedohodl jinak) mzdu za měsíc březen 2004 před nástupem dovolené, ani jí neposkytl přiměřenou zálohu, a přes její žádost jí mzdu nevyplatil ani během první pracovní směny po dovolené. Z hlediska závažnosti a důsledků porušení pracovní kázně pro žalovaného pak odvolací soud neměl opomenout učinit součástí úvah rovněž skutečnost, že žalobkyně již během následující pracovní směny dne 21.4.2004, kdy obdržela od žalovaného mzdu za měsíc březen 2004, vytčenou peněžní částku vrátila zpět do pokladny. Teprve s přihlédnutí k těmto okolnostem lze uvažovat o náležitém podkladu pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň „svévolným zadržením hotelové tržby“ porušila.
O jinou situaci se ovšem jedná v případě druhého skutku vytčeného žalobkyni ve výpovědi ze dne 25.4.2004, který spočíval v „nenastoupení do služby dne 23. dubna 2004“, které žalovaný „považuje za neomluvenou absenci“. Při zkoumání, zda se žalobkyně tímto jednáním dopustila závažného porušení pracovní kázně, odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že „rozhodnutí zaměstnavatele podle §91 odst. 3 písm. d) zák. práce o nařízení mimořádné směny bylo žalobkyni sděleno způsobem na pracovišti obvyklým – oznámením na vývěsce“, a že z listiny, kterou žalobkyně svému nadřízenému J. K. oznámila, že nemůže přijít na mimořádnou službu, „je evidentní, že její rozhodnutí bylo motivováno výlučně pocitem nedostatečného finančního ohodnocení, což nelze považovat za závažný důvod pro odmítnutí nástupu do služby“. Za situace, kdy žalobkyně ve své žalobě a písemných vyjádřeních ze dne 11.3.2005 a 18.4.2005 odůvodňovala své jednání především „nestandardním postupem oznámení předmětné mimořádné směny“ a ve vyjádření ze dne 5.4.2005 dokonce připustila, že jednala též „pod dojmem prudkého poklesu mzdy“, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, jak to činí žalobkyně v dovolání, že se jako jedním z hledisek pro hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nezabýval rovněž „eventuelním“ porušením povinnosti zaměstnavatele uvedené v „kogentním“ ustanovení §92 odst. 1 zák. práce jež stanoví minimální limity nepřetržitého odpočinku v týdnu. Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně měla první směnu po dovolené od 8.00 hodin dne 17.4.2004 do 8.00 hodin dne 18.4.2004, poté měla nepřetržitý odpočinek do nástupu směny ve středu, dne 21.4.2004 v 8.00 hodin. Po skončení této směny ve čtvrtek dne 22.4.2004 v 8.00 hodin, měla nastoupit od 8.00 hodin dne 23.4.2004 do 8.00 hodin dne 24.4.2004 mimořádnou směnu za jinou zaměstnankyni [§91 odst. 1 písm. d) zák. práce], a poté znovu pravidelnou směnu od neděle dne 25.4.2004 od 8.00 hodin do pondělí dne 25.4. 2004 do 8.00 hodin, kdy již měl následovat pravidelný rytmus směn. Z uvedeného je zřejmé, že žalovanému nelze důvodně vytýkat, že by rozvrh pracovní doby v uvedené době žalobkyni neumožňoval během každého období sedmi po sobě jdoucích kalendářních dnů nepřetržitý odpočinek v týdnu v trvání alespoň 35 hodin (§92 odst. 1 zák. práce). Žalobkyně ostatně v průběhu řízení toliko poukazovala na „výjimečnost“ 24-hodinových směn se 24-hodinovým odpočinkem mezi dvěma směnami. Při zkoumání, zda žalobkyně tím, že dne 23.4.2004 odmítla nastoupit na mimořádnou směnu, závažně porušila pracovní kázeň, proto odvolací soud správně vycházel z těch skutečností, jež v průběhu dokazování v řízení vyšly najevo, a jeho úvahu z hlediska vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, lze vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou.
I když ve vztahu k prvnímu skutku vytčenému žalobkyni ve výpovědi ze dne 25.4.2004 je závěr odvolacího soudu o míře intenzity porušení pracovní kázně – jak uvedeno výše – pro nesprávnost a neúplnost nezbytných východisek předčasný, ve vztahu k druhému skutku spočívajícímu v „nenastoupení do služby dne 23. dubna 2004“, odvolací soud v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně žalobkyní opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. května 2009
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu