ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1604.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 1604/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce: P. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému: R. S., bližší údaje neuvedeny, o vydání vozidla, zaplacení částky 100 000,- Kč, eventuelně zaplacení částky 150 000,- Kč, vedené u Obvodního soudu v Praze 5 pod sp. zn. 25 C 117/2006, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 21 Co 374/2006-46, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006, č. j. 21 Co 374/2006-46, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2006, č. j. 25 C 117/2006-15, ve výroku pod bodem I. o odmítnutí žaloby
a pod bodem II. o nákladech řízení, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne
10. dubna, č. j. 25 C 117/2006-15, ve výroku pod body I. a II. se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. října 2006,
č. j. 21 Co 374/2006-46, pokud jím bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. dubna 2006, č. j. 25 C 117/2006-15, ve výroku pod bodem III.
o uložení pořádkové pokuty žalobci, se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 13. března 2006 u Obvodního soudu v Praze 5 (dále jen „soud prvního stupně“) domáhal na žalovaném vydání vozidla P. 505, eventuálně zaplacení částky 150 000,- Kč, a v případě, že by žalovaný vozidlo žalobci vydal, požadoval též doplacení částky 100 000,- Kč jako částky odpovídající rozdílu mezi původní a sníženou hodnotou vozidla. Žalobce žalovaného v žalobě označil pouze jménem a příjmením a neuvedl žádné další skutečnosti, které by osobu žalovaného blíže identifikovaly.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 21. března 2006, č. j. 25 C 117/2006-10, vyzval žalobce k odstranění vady žaloby spočívající v nedostatečné identifikaci žalovaného ve smyslu §79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) tak, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení usnesení uvedl přesnou adresu bydliště žalovaného, případně jiné identifikační znaky – datum narození nebo rodné číslo. Žalobce poučil o tom, že nevyhoví-li výzvě ve stanovené lhůtě, žalobu odmítne.
Žalobce na tuto výzvu soudu prvního stupně reagoval podáním, které obsahovalo urážky předsedy senátu soudu prvního stupně a námitky, týkající se jeho nezpůsobilosti k výkonu funkce soudce, uvedené vady podání však neodstranil.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 10. dubna 2006, č. j. 25 C 117/2006-15, žalobu odmítl z důvodu, že žalobce na výzvu soudu k odstranění vad žaloby nereagoval, žaloba nadále postrádá náležitosti uvedené v §79 odst. 1 OSŘ, pro které nelze v řízení pokračovat (§43 odst. 2 OSŘ).
Městský soud v Praze jako soud odvolací poté, co usnesením ze dne 1. června 2006, č. j. 1 Nc 391/2006-36, návrhu žalobce na vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. M. Š. z projednávání a rozhodnutí v této věci nevyhověl, a soud prvního stupně usnesením ze dne 28. června 2006, č. j. 25 C 117/2006-37, žalobci zástupce pro toto řízení neustanovil, k odvolání žalobce usnesením ze dne 12. října 2006, č. j. 21 Co 374/2006-46, usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. dubna 2006, č. j. 25 C 117/2006-15, potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud v postupu soudu prvního stupně neshledal žádných pochybení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu z 10. dubna 2006 podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, které spatřuje v tom, „že mu neposkytnutím potřebné součinnosti, nebyla soudem poskytnuta ochrana jeho procesních a hmotných práv a že byl pokutován“.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) usnesením ze dne
19. března 2007, č. j. 22 Cdo 122/2007-75, dovolání žalobce zamítl z důvodu, že „označení žalovaného žalobcem v žalobě pouze jménem a příjmením neumožňuje jeho přesnou identifikaci a není-li tato vada žaloby přes výzvu soudu k jejímu odstranění odstraněna, nelze v řízení pokračovat. Takovou žalobu je třeba podle §43 odst. 2 OSŘ odmítnout“. K námitce žalobce, že mu soud neposkytl ochranu jeho práv, odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 28. června 2006, č. j. 25 C 117/2006-37, jímž nevyhověl žádosti žalobce o ustanovení zástupce, proti kterému se žalobce neodvolal a které tak nabylo právní moci.
Ústavní soud k ústavní stížnosti žalobce nálezem ze dne 29. března 2009, sp. zn. III.ÚS 1424/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2007, č. j. 22 Cdo 122/2007-75, zrušil. Podle Ústavního soudu „obecné soudy při interpretaci „jednoduchého práva“ zásadně nesprávně zohlednily dopad základních ústavně zaručených práv a svobod, konkrétně pak práva na přístup k soudu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když tento přístup podmiňovaly stěží splnitelnými předpoklady, aniž by pro to existovaly nějaké racionální důvody, příp. že neposkytly potřebnou součinnost či alespoň nepoučily stěžovatele o jeho právních možnostech. … Nejvyšší soud dále tím, že se nijak nevypořádal s nikoliv zjevnou irelevantní námitkou stěžovatele, že mu soud prvního stupně neposkytl potřebnou součinnost, způsobil porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces plynoucího z čl. 36 odst. 1 Listiny“. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že s ohledem na to, že žalobce se jako vlastník vozidla se státní poznávací značkou … domáhá jeho vrácení na jeho současném držiteli R. S., na kterého mělo být vozidlo převedeno P. Š., kdy lze předpokládat, že současný držitel vozidla je zapsán jako vlastník v registru silničních vozidel a že je to právě on a nikdo jiný, kdo má v řízení vystupovat jako žalovaný, soudu prvního stupně nic nebránilo, resp. bylo jeho povinností opatřit si výpis potřebných údajů z uvedeného registru. Pokud nemínil potřebné údaje opatřit z moci úřední, pak měl žalobce poučit podle §5 OSŘ o tom, jakou cestou může potřebné údaje získat, a v případě, že by žalobci nebyly poskytnuty, měl je soud vyžádat sám. Stejně tak dosáhnout dostatečné identifikace bylo možno také z konkrétního policejního spisu, na který žalobce odkazoval (č. l. 2 a 8 spisu), s tím rozdílem, že obecným soudům muselo být známo, že žalobce z policejního spisu adresu bydliště žalovaného není schopen sám opatřit (č. l. 17 spisu).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a vázán (stejně jako nalézací soudy obou stupňů) právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v nálezu ze dne 29. března 2009, sp. zn. III. ÚS 1424/07, dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Z uvedeného nálezu Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že rozhodnutí soudů obou stupňů nejsou správná, a je v něm také instruktivně uvedeno, jak měl soud prvního stupně postupovat, aby nebyla porušena práva žalobce. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozhodnutí soudů obou stupňů v rozsahu uvedeném ve výroku usnesení zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o uložení pořádkové pokuty, není dovolání přípustné. K tomu srov. rozsudek ze dne 2. září 2002, sp. zn. 30 Cdo 1223/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1402. Dovolací soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III. o uložení pořádkové pokuty žalobci, podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. června 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu