ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1654.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1654/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D. a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně T. I. C. C. R., a. s., centrum N. IV, zastoupené advokátem, proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o zřízení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 4 C 550/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2006, č. j. 14 Co 406/2005-164, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. května 2006, č. j. 14 Co 406/2005-164, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Břeclavi (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 4 C 550/2003-115, zřídil věcné břemeno „spočívající v zřizování a provozování podzemního vedení veřejné telekomunikační sítě k pozemku parcely č. PK 898/1 zapsané na LV č. 878 v k. ú. P. v rozsahu vymezeném geometrickým plánem č. 1398-916/2001 vyhotoveným V. a. s. ověřeným dne 26. 11. 2001 Ing. H. P. pod č. 114/2001 a Katastrálním úřadem v B. pod č. 790/2001 na dobu neurčitou ve prospěch držitele telekomunikační licence žalobce T. I. C. C. R. za náhradu ve výši 620,- Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované ve lhůtě 14-ti dnů od právní moci rozhodnutí.“ Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je držitelkou telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné pevné telekomunikační sítě. Stavební úřad Městského úřadu v H. územním rozhodnutím č. 42/2001 ze dne 25. dubna 2001, které nabylo právní moci 3. července 2001, rozhodl o umístění liniové stavby optického kabelu budovaného žalobkyní mimo jiné přes pozemek parc. č. 898/1 v k. ú. P. K zajištění výkonu svého oprávnění uzavřela žalobkyně dne 26. července 2001 a dne 12. července 2001 s domnělými vlastníky D. S. a M. T. dvě smlouvy o smlouvách budoucích o zřízení věcného břemene k části uvedeného pozemku.
Poté, co byl optický kabel položen, bylo zjištěno, že skutečnou vlastnicí stavbou dotčeného pozemku je žalovaná, která ovšem uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene odmítla. Podaný návrh na „zřízení věcného břemene k pozemku parc. č. PK 898/1“ ve vlastnictví žalované Stavební úřad Městského úřadu v B. rozhodnutím ze dne 29. dubna 2002, č. j. Výst. 1134/02/Ve-328, zamítl a Okresní úřad v B., referát regionálního rozvoje rozhodnutím ze dne 11. září 2002, č. j. RRR-1563/02-Ran/50/339, jeho rozhodnutí potvrdil. Žalovaná předmětný pozemek poslední tři roky pronajímá, do budoucna s jeho využitím počítají její synové. Soud prvního stupně věc posoudil podle §126 a §135c odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že požadavek žalobkyně na zřízení předmětného věcného břemene je oprávněný. Argumentoval veřejným zájmem na provedené stavbě, který opodstatňuje vyšší ochranu vlastnického práva žalobkyně, a její dobrou vírou, že smlouvu o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene uzavřela se skutečnými vlastníky pozemku. K omylu v osobě vlastníka došlo v důsledku nepřesnosti katastrálních map, přičemž žalobkyně se vzniklou situaci snažila řešit, což ovšem žalovaná odmítla. Zároveň podotkl, že ačkoliv byli všichni vlastníci dotčených pozemků vyrozuměni veřejnou vyhláškou, ze strany žalované nebyly žádné námitky vzneseny. Věcné břemeno je navíc zřizováno v rozsahu, v němž neomezí hospodářské využití předmětného pozemku a při běžném využívání ani vlastnické právo žalované.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované usnesením ze dne 18. května 2006, č. j. 14 Co 406/2005-164, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Městskému úřadu v B., stavebnímu úřadu. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně bylo postiženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a to nedostatkem pravomoci soudu podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Dospěl k závěru, že rozhodování stavebního úřadu o zřízení věcného břemene a výši jednorázové úhrady podle §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, nemá soukromoprávní povahu. Citované ustanovení upravuje možnost omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu a stavební úřad se takovým návrhem může zabývat i jindy, než jen pouze před zahájením stavby. Jeho pravomoc nelze popírat toliko poukazem na existující soukromoprávní proceduru a fakt, že nelze rozhodnout před započetím stavby. Připomněl, že zákonná kompetence stavebního úřadu nezávisí na tom, kdy je návrh podán, a nezaniká ani se nepřenáší na jiné orgány – soud, jestliže není dodržen obecný požadavek §58 odst. 2 zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 11/2003-66. Skutečnost, že s účinností od 1. května 2005 byl zákon č. 151/2000 Sb. zrušen zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, který obsahuje obdobnou úpravu v §104 odst. 3 a 4, na prezentovaných závěrech nic nemění.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Se závěry odvolacího soudu o veřejnoprávním charakteru věci a možném veřejnoprávním omezení vlastnického práva zřízením věcného břemene nesouhlasí. Blíže rozebírá vývoj interpretace druhé věty ustanovení §91 odst. 3 zákona č. 151/2000 Sb., i s ohledem na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a namítá, že v důsledku novelizace §147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických telekomunikacích, která byla provedena zákonem č. 186/2006 Sb. v části dvacáté druhé, čl. XXIII a kterou byl k uvedenému ustanovení připojen dodatek ve znění: „...pokud s výkonem oprávnění nebylo již započato“, je vyloučeno, aby po 1. lednu 2007 stavební úřady o zřízení věcného břemene po položení telekomunikačního vedení rozhodovaly. Pro případ, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo být v dovolacím řízení potvrzeno, navrhla, aby dovolací soud nejprve předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení zmíněného dodatku. Učinila procesní návrh, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se závěry odvolacího soudu. Namítá, že nedokonalost zákona, který režim „speciálních věcných břemen“ upravuje, nelze řešit zásahem do pravomoci orgánů. Souhlasí s existencí veřejného zájmu na stavbách tohoto druhu, současně však připomíná, že v konkurenci s ním stojí její ústavně zaručená práva. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. května 2006.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. s uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se problematikou rozhodnou pro posouzení důvodnosti dovolání zabýval ve skutkově prakticky totožném případě v usnesení ze dne 30. srpna 2007, č. j. 22 Cdo 49/2007-181 (uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz), v němž dospěl k závěru, že řízení před odvolacím soudem bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.). Stejnou vadou je pak postiženo řízení před odvolacím soudem v této věci, přičemž k této vadě je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolací soud pak v této věci neshledal důvodu odchýlit se od závěrů vyslovených v usnesení č. j. 22 Cdo 49/2007-181.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud poukázal na skutečnost, že v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (§7 odst. 1 o. s. ř.). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (§7 odst. 2 o. s. ř.). Pro rozsudek i pro usnesení je rozhodující stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1, §167 odst. 2 o. s. ř.).
Předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (§43 odst. 1, 2 o. s. ř.).
Zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen \"vlastník stavby\"). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§135c odst. 1, 2a 3 obč. zák.). Podle tohoto ustanovení lze vypořádat i neoprávněnou stavbu zřízenou v souvislosti s výkonem oprávnění vyplývajících z veřejného práva (tedy pokud stavebník neměl podle právních předpisů oprávnění stavbu na cizím pozemku zřídit), nestanoví-li zvláštní zákon jinak.
Podle §90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, zrušeného zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), platilo: Držitel telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné telekomunikační sítě a držitel osvědčení o registraci ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí určených výhradně k jednosměrnému šíření televizních signálů po vedení jsou ve veřejném zájmu oprávněni a) zřizovat a provozovat na cizích pozemcích nadzemní a podzemní vedení telekomunikační sítě, včetně jejich opěrných a vytyčovacích bodů, telefonní budky pro veřejné telefonní automaty, přetínat tyto pozemky vodiči a umísťovat v nich vedení telekomunikační sítě, b) po dohodě s vlastníkem budovy zřizovat a provozovat v cizích budovách vnitřní telekomunikační rozvody, koncové body telekomunikační sítě, přípojná telekomunikační vedení pro veřejné telefonní automaty a telekomunikační zařízení veřejné telekomunikační sítě.
Původní znění §147 odst. 2 zákona o elektrotechnických komunikacích č. 127/2005 Sb., ve znění před novelou č. 186/2006. Sb., která nabyla účinnosti k 1. 1. 2007, stanovilo: „Nedošlo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mezi podnikatelem a vlastníkem nemovitosti k dohodě pro výkon oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb. nebo k dohodě o náhradě za omezení vlastnického práva, rozhodne o zřízení věcného břemene a o výši náhrady obecný stavební úřad podle tohoto zákona“.
Podle §147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb. ve znění účinném od 1. ledna 2007, nedošlo-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona mezi podnikatelem a vlastníkem nemovitosti k dohodě pro výkon oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb. a k dohodě o náhradě za omezení vlastnického práva, rozhodne o zřízení věcného břemene a o výši náhrady vyvlastňovací úřad podle tohoto zákona, pokud s výkonem oprávnění nebylo započato.
Článek LVI. zákona č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007, stanoví: 1. Správní řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se dokončí podle dosavadních právních předpisů. 2. Vyvlastňovací řízení zahájená přede dnem 1. července 2006 se dokončí podle zákona č. 50/1976 Sb., ve znění čl. LV tohoto zákona.
Dovolací řízení je řízením přezkumným, podmínkou přípustnosti dovolání je pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu. Proto dovolací soud vychází z právního i skutkového stavu v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí a ke skutečnostem nastalým později nemůže přihlížet.
V dané věci se žalobkyně žalobou došlou soudu prvního stupně dne 10. dubna 2003 domáhala zřízení věcného břemene spočívajícího ve zřizování a provozování podzemního vedení veřejné telekomunikační sítě na pozemku žalované. V návrhu výslovně uvedla, že návrh opírá o ustanovení občanského zákoníku o neoprávněné stavbě (§135c odst. 3 obč. zák.); uvedla též, že návrh na zřízení věcného břemene byl již v dané věci projednán stavebním úřadem, který tomuto návrhu nevyhověl. Žalobní návrh však odpovídá spíše návrhu na zřízení věcného břemene k zřizování a provozování podzemního vedení veřejné telekomunikační sítě ve smyslu §90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.; tomu odpovídá především uplatněný žalobní návrh (podle §135c odst. 3 obč. zák. by bylo možno jen zřídit věcné břemeno, jehož obsahem by bylo oprávnění mít na cizím pozemku stavbu, nikoliv zřizovat a provozovat podzemní vedení veřejné telekomunikační sítě). Soud prvního stupně považoval návrh za žalobu na zřízení věcného břemene podle §135c odst. 3 obč. zák. a podle toho o něm rozhodl.
I v této věci se uplatní závěr vyslovený dovolacím soudem v jeho usnesení č. j. 22 Cdo 49/2007-181, že z obsahu žaloby a vylíčených rozhodných skutečností není zcela zřejmé, zda se jedná o návrh na zřízení věcného břemene v režimu §135c obč. zák. nebo o návrh na zřízení věcného břemene ke zřizování a provozování podzemního vedení veřejné telekomunikační sítě ve smyslu §90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb.
Z obsahu spisu dosud není postaveno najisto, zda se žalobkyně domáhá zřízení věcného břemene podle zákona č. 151/2000 Sb. Odvolací soud však takový závěr učinil, přičemž vyslovil nedostatek pravomoci soudu k projednání a rozhodnutí o takovém návrhu.
Bylo proto na odvolacím soudu, aby tento nedostatek žaloby a z něj vyplývající nejasné podání odstranil tak, aby bylo jednoznačně vymezeno, jaký nárok žalobkyně uplatňuje. Odvolací soud především mohl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit za účelem odstranění vad žaloby podle §43 odst. 1 o. s. ř., anebo, pokud by šlo se zřetelem k podání žalobkyně i jejímu postupu v řízení jen o nepřesně formulovaný návrh na vypořádání neoprávněné stavby, mohl vyzvat žalobkyni k jeho upřesnění; teprve pokud by bylo zjištěno, že žalobkyně nepožaduje vypořádání neoprávněné stavby, ale domáhá se zřízení věcného břemene ve smyslu §90 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., bylo možno rozhodnout o postoupení věci správnímu orgánu. Návrh na vypořádání neoprávněné stavby by bylo třeba věcně projednat, neboť rozhodnutí o takovém návrhu je v pravomoci soudu. Pokud však odvolací soud návrh posoudil jako návrh na zřízení věcného břemene za účelem výkonu oprávnění podle §90 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 151/2000 Sb. a postoupil jej v době rozhodování soudu příslušnému stavebnímu úřadu, aniž by se pokusil např. dotazem na žalobkyni zjistit, jaký nárok vlastně uplatňuje, zatížil odvolací řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podmínkami pro vyhovění návrhu se v dovolacím řízení, které je řízením přezkumným, nelze v této věci zabývat.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
Pro úplnost odůvodnění pak dovolací soud dodává – neboť v daném směru obsahuje dovolání obsáhlou argumentaci – že se nemohl zabývat výkladem §147 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., ve znění účinném od 1. ledna 2007 a zejména jeho ústavněprávními souvislostmi, neboť dovolací soud přezkoumává rozhodnutí odvolacího soudu podle stavu existujícího ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 18. května 2006, je z povahy věci vyloučeno, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být založeno na právní úpravě účinné od 1. ledna 2007, kterou dovolatelka podrobuje kritice. Ostatně podstatná část dovolání je prezentací dovolatelčina názoru, že závěr odvolacího soudu o nedostatku pravomoci soudu nemůže obstát právě s ohledem na právní úpravu účinnou od 1. ledna 2007 a na zákonné změny, které nastaly oproti právnímu stavu účinnému do 31. prosince 2006. Jestliže však v dalším řízení bude postaveno najisto, že žalobkyně uplatňuje nárok na zřízení věcného břemene nikoliv v režimu občanského zákoníku, ale ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 151/2000 Sb., resp. č. 127/2005 Sb., bude na odvolacím soudu (případně soudu prvního stupně), aby při svém rozhodování reflektoval změny v právní úpravě zákona o elektronických komunikacích.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. září 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu