ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.1926.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 1926/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce O. s. b. d. Č. L., proti žalovanému C.L. C. s.. r. o, zastoupenému advokátem, pro zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 9 C 161/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. září 2006, č. j. 29 Co 124/2006-105, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 819,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. ledna 2006, č. j. 9C 161/2005-89, bylo zrušeno „věcné břemeno, jemuž odpovídá právo příchodu a příjezdu vlastníka čp. 37 s p. č. 3189, 3192 a 3193/3 v k. ú. Č. zapsané u Katastrálního úřadu pro L., katastrálního pracoviště Č. na LV č. 5183 přes pozemek p. č. 3193/1, zapsaný na LV č. 6072, vše v obci Č., zřízené smlouvou ze dne 12. 1. 1998 a vložené do katastru nemovitostí dne 18. 5. 1998 pod čj. V3-111/98“ (výrok I. rozsudku); žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náhradu za zrušení věcného břemene 1 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku).
Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že bylo mezi účastníky smlouvou ze dne 12. ledna 1998 zřízeno věcné břemeno práva příchodu a příjezdu v situaci, kdy existovala trafostanice a k ní zřízené věcné břemeno ve prospěch „Severočeské energetiky“, přičemž s tímto stavem objekt trafostanice na pozemku parc. č. 3192 žalovaný koupil smlouvou ze dne 27. prosince 1996. Věcné břemeno bylo zřízeno kvůli vjezdu a příchodu na pozemek parc. č. 3192, 3193/3 a k pozemku parc. č. 3189. Dne 22. dubna 2002 byla trafostanice „vymístěna“ a dne 11. listopadu 2002 došlo k výmazu věcného břemene, které zatěžovalo vlastníka pozemku parc. č. 3192, na kterém byla trafostanice umístěna.
Soud prvního stupně zdůraznil, že změna ve využití objektu na pozemku parc. č. 3192 nastala v roce 2002 konečným „vymístěním“ trafostanice, čímž došlo ke změně poměrů, jejímž důsledkem je, že vedlejší stavba ve vlastnictví žalovaného (v níž se nacházela trafostanice znemožňující dispozici s touto nemovitostí) je nyní objektem, se kterým může žalovaný nakládat bez jakéhokoliv omezení. Tato změna se projevila u žalovaného jeho snahou stavbu bývalé trafostanice opravit, vybudovat plot na hranici pozemků, jichž se věcné břemeno týká a zřídit zde posuvná vrata, případně odkoupit tu část pozemku žalobce, která je věcným břemenem zatížená s tím, že i nadále bude využívat i oprávnění z věcného břemene. U vlastníka zatížené nemovitosti pak změněný stav spočívá v tom, že uzavřel smlouvu o nájmu pozemku parc. č. 3193/1 za účelem dosažení zisku z vlastnictví tohoto pozemku. Oprávněnému v důsledku požadovaného zrušení věcného břemene újma nenastane, neboť jím tvrzené plánované stavební akce se nerealizují a samotné územní rozhodnutí nemá vliv na existenci věcného břemene, protože věcné břemeno bylo zřízeno za účelem vstupu a vjezdu k pozemkům žalovaného a nikoliv za účelem výstavby na pozemcích žalovaného v souladu s územním rozhodnutím. Jako vlastník pozemku parc. č. 3192, který již není omezován zákonným věcným břemenem, má nyní možnost realizovat vjezd a vchod ke svým nemovitostem přes svůj pozemek parc. č. 3192. Naopak žalobce v důsledku změny poměrů nemůže plně využít svých vlastnických práv ke svému majetku za účelem dosažení zisku a je i přes změnu poměrů nucen existenci věcného břemene respektovat při realizaci svých stavebních záměrů, které fakticky provádí. Jedná se tak o „hrubý nepoměr mezi oprávněnou a zavázanou nemovitostí“. Protože nastala změna poměrů po vzniku věcného břemene, která je trvalého rázu a jejím důsledkem je vznik hrubého nepoměru mezi nemovitostí zavázanou a oprávněnou, jenž je přímým důsledkem změny poměrů, soud prvního stupně za náhradu věcné břemeno zrušil.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. září 2006, č. j. 29 Co 124/2006-105, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zrušení věcného břemene zamítl. Ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, která považoval za správná a úplná, dospěl však k odlišným právním závěrům. Poukázal na skutečnost, že věcné břemeno bylo zřízeno z toho důvodu, že žalovaný neměl jinou možnost vstupu na pozemek parc. č. 3193/3. Soudem prvního stupně uvažovanou změnou poměrů nedošlo ke vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, neboť likvidací věcného břemene umístění trafostanice došlo k uvedení do souladu stavu právního a faktického, jehož účelem bylo, aby mohly být provedeny rekonstrukční práce, do té doby existencí věcného břemene znemožněné. Odvolací soud zdůraznil, že žádné zákonné ustanovení neumožňuje nutit vlastníka stavby k jejímu odstranění – nejde-li o stavbu neoprávněnou nebo o stavbu, při jejímž vzniku nebyly splněny náležitosti vyžadované veřejnoprávními stavebními předpisy. O takový případ se však nejedná, a nelze proto z ničeho učinit závěr, že žalovaný má možnost přístupu na svůj pozemek parc. č. 3193/3 přes pozemek parc. č. 3192. Druhým důvodem, pro který nelze žalobě vyhovět, je skutečnost, že v daném případě je od vzniku věcného břemene pozemek žalobce užíván k průjezdu a průchodu, a to nejenom žalovaným, ale i nájemcem přilehlé nemovitosti a jeho klienty. Žalobce tak není existencí věcného břemene ve prospěch žalovaného ve výkonu svých vlastnických práv omezován, tím méně pak lze hovořit o hrubém nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním opřeným o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a s podrobnou argumentací namítal, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně, který dospěl k závěru o splnění podmínek pro zrušení věcného břemene. Naproti tomu odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že nedošlo ke změně poměrů, která by měla za následek vznik hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Výmaz věcného břemene představuje změnu poměrů, která nastala oproti stavu existujícímu v době smluvního zřízení věcného břemene. Oproti odvolacímu soudu dovolatel zastává názor, že tato změna zajišťuje žalovanému přístup na jeho pozemky, když navíc žalovaný chce prostor po trafostanici zastavět a používat pro výstavbu dalších objektů na svém pozemku, k čemuž však věcné břemeno nebylo zřizováno. Dovolatel zdůraznil, že v souvislosti se změnou poměrů došlo i u žalobce k podstatné změně, neboť celý pozemek přilehlý k budově „Československé obchodní banky“ byl úplatně pronajat za účelem parkování zaměstnanců, případně klientů, přičemž se jedná o pozemek, který ve vjezdu zahrnuje také plochu spojenou s věcným břemenem svědčícím žalovanému. Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil skutečnosti zjištěné soudem prvního stupně, když případná výstavba nového objektu na místě dosavadní trafostanice „zakonzervuje“ nemožnost jiného řešení, v čemž právě spočívá hrubý nepoměr a výhoda oprávněného. Zamítnutím žaloby odvolacím soudem tak vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Žalobce proto navrhl zrušení napadeného rozsudku v obou jeho výrocích a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, neboť naopak soud prvního stupně neposuzoval podstatu věci a soustředil se na otázku zrušení věcného břemene vyplývajícího z existence trafostanice. Tato skutečnost však byla ve věci zástupná, neboť trafostanice nebyla provozována ještě před datem, kdy účastníci smluvně věcné břemeno zřídili. Důvodem zřízení věcného břemene nebyla existence trafostanice, ale její výstavba na základě územního rozhodnutí a koupě části pozemku parc. č. 3192 v k. ú. Č. od žalobce. Naproti tomu odvolací soud se zabýval skutečnou podstatou věci, zejména možností nutit vlastníka stavby, aby ji odstranil a zastavěnou plochu užíval k příjezdu v souvislosti s absurdním požadavkem žalobce. Odvolací soud správně posoudil i změnu poměrů na straně žalobce, kdy pozemek je určen právě k průjezdu na parkoviště a existence věcného břemene žalobce nijak neomezuje. Žalovaný naproti tomu stále nemá jinou možnost přístupu, když z jedné strany je řeka P., z druhé komunikace a z další strany stavba domu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dospěl k závěru, že není důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatel nenamítá vady uvedené v §242 odst. 3 OSŘ a existence takových vad nebyla zjištěna ani dovolacím soudem.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel sice poukazuje na skutkové okolnosti sporu, neuplatňuje však dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu v podstatné části nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ), neboť ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil. Akceptuje skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, ze kterých také výslovně odvolací soud vycházel, když je považoval za správná. Dovolací soud se proto zabýval přezkumem správnosti závěru odvolacího soudu, že nejsou splněny podmínky pro zrušení věcného břemene ve smyslu §151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), přičemž vycházel ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (a shodně soudem prvního stupně).
Podle §151p odst. 3 ObčZ vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.
Změna poměrů předpokládaná uvedeným zákonným ustanovením umožňujícím zrušení nebo omezení existujícího věcného břemene představuje takovou změnu poměrů, která nastala v rámci existujícího právního vztahu. Podkladem pro rozhodnutí soudu je porovnání skutkových okolností mezi zatížením vlastníka a výhodou oprávněného v době, kdy věcné břemeno bylo zřízeno se stavem rozhodování soudu, a to na základě zjištěných výsledků dokazování (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu české republiky ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 269/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1998, sešit č. 23, pod pořadovým č. 166).
Zákon přímo neuvádí hlediska, ze kterých by bylo možno usuzovat na to, kdy jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného a ponechává řešení této otázky uvážení soudu, rozhodujícího konkrétní příklad. Nelze proto pro každou v úvahu přicházející situaci stanovit pravidla pro rozhodnutí soudu. Úvahu odvolacího soudu o tom, zda jde o hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného (§151p odst. 3 ObčZ), lze v dovolacím řízení zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2695/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2001, svazek 7, pod pořadovým č. C 575).
Úvaha odvolacího soudu o splnění podmínek pro zrušení věcného břemene není zjevně nepřiměřená a právní posouzení věci odvolacím soudem považuje dovolací soud za správné. Přestože odvolací soud užil v odůvodnění rozsudku formulace, že „ke změně poměrů fakticky nedošlo“, z obsahu jeho rozhodnutí je zjevné, že dospěl k závěru o neexistenci hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného pro změnu poměrů, jíž bylo zrušení věcného břemene umístění trafostanice.
Stav v době zřízení věcného břemene – vycházeje ze zjištění učiněných nalézacími soudy - byl charakterizován tím, že v objektu na pozemku č. 3192 byla rezervní smyčka vysokého napětí a rozvaděč nízkého napětí, ze kterého byla zajišťována dodávka elektrické energie v příslušné lokalitě. Tímto věcným břemenem majícím v době jeho vzniku zákonnou oporu v zákoně č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon) – (§22 - §23 zákona), byl vlastník pozemku i stavby, ve které byla trafostanice zřízena, omezen v jejich využívání, jak vyplývá ze skutkových zjištění. Uvedené existující zákonné omezení bylo zachováno i po zrušení zákona č. 79/1957 Sb., a to s přihlédnutím k §45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, resp. §98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon).
Účelem smluvního zřízení věcného břemene bylo zajištění přístupu k pozemkům ve vlastnictví žalovaného (zejména pozemku parc. č. 3193/3) v situaci, kdy jej vzhledem k veřejnoprávním omezením vyplývajícím z uvedeného zákonného věcného břemene a okolnosti, že pozemek parc. č. 3192 byl zastavěn, nebylo možno realizovat přes pozemek parc. č. 3192, na kterém se nacházel objekt s umístěním částí trafostanice.
Oproti tomu v době rozhodování soudů byla trafostanice „vymístěna“ v plném rozsahu mimo budovu a věcné břemeno bylo zrušeno. Je-li pozemek parc. č. 3192 zastavěnou plochou, a to objektem ve vlastnictví žalovaného, v němž se v dřívějším období nacházela trafostanice, samotné odpadnutí omezení vyplývajících z elektrizačních a energetických předpisů nepředstavuje odstranění důvodů, pro které bylo věcné břemeno smluvně zřízeno, neboť tím bez dalšího přístup na pozemky žalovaného zajištěn není, poněvadž pozemek parc. č. 3192 je zastavěn stále. Ze skutkových zjištění nalézacích soudů se dále podává, že na pozemku parc. č. 3192 se ke dni jejich rozhodnutí nachází objekt, v němž byla umístěna trafostanice, a žalovaný ohlásil Městskému úřadu v Č. udržovací práce na tomto objektu – výměnu stávající podlahy, opravu vnitřních omítek a podhledu, střechy, včetně ochranného nátěru. Změna poměrů, o kterou ve výše uvedeném ohledu jde, pak spočívá pouze v tom, že odpadla omezení daná veřejnoprávními předpisy, nicméně nemá za následek vznik hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, neboť přístup žalovaného k jeho pozemkům zajištěn není. Zánik uvedeného omezení toliko znamená, že vlastník pozemku a objektu na něm se nacházejícího není do budoucna podřízen omezením vyplývajícím z veřejnoprávních předpisů, které upravovaly jeho možnost s těmito nemovitostmi nakládat. Dovolací soud proto souhlasí s odvolacím soudem v názoru, že nelze nutit vlastníka objektu k jeho zbourání jen z toho důvodu, aby měl zajištěn přístup k dalším nemovitostem v jeho vlastnictví.
Hrubý nepoměr nemůže být dán ani žalobcem naznačeným ekonomickým využitím pozemku parc. č. 3193/1 formou jeho pronájmu, neboť ani zde nevzniká takovýto nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Pozemek parc. č. 3193/1 je nájemcem využíván přes jeho část zatíženou věcným břemenem ve prospěch žalovaného taktéž k průjezdu a příjezdu k objektu ve vlastnictví nájemce (Československé obchodní banky) a pronájem pozemku se žádným způsobem nedotýká nemožnosti přístupu žalovaného na jeho pozemky. Pronájem pozemku parc. č. 3193/1 v daném případě nepředstavuje změnu poměrů, jež by vyvolala nepoměr mezi obsahem věcného břemene a výhodou oprávněného.
Závěry odvolacího soudu o absenci zákonných podmínek pro zrušení věcného břemene tak jsou správné.
Jestliže dovolatel jako dovolací námitku uváděl okolnost, že v případě, kdy na místě původní trafostanice bude vystavěna stavba nová, dojde k nemožnosti jiného řešení, čehož důsledkem je vznik hrubého nepoměru a výhody oprávněného, přehlíží, že pro rozhodnutí soudů je rozhodující stav v době vyhlášení jejich rozhodnutí (§154 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)). Odvolací soud (a taktéž ani soud dovolací) nemohl přihlížet ke skutečnostem, které nebyly dány ke dni rozhodnutí odvolacího soudu a které sám žalobce označuje jako skutečnosti, k nimž v budoucnu teprve může dojít. Z vázanosti skutkovými zjištěními se však podává, že ke dni vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu na pozemku parc. č. 3192 se nachází dosavadní objekt, v němž byla umístěna trafostanice, což ostatně nerozporuje ani dovolatel, který svou argumentaci v tomto směru zakládá na možné budoucí výstavbě objektu na místě objektu dosavadního.
Dokládal-li dovolatel v průběhu dovolacího řízení rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 4. března 2009, sp. zn. OÚPSŘ 8/2009-rozh., pak k uvedené okolnosti nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Tím spíše pak nelze přihlížet ke skutečnostem uplatněným po podání dovolání v průběhu dovolacího řízení.
Žalobce dále výslovně napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení; proti němu však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Rozsudek odvolacího soudu je tedy z pohledu dovolacích námitek správný, a dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ Náklady představují odměnu advokátovi za zastoupení žalovaného v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání při krácení odměny za jeden úkon právní služby a činí podle §1 odst. 1, §7 písm. f), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. 3 750,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb. za jeden úkon právní služby spočívající ve vyjádření žalovaného k dovolání žalobce (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.) - (1 x 300,- Kč); náklady jsou zvýšeny o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 19 % podle §137 odst. 3 OSŘ a náklady dovolacího řízení na straně žalovaného činí celkem 4 819,50 Kč.
Dovolací soud proto uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 4 819,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného (§149 odst. 1, §160 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu