ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2123.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2123/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce K. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované B. N., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 15 C 2124/97, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 10 Co 405/2007-266, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalobce.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. prosince 2006, č. j. 15 C 2124/97-220, výrokem pod bodem I. určil, že žalobce „je vlastníkem budovy č. evidenční 51, K. S., způsob využití individuální rekreace, nacházející se na pozemku stavební parcela č. 57/2, v katastrálním území K. S., obec R.“. Výrokem pod body II. až IV. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 10 Co 405/2007-266, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I.; „ve zbývajících napadených výrocích ad II. a III.“ jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („o. s. ř.“), případně o §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka opírá přípustnost dovolání o §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Právním názorem odvolacího soudu je podle konstantní judikatury názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen. Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejsou pokyny k doplnění dokazování, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popř. jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002). V dané věci je předmětem dovolání řešení otázky, zda sporný objekt je samostatnou stavbou nebo jen součástí (přístavbou) jiné budovy. Odvolací soud v usnesení ze dne 16. ledna 2004, sp. zn. 10 Co 765/2003, pouze uložil soudu prvního stupně zabývat se otázkou, zda jde o samostatný objekt nebo o součást jiné stavby; ohledně řešení této otázky však soud prvního stupně právním názorem nezavázal. Závěr o tom, že šlo jen o přístavbu, tak nevychází ze závazného právního názoru odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle zmíněného ustanovení není dána.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž má být přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Dovolání spočívá v polemice se zjištěním, že sporná věc (přístavba) se stala součástí nemovitosti a nenabyla tak charakter samostatné věci. Jde, jak ostatně
i dovolatelka uvádí, o individuální posouzení určité situace, které nemůže založit zásadní význam ve smyslu uvedeného ustanovení. Dovolací soud opětovně konstatoval, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást vyplývá z úvahy soudu, která vychází z kritérií uvedených v zákoně. Dovolací soud může úvahu soudů, učiněnou ohledně součásti věci v nalézacím řízení přezkoumávat jen z toho hlediska, zda v nalézacím řízení byla vzata do úvahy zákonná kritéria a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (viz např. rozsudek ze dne 19. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 574, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, www.nsoud.cz). Odvolací soud na základě skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, věc řádně právně posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jejíž podrobný přehled, na který lze odkázat, též podal. Námitkami uvedenými v dovolání se již odvolací soud zabýval a k jeho úvahám není co dodat. Lze jen zdůraznit, že pro posouzení statutu stavby byl rozhodující stav v době jejího zhotovení, a pozdější úpravy již nemohly mít význam, pokud nedošlo k právně relevantnímu rozdělení stavby; to ovšem dovolatelka, která vychází z toho, že od počátku šlo o samostatné stavby, netvrdí.
K námitce, že je rozpor v tom, že soud určil vlastnické právo k objektu, který současně prohlašuje za nesamostatnou součást jiné stavby, se uvádí: I když v dané věci byla vhodnější jiná formulace výroku rozhodnutí (např. určení, že žalobce je vlastníkem sporné stavby jako součásti blíže vymezené chaty v jeho vlastnictví), přesto rozsudek řeší spor mezi účastníky a umožňuje provedení změny v katastru nemovitostí; i v tomto směru lze ostatně odkázat na obsáhlé odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který se touto otázkou podrobně zabýval. I kdyby tedy šlo v důsledku nepřesné formulace o vadu řízení, neměla by za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). V dané věci tu tedy není nic, co by umožnilo konstatovat přípustnost dovolání.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že dovolání žalované bylo odmítnuto a úspěšný žalobce má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení a vypracování vyjádření k dovolání. Činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 5.000,- Kč a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, celkem tedy 5.300,- Kč a 19 % náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 1.007,- Kč, celkem tedy 6.307,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalobce oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu