ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2670.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2670/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Doc. Ing. J. V., CSc., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. F. a 2) M. F., zastoupeným advokátkou, o určení neexistence práva odpovídajícího věcnému břemeni, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 111/2004, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2006, č. j. 11 Co 350/2005-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. ledna 2006, č. j. 11 Co 350/2005-114, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 13 C 111/2004-62, zamítl žalobu na určení, „že smlouva o zřízení věcného břemene doživotního užívání celého podzemního podlaží (sklepů), celého prvního nadzemního podlaží a celého druhého nadzemního podlaží v domě č. p. 700 – bydlení (v obou stavbách tvořících tento dům), postaveném na pozemku p. č. st. 857 – zastavěná plocha a nádvoří v obci a kat. území T., včetně tohoto pozemku,
a to se všemi součástmi a příslušenstvím k provozování podnikatelské činnosti dle vlastního uvážení s právem umožnit smluvně užívání části domu č. p. 700 v obci a kat. území T. jakékoliv třetí osobě úplatně či bezúplatně, uzavřená 15. 4. 2003 mezi M. F. a M. F., jako oprávněnými,
a V. H., jako povinným, u které byl vklad věcného břemene do katastru nemovitostí povolen rozhodnutím V-1533/2003 ze dne 7. 5. 2003 s právními účinky vkladu ke dni 16. 4. 2003, je neplatná“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že kupní smlouvou z 30. 10. 2002 nabyl ideální polovinu výše označených nemovitostí V. H. od P. S. za kupní cenu 2.000.000,- Kč, čímž se stal jejich výlučným vlastníkem. Téhož dne byla mezi P. S. jako věřitelem a V. H. jako zástavním dlužníkem a zástavcem uzavřená na tyto nemovitosti zástavní smlouva. Smlouvou z 15. 4. 2003, uzavřenou mezi V. H. a žalovanými, V. H. zřídil ve prospěch žalovaných předmětné věcné břemeno za částku 12 000,- Kč ročně, splatnou ve dvou splátkách vždy po 6.000,- Kč. Protože V. H. neplnil své závazky vůči P. S. z kupní smlouvy z 30. 10. 2002, P. S. realizoval svá oprávnění ze zástavní smlouvy a v nedobrovolné dražbě 12. 9. 2003 nemovitosti nabyl žalobce. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce se nemůže „úspěšně domáhat určení neplatnosti předmětné smlouvy, když tím, že nemovitosti koupil i se zatížením tímto věcným břemenem, dal tím najevo, že je srozuměn s existencí tohoto práva, tedy, že toto právo bylo založeno platně, a dle judikatury není zřízení věcného břemene zástavním dlužníkem k zastaveným nemovitostem dle §39 obč. zák. neplatné“.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací k odvolání žalobce po připuštění změny žaloby rozsudkem ze dne 20. ledna 2006, č. j. 11 Co 350/2005-114, určil, že předmětné právo odpovídající věcnému břemeni podle smlouvy o zřízení věcného břemene z 15. 8. 2003, uzavřené mezi žalovanými a V. H., ve vztahu k níž bylo rozhodnuto rozhodnutím Katastrálního úřadu v N. J. 7. 5. 2003 pod č. j. V-1533/2003 s právními účinky vkladu k 16. 4. 2003, neexistuje. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud doplnil dokazování opakováním důkazu smlouvou o zřízení věcného břemene z 15. 8. 2003, jinak převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená smlouva z 15. 8. 2003 je absolutně neplatná zejména proto, že obchází právní předpisy. Uvedl, že „vztah sjednaný uzavřenou smlouvou se od institutu věcného břemene a jeho smyslu výrazně liší“. Žalovaní k nemovitostem neměli žádný vlastnický vztah, nemovitost neužívají k uspokojování své bytové potřeby, ale ze smlouvy jsou oprávněni je užívat k podnikatelské činnosti, jejímž jediným smyslem je dosažení zisku. Institutu věcného břemene odporuje také právo žalovaných umožnit užívání nemovitostí jakékoliv třetí osobě. Předmětná smlouva je svým obsahem smlouvou o nájmu, nikoli smlouvou o zřízení věcného břemene. Uzavřením smlouvy o zřízení věcného břemene účastníci smlouvy obešli zákon. Označená smlouva je neplatná i pro rozpor s dobrými mravy, který podle názoru odvolacího soudu spočívá v rozsahu, v jakém byly předmětné nemovitosti zatíženy věcným břemenem, kdy žalobce jako jejich vlastník nemůže žádným způsobem realizovat svá vlastnická práva; „celé jeho vlastnické právo se realizuje v příjmu částky 12.000,- Kč ročně“. Neplatnost označené smlouvy vede pak k závěru, že právo jí zřízené neexistuje.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítla, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně žalovaní nebyli soudem poučeni podle §119a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), a byli tak zkráceni ve svých právech vyjádřit se k provedenému dokazování a předložit důkazy. Odvolací soud vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť se vůbec nezabýval stavebním uspořádáním předmětných nemovitostí. Není pravda, že žalobci zůstalo „holé vlastnictví“. Žalobce totiž není zásadně omezen v užívání nemovitosti, zůstalo mu k dispozici celé první patro s příslušenstvím, taneční sál s přilehlou jídelnou a sloužit mu mohou i společné prostory. Podle žalované se odvolací soud s ohledem na §41a ObčZ měl zabývat také otázkou, zda se jednalo o úkon zastřený nebo nezastřený, a k tomuto zjištění mělo být provedeno dokazování. Dále uvedla, že rozhodnutí spočívá na neprokázaných skutečnostech a že pokud by žalovaní byli vyslechnuti a byly provedeny důkazy, které měli v úmyslu předložit a kterými by svá tvrzení prokázali, mohlo být rozhodnutí soudu ve věci jiné. Z právní praxe vyplývá, že se nemovitosti zatěžují také v souvislosti s podnikatelskou činností, což občanský zákoník nevylučuje. Před žalovanými nemovitosti užívali na základě smlouvy o zřízení věcného břemene pánové M. a S., kterým v souvislosti s uzavřením smlouvy o zrušení věcného břemene v jejich prospěch žalovaní zaplatili 400.000,- Kč, a ještě před uzavřením smlouvy z 15. 8. 2003 investovali do oprav či údržby nemovitostí. Zřízením věcného břemene tak měla být zajištěna jejich právní jistota užívání předmětných nemovitostí. Nemovitosti převzali neudržované a jejich opravy a údržbu žalovaní zajišťují dosud sami. Soudy se nezabývaly příčinami ani důvody uzavření předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalobce mohl neplatnost smlouvy
o zřízení věcného břemene napadnout dříve a v dražbě koupit věcným břemenem nezatížené nemovitosti. Pokud žalobce tvrdil, že zřízeným věcným břemenem byla snížena cena nemovitostí, pak „právě cena učinila hotel pro žalobce natolik atraktivní, že jej koupil“. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. K dovolání žalované uvedl, že pokud nebyla soudem prvního stupně poučena podle §119a OSŘ, pak si to způsobila sama svým nedbalostním jednáním. Z důvodu této jí tvrzené vady řízení, jakož i z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, mohla proti rozsudku soudu prvního stupně podat odvolání. Tvrzení žalované ohledně existence vůle účastníků disimulovat smlouvou o zřízení věcného břemene jiný právní úkon je zcela novým skutkovým tvrzením, nehledě na to, že tímto tvrzením žalovaná de facto potvrdila, že zřízením věcného břemene měl být zastřen jiný právní úkon, což je zřejmým obcházením zákona. Aby disimulovaný úkon byl platný, musel by tento naplnit základní náležitosti jiného právního úkonu, v daném případě zřejmě nájemní smlouvy. To však ze smlouvy o zřízení věcného břemene nevyplývá. Smlouva o zřízení věcného břemene je neplatná nikoli pouze z důvodu, že byla uzavřena za účelem ztížení prodeje nemovitostí a omezení budoucího vlastníka, ale také proto, že obcházela zákon a zřízení věcného břemene v daném případě bylo v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a vznesených námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolatelka namítla, že před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně žalovaní nebyli poučeni podle §119a OSŘ, čímž je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z obsahu spisu vyplývá, že rozsudek soudu prvního stupně byl vyhlášen při jednání nařízeném k vyhlášení rozsudku podle
§156 odst. 2 OSŘ na 19. 1. 2005. Tomuto jednání předcházelo jednání 13. 1. 2005, zahájené v 9.00 hodin a skončené v 9.20 hodin, ke kterému byla advokátka žalovaných řádně předvolána, ale podle obsahu protokolu o tomto jednání, o jehož správnosti není důvodu pochybovat, se přes opakované vyvolání věci před jeho započetím bez omluvy nedostavila a jednání se zúčastnil jen advokát žalobce. Advokátka žalovaných se do jednací síně dostavila po skončení jednání. Z obsahu protokolu nevyplývá, že advokátka žalovaných vstoupila do jednací síně v 9.01 hodin a že nebyla vyzvána k jednání, jak tvrdí v podání z 13. 1. 2005 na č. l. 55 spisu. Při jednání 13. 1. 2005 byli účastníci poučeni podle §119a odst. 1 OSŘ. Účastník řízení, který nebyl poučen podle §119a OSŘ, protože se k jednání bez omluvy nedostavil, nemůže se v dovolacím řízení s úspěchem dovolávat dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ pro nedostatek poučení podle §119a OSŘ, v důsledku čehož se nemohl vyjádřit k provedenému dokazování a označit důkazy.
Podle názoru dovolacího soudu je však důvodná námitka dovolatelky, že skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že žalobce s ohledem na užívání předmětných nemovitostí žalovanými je nemůže již nijak užívat, resp. že může jen inkasovat částky za výkon práva odpovídajícího věcnému břemenu, nemá oporu v provedeném dokazování. Toto zjištění, na němž je postaven právní závěr o neplatnosti smlouvy
o zřízení věcného břemene z 15. 4. 2003 z důvodu jejího rozporu s dobrými mravy, totiž není podloženo, jak vyplývá z obsahu spisu, žádným z provedených důkazů. Uvedená skutečnost, představující opodstatněný důvod dovolání podle §241a odst. 3 OSŘ, pak brání tomu, aby rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být označeno za správné. Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je postaveno i na hodnocení sporné smlouvy z 15. 4. 2003 jako neplatné i z důvodu obcházení zákona, musel se dovolací soud zabývat i správností dovoláním napadeného rozhodnutí i v tomto směru.
Podle názoru dovolacího soudu jednomu ze základních principů soukromého práva – principu smluvní svobody subjektů práva – odpovídá i možnost vlastníka nemovitosti smluvně ji zatížit věcným břemenem ad personam ve stejném rozsahu užívání jako by ji bylo možno zatížit nájemní smlouvou, a to i za účelem podnikání včetně jejího dalšího pronajímání formou podnájmu. Žádné ustanovení zákona nebrání tomu, aby právo doživotního užívání nemovitosti bylo omezeno jen na osoby vlastníku blízké či aby provázelo jen smlouvy o převodu vlastnictví k daným nemovitostem. Pro osobu ze smlouvy oprávněnou je v uvedených případech zřízení věcného břemene zpravidla výhodnější než uzavření smlouvy o nájmu, který lze vypovědět. To však samo o sobě neznamená, že tam, kde ekonomický účel užívání cizí věci může být naplněn jejím nájmem, nemělo by být zřizováno věcné břemeno užívání. Jestliže to není pojmově ani zákonem vyloučeno, nelze pak uvažovat o obcházení zákona ve smyslu §39 ObčZ. V těchto souvislostech pak lze odvolacímu soudu vytknout též to, že se nevypořádal i v daném řízení se žalovanými citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 296/2003, podle kterého „zástavní právo zásadně nebrání vlastníku zástavy (zástavnímu dlužníku) nakládat se zástavou. Nestanoví-li zákon něco jiného, může zástavní dlužník zástavu zcizit, znovu ji zastavit, zřídit k ní věcné břemeno, dát ji do nájmu nebo do jiného užívání apod.“.
Z výše uvedeného vyplývá, že žádný ze dvou důvodů, pro které odvolací soud žalobě vyhověl, nebyl opodstatněný. Dovolacímu soudu tak nezbylo než rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 3 OSŘ zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Pro úplnost lze poznamenat, že námitka dovolatelky, že se odvolací soud nezabýval tím, zda sporná smlouva není zastřeným právním úkonem ve smyslu §41a ObčZ, je námitkou novou, v nalézacím řízení neuplatněnou, kterou se dovolací soud nemohl zabývat. V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se také neprovádí dokazování ve věci samé, a proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti a důkazy, tj. skutečnosti a důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§241a odst. 4 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu