ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2819.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 2819/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně MUDr. B. M., zastoupené advokátem, proti žalované L. K., zastoupené advokátkou, o předložení listin, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 343/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008, č. j. 61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2008, č. j. 61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697, pokud jím byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. října 2007, č. j. 28 C 343/2000-639, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 28 C 343/2000-649, a ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 28 C 343/2000-656, pod bodem I. tak, že byla zamítnuta žaloba na vydání listin uvedených pod bodem I písm. a) až l) , se zamítá.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 5.712,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobkyně, která je menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti – domu v P., se domáhala, aby žalované, většinové spoluvlastnici domu vykonávající jeho správu, byla uložena povinnost předložit jí doklady o hospodaření se společnými nemovitostmi.
Okresní soud Plzeň-město (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2007, č. j. 28 C 343/2000-639, ve znění usnesení ze dne 13. listopadu 2007, č. j. 28 C 343/2000-649, a ze dne 29. listopadu 2007, č. j. 28 C 343/2000-656, uložil výrokem pod bodem I. žalované povinnost „poskytnout žalobkyni na dobu tří dnů listiny vztahující se k domu č. 8 v P., v tomto bodě podrobně specifikované pod písm. a) až l), „a to tak, že je na dobu tří dnů předá právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři v P., oproti potvrzení o jejich zapůjčení, a to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku“. Výrokem pod bodem II. žalobu „co do zbytku“ zamítl. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastnice jsou podílovými spoluvlastnicemi předmětné nemovitosti, žalobkyně s podílem 11/28 a žalovaná s podílem 15/28. Žalobu posoudil podle §126 odst. 1 občanského zákoníku („obč. zák.“) a podle §139 odst. 2 obč. zák. a shledal ji částečně důvodnou. Konstatoval, že žalobkyně má právo být informována o hospodaření se společnou věcí, které zahrnuje i právo nahlížet do listin k tomu se vztahujících; jde o právo průběžné a trvalé, které lze vykonávat i opakovaně, avšak u soudu je lze uplatnit jen tehdy, je-li prokazatelně rušeno a je v reálných možnostech požadované listiny předložit. Soud neuložil žalované povinnost předložit listiny z let 1997 až 1999, neboť podle jeho skutkového zjištění byly zničeny při zatopení sklepa. Dále konstatoval, že s listinami týkajícími se hospodaření od počátku roku 2000 do 31. 12. 2004 se žalobkyně seznámila; nebylo prokázáno, že by žalobkyni byly některé významnější doklady zatajeny. Žalobkyně využila i možnosti nahlédnout do listin z roku 2005. Pouze ohledně některých smluv a dokladů uzavřel, že tyto konkrétní listiny žalobkyni předloženy nebyly, a proto žalobě na jejich předložení vyhověl.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 6. února 2008, č. j. 61 Co 19/2008, 61 Co 20/2008-697, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu „na stanovení povinnosti žalované umožnit žalobkyni seznámení se s hospodařením se společnou věcí, tj. domem č. 8 v P., tím, že žalovaná předloží žalobkyni vyúčtování hospodaření se společnou věcí za období let 1997 až 2005 a umožní jí nahlédnout do všech dokladů k vyúčtování se vážícím tím, že je zapůjčí na dobu tří dnů tak, že je předá právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři, oproti potvrzení o zapůjčení dokladů, to vše do patnácti dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud konstatoval, že právo žalobkyně seznamovat se s veškerými listinami, které s hospodařením se společnou věcí souvisí, lze u soudu uplatnit jen tehdy, je-li prokazatelně rušeno; výkon tohoto práva nesmí mít šikanózní charakter. Přisvědčil žalobkyni, že žalobu podala (původně) oprávněně, neboť žalovaná jí bránila v realizaci uvedeného práva. Konstatoval, že „žaloba byla vyvolána a počáteční fáze řízení byla soudem vedena pro jednání žalované“. Shrnul však, že dokumentace z let 1997 až 1999 byla zničena a ohledně ní nemohla být žaloba úspěšná. S dokumentací za období od l. 1. 2000 do 31. 12. 2004 byla žalobkyně seznámena, jak vyplývá „ze zápisů o předložení požadovaných listin“ a je to potvrzeno i závěry znalce. Pokud jde o dokumentaci za rok 2005, potvrdila žalobkyně, že se s ní seznámila prostřednictvím správkyně S. Žalobkyně (s výjimkou zničených listin) neprokázala, že by o předložení požádala a že by jí nebylo vyhověno. Za této situace „ztratila žaloba opodstatnění“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Uvádí, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci mj. tím, že soud prvního stupně nevyhověl jejímu návrhu na provedení důkazu ohledně „zatopení sklepů v obci M. v roce 2004“ a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud zamítl v rozporu s „názorem NS ČR“ i tu část žaloby, v níž soud prvního stupně žalobě vyhověl. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 49/2004, 22 Cdo 492/2005 a 22 Cdo 2058/2005 a na jimi řešenou problematiku v aplikaci na daný případ. Uvádí, že zmíněné judikáty, zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 492/2005, reagují na „otázku souboru listin“ pojímaného nikoliv jako „dokument za dokumentem“, v praxi označeného jako „pasport bytu a domu“. Tvrdí, že její žaloba byla a je oprávněná, stále má právo seznámit se souborem dokumentů o hospodaření s domem tak, že dokumentace jí bude předložena na několik dnů k prostudování včetně případné konzultace se znalci. Pokud soud akceptoval stav, kdy se s řadou listin mohla seznámit toliko v kanceláři právní zástupkyně žalované nebo v soudní kanceláři či u nových správců, došlo k porušení práva na spravedlivý proces; kromě toho soud nikoliv bezvýznamnou část nákladů řízení, tj. odměnu pro znalce, přesunul na ni, ačkoliv daný stav nezavinila. Nadále se domnívá, že má právo se seznámit se souborem listin, a v tom jí žalovaná brání. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání po podrobné analýze věci odmítá argumentaci žalobkyně. Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu je částečně měnící (pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které bylo žalobě vyhověno) a částečně potvrzující (ve zbývající části výroku ve věci samé). Dovolání proti měnící části je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Ve zbývající části by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.). Proto dovolací soud nemůže přihlížet k námitkám skutkovým ani k vadám řízení, které by nebylo možno zahrnout pod dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně především v části, ve které byla žaloba zamítnuta pokud šlo o doklady z let 1997 až 1999; zamítnutí se opíralo o skutkové zjištění, že tyto listiny byly zničeny a tedy je již nelze vydat. Skutkové námitky, které dovolatelka vznáší, však nemohou vést k prohlášení této části výroku za rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, a dovolání v této části tak nemůže být přípustné; přitom samotnou okolnost, že nelze uložit předložení, resp. umožnění nahlédnout do dokladů, které již neexistují, považuje dovolací soud za nespornou. Proto je dovolání v této části nepřípustné.
Odvolací soud dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, kterou byla zamítnuta žaloba týkající se předložení (některých) jiných dokumentů než za léta 1997 až 1999. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně neprokázala, že žalovanou o předložení těchto dokumentů požádala a že jí žalovaná nevyhověla. Podle něj právo nahlížet do veškeré dokumentace vztahující se k předmětu spoluvlastnictví je právem „průběžným a trvalým“, které lze vykonat i opakovaně. Nicméně právo nahlížet do dokumentace (stejně jako jiná práva vlastníka) lze uplatnit u soudu až v případě, kdy je prokazatelně rušeno. „Pokud by soud vyhověl žalobě v plném rozsahu s odůvodněním, že žalobkyně má právo nahlížet do listin i opakovaně, a proto je namístě žalobě (vyhovět) za jakýchkoliv okolností (bez ohledu na to, zda žalovaná své povinnosti umožnit nahlížení do listin plní), připouštěl by ve své podstatě šikanózní výkon práva“ (soud prvního stupně však výslovně neuvedl, že v dané věci o takový případ šlo). Žalobkyně (s výjimkou zničených listin a těch listin, ohledně kterých soud prvního stupně žalobě vyhověl) neprokázala, že by o předložení požádala a že by jí nebylo vyhověno. Tato skutková zjištění a navazující právní názor převzal i odvolací soud (str. 6 jeho rozsudku dole), a uvedl, že „… provedeným dokazováním bylo bezpochyby a najisto postaveno, že nejméně od roku 2005 uvedené právo žalobkyně není většinovým spoluvlastníkem porušováno, a ani takový stav reálně nehrozí. Žaloba proto ztratila i z tohoto důvodu své opodstatnění …“.
Soudy tedy v této části zamítly žalobu na základě skutkového zjištění, že žalobkyně o předložení listin řádně nepožádala a že neprokázala, že by takové žádosti nebylo vyhověno. S tímto zjištěním dovolání nepolemizuje; dovolatelka sice upozorňuje na to, že za podmínek, za jakých jí byly listiny předloženy, nebylo reálně možné je kvalifikovaně posoudit, nicméně z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího se podává jasný závěr, že dovolatelka má právo požádat znovu o předložení dokladů (dovolací soud dodává: a pořídit si z nich vlastním zařízením kopie), a zatím tak neučinila. V této části tak není nic, co by z napadeného rozhodnutí činilo rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že má právo na to, aby jí byl předložen „komplexní, věcně a časově související na sebe navazující kompletní soubor listin“ týkajících se hospodaření s nemovitostmi. Ovšem podmínkou pro úspěch žaloby na předložení tohoto souboru je skutkové zjištění, že o předložení takového souboru požádala, a že jí žalovaná nevyhověla. Takové zjištění však soudy neučinily, a proto tato otázka nemůže vést k připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.. Spoluvlastník má též právo seznámit se s obsahem listin a záznamů týkajících se společné věci (s doklady, o které se vyúčtování opírá); bez tohoto práva by totiž právo žádat vyúčtování správy nemohlo plnit svůj účel. Právo seznámit se s doklady nelze chápat formálně, tedy jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Spoluvlastník spravující společnou věc splní povinnost předložit k vyúčtování doklady tehdy, pokud je předloží za podmínek umožňujících doklady řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do účtování), v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Ovšem předpokladem pro zkoumání toho, zda spoluvlastník měl možnost realizovat právo na seznámení s dokumenty je zjištění, že o to požádal. Dovolací soud se zabýval otázkou, zda soudy při zkoumání, zda taková žádost žalobkyně tu byla, neměly vzít v úvahu, že žalobkyně se domáhá tohoto předložení v soudním řízení, a to žalobou (a dalšími podáními), která byla žalované straně doručena. Žalobkyně však žádá, aby žalovaná předala dokumentaci „právnímu zástupci žalobkyně v jeho advokátní kanceláři“. Taková žádost však nemá oporu v platném právu. Pro nedostatek výslovné úpravy se na vztah mezi spoluvlastníkem spravujícím společnou věc a ostatními spoluvlastníky aplikuje analogicky §727 obč. zák. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 4453). Proto je třeba místo, ve kterém má být vyúčtování předloženo, určit podle §567 odst. 1 obč. zák., ve kterém se uvádí: „Dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo plnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka“. V daném případě nebylo mezi účastnicemi nic ohledně místa předložení sjednáno, a tak je tímto místem bydliště žalované. Žalobkyní formulovanou žádost nelze považovat za řádnou výzvu k předložení vyúčtování, a ostatně i proto tomuto žalobnímu návrhu nebylo možno vyhovět.
Soud prvního stupně uvedl, že listiny, ohledně kterých žalobě vyhověl, nebyly dosud žalobkyni předloženy, resp. nebylo prokázáno, že by k předložení došlo. Odvolací soud pak učinil závěr, že „žalobkyně byla seznámena s veškerou dokumentací o hospodaření a o využití společného domu, vyjma podstatné části dokladů z let 1997 až 1999“. Odvolací soud přitom vyšel z prohlášení žalobkyně, učiněného při odvolacím jednání, že se s těmito listinami již měla možnost seznámit. Odvolací soud přitom uznává právo žalobkyně na opakované předložení materiálů, ale i pro tento případ platí jeho zjištění, že nebylo prokázáno, že by žalobkyně o opětovné předložení požádala. Proto je dovolání v této části sice přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolání v dané věci směřuje jednak proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jednak napadá výrok o náhradě nákladů řízení. O náhradě nákladů řízení soud rozhoduje usnesením (§167 odst. 1 o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů řízení je z důvodu procesní ekonomie součástí výroku rozsudku (viz též §151 odst. 1 o. s. ř.), nicméně podle konstantní judikatury je přípustnost dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení posuzována podle §238a o. s. ř.; podle odstavce prvního tohoto ustanovení není dovolání proti takovému rozhodnutí přípustné ani v případě, že odvolací soud výrok rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně náhrady nákladů řízení změnil. Přípustnost dovolání v této části nelze opřít ani o jiné ustanovení občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že dovolání, pokud směřuje do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné, dovolací soud je v této části podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl; v části,ve které přípustné je, dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Náklady představují odměnu advokátky za právní zastoupení žalované v dovolacím řízení s vypracováním vyjádření k dovolání a činí podle §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, částku 4.500,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a 19 % daň z přidané hodnoty ve výši 912 ,- Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem 5.712,- Kč. Lhůta a místo k plnění vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, je žalovaná oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 15. září 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu