ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2846.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2846/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce J. F., zastoupeného advokátem, proti žalované J. F., o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 51 C 12/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2006, č. j. 13 Co 131/2005-334, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
26. října 2004, č. j. 51 C 12/98-293, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci v rámci vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů částku 40.285,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku (výroky II. až IV. rozsudku).
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. září 2006, č. j. 13 Co 131/2005-334, ve výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 17 350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), ve výrocích II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání bez odkazu na příslušné zákonné ustanovení a pouze vymezil jím prezentovanou otázku zásadního právního významu.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání je účastníkům znám, a dovolací soud proto na ně odkazuje.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 21. září 2006.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z obsahu dovolání se podává, že žalobce napadá právní posouzení provedené nalézacími soudy k otázce, jakým způsobem mají být promítnuty do vypořádání zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví manželů investice ze společného majetku do výlučného majetku jednoho z manželů z hlediska jejich ocenění. Podle názoru dovolatele – oproti závěrům nalézacích soudů – tyto investice do nemovitosti žalované nemají být oceněny podle cen platných v době, kdy došlo k zabudování stavebního materiálu pořízeného ze společných prostředků do nemovitosti žalované, ale ocenění investic by mělo reflektovat nárůst „tržních“ cen nemovitostí, ke kterému došlo v období ukončení „regulace cen“. Jinými slovy řečeno, podle názoru dovolatele by se do ocenění investic mělo promítnout, že investice ze společného majetku do výlučného majetku žalované zvýšily obecnou cenu nemovitosti žalované v souladu s obecným nárůstem cen nemovitostí po roce 1990, když opačný názor by nebylo možno považovat za souladný s dobrými mravy; v tomto vymezení pak spatřuje otázku zásadního právního významu.
Tento právní názor odvolatel vztáhl k jím uplatněné investici ze společného majetku do výlučného majetku žalované ve výši 55.000,- Kč, která byla soudy obou stupně shodně akceptována jako prokázaná s tím, že tato částka představuje hodnotu stavebního materiálu pořízeného ze společných prostředků a investovaného do rodinného domu ve výlučném vlastnictví žalované podle cen v době, kdy k použití materiálu, tj. k jeho zabudování do rodinného domu žalované, došlo.
Dovolatelem namítané nesprávné právní posouzení věci se pak vztahuje k právní otázce, kterou nalézací soudy posoudily zcela shodně a potud se jedná o potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu. Napadl-li odvolatel řešení této právní otázky, je nutno posuzovat přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části odvolací soud rozhodl shodně se soudem prvního stupně bez ohledu na označení rozsudku odvolacího soudu ve výroku I. jako rozsudku měnícího.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
O žádný z těchto případů se nejedná, a dovolání žalobce proto není přípustné. Řešení dovolatelem vymezené právní otázky je v judikatuře dovolacího soudu dlouhodobě ustáleno a nalézací soudy z ní, byť toliko implicitně, vycházely.
Podle §150 věta druhá občanského zákoníku, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a o změně a doplnění dalších zákonů, každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
Výklad dovolatelem vymezené právní otázky je obsažen již v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. prosince 2000, sp. zn. 22 Cdo 2655/98, uveřejněném v Automatizovaném systému právních informací (ASPI); v tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že „podle §150 obč. zák. je při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví každý z manželů povinen nahradit, co ze společného bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Používá-li zákon slov, že je třeba nahradit, co bylo vynaloženo, pak už z jazykového výkladu vyplývá, že jde o náklad, který byl vynaložen
v době minulé a jeho výše ke dni zániku manželství ani ke dni vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví není nijak modifikována. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že tím, co je povinen nahradit jeden z manželů v případě investic do jeho domu ze společného majetku jsou finanční prostředky na tyto investice skutečně vynaložené. Jde-li o pořízení věcí, které byly zabudovány do domu jednoho z manželů, případně o náklady na práci s tím spojené, jsou určující ceny těchto věcí a prací v době, kdy byly vynaloženy. Zákonodárce vychází z toho, že manželé - společně - vynaložili společné prostředky na ostatní majetek jednoho z nich, a byli s tímto jeho použitím srozuměni u vědomí toho, že jejich \"vrácení do bezpodílového spoluvlastnictví\" bude připadat v úvahu jen při jeho vypořádání. Pak ovšem ve výši skutečně vynaložené, tedy nikoli v ceně zabudovaných věcí a vynaložené práce, které by měly ke dni zániku manželství, resp. ke dni rozhodování soudu, to znamená, že ani v případné ceně vyšší, ale ani nižší. Právě princip vypořádání spočívající v tom, že se tak vypořádává to, co bylo manžely ve shodě na ostatní majetek jednoho z manželů vynaloženo, také vylučuje, aby takové vypořádání bylo nemorální.“
K akceptaci závěrů vyslovených v tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud výslovně přihlásil v rozsudku ze dne 23. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 875/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým
č. C 3416 nebo v rozsudku ze dne 20. června 2005, sp. zn. 22 Cdo 1119/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3676 s opětovným zdůrazněním, že investice ze společného majetku na oddělený majetek spoluvlastníka se do bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahrazují ve výši, ve které byly vynaloženy nebo v rozsudku ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 3975.
Nejvyšší soud České republiky neshledal důvod se od uvedených závěrů odchýlit, a dovolání žalobce proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224
odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a skutečnosti, že úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu