ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.2967.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 2967/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně Ing. A. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, proti žalovaným: 1) R. Š. , bytem v B., 2) I. H., bytem v P., oběma zastoupeným JUDr. Evou Vitejčkovou, advokátkou se sídlem v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Komenského nám. 56, 3) Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, se sídlem v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Nábřežní 1326, IČ: 00020681, 4) Městskému úřadu Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, odbor stavebního úřadu, se sídlem v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi, Masarykovo nám. 1, o žalobě na určení vlastnictví podle §91a občanského soudního řádu, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 8 C 119/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 27 Co 457/2008-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným 1) a 2) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.100,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Evy Vitejčkové.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2008, č. j. 8 C 119/2007-58, pod bodem I. výroku zamítl žalobu na určení vlastnictví dle §91a občanského soudního řádu. Pod bodem II. výroku přiznal žalovaným R. Š. a I. H. každému z nich náklady řízení v částce 21.047,50 Kč a žalobkyni uložil povinnost náklady řízení zaplatit do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejich právní zástupkyně. Pod bodem III. výroku dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu k žalovaným 3) a 4).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 11. prosince 2008, č. j. 27 Co 457/2008-112, rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve vztahu k nákladům řízení. Stanovil, že náklady řízení žalovaných 1) a 2) činí u každého z nich částku 14.047,50 Kč; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit na nákladech odvolacího řízení žalovaným 1) a 2) každému z nich částku 13. 777,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokátky JUDr. E. B. a ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 3) a 4) určil, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaní 1) a 2) navrhli zamítnutí dovolání, žalovaní 3) a 4) se k dovolání nevyjádřili.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb.
Podle §243c odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno.
Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje.
V daném případě přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále „Soubor rozhodnutí“) pod pořadovým č. C 5042.
Dovolatelka v dané věci sice formulovala dvě právní otázky, žádnou z nich však za takovou relevantní právní otázku považovat nelze. Nalézacím soudům především vytýká, že nesprávně posoudili přípustnost žaloby podané podle §91a o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2009, sp. zn. 22 Cdo 1042/2008, publikovaném v Souboru rozhodnutí pod pořadovým č. C 7258, žalobní návrh, jímž se uplatňuje hlavní intervence, nemusí být zcela shodný s petitem žaloby, která je projednávána v probíhajícím řízení, avšak musí buď zcela nebo zčásti představovat konečné řešení právního vztahu nebo práva, o něž v probíhajícím řízení jde. Jestliže se tedy žalobkyně coby vlastnice spoluvlastnického podílu o velikosti ideální poloviny pozemku parc. č. 1586/1 (nyní 1586/24) v k. ú. S. B. a hlavní interventka ve smyslu §91a o. s. ř. domáhala v řízení vedeném u Okresního soudu Praha - východ určení, že všichni spoluvlastníci pozemku parc. č. 1586/1 (nyní 1586/24) v k. ú. S. B. jsou i spoluvlastníky zpevněných asfaltobetonových ploch nacházejících se na části této parcely jako její součást, jako povrchová úprava, která není samostatnou stavbou ve vlastnictví třetího žalovaného Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem a v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 74/2005 se žalobci R. Š.l a I. H. domáhali vůči žalovanému Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem určení, že jsou vlastníky každý jedné čtvrtiny nezkolaudované zpevněné plochy užívané jako parkoviště a účelová a obslužná komunikace na části pozemkové parcely č. 1586/1 (nyní 1586/24) v k. ú. S. B., je zřejmé, že se dovolatelka coby hlavní interventka dovolávala práva, které je odlišné od nároku uplatňovaného v intervenovaném řízení, neboť na rozdíl od R. Š. a I. H., kteří se pouze domáhali určení, že jsou vlastníky každý jedné čtvrtiny nezkolaudované zpevněné plochy, dovolatelka se domáhala určení, že všichni spoluvlastníci pozemku jsou i spoluvlastníky zpevněných asfaltobetonových ploch a navíc i určení, že jsou tyto plochy součástí pozemku a nejsou samostatnou stavbou ve vlastnictví jiné osoby. Za této situace nalézací soudy správně shledaly žalobu dovolatelky podanou ve smyslu §91a o. s. ř. nedůvodnou a Nejvyšší soud zcela odkazuje na právní posouzení věci odvolacím soudem a považuje je za správné.
Dovolací soud pro úplnost dodává, že není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jestliže jen některý ze spoluvlastníků žaluje na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu na určité věci v určitém rozsahu (např. jednou čtvrtinou). V tomto ohledu lze odkázat např. na rozsudek ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2864/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek jako C 307, podle kterého ideální podíl na spoluvlastnictví nemovitosti má charakter samostatné věci, nebo na rozsudek NS ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 238/2005, publikovaný tamtéž jako C 4266. Také z toho plyne, že není vyloučeno, aby jeden z podílových spoluvlastníků byl úspěšný ve sporu o určení, že je spoluvlastníkem určitého spoluvlastnického podílu s třetí osobou bez účasti ostatních podílových spoluvlastníků.
K druhé otázce dovolatelky, kdo je vlastníkem povrchových úprav pozemku, které nejsou samostatnou stavbou, když byl tento pozemek vydán oprávněným osobám v restitučním řízení, dovolací soud uvádí, že ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí odvolacího soudu již proto,
že na posouzení této skutečností není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Navíc otázka, zda jsou zpevněné plochy součástí komunikace již byla soudy řešena.
Dovolatelka výslovně napadla i výrok rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení; proti výroku o náhradě nákladů řízení však není dovolání přípustné (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod pořadovým č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, žalovaným 3) a 4) žádné náklady nevznikly a žalovaným 1) a 2) vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.). Náklady vzniklé žalovaným 1) a 2) představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 6.500,- Kč a paušální náhradu hotových výdajů 2 x 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., (advokátní tarif) a celkem činí 7.100,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, mohou žalovaní 1) a 2) podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. František Balák
předseda senátu