ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3318.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3318/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně H. H., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 284/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. července 2005, č. j. 27 Co 154/2007-192, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
25. března 2004, č. j. 3 C 284/2002-120, určil, že žalobkyně je vlastnicí pozemků zapsaných v katastru nemovitostí P.-v. na LV č. 69 pro obec a kat. území R., a to parcelních čísel 222/1, 223/1, pozemků ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr parcelních čísel 153/3, 153/4, na LV č. 65 pro obec
a kat. území S., pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr parcelního čísla 760/20, na LV č. 66 pro obec a kat. území S., spoluvlastnického podílu id. 6/78 pozemku ve zjednodušené evidenci – parcely původ Pozemkový katastr parcelního čísla 760/25, na LV č. 15 pro K. Ú. a kat. území Č., spoluvlastnického podílu id. 1/10 pozemku parcelního čísla 774/31 a pozemku parcelního čísla 785/2 a dále na LV č. 129 pro obec K. Ú. a kat. území Č. spoluvlastnického podílu id. 1/10 pozemku parcelního čísla 774/31. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že v katastru nemovitostí je jako vlastnice předmětných pozemků vedena V. Z., matka účastníků, která zemřela. Darovací smlouvou z 24. 2. 1983 V. Z. darovala předmětné pozemky, tehdy v užívání socialistické organizace, žalobkyni. S převodem pozemků souhlasil bývalý MNV v R., J.Z.D. R. h. M. i vedoucí odboru VLHZ bývalého ONV P.-v. Tato darovací smlouva nebyla státním notářstvím registrována, o čemž se žalobkyně dověděla z dopisu soudní tajemnice Okresního soudu Praha-východ z října 2001. Tyto pozemky nebyly předmětem dědictví po V. Z. a řízení o dodatečném projednání dědictví ohledně těchto pozemků bylo zastaveno. Nájemní smlouvou z 29. 3. 1993 žalobkyně jako vlastnice předmětných pozemků přenechala tyto do užívání J.Z.D. M., které je užívalo do 30. 6. 1997, a od 1. 7. 1997 byly pozemky převedeny na A., a. s., J. Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, neboť s ohledem na darovací smlouvu z 24. 2. 1983 byla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí tyto pozemky patří.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. července 2005, č. j. 27 Co 159/2005-147, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí označených pozemků, zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se s jeho s názorem, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, nikoli však s jeho právním závěrem, že žalobkyně se stala vlastnicí pozemků vydržením. Uvedl, „že žalobkyně při běžné opatrnosti musela si být vědoma, že pouhým sepisem darovací smlouvy se nestává vlastnicí nemovitostí, že k převodu vlastnictví je nutná registrace státním notářstvím, což bylo uvedeno
i v článku 6 předmětné darovací smlouvy, kterou podepsala. Navíc podle článku 5 této darovací smlouvy ze dne 24. 8. 1983“ (správně 24. 2. 1983) „měla žalobkyně zaplatit notářský poplatek z darování, jakož i poplatek za registraci darovací smlouvy a tyto poplatky nezaplatila. Žalobkyně proto musela mít objektivně pochybnosti o tom, že jí předmětné pozemky patří“. Dovodil, že pokud se žalobkyně chopila držby předmětných pozemků na základě darovací smlouvy, která nebyla registrována státním notářstvím, nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je jejich vlastníkem. Odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 10. 10. 2002, sp. zn.
22 Cdo 490/2001.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 31. ledna 2007, č. j. 22 Cdo 1542/2006-167, rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. července 2005, č. j. 27 Co 159/2005-147, zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení věci a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud uvedl, že „nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spočívá v tom, že žalobkyní uváděný omyl, na jehož základě měla být v dobré víře o tom, že jí předmětné pozemky vlastnicky patří, posuzoval jako omyl nikoli skutkový, ale jako omyl právní, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001“. … „Podle názoru dovolacího soudu v daném případě o právní omyl žalobkyně nešlo, přičemž nelze vyloučit skutkový omyl, zakládající její dobrou víru, že je vlastnicí předmětných pozemků, neboť se jako obdarovaná spolehla na ujištění či prohlášení jí velmi blízké osoby dárce (matky), že splnění všech náležitostí potřebných k tomu, aby darovací smlouva nabyla účinnosti, zajistí. Soud prvního stupně v tomto směru také učinil skutkový závěr, podle něhož
„o tom, že nebyla (darovací smlouva) registrována se de facto dozvěděla žalobkyně až z dopisu soudní tajemnice … z října 2001“.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 4. července 2007, č. j. 27 Co 154/2007-192, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí označených pozemků, zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud doplnil dokazování opakovaným výslechem účastníků a svědků
a zjistil, že dárkyně V. Z. v době uzavření darovací smlouvy z 24. 2. 1983 byla ve špatném zdravotním stavu, který vyžadoval poměrně velkou péči o její osobu. V. Z. měla mimo jiné problémy s chůzí, proto k lékaři ji vozila autem žalobkyně. Podle odvolacího soudu žalovaný neprokázal, že matka účastníků V. Z. v roce 1992 hovořila před žalobkyní o tom, že má v úmyslu převést polnosti na žalovaného. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně nemohla být v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo k předmětným pozemkům. Tento závěr odůvodnil tím, že žalobkyně věděla, že darovací smlouva z 24. 2. 1983 musela být registrována, a že s ohledem na špatný zdravotní stav dárkyně V. Z. se nemohla a neměla spoléhat na ujištění dárkyně, „že vše zařídí, včetně registrace smlouvy“. Dále uvedl, že „při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na zdravotní stav matky žalobkyně na žalobkyni požadovat, měla nebo mohla mít pochybnosti, že jí pozemky patří, že matka V. Z. zajistila veškeré úkony, včetně předložení darovací smlouvy k registraci. Žalobkyně objektivně nebyla v dobré víře s ohledem na tuto skutečnost (když všichni nejbližší příbuzní V. Z. potvrzovali, že se o ni museli starat), a proto nemohla nabýt žalobkyně vlastnictvím k pozemkům vydržením“.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodů, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že závěr odvolacího soudu, že nemohla být v dobré víře, že jí náleží vlastnické právo k pozemkům, když spoléhala na tvrzení matky, že vše zařídí včetně registrace smlouvy, ač s ohledem na zdravotní stav matky nemohla a neměla spoléhat na ujištění matky, že vše zařídí, je v rozporu s výsledky dokazování před odvolacím soudem. Poukázala na to, že celá rodina byla přesvědčena o tom, že předmětná darovací smlouva byla V. Z. předložena k registraci, jak to V. Z. uváděla žalobkyni a bylo to známo i ostatním členům rodiny. Zdravotní stav nebránil V. Z. zařídit registraci darovací smlouvy. Závěr odvolacího soudu, že V. Z. byla nemocná tak, že nemohla zařídit registraci smlouvy, není ničím podložený, svědci slyšení před odvolacím soudem toto neuváděli ani nepotvrdili. O tom, že důvodně předpokládala, že je vlastnicí pozemků, svědčí skutečnost, že jak oba účastníci, tak celá rodina dárkyně, se dověděli o tom, že darovací smlouva nebyla registrována, až v roce 2001. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly za řízení najevo, nebo soud pominul skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo v hodnocení důkazů je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem, vyplývajícím z postupu předepsaném v ustanovení §133 až §135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1899/99, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 44.
Odvolací soud opřel své rozhodnutí o skutkové zjištění, „že dárkyně V. Z., která uzavřela se žalobkyní darovací smlouvu ze dne 24. 2. 1983, měla zdravotní problémy, problémy s chůzí, nohou, bércovými vředy a k lékaři ji žalobkyně vozila autem, pravidelně jí příbuzní ze strany žalobkyně i žalobkyně sama pomáhali s domácími pracemi, a tak tomu bylo i v době, kdy byla uzavřena darovací smlouva dne 24. 2. 1983. … Doprovázela matku k lékaři, věnovala jí veškerý volný čas, vařila jí
i prala.“ Toto skutkové zjištění má oporu v provedeném dokazování, neboť vyplývá z výpovědí samotné žalobkyně, ale i výpovědí svědků, zejména M. K., M. K. a L. Z. Dovolací důvod podle §241a odst. 3 OSŘ proto nemohl obstát.
Podle §134 odst. 1, 2 ObčZ se oprávněný držitel stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li
o nemovitost. Takto nelze nabýt vlastnictví k věcem, které nemohou být předmětem vlastnictví, nebo k věcem, které mohou být jen ve vlastnictví státu nebo zákonem určených právnických osob (§125 ObčZ).
Podle §129 odst. 1 ObčZ držitelem jen ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným.
Z uvedeného vyplývá, že jednou ze základních podmínek vydržení vlastnického práva k věci je oprávněná držba věci, která předpokládá, že držitel se zřetelem ke všem okolnostem je v dobré víře, že mu věc patří. Je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka, a vždy je třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc patří. K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 1067 a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný tamtéž pod C 1176.
Právnímu posouzení věci odvolacím soudem nelze nic vytknout, neboť vychází ze zjištěného skutkového stavu věci a je v souladu hmotným právem i stávající citovanou judikaturou dovolacího soudu. Dovolací soud neměl důvod nic měnit na svém závěru vysloveném v rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 22 Cdo 1542/2006-167, že v daném případě nešlo o právní omyl žalobkyně. Nešlo však u ní ani o omyl skutkový. Odvolací soud na podkladě skutkových zjištění správně dovodil, že žalobkyně s ohledem na špatný zdravotní stav své matky V. Z. nemohla a neměla spoléhat na její ujištění, že ohledně darovací smlouvy ze dne 24. 2. 1983 „vše zařídí, včetně registrace smlouvy“, a že žalobkyně měla nebo mohla mít pochybnosti o tom, že matka V. Z. předložila označenou smlouvu k registraci. Z darovací smlouvy žalobkyni vyplývaly určité poplatkové povinnosti, které nesplnila, a jejichž splnění ani po žalobkyni nikdo nepožadoval. Tato skutečnost měla u žalobkyně vzbudit pochybnost, zda její matka smlouvu k registraci skutečně předložila. Žalobkyně proto objektivně nemohla být v dobré víře, že jí předmětné pozemky patří, a tudíž nemohla nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům vydržením.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 OSŘ). Z obsahu spisu nevyplývá, že by k některé z uvedených vad došlo.
Z uvedených důvodů proto dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že žalobkyně nebyla úspěšná a žalovanému náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1
a §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. července 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu