ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3336.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3336/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně M. B., zastoupené advokátkou, proti žalované J. B., zastoupené advokátkou, o vydání 240 000,- USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 18 C 135/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č. j. 55 Co 113/2006-85, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. května 2006, č. j. 55 Co 113/2006-85, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se původně domáhala, aby žalovaná – matka jejího manžela – převedla ze svého označeného účtu 240 000,- USD na specifikovaný bankovní účet, který žalobkyně zřídila, a aby žalované bylo zakázáno ze svého účtu tuto částku vybrat nebo převést. Žalobu odůvodnila tím, že tuto částku, přestavující společné prostředky, její manžel, profesionální hokejista, jehož měsíční příjem činí 60 000,- USD, převedl v srpnu 2004 z účtu „na jméno manžela, s dispozičním právem pro žalobkyni“, na účet žalované. V říjnu 2004 manžel žalobkyni sdělil, že podá návrh na rozvod jejich manželství. Žalobkyně souhlasila se smírným rozvodem podle §24a zákona o rodině
a přijala nabídku manžela, že jí na vypořádání společného jmění vyplatí 250 000,- USD, připadne jí byt v P., osobní automobil a že na výživu nezletilé dcery bude platit 60 000,- Kč měsíčně. Takto sepsanou dohodu však zástupkyně manžela přepracovala v neprospěch žalobkyně a manžel jí sdělil, že pokud nebude k redukované dohodě svolná, „uklidí“ společné peníze tak, že pro žalobkyni nic nezbude. Záhy poté, kdy se dozvěděla o možném rozvodu manželství, našla výpis ze společného účtu, z něhož zjistila, že manžel ve skutečnosti začal „uklízet“ společné prostředky již v srpnu 2004. Protože se žalobkyně vážně obává, že případný výkon rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů může být ohrožen, nevidí jinou možnost, než aby žalované bylo uloženo, aby převedla 240 000,- USD na účet, který k tomu účelu žalobkyně zřídila s tím, že s prostředky na účtu sama nehodlá do pravomocného vypořádání společného jmění disponovat. Složení této značné částky do soudní úschovy se nejeví vhodné, neboť by neprodukovala žádný výnos. Ani vrácení této částky na společný účet nemá smysl, neboť manžel by „zcela jistě peníze někam znovu poukázal,“ aniž by žalobkyně mohla tomuto „zašantročení“ zabránit. Žalobkyně uzavřela, že nemůže vůči žalované podat žalobu na plnění, neboť jde o společné prostředky, a k takovému návrhu by se její manžel nepřipojil. Proto se brání žalobou, kterou bude odstraněna nejistota v právních vztazích mezi účastníky. Protože žalovaná uvedla, že 240 000,- USD již na svém účtu nemá, ale podle žalobkyně jsou v jejím držení, žalobkyně změnila žalobu tak, že navrhovala, aby žalované bylo uloženo jí tuto částku vydat.
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) při jednání dne 9. listopadu 2005 změnu žaloby připustil a téhož dne rozhodl rozsudkem, č. j. 18 C 135/2004-68, tak, že žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že manželství žalobkyně a J. B. dosud trvá a že na účet žalované u H.V.B. B. bylo 24. 8. 2004 připsáno 240 000,- USD, poukázaných J. B. z účtu č. …, a účet žalované byl 18. 7 . 20005 zrušen. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná je sice v řízení pasivně legitimována, neboť bylo prokázáno, že 240 000,- USD jí J. B. poukázal, ale „chybí hmotněprávní podklad k úspěšnosti žaloby.“ To proto, že za trvání manželství byl manžel žalobkyně oprávněn disponovat s těmito finančními prostředky, a zaslat je např. i na účet své matky. Podle §143 občanského zákoníku (dále jen “ObčZ“) totiž veškeré věci movité, nemovité věci a finanční prostředky tvoří společné jmění manželů, vyjma věcí uvedených v §143 odst. 1 písm. a) ObčZ. Se společnými prostředky hospodaří oba manželé, tj. oba vykonávají obvyklou správu majetku (§145 odst. 2 ObčZ). Posouzení toho, zda jeden z manželů použil prostředky ze společného jmění výlučně pro svoji potřebu je pak možné teprve poté, až dojde k zániku společného jmění, v daném případě tedy až dojde k rozvodu manželství.
V odvolání proti tomuto rozsudku žalobkyně namítala, že převod 240 000,- USD manželem žalobkyně na žalovanou je podle §145 odst. 2 a §40a ObčZ neplatným právním úkonem, neboť s přihlédnutím k výši této částky, která v přepočtu činila 6 000 000,- Kč, nešlo o obvyklé hospodaření se společným majetkem a žalobkyně s jejím převodem nesouhlasila. Žalovaná tak disponuje s touto částkou neoprávněně v režimu §451 ObčZ o bezdůvodném obohacení a žalobkyně využívá svého práva vyplývajícího z §513 ObčZ, upravujícího aktivní solidaritu. Odkázala na R 10/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a uvedla, že „využila svého postavení vůči věci“ a že je sama oprávněna k podání žaloby o vydání věci neoprávněně zadržované, jestliže žalovaná vrácení této částky neprokázala.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. května 2006,
č. j. 55 Co 113/2006-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Převzal zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, s výjimkou závěru o věcné legitimaci žalované. Jestliže posouzení toho, zda jeden z manželů použil společné prostředky výlučně pro svoji potřebu, je možné až po zániku společného jmění manželů v rámci jeho vypořádání, není žalovaná v řízení věcně legitimována. Uvedl, že vzhledem k tomu považuje za nevýznamné odvolací námitky žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Namítla, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím zásadního významu, neboť je v rozporu hmotným právem a judikaturou. Jakmile se dozvěděla o dispozici manžela s částkou 240 000,- USD, podala žalobu na její vydání vůči žalované, neboť s převodem tak vysoké částky na žalovanou nesouhlasila. Zachovala se tak v souladu s §40a ObčZ, který upravuje relativní neplatnost právního úkonu učiněného podle §145 odst. 2 ObčZ. Také
R 10/1990 mimo jiné uvádí, že každý z bezpodílových spoluvlastníků, nyní účastníků společného jmění manželů, je oprávněn domáhat se vydání neoprávněně zadržované věci ze společného jmění manželů, přičemž toto oprávnění mu přísluší i v době, kdy společné jmění již zaniklo, avšak nebylo vypořádáno. Manželství žalobkyně s J. B. dosud trvá a dispozice s částkou cca 5 milionů není obvyklým úkonem při nakládání se společným majetkem. Soudy obou stupňů zcela přehlédly celé znění §145 odst. 2 ObčZ v návaznosti na §40a ObčZ, neboť se vůbec nezabývaly posouzením převodu 240 000,- USD na žalovanou z pohledu relativní neplatnosti takového právního úkonu. Žalobkyně v této souvislosti připomněla i zásadu, že nikdo nemůže převést více práv, než sám má. Nesprávně soudy obou stupňů argumentovaly tím, že předmětná částka byla použita pro osobní potřebu manžela žalobkyně. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se vyjádřila tak, že soudy obou stupňů dospěly správně k závěru, že není účastna hmotněprávního vztahu, z něhož by jí vyplývala povinnost vůči žalobkyni v souladu se žalobním návrhem. Otázka platnosti právního úkonu syna žalované vůči ní, který žalobkyně považuje za relativně neplatný, není pro posouzení věci významná. Žalobkyně neprokázala, že žalovaná disponuje s majetkem patřícím do společného jmění manželů žalobkyně a jejího manžela. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání
(§243a odst. 1, věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) OSŘ není v této věci přípustné, může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ – jak uvedeno již výše – přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) OSŘ je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je přípustné. Rozsudek odvolacího soudu má ve věci zásadní právní význam, neboť odvolací soud určující právní otázku posoudil v rozporu s hmotným právem.
Pro věc rozhodným skutkovým závěrem soudů obou stupňů, jímž je dovolací soud vázán, je okolnost, že za trvání manželství žalobkyně a syna žalované na účet žalované vedený u H.V.B. B. pod č. ú. … převedl manžel žalobkyně dne 20. srpna 2004 částku 240 000,- USD, která byla na účet žalované připsána dne
24. srpna 2004.
Odvolací soud zaujal právní závěr, že uvedený převod představuje použití majetku tvořícího společné jmění manželů výlučně pro potřeby tohoto manžela.
S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje.
Převede-li společné peněžní prostředky jeden z manželů na účet třetí osoby (byť i osoby blízké), nelze to bez dalšího považovat za použití majetku tvořícího společné jmění manželů výhradně pro jeho potřebu, a to zejména za situace, kdy není tvrzeno (a v řízení taková skutečnost ani nevyšla najevo), že by uvedené finanční prostředky byly převádějícím manželem skutečně spotřebovány. Samotný převod peněžních prostředků na účet třetí osoby totiž nezakládá ani převádějícímu manželovi možnost s takovými finančními prostředky bez dalšího disponovat. Pouhý převod tak nemůže být považován za použití společného majetku výlučně pro potřebu tohoto manžela.
Potud tedy odvolací soud neposoudil věc z hlediska hmotného práva správně,
dovolání žalobkyně je přípustné i důvodné.
Podle §242 odst. 3 věty druhé OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Soudy obou stupňů učinily dále shodný právní závěr, že částka převedená na účet žalované tvoří součást společného jmění žalobkyně a jejího manžela a na účet žalované byla převedena za trvání jejich manželství.
Soud prvního stupně dospěl k závěru o věcné legitimaci žalované z důvodu, že ve prospěch jejího účtu byla předmětná částka převedena se současně učiněným závěrem, že schází „právní podklad“ k úspěšnému podání žaloby, neboť převedení uvedených finančních prostředků představuje realizaci obvyklé správy majetku náležejícího do společného jmění manželů ve smyslu §145 odst. 2 ObčZ. Odvolací soud se naproti tomu – při akceptaci skutkových závěrů soudu prvního stupně – odchýlil od jím učiněných právních závěrů potud, že věcnou legitimaci žalované neshledal. Její nedostatek odůvodnil skutečností, že posouzení toho, zda jeden z manželů prostředky tvořící společné jmění manželů použil výlučně pro svou potřebu, je možno – jako otázku předběžnou – zkoumat až poté, kdy dojde k zániku společného jmění manželů, a to v rámci jeho vypořádání. Současně bez bližšího odůvodnění shledal správným i závěr soudu prvního stupně ohledně nedostatku „hmotněprávního podkladu žaloby“.
Z uvedeného vyplynul pro věc určující závěr odvolacího soudu, že za trvání manželství nelze vůči třetí osobě uplatňovat nároky vážící se k peněžním prostředkům, které byly během manželství jedním z manželů převedeny na účet třetí osoby u peněžního ústavu, se kterým je tato třetí osoba výlučně oprávněna nakládat a činit ve vztahu k němu příslušné právní úkony.
S tímto závěrem dovolací soud rovněž nesouhlasí.
Podle §143 odst. 1 písm. a) ObčZ společné jmění tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů a věcí vydaných v rámci předpisů
o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.
Podle §145 odst. 2 ObčZ obvyklou správu majetku náležejícího do společného jmění manželů může vykonávat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.
Podle §40a ObčZ jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle §145 odst. 2 ObčZ považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkon nedovolá.
Majetkem se rozumí věci movité a nemovité, pohledávky, jiná práva a jiné hodnoty ocenitelné penězi. Hotovostní finanční prostředky mohou být předmětem občanskoprávních vztahů jako věci (§118 ObčZ) a podléhají režimu správy společného jmění. Jestliže jsou společné peníze uloženy jedním z manželů na účtu u banky, pak vzniká obligační vztah mezi ním a bankou. K povaze tohoto vztahu uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 10. listopadu 2004, sp. zn. 35 Odo 801/2002 (C 3136 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu), že „peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na základě smlouvy o běžném účtu nebo smlouvy o vkladovém účtu nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Oprávnění majitele účtu, spočívající v tom, aby na základě jeho příkazu byly vyplaceny peněžní prostředky z účtu, představuje pohledávku z účtu u peněžního ústavu.“
Pokud peněžní ústav podle příkazu manžela, který je majitelem účtu, na který byly vloženy společné peníze, uskuteční jeho jménem platbu, je taková dispozice ve vztahu mezi manželem a osobou, která platbu převzala, podřízena režimu společného jmění manželů. Nesejde na tom, zda jde o převod na účet třetí osoby nebo je jí převedená částka vyplacena v hotovosti. Může jít o nakládání se společným majetkem v rámci obvyklé správy nebo již obvyklou správu přesahující.
Správou majetku lze rozumět veškerou činnost, která souvisí s řádnou péčí o něj, přičemž rozsah této činnosti je dán zásadně povahou a kvalitou věci; správou majetku jsou i dispoziční úkony s ním (k tomu srovnej Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2., rozšířené vydání, Praha : ASPI, a.s., 2007, str. 117).
Dovolací soud zastává názor, že dochází-li k převodu finančních prostředků tvořících společné jmění manželů jedním z manželů z účtu jím zřízeného na účet třetí osoby, přičemž převodce ani druhý z manželů nemají k uvedenému účtu jakékoliv dispoziční právo, jedná se o správu majetku tvořícího společné jmění manželů, na kterou dopadá režim §145 odst. 2 ObčZ, neboť manželé jsou zbaveni faktické i právní možnosti správy takto převedených finančních prostředků a nakládání s nimi.
Občanský zákoník pojem obvyklé správy majetku blíže nevymezuje. Stejně tomu bylo v případě pojmu běžná záležitost, který používal občanský zákoník v §145 odst. 2, ve znění do 31. 7. 1998, pro vyřizování záležitostí týkajících se společných věcí, náležejících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Není důvod však přiřazovat těmto pojmům jiný obsah a lze tak vyjít i z dřívější judikatury. Podle rozhodnutí
R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek při posouzení toho, zda jde
o běžnou záležitost, je třeba vycházet vždy z náležitě zjištěných okolností jednotlivého případu, např. rozsah bezpodílového spoluvlastnictví manželů, druh a hodnota věcí, které do něj náležejí, s tím, že použitelná je i judikatura týkají se obvyklé správy jmění, náležející do zákonného majetkového společenství manželů podle zákona č. 141/1950 Sb. Tak podle rozhodnutí R 46/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek za běžnou záležitost se považuje čerpání společných úspor na úhradu potřeb společného dítěte v přiměřeném rozsahu nebo nákup běžného ošacení, naproti tomu plnění třetí osobě, pro které není právního důvodu nebo poskytnutí daru nikoli nepatrné hodnoty, není běžnou záležitostí. Dispozicí vybočující z obvyklé správy majetku podle rozhodnutí R 15/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je prodej společné nemovitosti jedním z manželů. Ani nyní nelze zásadně takový úkon za obvyklou správu věci považovat (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 2731/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 906). Z dosavadní judikatury se podává, že na to, zda právní úkon manžela je ve smyslu §145 odst. 2 ObčZ obvyklou správu majetku ve společném jmění či ji přesahuje, je třeba usuzovat z konkrétních majetkových poměrů manželů, je však třeba přihlížet
i k obecným zvyklostem.
Převod peněžních prostředků jedním z manželů bez souhlasu druhého na účet třetí osoby je právním úkonem relativně neplatným, přesahuje-li tento úkon rámec obvyklé správy majetku. V případě dovolání se relativní neplatnosti je třetí osoba povinna k navrácení převedené částky do společného jmění manželů, a to formou zaplacení i jen jednomu z manželů.
Z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, zda dispoziční úkon manžela žalobkyně, kterým došlo k převodu peněžních prostředků na účet žalované, odvolací soud považoval za realizaci běžné správy majetku tvořícího společného jmění manželů (a na základě jakých skutečností k tomuto dospěl), která by odůvodňovala závěr
o absenci věcné legitimace žalované. Stěžejní odvolací námitkou žalobkyně byl právě poukaz na neplatnost právního úkonu, jímž došlo k převodu peněžních prostředků na účet žalované, přičemž odvolací soud se ve svém rozhodnutí s touto odvolací námitkou žádným způsobem nevypořádal. Omezil-li se na konstatování, že za trvání společného jmění manželů žalobkyně a syna žalované nesvědčí žalované věcná legitimace ve sporu, je jeho posouzení neúplné a zakládá vadu řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť rozsudek je v okolnostech rozhodných pro posouzení věci nepřezkoumatelný pro nedostatek odůvodnění; k této vadě je dovolací soud povinen v případě přípustného dovolání povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání namítána.
Ve vztahu k procesním souvislostem sporu pak dovolací soud dodává, že v dalším řízení bude taktéž nezbytný postup podle §43 OSŘ tak, aby byl odstraněn logický rozpor mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem.
Ze žalobkyní vylíčených tvrzení se podává, že žaloba je vyjádřením její snahy, aby mohla s převedenými peněžními prostředky opětovně fakticky disponovat, čemuž jí brání právě jejich převod na účet žalované. Zjevně je návrh žalobkyně založen na okolnosti, že s uvedeným převodem peněžních prostředků nesouhlasila, z čehož pak následně dovozuje neplatnost právního úkonu manžela, jímž došlo k převodu finančních prostředků na účet žalované. Z uvedeného vyplývá, že návrh žalobkyně směřuje k vrácení peněžních prostředků ve smyslu §456 ObčZ. Procesní rámec tohoto požadavku pak žalobkyně vystihuje žalobou na „vydání částky 240 000,- USD“, čímž formulací žalobního návrhu směřuje k ochraně vlastnického práva formou reivindikační žaloby.
V odborné literatuře byl vysloven názor, od kterého nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v souzené věci, že předmětem vindikační žaloby mohou být jen takové věci, které lze odlišit od jiných věcí téhož druhu, tedy i věci zastupitelné, lze-li je individualizovat, např. i bankovky určené identifikačními znaky (k tomu srovnej Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2., doplněné vydání. Praha . C. H. Beck, 2005, str. 45). Jestliže se žalobkyně domáhá „vydání“ částky 240 000,- USD, jež byly na účet žalované bezhotovostně převedeny, je zřejmé, že předmět řízení není individualizován natolik, aby se mohlo jednat o poskytnutí ochrany žalobkyni prostřednictvím vindikační žaloby.
Žalobními tvrzeními žalobkyně vystihuje svůj nárok právně podřaditelný žalobě z bezdůvodného obohacení, přičemž v procesní rovině se takový nárok – jsou-li předmětem bezdůvodného obohacení peněžní prostředky – realizuje požadavkem na zaplacení peněžité částky, nikoliv na její „vydání“.
Potud mezi žalobními tvrzeními a žalobním návrhem existuje rozpor, jehož odstranění je v dalším řízení namístě postupem podle §43 OSŘ prostřednictvím poučovací povinnosti adresované soudem žalobkyni, byť se zdůrazněním, že nebude-li žalobkyně na výzvu soudu v daném případě reagovat (nebo nebude reagovat způsobem, jenž povede k odstranění rozporu mezi žalobními tvrzeními a petitem), nebude namístě odmítnutí žaloby, ale uvedená skutečnost by se promítla do věcného posouzení žalobkyní uplatněného nároku.
Jestliže v daném směru žalobkyně v dosavadním řízení poučena ze strany soudů nebyla, je i v tomto ohledu řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i k této vadě proto musel dovolací soud přihlédnout, byť nebyla v dovolání žalobkyně namítána.
Dovolání tak je důvodné. Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243b odst. 2, 3 věta první OSŘ zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu