ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3504.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 3504/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) L. S., a 2) W. S., zastoupeným advokátem, o odstranění studny, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 8 C 78/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 25 Co 568/2006-94, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud uložil žalovaným povinnost odstranit na jejich náklady studnu na pozemkové parcele č. 54/9 v katastrálním území M., jejímž je vlastníkem. Uvedl, že tento pozemek žalovaným spolu s dalšími pozemky dříve prodal, avšak vyhradil si právo zpětné koupě, které také později u soudu úspěšně uplatnil. Žalovaní, kteří v době, kdy byli dočasnými vlastníky pozemku, na něm vybudovali přes nesouhlas žalobce studnu; vzhledem k dočasnosti jejich práva však nebyli oprávněni tak učinit.
Žalovaní namítali, že studnu vybudovali v době, kdy byli vlastníky pozemku; mezi účastníky nebylo zřejmé, kterou část parcely mají převést zpět žalobci. Studnu zhotovili jako vlastníci pozemku, nejde tedy o neoprávněnou stavbu.
Okresní soud v Benešově („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. září 2006, č. j. 8 C 78/2006-48, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Konstatoval, že žalovaní studnu, která je samostatnou věcí (stavbou) zřídili v době, kdy byli vlastníky pozemku, na kterém se nacházela, a platné právo nezná dočasné vlastnictví; proto nemohlo jít o neoprávněnou stavbu ve smyslu §135c občanského zákoníku („obč. zák.“).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 3. dubna 2007, č. j. 25 Co 568/2006-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil, že věc nelze posoudit podle §135c odst. 1 obč. zák., neboť vzhledem k tomu, že žalovaní stavbu zřídili na svém pozemku, toto ustanovení na daný případ nedopadá. Věnoval se pak otázce, zda stavbě studny nebránil závazek žalovaných převést pozemek zpět na žalobce. Tento závazek nebylo možno posoudit jako právo zpětné koupě podle §607
a násl. obč. zák. především proto, že toto právo je možno sjednat pouze při prodeji věci movité. Šlo tak o smlouvu nepojmenovanou, která měla znaky smlouvy o smlouvě budoucí. Proto nebylo možno přisvědčit žalobci, že žalovaní neměli s ohledem na §602 odst. 2 obč. zák. na věci činit žádné změny. Odvolací soud uzavřel, že žalovaní jako vlastníci pozemku nebyli při nakládání s ním omezeni, měli právo studnu zřídit a je tu tedy rozdílné vlastnické právo ke studni a k pozemku; nelze proto dovodit, že by měli povinnost studnu odstranit (§126 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod, uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Vytyčuje celkem šest okruhů problémů, které činí z napadeného rozsudku podle jeho názoru rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Jádro dovolání spočívá v tomto: V dané věci šlo o vedlejší ujednání v kupní smlouvě o právu zpětné koupě k nemovitosti podle §610 obč. zák.; na věc lze analogicky aplikovat §607 až §609 obč. zák., včetně povinnosti kupujícího vrátit po uplatnění práva zpětné koupě zpět tutéž věc prodávajícímu; právě proto, že se má zpět převést tatáž věc (stejný pozemek), nelze jej zastavět. Proto pokud osoba zavázaná z práva zpětné koupě přes výslovný nesouhlas oprávněného a až po uplatnění jeho práva na zpětnou koupi – byť měla pochybnost o rozsahu tohoto práva – zřídí na pozemku, jehož se zpětná koupě týká, nemovitou stavbu, nemůže se po realizaci práva zpětné koupě dovolávat ochrany vlastnického práva k této stavbě. Polemizuje též s názorem, že odstranění studny by bylo v rozporu s dobrými mravy. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší problematiku výhrady zpětné koupě u smlouvy o převodu nemovitosti; ta nebyla v judikatuře dovolacího soudu dosud řešena.
Kdo prodá movitou věc s výhradou, že má právo žádat vrácení věci do určité doby po koupi, vrátí-li kupujícímu zaplacenou cenu, má právo zpětné koupě (§607 odst. 1 obč. zák.). Týká-li se právo zpětné koupě věci jednotlivě určené, je kupující povinen vrátit tutéž věc, kterou koupil. Smlouva o zcizení věci, jíž bylo porušeno právo zpětné koupě, je neplatná (§609 odst. 2 obč. zák.).
Účastníci mohou písemnou smlouvou dohodnout i jiná vedlejší ujednání mající povahu výhrad a podmínek připouštějících zánik právního vztahu založeného kupní smlouvou (§610 obč. zák.).
Podle §853 obč. zák. platí: Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.
Z textu zákona nepochybně vyplývá, že právo zpětné koupě podle §607 a násl. obč. zák. se vztahuje jen k movité věci; ohledně nemovitosti je s účinky tam uvedenými sjednat nelze. Přímá aplikace §607 až §609 obč. zák. na daný případ je tedy vyloučena. Avšak vzhledem k uplatnění principu smluvní svobody platí, „že si i strany smlouvy o koupi a prodeji nemovité věci mohou ujednat, že prodávající má právo žádat o vrácení věci do určité doby po koupi proti vrácení kupní ceny. Taková doložka se však podřídí režimu §610 obč. zák.“ (viz Eliáš, K. a kol.: Občanský zákoník. Velký akademický komentář. Linde Praha a. s., 2008, 2. svazek, s. 1781). Ustanovení §607 a násl. obč. zák. v tomto případě nelze aplikovat ani analogicky. Zákonodárce chtěl zjevně předejít obdobným problémům, které nastaly v dané věci, a proto vyloučil sjednání zpětné koupě ve smlouvě o převodu nemovitosti; pokud by ustanovení výlučně upravující právo zpětné koupě movité věci bylo vztaženo prostřednictvím analogie i na nemovitosti, šlo by o obcházení zákona, konkrétně §607 odst. 1 obč. zák. Proto v případě, že je sjednána zpětná koupě nemovitosti, neuplatní se zákonná úprava obsažená v §607 a násl. obč. zák. Taková smlouva se opírá o §610 obč. zák. a práva
a povinnosti stran se řídí obsahem jejich dohody (a nemohou se týkat práv třetí osoby, a to na rozdíl od práv vzniklých z dohody o právu zpětné koupě věci movité – viz §609 odst. 2 obč. zák., věta druhá).
V daném případě účastníci kupní smlouvy o převodu nemovitosti sice sjednali pro převodce právo zpětné koupě, ale nešlo o právo podle §607 a násl. obč. zák.; proto pro práva a povinnosti stran bylo rozhodující jejich vymezení ve smlouvě. V té však nebyl zmíněn zákaz zastavění pozemku, příp. zřízení studny. Proto povinnost odstranit studnu nelze opřít o smlouvu ani o žádné ustanovení občanského zákoníku. Za této situace nebylo ani nutno řešit otázku, zda v případě, že na pozemku je zřízena studna, stále jde u pozemku o „tutéž věc“; jen se poznamenává, že pokud by již o tutéž věc nemělo jít, nebylo by, důsledně vzato, možné již právo zpětné koupě uplatnit (nebyl by tu předmět, ke kterému se toto právo vztahuje).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř. ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. srpna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu