ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.351.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 351/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Ing. Z. K. , bytem v P., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolovská 60, proti žalované IVAN SVATOŠ, a. s., se sídlem ve Vodňanech, Palackého 1231, IČ 25151673, zastoupené JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 6, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 1/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1547/2007-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. března 2007, č. j. 6 C 1/2007-38, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost „odstranit stavbu, obytný soubor P. s přípojkami na inženýrské sítě na pozemcích stavební parcely č. 357/8, 358/10, 2093/3 v katastrálním území P., povoleno rozhodnutím Městského úřadu Písek, odboru výstavby čj. Výst/1987/2005Ku.STSL-StPo ze dne 29. 7. 2005, které bylo rozhodnutím Krajského úřadu – Jihočeský kraj čj. KUJCK 26794/2006 OÚPI/3 ze dne 10. 11. 2006 zrušeno“, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. září 2007, č. j. 6 Co 1547/2007-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“). Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) odvolacímu soudu vytýká, že řízení bylo postiženo vadou, které mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání je účastníkům znám, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 o. s. ř., který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Ochrana proti imisím byla původně v občanském zákoníku upravena v §130a obč. zák. a podle novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. je obsažena v §127 odst. 1 obč. zák. Proto je judikatura týkající se §130a obč. zák. použitelná i pro aplikaci §127 odst. l obč. zák. Podle závěrů občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR Cpj 51/84 z 29. 12. 1984, publikovaných pod R 45/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na str. 495 mimo jiné k §130a, „návrhem na zahájení řízení, směřujícím proti vlastníkovi, se navrhovatel může domáhat jen vydání rozsudku, jímž by žalovanému vlastníkovi byla uložena povinnost zdržet se přesně vymezeného rušení, nikoliv však povinnost něco pozitivního konat (např. odstranit, přemístit nebo upravit předmět svého vlastnictví).“ Shodný názor ohledně toho, jaká ochrana přísluší žalobci podle §127 odst. l obč. zák., zaujal i Nejvyšší soud ve zprávě občanskoprávního kolegia Cpj 203/86, publikované pod R 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 71, kde rovněž uvedl, že „je výlučně na vlastníkovi, aby si sám zvolil opatření, jímž zamezí dalšímu obtěžování souseda popřípadě ohrožení jeho práv“. Z toho je zřejmé, že dovolací soud žalobcem vymezenou právní otázku již v minulosti vyřešil a že odvolací soud se s touto otázkou vypořádal ve shodě s ustálenou judikaturou i v souladu s hmotným právem.
V dané věci se žalobce jako vlastník sousedních pozemků a staveb, jehož vlastnická a jiná práva a oprávněné zájmy mohou být dotčeny, žalobou domáhal odstranění stavby, přičemž jako důvod uvedl zrušení stavebního povolení pro podstatné vady správního řízení. Při jednání soudu prvního stupně 28. 3. 2007 pak výslovně odkázal na ustanovení §3 odst. 1 a 2, §4, §126 odst. 1 a §127 odst. 1 obč. zák. s tím, že žalovaný jej jako vlastníka obtěžuje hlukem, prachem, plyny, prachy, stíněním a vibracemi. Žalobce tedy jako rozhodující skutečnosti vylíčil, že je jako vlastník obtěžován hlukem, prachem, plyny, prachy, stíněním a vibracemi a odkázal na ustanovení §127 obč. zák. Žalobce netvrdil a v průběhu řízení ani nevyšlo najevo, že by tu byly skutečnosti, podle kterých by byl vážně ohrožen hrozící škodou ve smyslu §417 odst. 2 obč. zák. V dané věci nelze vyloučit úvahu o vážném ohrožení výkonu práva ve smyslu §127 odst. 1 obč. zák., ovšem i v tomto případě by žaloba mohla znít jen na uložení povinnosti něčeho se zdržet (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2005, sp. zn. 22 Cdo 1733/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3390), nikoliv na odstranění stavby. Obsahem žaloby, požadující odstranění stavby, byl soud v souladu s uplatněním dispoziční zásady vázán. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu