ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.3542.2009.1
sp. zn. 22 Cdo 3542/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. V. K., proti žalovaným: 1) E. B., a 2) A. Š., oběma zastoupeným advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 92/2005, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2009, č. j. 35 Co 163/2007-158, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalované vydaly níže označené movité věcí, eventuálně zaplatily částku 2 525,- Kč. Žalobce tvrdil, že obě žalované neoprávněně zasahují do jeho vlastnického práva k movitým věcem tím, že tyto věci zadržují v usedlosti H. č. p. 7. Proto se domáhá vydání věcí, svoji povahou druhově určených a hromadně vyráběných.
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. října 2006, č. j. 23 C 92/2005-68, zamítl žalobu, aby žalované vydaly žalobci společně a nerozdílně movité věci zde podrobně identifikované – sadu vánočních svíček, zavařovací hrnec, poštovní schránku, plastový soudek, rycí vidle, rýč, kladivo a sekeru, eventuelně (správně „eventuálně“) pro případ, že žalované tyto movité věci nemají již ve svém držení, zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku ve výši 2 525,- Kč. Dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalovaným náklady řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce určitou dobu žil s první žalovanou v usedlosti H. č. p. 7. Druhá žalovaná je matkou první žalobkyně a současně výlučnou vlastnicí této nemovitosti. Podle názoru soudu prvního stupně žalobce prokázal svoje vlastnické právo k takto označeným druhově určeným věcem. Tyto věci však nejsou ani nemohou být přesně individualizovány. Žalované připustily, že věci takto druhově určené užívají, nicméně tyto věci mají ve svém vlastnictví jako předměty běžné každodenní potřeby na zemědělské usedlosti. Žalované údajně vlastnické právo k movitým věcem nabyly koupí, nicméně nemají již k dispozici nabývací doklady, poněvadž jde o věci poměrně nevýznamné hodnoty. Žalobce byl proto soudem prvního stupně vyzván, aby prokázal, že movité věci popsané v žalobě se nacházejí v nemovitosti H. č. p. 7 a že je mu žalovanými bráněno ve výkonu vlastnického práva k věcem. Žalobce přes výzvu neprokázal, že uvedené věci v nemovitosti žalovaných umístil. Proto soud v důsledku neunesení důkazního břemene žalobcem návrh zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. listopadu 2007, č. j. 35 Co 163/2007-117, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované jsou povinny společně a nerozdílně vydat žalobci uvedené věci do tří dnů od právní moci rozsudku a uhradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud „ve světle zjištění plynoucích z doplněného dokazování a zhodnocených ve vzájemné souvislosti se zjištěními soudu prvního stupně“ dospěl k závěru, že žalobce unesl svoje důkazní břemeno a prokázal, že předmětné movité věci vnesl do společné domácnosti s první žalovanou, zanechal tyto věci na tomto místě a nyní jsou mu tyto věci žalovanými zadržovány. Odvolací soud vyslechl žalobce, jenž podrobně popsal okolnosti vnesení movitých věcí do nemovitosti H. č. p. 7. Vyslechl prostřednictvím dožádaného soudu svědkyně R., ing. L.a M., přičemž tyto svědkyně shodně vypověděly, že finanční situace první žalované byla více než nepříznivá, žalovaná trvale požadovala zapůjčení či darování menších finančních částek na obživu, nápoje, cigarety atp. Po navázání známosti se žalobcem si první žalovaná finančně polepšila, když se kupř. vícekráte veřejně zmínila, že žalobce zakoupil hodnotnější movité věci do usedlosti H. č. p. 7 a dále že také poskytl první žalované 400 000,- Kč na zaplacení projekčních prací za účelem rekostrukce této nemovitosti. Odvolací soud poté zopakoval další důkazy provedené soudem prvního stupně, zejména sdělením podstatného obsahu čestných prohlášení občanek R., ing. L. a M . Dospěl k závěru, že přestože odvolací řízení probíhá v režimu neúplné apelace, je možné na základě takto doplněného dokazování dovodit, že žalobce důkazní břemeno unesl.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) po dovolání podaném žalovanými rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že žalobce byl vázán omezením odvolacích důvodů a že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ani v rámci odvolacího řízení žádné nové důkazy neuvedl. Odvolací soud proto nebyl oprávněn z vlastní iniciativy provádět dokazování výslechem svědkyň a důkazy takto jím provedené nemohly být relevantní pro výsledek odvolacího řízení. Porušení zásady neúplné apelace tak založilo vadu řízení, která mohla (ale také nemusela) mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podáním doručeným odvolacímu soudu dne 19. 3. 2009 vzal následně žalobce žalobu v celém jejím rozsahu zpět s odůvodněním, že odpadl předmět řízení, neboť movité věci, jejichž vydání požadoval, mu byly žalovanými vydány v rámci exekučního řízení, které mezitím proběhlo. Žalované se zpětvzetím žaloby nesouhlasily, exekuci považovaly v dané procesní situaci za neoprávněnou a tvrdily, že by jim měl žalobce věci vrátit.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. dubna 2009, č. j. 35 Co 163/2007-158, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že žalované sice se zpětvzetím žaloby nesouhlasily, nicméně jejich stanovisko nebylo podloženo žádným vážným důvodem, pro který by zpětvzetí žaloby nemělo být hodnoceno jako přípustné ve smyslu §222a odst. 2 občanského soudního řádu („dále o. s. ř.“). Důvodem nemohla být ani skutečnost, že byl žalobcem uplatněný nárok mezitím vymožen v rámci exekuce nařízené na podkladě následně zrušeného rozsudku odvolacího soudu. Probíhající řízení tak nemohlo vyústit ve vydání žádného rozhodnutí, jímž by žalobce mohl být zavázán k vrácení předmětných věcí žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované dovolání. Uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dále, že řízení spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazují na skutečnost, že proti nim „bylo vedeno exekuční řízení na základě exekučního titulu, který byl posléze pořadem práva zrušen, a o němž v případě, že bude řízení skutečně zastaveno, nebude s konečnou platností rozhodnuto“ a v souvislosti s tím tvrdí, že je potřeba zodpovědět otázky, zda žalobce prokázal v řízení oprávněnost svého nároku a zda byla exekuce oprávněná či nikoliv. Navrhují, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2007, č. j. 35 Co 163/2007-158 zrušil.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do novely provedené zákonem č. 7/2009 Sb., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 3. dubna 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud považuje závěr odvolacího soudu (o vyústění) za správné, neboť i v případě, že by žalovaný nevzal žalobu zpět, popřípadě že by odvolací soud její zpětvzetí nepřipustil, řízení o vydání věcí, které žalobce získal zpět v důsledku proběhlé exekuce, by muselo skončit zamítnutím žaloby s odůvodněním, že žalobce nemůže žádat vydání věcí, kterými žalované již nedisponují, resp. které jsou již v jeho držení. Odvolací soud by v dané situaci neměl žádný důvod k tomu, aby se zabýval tím, zda žalobce měl právo požadovat vydání těchto věcí či nikoli. Žalované by tak zamítnutím žaloby ve sporných vztazích mezi účastníky žádnou výhodu nezískaly.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto podle §243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaných zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že úspěšnému žalobci náklady, na jejichž náhradu by měl vůči žalovaným právo, nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu