ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.4493.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 4493/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně České republiky – Ministerstva vnitra, proti žalovanému Ing. V. K., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 224/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. března 2007, č. j. 53 Co 126/2006-265, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
29. prosince 2005, č. j. 5 C 224/2000-234, určil, že Česká republika – Ministerstvo vnitra je vlastníkem pozemku parc. č. 230/51 v obci P. a kat. území Z. K., vzniklého podle geometrického plánu pro rozdělení pozemku, vyhotoveného společností G., spol. s r. o., z 1. 2. 2002, č. 202-38/2002, který je součástí výroku rozsudku. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že pozemek parc. č. 86 bývalého pozemkového katastru byl v operátu jednotné evidence půdy rozdělen na pozemky parcelních čísel 74/2 a 72. V roce 1978 byl geometrickým plánem č. 24660-120-165/77 z pozemku parc. č. 74/2 oddělen díl „a“ o výměře 14 891 m2, který byl sloučen do parc. č. 80/1 evidence nemovitostí, čímž vznikla zbytková parc. č. 74/2 o výměře 423 m2. Oddělený díl „a“ označeným geometrickým plánem o výměře 14 891 m2 J. J. a V. J. prodali smlouvou z 24. 2. 1982 žalobkyni. V roce 1983 při mapování THM byl díl „a“ , vedený u parc. č. 86, bez ohledu na vlastnické vztahy sloučen s dílem „b“ parc. č. 86 a hranice v nové mapě byly označené značkou neznatelné hranice. Vzniklá parcela po přečíslování dostala číslo 230/49. Při digitalizaci písemného operátu v 90. letech minulého stolení byla do katastru nemovitostí zavedena chybně celá parc. č. 86 ve zjednodušené evidenci bez ohledu na kupní smlouvu s původní výměrou 33 405 m2
a byla zapsána na LV č. 755. Tuto celou parc. č. 86 ve zjednodušené evidenci J.
a V. J. v roce 1999 prodali, a to včetně již jednou prodaného dílu „a“, žalovanému. Katastrální úřad v roce 2000 v souvislosti s digitalizací map do katastru nemovitostí zapsal na LV č. 1429 s duplicitním zápisem vlastnictví parc. č. 230/49
o výměře 21 095 m2, která obsahovala již jednou prodaný díl „a“, a část parc. 86. Geometrickým plánem, který je součástí rozsudku, došlo k oddělení dílu „a“ z parc. č. 86 ve zjednodušené evidenci a tento díl „a“ byl v roce 2004 vyznačen v katastru nemovitostí a v digitální katastrální mapě jako parc. č. 230/51 o výměře 14 891 m2 s duplicitním zápisem vlastnictví ve prospěch obou účastníků. Soud prvního stupně nepřisvědčil námitce žalovaného, že kupní smlouva uzavřená 24. 2. 1982 mezi J.
a V. J. a žalobkyní je neplatná. Uvedl, že tato smlouva splňuje všechny zákonné náležitosti kupní smlouvy. Určení čísla pozemku v evidenci, katastrálního území, v němž se pozemek nachází, odkaz na geometrický plán a rozloha pozemku konkrétně specifikují pozemek tak, že je nezaměnitelný s jiným. Kupní smlouva je v tomto směru určitá. Nebylo prokázáno, že by J. a V. J. nebyli vlastníky předmětného pozemku.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 22. března 2007, č. j. 53 Co 126/2006-265, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal na přesvědčivé a výstižné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. K námitkám vzneseným v odvolání uvedl, že totožnost dílu „a“ z parcely v evidenci nemovitostí č. 74/2 s částí parcely pozemkového katastru č. 86 je zcela zřejmá z grafického znázornění geometrického plánu č. 24660-120-165/77, takže geometrické a polohové určení pozemku prodaného žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci, je nesporné. Označený geometrický plán byl v souladu s tehdy platnou vyhláškou č. 60/1973 Sb.,
o ověřování geometrických plánů a jiných výsledků geodetických prací, takže se podle
§2 této vyhlášky mohl stát součástí listin o právních vztazích k rozdělovaným nemovitostem podle předpisů o evidenci nemovitostí. Skutečnost, že katastrální úřad v roce 2000 odmítl provést zápis vlastnictví podle tohoto geometrického plánu, neboť nevyhovoval stávajícím předpisům, neznamená, že v době jeho vzniku nebyl způsobilý k založení vlastnického práva žalobkyně. Díl „a“ z parc. č. 74/2 zanikl až v roce 1982, kdy se stal součástí nově vzniklého pozemku parc. č. 80/1, který byl v roce 1983 připsán položkou výkazu změn 2/83 na LV č. 1112, založený pro právního předchůdce žalobkyně. Tatáž položka je rovněž poznamenána na LV č. 755, založeném pro bratry J. Námitky žalovaného, týkající se neplatnosti kupní smlouvy z 24. 2. 1982, odvolací soud neshledal důvodnými.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Podle žalovaného rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která v rozhodnutích dovolacího soudu dosud nebyla řešena, resp. která je řešena v rozporu s hmotným právem. Jde o řešení otázky platnosti kupní smlouvy za situace, kdy 1) „ač to tak obecně závazný právní předpis vyžaduje, nebyl předložen geometrický plán, na kterém je vyznačeno oddělení příslušné části pozemku
a uvedena jeho výměra“ a 2) „jako vlastník pozemku nesoucího parcelní číslo převáděného pozemku byla v době převodu vedena v katastru nemovitostí odlišná osoba než převodce a pozemek byl veden na jiném listu vlastnictví, než ten, který svědčil převodci a byl uveden v kupní smlouvě“. Oběma soudům vytkl, že přešly právní závěry vyslovené Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí z 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, na které žalovaný výslovně upozorňoval. Namítl, že z geometrického plánu z 20. 10. 1978, převáděný pozemek nemohl být nijak identifikován a v průběhu řízení nebyl soudem proveden důkaz, který by předmět převodu dostatečně identifikoval jinak. Právě proto, že nebylo možno určit tvar, polohu a výměru pozemku, nařídil soud prvního stupně vypracování geometrického plánu pro rozdělení pozemku společností G., spol. s r. o. Geometrický plán z 20. 10. 1978 nemohl být způsobilý k založení vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně, jestliže do konce devadesátých let nebyl řádně zapsán do katastru nemovitostí, resp. do dřívější evidence nemovitostí. Výměra pozemku nemohla být odečtena od výměry pozemku pozemkového katastru č. 86 proto, že pozemek představující předmět označené kupní smlouvy nebyl nikdy geometrickým plánem oddělen a jako samostatná věc způsobilá být předmětem vlastnictví ani nevznikl a ke dni prodeje neexistoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání s tím, že oba soudy dospěly ke správným závěrům.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Za situace, kdy zpochybňovaná kupní smlouva z 24. 2. 1982 měla písemnou formu a odkazovalo se v ní na geometrický plán z 20. 10. 1978, nemůže řešení otázky, zda tento geometrický plán byl „způsobilý k založení vlastnického práva právního předchůdce žalobkyně“, resp. zda na (konkrétně) jeho základě bylo možno předmětný pozemek identifikovat či vymezit, činit z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního významu. Pokud odvolatel poukazoval na nedostatek uvedení výměry převáděného pozemku v geometrickém plánu z 20. 10. 1978, dovolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu z 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1034/97, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25, ročník 2001, v němž Nejvyšší soud dovodil, že „výměra parcely není součástí údajů nutných k identifikaci pozemku jako určitého předmětu právního vztahu“.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni nevznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. března 2009
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu