ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.534.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 534/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně E. J., zastoupené advokátem, proti žalovanému B. H., zastoupenému advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 156/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 20 Co 438/2007-237, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vypořádání společného jmění („SJM“) účastníků, konkrétně obytného domu se stavebním pozemkem, a to tak, že tyto nemovitosti připadnou do výlučného vlastnictví žalovaného, který uhradí peněžním ústavům zůstatek úvěrů a jí vypořádací podíl 200.000,- Kč. Tento návrh 12. 3. 2007 „změnila“ tak, že se nadále domáhala, aby soud rozhodl, že se „nemovitosti stanou předmětem podílového spoluvlastnictví“ a jí zavázal uhradit polovinu závazků z úvěru a „rozdělí se jak aktiva, tak pasiva“. Současně uvedla, že „by soud mohl rozhodnout tak, že výlučným vlastníkem nemovitostí se stane žalovaný, který jí vyplatí polovinu ceny nemovitostí s tím, že ona převezme polovinu závazků z titulu poskytnutých úvěrů“.
Okresní soud v Rakovníku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. května 2007, č. j. 5 C 156/2005-204, rozhodl, že „z věcí, které měli účastníci ve společném jmění manželů, připadá do vlastnictví žalovaného dům č. p. 12 na stavební parcele p. č. 55 o výměře 547 m2 zapsaný na LV č. 501 pro obec L., k. ú. L. u R. u Katastrálního úřadu pro S. k., Katastrální pracoviště R. Žalovaný je povinen splácet úvěry, a to: 1) úvěr číslo: 0414738873, vedený u Č. s., a. s., Oblastní pobočka v K., pobočka N. S., který činil ke dni právní moci výroku o rozvodu manželství částku 89.484,- Kč, 2) úvěr číslo: 07573039, vedený u W. s. s., který činil ke dni právní moci výroku o rozvodu manželství částku 243.450,- Kč, 3) úvěr číslo: 8900/019904-01/99/01-001/00/R vedený u Č. h. b., a. s., jistina úvěru činila ke dni právní moci výroku o rozvodu manželství částku 449.649,90 Kč“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně konstatoval, že účastníci učinili předmětem vypořádání SJM shora specifikované nemovitosti, tj. dům se stavební parcelou, které si pořídili koupí za trvání manželství a dále dluhy vzniklé rovněž za trvání manželství. Kupní cenu nemovitostí uhradili jednak z prostředků získaných hypotečními úvěry u peněžních ústavů, jednak hotovostně. Po rozvodu manželství žalovaný splácel dluhy vzniklé koupí nemovitostí, které nepřestal užívat, zatímco žalobkyně se z nich odstěhovala; provedl též na domě stavební úpravy, na které vynaložil 200.000,- Kč ze svých prostředků. Soud přikázal dům do výlučného vlastnictví žalovaného (opomenul rozhodnout o stavební parcele) a uložil mu uhradit dluhy peněžním ústavům. Žádnému z účastníků neuložil povinnost uhradit vypořádací podíl, když uzavřel, že zmíněné dluhy včetně budoucích úroků odpovídají výši aktiv SJM. Zvažoval možnost přikázání nemovitostí do podílového spoluvlastnictví; dospěl v této souvislosti k názoru, že by šlo o výjimečné rozhodnutí, pro které nebyly důvody; akcentoval již zmíněnou skutečnost, že žalovaný sám splácí dluhy a od 9. 4. 2004 do nemovitostí investoval ze svých výlučných prostředků 200.000,- Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 14. listopadu 2007, č. j. 20 Co 438/2007-237, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že do vlastnictví žalovaného „připadá dále stavební parcela č. 55 o výměře 547 m2 zapsaná na LV č. 501 pro k. ú. L. u R. u Katastrálního úřadu pro S. k., katastrální pracoviště R., a žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 102.523,- Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Dále rozhodl, že „v dalším“ se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů a že každý z účastníků je povinen zaplatit náklady státu.
Odvolací soud doplnil dokazování zprávami bankovních ústavů, které účastníkům poskytly úvěry a zjistil jejich jednotlivé nedoplatky. Konstatoval, že žalovaný zaplatil po rozvodu manželství dluhy ve výši 294.644,70 Kč a zbývalo zaplatit 500.309,30 Kč. Shrnul, že žalovanému byly ze SJM přikázány do jeho výlučného vlastnictví nemovitosti v hodnotě 1.000.000,- Kč a dále pasiva zjištěná ke dni rozhodnutí odvolacího soudu ve výši 500.309,30 Kč; takto žalovaný získal hodnotu majetku o 499.690,70 Kč vyšší, a proto by měl uhradit žalobkyni na vyrovnání podílů 249.845,30 Kč. K jeho podílu bylo však nutno započítat to, co po rozvodu manželství vydal na úhradu společných dluhů, tedy polovinu částky 294.644,70 Kč, a tak získal nad polovinu svého podílu hodnotu ve výši 102.523,- Kč. Proto mu uložil tuto částku zaplatit žalobkyni jako vypořádací podíl. V tomto směru tedy rozsudek soudu prvního stupně změnil; „v dalším“, tj. v přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví žalovaného jej potvrdil, když výrok rozsudku soudu prvního stupně toliko „přeformuloval“ v části týkající se stavební parcely. Neakceptoval návrh žalobkyně uvedený v odvolání, aby nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví účastníků a oběma uložil povinnost uhradit dluhy; k takovému zcela výjimečnému řešení neshledal důvod.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a odůvodňuje je tak, že mu odvolací soud uložil povinnost, kterou mu soud prvního stupně „nenařídil – viz výrok I. v rozhodnutí KS věta před středníkem“ a že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a též je postiženo vadou“. Rekapituluje, že žalobkyně se zprvu domáhala, aby nemovitosti připadly do jeho vlastnictví s tím, aby jí uhradil 200.000,- Kč; do vypořádání SJM však nezahrnula pasiva, ač na to byla upozorněna před podáním žaloby i v průběhu řízení. Když zjistila, že pasiva se rovnají aktivům, uplatnila další návrh tak, aby se stala spoluvlastnicí nemovitostí v rozsahu jedné jejich poloviny; ignorovala, že „takováto situace nastává ex lege pouhým uplynutím lhůty a že žalobou nelze žalovat něco, co tu samo existuje či nastane, tj. že uplynutím lhůty se u nemovitostí stane SJM vlastnictvím podílovým“. Soud prvního stupně tuto situaci řešil tak, že žalobkyni nevyhověl, nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovanému a uložil mu, aby uhradil veškerá pasiva, která žalovaná do návrhu neuvedla, s tím, že takto bude SJM vypořádáno. V odvolání však žalobkyně navrhla změnu petitu, opět se domáhala podílového spoluvlastnictví nemovitostí, tedy něčeho co by nastalo ex lege, a dále žádala aby jí soud uložil povinnost uhradit polovinu dluhů. Dovolatel konečně namítá, že „soud rozhodoval o něčem, co si účastníci nepřáli a nenavrhovali“; rozhodl tedy nepředvídatelně, aniž by v tom směru vedl dokazování. Takto žalovanému uložil povinnost, kterou žalobkyně po „změně petitu a textu odvolání uložit nepožadovala“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabývají účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Dovolací soud proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném před jeho novelizací provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř. ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Dovolatel namítá, že mu odvolací soud uložil povinnost, kterou mu neuložil soud prvního stupně; nijak přitom neuvádí, o jakou povinnost mu jde, výkladem dovolání lze dospět k závěru, že jde o povinnost zaplatit žalobkyni shora uvedenou částku na vyrovnání podílů. Tento rozsudek odvolacího soudu se opírá o §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ve kterém se uvádí: „Odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou splněny podmínky pro jejich potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout“. Skutečnost, že odvolací soud uložil dovolateli povinnost, kterou mu neuložil soud prvního stupně, má oporu v uvedeném ustanovení; s hmotněprávními důvody, které odvolací soud k tomuto postupu vedly, dovolatel nepolemizuje.
Dovolatel dále namítá, že soudy překročily žalobní návrh, neboť žalobkyně žádala, aby nemovitosti byly přikázány do podílového spoluvlastnictví účastníků. Ani tato námitka není důvodná.
Soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.). Způsobem vypořádání vyplývajícím z právního předpisu je také vypořádání společného jmění manželů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2004, sp. zn. 30 Cdo 1742/2002, publikované pod č. C 2642 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Žalobkyně učinila předmětem vypořádání dům a stavební parcelu a úvěry u peněžních ústavů; jejími návrhy na způsob vypořádání však soudy nebyly vázány, a nic jim tak nebránilo přikázat nemovitosti i povinnost splácet úvěry žalovanému. Tvrzení, že „v tomto směru“ nebylo vedeno dokazování je ve zjevném rozporu s obsahem spisu.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. tedy v posuzované věci nejsou dány. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalobkyni takové náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měla právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. prosince 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu