ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.59.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 59/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně D. P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným: 1) S. T., a 2) L. T., zastoupeným advokátem, o zaplacení 222.637,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 139/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. června 2006, č. j. 10 Co 171/2005-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit každému z žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 7.086,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaných.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 222.637,- Kč s příslušenstvím s poukazem na skutečnost, že se svým bývalým manželem M. P. uzavřeli 14. 5. 2001 s žalovanými dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se zřízením věcného břemene s tím, že v katastrálním území D. se žalovaní jako manželé stanou výlučnými vlastníky domu č. p. 113 se stavební parcelou č. 28/2 a stavebních pozemků parc. č. 28/1 a parc. č. 28/3 a žalobkyně spolu s M. P. se stanou vlastníky domu č. p. 19 se stavební parcelou č. 28/5 a stavebním pozemkem parc. č. 28/4. Rozdíl hodnot nemovitostí činil 445.274,- Kč a měl být podle dohody vyrovnán tak, že žalovaní jej zaplatí žalobkyni a M. P. Za tím účelem se zavázali uzavřít do jednoho roku, tedy do dne 14. května 2002, dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dalším nemovitostem, jež byly zapsány v témže katastru nemovitostí na LV č. 615; k tomu však nedošlo. Žalobkyně a M. P. se k 27. 7. 2001 rozvedli a dne 25. září 2002 uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle níž se výlučným vlastníkem všech nemovitostí, které měli manželé ve společném jmění, stal M. P. Ohledně pohledávky za žalovanými se dohodli tak, že každému náleží polovina ve výši 222.637,- Kč. Žalobkyně se na žalovaných domáhá vypořádání této částky jako vydání „bezdůvodného obohacení“. K uzavření další dohody nedošlo, neboť byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí, které se měly stát předmětem dohody. Žalobkyně a M. P. jako povinní nemovitosti nemohli převádět na jinou osobu.
Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 14 C 139/2003-61, žalobu zamítl a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným náklady řízení.
Soud prvního stupně nárok žalobkyně posuzoval především z hlediska §451 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) a konstatoval, že v daném případě nelze uvažovat o bezdůvodném obohacení. Žalobkyně s bývalým manželem na straně jedné a žalovaní na straně druhé uzavřeli ohledně shora specifikovaných nemovitostí dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se zřízením věcného břemene a o vzájemném vypořádání. Předmětné nemovitosti získali do společného jmění manželů (dále jen „SJM“) žalovaní na straně jedné a žalobkyně se svým manželem na straně druhé. Žalobkyně a její bývalý manžel poté uzavřeli dohodu o vypořádání SJM, podle níž takto jimi nabyté nemovitosti připadly do výlučného vlastnictví bývalého manžela. Hodnota nemovitostí, jež do SJM nabyli žalovaní, byla proti hodnotě nemovitostí druhé smluvní strany vyšší o 445.274,- Kč. Tento rozdíl hodnot měl být mezi smluvními účastníky vyrovnán do jednoho roku v rámci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke zbývajícím nemovitostem nacházejícím se v k. ú. D., zapsaným na LV č. 615. K dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k těmto dalším nemovitostem však nedošlo. Soud prvního stupně konstatoval změnu situace v tom, že se stal M. P. výlučným vlastníkem nemovitostí, a to jak těch, které byly předmětem původní dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se zřízením věcného břemene, tak dalších, a uzavřel, že pokud žalobkyně s M. P. uzavřeli dohodu o vypořádání SJM a sami si ujednali, že mají pohledávku vůči žalovaným, každý v rozsahu jedné poloviny, nutno mít za to, že tato část dohody je neplatná a je zcela v rozporu s dohodou ze dne 14. května 2001.
Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 7. června 2006, č. j. 10 Co 171/2005-94, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni uložil povinnost uhradit žalovaným náklady odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v odpovídajícím rozsahu. Přisvědčil námitce žalobkyně, že rozsudek soudu prvního stupně je zčásti založen na rozporuplných závěrech, nicméně bez vlivu na věcnou správnost zamítavého rozhodnutí. Žalobkyně svůj nárok „odvíjí od inkriminovaného čl. V bod č. l Dohody ze dne 14. 5. 2001“, tímto ujednáním „nebyla explicitně žalovaným založena žádná platební povinnost vůči žalobkyni ani jejímu bývalému manželovi“. Jde o pouhé deklaratorní ujednání, jímž účastníci projevili ochotu zohlednit rozdíl v cenách vypořádávaných nemovitostí. Navíc v poslední větě čl. V bodu č. 1 zmíněné dohody obsažená smlouva o uzavření smlouvy budoucí, resp. dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k dalším nemovitostem, je pro neurčitost jejího předmětu neplatná. Údaj o vyrovnání rozdílu v cenách nemovitostí nelze chápat tak, že by toto ujednání zakládalo peněžní nárok, nýbrž je ho třeba považovat za pouhé konstatování rozdílu v cenách vypořádávaných nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a uplatnila dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Namítla, že rozhodnutí obou soudů jsou nepřezkoumatelná. Navíc je rozhodnutí odvolacího soudu, který se vůbec nezabýval otázkou bezdůvodného obohacení, aniž by vyložil proč, v otázce řešení vzniku závazku podle předmětné dohody ze 14. května 2001 v rozporu s hmotným právem. Připomněla, že žalovaní podle této dohody získali do vlastnictví nemovitosti v hodnotě vyšší o 445.274,- Kč, což je skutečnost, kterou soudy zjistily jako nespornou. Odvolací soud nejen že nenapravil pochybení soudu prvního stupně jak v jeho rozporných závěrech, tak v jeho nesprávném hodnocení důkazů, včetně znaleckého posudku, ale sám provedené důkazy rovněž řádně nezhodnotil. Ani jeden ze soudů nevysvětlil, z jakého právního důvodu mají žalovaní hodnotu svého majetku vyšší o zmíněnou částku; jde v tomto ohledu o otázku zásadního právního významu stejně jako při posouzení, zda ujednání smluvních stran v článku IV. posledního odstavce dohody ze dne 14. května 2001 představuje závazek či nikoliv. Dovolatelka vytýká i procesní vadu, k níž došlo před soudem prvního stupně, neboť ten při jednání dne 25. května 2004 v usnesení, jímž odročil jednání, uvedl, že „žalobkyni bude učiněna výzva dle §118a odst. 1, 2 OSŘ“, tato výzva učiněna nikdy nebyla. Tak se jí nedostalo poučení ve smyslu tohoto zákonného ustanovení. Soud ji měl poučit, a nikoliv její žalobu zamítnout. Posléze namítla, že odvolací soud nepřihlédl k dražbě nemovitostí, jejichž výlučným vlastníkem se stal žalovaný 1). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se ve vyjádření k dovolání ztotožnili se závěry soudů obou stupňů a navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první OSŘ) a dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ OSŘ), jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ].
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) OSŘ není v této věci přípustné, může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ OSŘ); z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) OSŘ (tj. z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.
Dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
V situaci, kdy článek IV. posledního odstavce Dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 14. 5. 2001, jehož výklad provedený odvolacím soudem dovolatelka napadá z pohledu, zda zakotvuje vznik platební povinnosti žalovaných a oprávnění žalobkyně, je spojen s jedinečným skutkovým základem podávajícím se z předmětné smlouvy, nemůže řešení otázky, zda předmětný článek zakládá nárok žalobkyně, činit z dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutí zásadního právního významu. Odvolací soud provedl výklad uvedeného smluvního ujednání při zohlednění výkladových pravidel podávajících se z §35 odst. 2 ObčZ a jím přijaté závěry nejsou zjevně nepřiměřené.
Ani další dovolatelkou uplatněné námitky přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolatelka především odvolacímu soudu obsáhle vytýká, že se nezabýval její námitkou, podle které lze uplatněný nárok podřadit institutu bezdůvodného obohacení, a současně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, neboť odvolací soud nehodnotil důkazy ve smyslu §132 OSŘ a nepostupoval v souladu s §157 OSŘ.
Okolnost, že se soud nevypořádá s námitkami uplatněnými účastníkem v průběhu řízení v odůvodnění svého rozhodnutí, zakládá v obecné rovině nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí představující vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ OSŘ). Výtka vůči hodnocení důkazů pro rozpor postupu odvolacího soudu s §132 OSŘ vycházející z toho, že odvolací soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, pak vystihuje dovolací důvod podřaditelný §241a odst. 3 OSŘ ve směru, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K okolnostem uplatněným uvedenými dovolacími důvody však při posouzení přípustnosti dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu přihlížet nelze (vyjma případu, kdy tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy; o tento případ se však v souzené věci nejedná).
Obdobné závěry se prosadí i ve vztahu k dovolacím námitkám vymezeným v článku III. dovolání, v jejichž existenci dovolatelka spatřuje naplnění dovolacího důvodu podřaditelného pod §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kdy namítá porušení poučovací povinnosti podle §118a OSŘ s tím, že odvolací soud nepřihlédl k důkazu předloženému dovolatelkou v průběhu odvolacího řízení, a ve svém důsledku tak nerespektoval §132 a §157 OSŘ.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu nebyly rozhodné důkazy a skutečnosti, které odvolací soud podle názoru dovolatelky nezohlednil, neboť potřeba jejich provedení a hodnocení je vázána na akceptaci právního názoru soudu prvního stupně. Ten oproti odvolacímu soudu dospěl k závěru, že dohoda o zrušení a vypořádání založila žalovaným vůči žalobkyni a M. P. závazek k zaplacení částky 445.274,- Kč, současně však vyložil, že nebyly dosud splněny smluvní podmínky, podmiňující možnost domáhat se zaplacení této částky. Dovolací námitky, kterými s tímto závěrem soudu prvního stupně dovolatelka polemizuje, se týkají právě závěru, že dosud nejsou splněny podmínky pro možnost domáhat se zaplacení částky 445.274,- Kč. Jestliže však odvolací soud zaujal stanovisko, že žalobkyni tvrzená pohledávka za žalovanými dohodou ze dne 14. května 2001 vůbec nevznikla, jsou žalobkyní v dovolání uváděné skutečnosti a důkazy bez významu, neboť jimi žalobkyně nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, ale polemizuje s názorem soudu prvního stupně.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, který žalobkyně rovněž napadla (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ. Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení žalovaných v dovolacím řízení v souvislosti s vypracováním vyjádření k dovolání, která činí podle §1 odst. 1, 4, §3 odst. 1 bodu 5, odst. 4, §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15, §16 odst. 2, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb., 13.572,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů ve výši 600,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb., za jeden úkon právní služby u každého ze žalovaných spočívající ve vyjádření každého z žalovaných k dovolání žalobkyně (§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.), (2 x 300,- Kč); náklady činí celkem 7.086,- Kč.
Výrok o děleném oprávnění k náhradě nákladů dovolacího řízení na straně žalovaných je založen ustanovením §140 odst. 1 věty druhé OSŘ per analogiam, neboť v předmětné věci mají žalovaní postavení samostatných společníků (§91 odst. 1 OSŘ), přičemž poměr jejich účastenství je dán jednou polovinou, a každý z žalovaných tak má právo na náhradu jedné poloviny z celkově jim vzniklých nákladů dovolacího řízení. Dovolací soud proto uložil žalobkyni povinnost nahradit každému ze žalovaných náklady dovolacího řízení ve výši 7.086,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám zástupce žalovaných (§149 odst. 1, §160 odst. 1, §167 odst. 2 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Marie R e z k o v á , v. r.
předsedkyně senátu