ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.841.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 841/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph. D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Z., s. r. o. zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 13/2001, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. října 2005, č. j. 12 Co 868/2004-271, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci a dne 11. října 2005, č. j. 12 Co 868/2004-271, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se původně domáhal, aby soud určil, že je výlučným vlastníkem objektu malé vodní elektrárny situovaného nad vodním tokem č. parc. 112, stavebně odděleného od ostatního stavebního objektu na pozemku č. parc. st. 14/1 v katastrálním území V. u L. V průběhu řízení žalobu rozšířil o určení, že je výlučným vlastníkem specifikovaného strojního zařízení v objektu malé vodní elektrárny; posléze vzal žalobu v této části zpět.
Okresní soud v Olomouci („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 7.2004, č. j. 13 C 13/2001-234, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 27. 7. 2004, č. j. 13 C 13/2001-239, zastavil řízení „v části, v níž se žalobce domáhal určení, že je výlučným vlastníkem strojního zařízení v objektu malé vodní elektrárny situované nad vodním tokem č. parcely 112 v k. ú. V. u L., sestávajícího z Francisovy turbíny, převodů, řemenů, elektrického generátoru, regulačního zařízení a elektrických rozvodů s pojistkovou skříní“, zamítl žalobu, „aby soud určil, že žalobce je výlučným vlastníkem objektu malé vodní elektrárny situovaného nad vodním tokem č. parc. 112, stavebně odděleného od ostatního stavebního objektu na pozemku č. p. st. 14/1, vše v k. ú. V. u L.“, a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že předmětem kupní smlouvy, kterou uzavřeli K. a l., k. P., jako prodávající a žalobce jako kupující dne 6. 8. 1986, byl „objekt malé vodní elektrárny č.p. 27 v k. ú. V. u L. postavený na pozemku parc. č. 14/1, sestávající z „elektrárny s rampou o rozměru 123,48 m2, provozní části o rozměru 59,78 m2 a specifikovaného strojního zařízení“. Původně byl žalobce zapsán na základě této kupní smlouvy v katastru nemovitostí jako vlastník malé vodní elektrárny na listu vlastnictví č. 66. Rozhodnutím Katastrálního úřadu v O. z 30. 7. 1998, potvrzeným rozhodnutím Z. a k. i. v O. z 27. 10. 1998, byla provedena oprava tak, že v souboru popisných informací nebude již MVE na st. parc. č. 14/1 jako samostatná nemovitost vedena. Důvodem bylo zjištění, že objekt MVE je součástí původního areálu mlýna č.p. 27 a že se ve skutečnosti nachází nad vodním tokem parc. č. 112. Dohodou o vydání věci z 13. 3. 1992 byly restituentům vydány nemovitosti, a to mlýn na pozemku st. parc. č. 14/1 a st. parc. č. 14/1, stavební objekt na st. parc. č. 29/1 a st. parc. č. 29/1, dům č.p. 27 na st. parc. č. 29/2 a st. parc. č. 29/2, zemědělská hospodářská budova na st. parc. č. 30 a st. parc. č. 30, a parc. č. 33/3 zahrada. Ti prodali nemovitosti žalované (tehdy bylo její jméno K. B. a s., spol. s r. o.) kupní smlouvou z 27. 12. 1993. Ke dni 12. 10. 2000 bylo změno obchodní jméno žalované na Z., s. r. o. Žalobkyně je na základě této kupní smlouvy zapsána v katastru nemovitostí jako vlastnice uvedených nemovitostí a dále st. parc. č. 14/4 na listu vlastnictví č. 31. Ze spisu vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 18 C 307/96 soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně (v tomto řízení žalovaná) se domáhala proti žalovaným V. S. (v tomto řízení žalobce) a Z. p. R., s. p. určení vlastnictví k MVE, situované na parcele č. 14/1 v ú. V. u L., tvořící část stavby mlýna na téže stavební parcele, a vyklizení této MVE. Rozsudkem soudu prvního stupně z 19. 5. 1999, č. j. 18 C 307/96-119, který nabyl ve výrocích ve věci samé právní moci 8. 6. 1999, byla vůči V. S. žaloba na určení vlastnictví zamítnuta a žalobě na vyklizení bylo vyhověno. Ve vztahu k druhému žalovanému byla žaloba zamítnuta v celém rozsahu. Soud v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně prokázala „výlučné vlastnické právo k objektu mlýna č.p. 27 v k. ú. V. u L.“ a že žalovaný V. S. „užívá část této stavby, MVE, ležící nad vodním tokem mezi dvěma dalšími částmi stavby“. Kupní smlouvu z 6. 8. 1986, ze které žalobce odvozoval vlastnické právo k MVE, shledal absolutně neplatnou, neboť jejím předmětem nebyla samostatná věc, ale pouze součást jiné věci, která je „nezpůsobilá dispozice“. Zjistil, že ve skutečnosti se na parc. č. 14/1 nacházejí jiné budovy a objekt MVE je „ve m. č.p. 27“. K návrhu žalované byl sice proti žalobci nařízen výkon rozhodnutí o vyklizení usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 9. 1999, sp. zn. 41 E 796/99, ale v průběhu odvolacího řízení vzala žalovaná návrh zpět. V tomto dalším řízení považoval soud prvního stupně nedůvodnou námitku žalované, že rozsudek z 19. 5. 1999, č. j. 18 C 307/96-119, tvoří v dané věci překážku věci rozsouzené. Tímto rozsudkem soud V. S. uložil povinnost vyklidit prostory MVE na pozemku st. parc. č. 14/1 v tamním katastru, ale „prostor MVE“ se nachází na parcele č. 112, a proto nelze „hovořit o téže věci, která byla již dříve pravomocně rozhodnuta“. Ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství a vysokého učení v B. soud prvního stupně zjistil, že „prostor MVE se nachází na parc. č. 112 v k. ú. V. u L. - žalobce tak kupní smlouvou z 6. 8. 1986 koupil střední objekt mezi „původním“ a „novým“ mlýnem, sestávající z čtyřpodlažní východní provozní či sociální části do ulice a z jednopodlažní západní části do zahrady. Žalobce je tak vlastníkem MVE situované „nad vodním tokem č. p. 112“. Domáhá se však určení, že je vlastníkem objektu MVE situovaného nad vodním tokem č. parc. 112 stavebně odděleného od ostatního stavebního objektu na pozemku st. parc. č. 14/1. Přitom ze znaleckého posudku vyplynulo, že prostory MVE nelze stavebně pokládat za zcela reálně oddělené: bylo by třeba postavení štítových zdí, vyloučení přesahů vodorovných vaznic, zastřešení nad strojovnou do sousedních štítových zdí, oddělení veškeré instalace. Kromě toho by musela být dořešena také část spodní stavby MVE včetně základů, neboť zatím patří spodní a vrchní stavba rozdílným vlastníkům (jejich oddělení vodorovnou rovinou je nesmyslné, protože jedna bez druhé pozbývají smyslu) a sjednána věcná břemena pro příjezd k MVE. Soud prvního stupně uzavřel, že za těchto okolností nemá žalobce na požadovaném určení naléhavý právní zájem.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla jeho žaloba zamítnuta, podal žalobce odvolání. Za nesprávný považoval názor, že nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 12 Cdo 909/2003) a namítl, že jde evidentně o určení vlastnického práva k objektu MVE a není rozhodující, zda je tento objekt stavebně technicky či pouze fyzicky oddělen od ostatních staveb. V zájmu odstranění pochybností, čeho se vlastně svým návrhem domáhal, uvedl, že bere zpět žalobu v části ....“stavebně odděleného od ostatního stavebního objektu na pozemku č. p. st. 14/1“.
Rozsudek soudu prvního stupně napadla odvoláním také žalovaná, které odůvodnila tím, že navrhovala zamítnutí žaloby z hmotněprávních důvodů, nikoliv z důvodů formálních, jak učinil soud prvního stupně. Na základě podrobné analýzy uzavřela, že žalobce nemůže být vlastníkem MVE.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud odvolací, usnesením ze dne 11. října 2005, č. j. 12 Co 868/2004-271, odvolání žalované odmítl, zrušil rozsudek soudu prvního stupně „v napadené části výroku II.“ (ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta) a řízení zastavil. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud k odmítnutí odvolání žalované uvedl, že rozsudkem soudu prvního stupně jí nebyla způsobena žádná újma, a proto není k podání odvolání subjektivně oprávněna. Ani odvolání proti odůvodnění rozhodnutí není podle §202 odst. 3 občanského soudního řádu (dále o. s. ř.) přípustné. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., kterou představuje rozsudek téhož soudu ze dne 19. 5. 1999, č. j. 18 C 307/96-119. Konstatoval, že obě řízení se týkají týchž osob a téhož předmětu řízení. Nelze totiž přeceňovat, jak to učinil soud prvního stupně, význam parcelních čísel (st. parc. č. 14/1, resp. parc. č. 112). Podstatné je to, co je mezi stranami nesporné a nezaměnitelné z hlediska skutkových vymezení daného objektu. V době zahájení předchozího řízení v roce 1996 byl žalobce veden v katastru nemovitostí jako vlastník malé vodní elektrárny a důvodem pozdějších změn bylo zjištění, že MVE není samotná nemovitost. Není spojena se zemí pevným základem, je umístěna nad vodním tokem parc. č. 112 a nelze ji polohově určit. Ze znaleckých posudků v obou řízeních vyplývá, že provozní objekt – bývalý mlýn má pravé křídlo (silo), střední část (vlastní prostor MVE s turbínou) a levou část (hlavní mlýn), přičemž střední část nelze od ostatních separovat. Předmětem žalobcovy koupě byl prostor MVE nad tokem M. p., a to bez základů, bez spodní stavby a bez pozemků, tedy „střední objekt“ stavebně neoddělený od sousedních mlýnských budov. Totožnost předmětu v obou řízeních je tedy dána; MVE není nemovitostí ve smyslu §119 odst. 2 občanského zákoníku (dále „obč. zák.“) a nelze ji vést v evidenci nemovitostí jako stavbu na samostatné parcele. Odvolací soud uzavřel, že uložil-li soud v předchozím řízení tehdejšímu žalovanému (nyní žalobce) MVE vyklidit a vyklizenou předat žalobkyni (nyní žalovaná) s tím, že věc užívá bez právního titulu, neboť vlastníkem je žalobkyně (nyní žalovaná) a kupní smlouva uzavřená 6. 8. 1986 je absolutně neplatná, nelze než dospět k závěru, že tento pravomocný rozsudek, jímž bylo rozhodnuto o žalobě na plnění, tvoří vůči pozdější žalobě na určení vlastnického práva k MVE překážku věci rozhodnuté. Rozsudek soudu prvního stupně proto v napadené části podle §104 odst. 1 o. s. ř. pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zrušil a řízení zastavil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolává se proti výroku, kterým odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a řízení zastavil. Nesouhlasí s tím, že projednání věci brání překážka věci rozsouzené. V tomto dalším řízení se domáhá určení vlastnictví k objektu MVE situovanému nad vodním tokem č. parc. 112 v k. ú. V. u L., tedy k objektu jinak identifikovanému, než tomu bylo ve věci vedené pod sp. zn. 18 C 307/96. Rozsudek z roku 1999 se týká jiného objektu než určovací žaloba, „byť se tak stalo evidentně z důvodu pochybení okresního soudu, který tímto rozsudkem rozhodl o vyklizení neexistujícího objektu“. Připomíná, že překážku věci rozsouzené je nutno vždy zkoumat vzhledem k obsahu výroku rozsudku, který má překážku tvořit. Uzavírá, že „pokud se výrok rozsudku v nově projednávané věci liší, byť toto odlišení spočívá toliko v jiném parcelním označení předmětu řízení, nelze hovořit o totožnosti věci“. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc tomuto soud vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvádí, že otázku překážky věci rozsouzené je nutno posuzovat po skutkové stránce; z hlediska vztahu žaloby na plnění a žaloby na určení odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 530/2004 a sp. zn. 20 Cdo 2931/99. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/20209 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené vydáno 11. 10. 2005, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas, řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal usnesení odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Podle §159a odst. 5 o. s. ř. jakmile je o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby projednána znovu. Jak uvádí „Občanský soudní řád, Komentář“ (Bureš J., Drápal L., Krčmář Z. a kolektiv, 7. vydání, C. H. Beck, str. 734) „o stejnou věc se jedná tehdy, jde-li o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob“.
V daném případě je nesporné, že rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 19. 5. 1999, č. j. 18 C 307/96-119, bylo rozhodnuto mezi stejnými účastníky, jako jsou účastníci tohoto nového řízení o určení vlastnictví.
K totožnosti předmětu řízení uvádí již citovaný komentář na téže straně dále, že : „Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok se nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku).“
Rozsudkem z 19. 5. 1999, č. j. 18 C 307/96-119, bylo žalovanému uloženo, aby „vyklidil prostory malé vodní elektrárny na pozemku p.č. 14/1 v kat. území V. u L.“. Tehdy žalovaný a v tomto novém řízení žalobce se domáhá určení, že je „výlučným vlastníkem objektu malé vodní elektrárny situované nad vodním tokem č. parc. 112, stavebně odděleného od ostatního stavebního objektu na pozemku parc. č. 14/1, vše v kat. území V. u L.“. V odvolacím řízení pak uvedl, že žalobu bere zpět v části počínající slovy „stavebně odděleného…“
Judikatura dovodila, že pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje zpravidla překážku věci rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva, z něhož bylo žalováno o plnění (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 1994, sp. zn. IV. ÚS 2/1993). Obě tyto žaloby jsou žalobami na ochranu vlastnického práva.
Zbývá tedy otázka, zda rozsudkem z 19. 5. 1999, č. j. 18 C 307/96-119, bylo rozhodnuto o vyklizení téže věci žalobcem, ohledně které se nyní domáhá určení, že je jejím vlastníkem. Podle skutkových tvrzení ve věci sp. zn. 18 C 307/96 žalobce zasahoval do vlastnického práva žalované k nemovitosti č.p. 27 na st. parc. č. 14/1 v k. ú. V. u L., a to neoprávněným užíváním její části, označené jako malá vodní elektrárna. Z těchto tvrzení pak vycházel žalobní petit, kterým se žalovaný domáhal vyklizení této malé vodní elektrárny na st. parc. č. 14/1, převzatý posléze do výroku rozsudku. Naproti tomu v tomto novém řízení se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem objektu malé vodní elektrárny situované nad vodním tokem parc. č. 112 v témže kat. území. Kdyby mělo jít v obou řízeních o tutéž věc, pak by tomu musel odpovídat i žalobní petit identifikující ji nejen jejím označením, ale také místem, kde se nachází. Oba tyto požadavky jsou stejně důležité, přičemž v identifikaci věci (žalobce tvrdí, že jde o samostatnou věc) se nepochybně předmětný pravomocný rozsudek a žaloba v této nové věci liší. Předmětný pravomocný rozsudek tak není ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř. překážkou, která by bránila projednání nové věci, není ani správná aplikace §104 odst. 1 o. s. ř.
Dovolací soud, když nezjistil, že by v řízení došlo vadám vyjmenovaným §242 odst. 3 o. s. ř., k nimž je povinen přihlížet z úřední povinnosti, z důvodu nesprávného právního posouzení usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 2 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2009
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu