ECLI:CZ:NS:2009:22.CDO.883.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 883/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované B. a Z., s.r.o., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví pozemku, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 261/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2007, č. j. 54 Co 155/2007-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
27. listopadu 2006, č. j. 19 C 261/2006-14, rozhodl výrokem pod bodem I., že se určuje, „že žalobce je výlučným vlastníkem pozemku parcela č. 945, o výměře 277 m2, zapsaného v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro hl.m. P. na listu vlastnictví 6256 pro katastrální území M., hl.m. P.“. Výrokem pod bodem II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 54 Co 155/2007-25, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“)
a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vychází přitom z §243c odst. 2 OSŘ, který stanoví: „V odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno“.
Dovolání není přípustné.
V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku
v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). Napadený rozsudek však takovým rozhodnutím není.
Podstata věci je v tom, že účastníci uzavřeli smlouvu o výstavbě podle §17 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám
a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů); tato smlouva musí mít podle výslovného znění zákona písemnou formu (§17 odst. 1 cit. zákona) a musí obsahovat zejména „způsob financování stavebních nákladů, výše a splatnost příspěvků, popřípadě rozsah a způsob ocenění vlastní práce stavebníků“ [§18 odst. 1 písm. f) cit. zákona]. Ze znění zákona tedy jasně vyplývá forma smlouvy i její základní náležitosti a to, že požadavek písemné formy je stanoven kogentní normou, od které se účastníci nemohou odchýlit.
Způsob financování stavebních nákladů, resp. výše příspěvku žalobce je ve sporné smlouvě upraven větou „Stavebníci si stanovili vykompenzování převodu ceny pozemku“. Dovolatel zpochybňuje názor odvolacího soudu, že jde o ujednání neurčité, tudíž o neplatnou smlouvu. Tato věta je objektivně zcela neurčitá a ani v souvislosti s dalšími částmi smlouvy ji nelze rozumně vyložit. Pokud by pak soudy při výkladu této věty vyšly z úmyslu stran, zjištěného zejména jejich následným konáním, popřely by zákonný požadavek písemné formy, která by byla vlastně nahrazena konkludentním ujednáním. Za této situace je rozhodnutí odvolacího soudu plně v souladu s právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. července 1996, sp. zn.
3 Cdon 227/96, a v mnoha dalších rozhodnutích, podle kterého platí: „Jde-li o právní úkon, pro který je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma, musí být určitost projevu vůle dána v listině, na níž je zaznamenán. Nestačí, že účastníkům právního vztahu je jasné, co je např. předmětem smlouvy, která musí být písemná, není-li toto poznatelné z jejího textu. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií
a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani
u osob, které nejsou účastny daného smluvního vztahu“.
Naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva byl nepochybně dán – viz konstantní judikaturu (např. R 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobci v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohl požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. června 2009
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu