ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1104.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1104/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeněk Des a JUDrr., Ing. Jan Hušek ve věci žalobce F. P., podnikatele zastoupeného JUDr. Ing. L. P. Ph.D., advokátem proti žalovanému M. G., podnikateli, , zastoupenému JUDr. J. V., advokátem o zaplacení částky 95.035,60 Kč s přísl., vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 292/93, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2007 č. j. 28 Co 415/2003 - 223 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobě na nákladech dovolacího řízení částku 7 336,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. L.P., PhD.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. prosince 2002 č. j. 47 C 292/93 – 140 zamítl ve výroku I žalobu žalobce směřující k tomu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 95.035,60 Kč s poplatkem z prodlení 0,05% denně od 10. 10. 1992 do zaplacení, ve výroku II zamítl vzájemnou žalobu žalovaného, aby bylo žalobci uloženo zaplatit mu 7.702,64 Kč s 16% úrokem od 1. 6. 1992 do 13. 12. 1993, výrokem III zrušil usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 1997 č. j. 47 C 292/93 – 70 a vrátil žalobci přeplatek soudního poplatku ve výši 636,- Kč a ve výroku IV rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce i žalovaný byli soukromí podnikatelé, žalobce byl oprávněn podnikat v oboru racionalizační, poradenské a zprostředkovatelské služby, vedení agendy v oblasti silniční dopravy, poradenské a zprostředkovatelské služby při využívání volné dopravní a přepravní kapacity, zprostředkování prodeje, nákupu a leasingu dopravních prostředků. Žalovaný byl oprávněn podnikat v oboru nákladní dopravy od 29. 8. 1990 do 31. 12. 1992 a na dobu od 1. 1. 1991 do 31. 12. 1991 mu bylo povoleno provádět mezinárodní přepravu věcí do všech států Evropy a Asie pro cizí potřebu motorovým vozidlem typu L., a návěsem. Dne 15. 1. 1991 uzavřel žalobce a pan J. V. jako zprostředkovatelé s žalovaným jako dopravcem smlouvu č. 40/91 o zprostředkování mezinárodní kamionové dopravy. Podle čl. I smlouvy bylo jejím předmětem zprostředkování a realizace vnitrostátní a zahraniční dopravy vozidly dopravce a služeb spojených s touto činností ve sjednaných relacích. Fakturaci dopravného měl provádět zprostředkovatel, a to jménem dopravce, dopravce se zavázal poskytovat zprostředkovatelům všechny doklady pro fakturaci, dále se zavázal uhradit zprostředkovatelům všechny náklady vzniklé činností pro něj, mezi jiným i cenu za čerpání pohonných hmot na úvěrové karty. Dohoda byla uzavřena na dobu neurčitou.
Oba účastníci řízení se shodli na tom, že při realizaci přepravy a platebního styku mezi sebou nepostupovali zcela podle výše uvedené smlouvy, nýbrž žalobce uzavřel svým jménem přepravní smlouvu s třetí osobou, na jejímž základě potom uzavřel opět svým jménem přepravní smlouvu s žalovaným. Žalovaný po provedení přepravy odevzdal listiny k ní se vztahující žalobci, žalobce na jejich základě vystavil fakturu svým jménem třetí osobě a poté vystavil opět svým jménem žalovanému dobropis. Na základě dobropisu zaplatil žalovanému sjednané přepravné po odečtení své provize.
Pro zahraniční cesty vybavil žalobce žalovaného kartou D. pro nákup pohonných hmot, kterou získal na základě dohody o spolupráci v mezinárodní kamionové přepravě zboží uzavřené dne 1. 2. 1991 s Č. P., a. s. V této dohodě se Č. zavázal pro žalobce obstarat úvěrové karty a devizově hradit účty za odebrané pohonné hmoty. Zúčtování mezi Č. a žalobcem mělo probíhat každých 15 dnů na základě faktur ze zahraničí, kdy Č.účtoval žalobci pohonné hmoty odebrané v cizině. Na základě faktury Č. fakturoval žalobce odebrané pohonné hmoty žalovanému a přiložil k nim vždy přehled o čerpání pohonných hmot v cizině, který měl k dispozici od německé společnosti a který obsahoval mimo jiné SPZ vozidla, do nějž byly pohonné hmoty čerpány, datum čerpání, druh pohonných hmot, jejich množství a cenu v příslušné národní měně. Soud prvního stupně zjistil, že v sedmi případech, které jsou v jeho rozsudku přesně specifikovány, žalovaný faktury žalobce neuhradil, přičemž celková částka všech těchto faktur odpovídá uplatněnému žalobnímu návrhu žalobce (95.035,60 Kč). Soud rovněž zjistil, že žalobce nebyl schopen doložit u faktury č. 517 a 558 příslušnou fakturu Č..
Soud prvního stupně dále zjistil, že v září a říjnu 1991 provedl žalovaný pro žalobce celkem čtyři přepravy, za něž mu vyfakturoval čtyřmi fakturami dne 7. 5. 1992 celkem 116.399,- Kč. Tentýž den žalobce žalovanému odeslal dopis, v němž mu vytýkal, že přepravy byly provedeny nekvalitně, žádal o nápravu a upozornil na odpovědnost za vzniklou škodu. Faktury na přepravné proto neuhradil a vrátil je žalovanému jako neopodstatněné. Žalovaný vyzval žalobce nejprve k úhradě faktur dopisem svého právního zástupce dne 22. 5. 1992, následně potom dne 28. 5. 1992 žalobci oznámil provedení zápočtu vzájemných pohledávek. Oproti pohledávkám žalobce v celkové výši 108.696,36 Kč započetl své pohledávky ve výši 116.399,- Kč a vyzval žalobce k úhradě své přebývající pohledávky ve výši 7.702, 64 Kč. Podle dopisu ze dne 28. 5. 1992 a jeho přílohy byly v pohledávkách žalobce vůči žalovanému zahrnuty všechny neuhrazené faktury za čerpání pohonných hmot a pohledávka žalovaného byla tvořena neuhrazenými fakturami za přepravné za přepravy uskutečněné v září a říjnu 1991 pro žalobce. Žalobce toto započtení odmítl jako neopodstatněné.
Soud prvního stupně vycházeje z uvedeného skutkového zjištění posoudil vztah mezi účastníky jako vztah mezi podnikateli, který vznikl v roce 1991, a proto na něj podle ust. §773 odst. 1 obchodního zákoníku aplikoval režim dřívějšího právního předpisu, kterým byl hospodářský zákoník. Vztahy vznikající v mezinárodní silniční nákladní přepravě upravuje vyhl. č. 11/1975 Sb. o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Na otázky touto Úmluvou neupravené je nutno aplikovat z. č. 101/1963 Sb. o právních vztazích v mezinárodním obchodním styku (ZMO).
Nárok žalobce na zaplacení pohonných hmot není podle názoru soudu prvního stupně nárokem z mezinárodní silniční nákladní přepravy, je ho proto nutno posoudit podle hospodářského zákoníku. Žalobce opíral svůj nárok o smlouvu č. 40/91 uzavřenou s žalovaným dne 15. 1. 1991. Praxe stran však byla od smlouvy odlišná, dohodu jako celek posoudil proto soud prvního stupně jako dohodu mezi stranami neúčinnou. Současně však usoudil, že účastníci převzali z této dohody některá ustanovení, a to konkludentní formou pro konkrétně uzavírané přepravní smlouvy. Aby mohl žalovaný čerpat v cizině pohonné hmoty, musel od žalobce převzít úvěrovou kartu D. a bylo mu samozřejmě známo, že čerpané pohonné hmoty v cizině neplatí, že tyto platí žalobce, kterému bude muset cenu pohonných hmot následně uhradit, jak také v mnoha případech činil. Z tohoto důvodu posoudil soud nárok žalobce na zaplacení ceny pohonných hmot jako nárok z konkludentně uzavřené smlouvy. Jako takový se nárok podle ust. §131a hospodářského zákoníku promlčoval v tříleté lhůtě, která počínala běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. V daném případě začala promlčecí doba běžet ode dne následujícího po splatnosti faktur za pohonné hmoty. Nejstarší faktura č. 375 byla splatná 26. 8. 1991, nárok z ní by mohl být poprvé uplatněn dne 29. 8. 1991 (27. 8. 1991 byla sobota). Byla-li žaloba doručena soudu dne 15. 9. 1993, tj. za běhu promlčecí lhůty u nejstarší pohledávky žalobce, nemohlo u ní, tím méně u dalších faktur, dojít k promlčení, které namítal žalovaný.
Následně se soud prvního stupně zabýval tím, zda pohledávka žalobce nezanikla kompenzací provedenou žalovaným. K započtení použil žalovaný své pohledávky na přepravném. Vůči skutečnosti provedení přepravy i částkám přepravného žalobce nic nenamítal, tvrdil však, že žalovaný nemá nárok na jejich zaplacení z důvodu nekvalitní přepravy. Toto tvrzení však neprokázal. Žalovanému vznikl nárok na zaplacení přepravného a tento nárok mohl podle ust. §265 ZMO kompenzovat proti nároku žalobce i proti vůli druhé strany závazku. Protože podle ust. čl. 32 bodu 4 Úmluvy C. promlčené nároky nelze uplatňovat ani vzájemnou žalobou ani námitkami, zabýval se soud prvního stupně dále posouzením, zda nárok na zaplacení přepravného není promlčen. Podle ust. čl. 32, bodu 1 Úmluvy C. se nároky z přeprav promlčují za jeden rok, přičemž v případě přepravného běží tato promlčecí doba uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Vzhledem k tomu, že nejstarší přepravu vykonal žalovaný v době od 13. 9. do 16. 9. 1991 a přepravní smlouvy nebývají uzavírány s delším předstihem, učinil soud prvního stupně závěr, že v okamžiku, kdy se pohledávky účastníků setkaly, nebyl nárok žalovaného na zaplacení přepravného promlčen. Kompenzací ze strany žalovaného, která byla doručena žalobci nejpozději 2. 6. 1992 (toto datum nese odpověď žalobce na kompenzaci) nárok žalobce ke dni 14. 5. 1992, kdy se splatné pohledávky účastníků setkaly, zanikl. Po dni 14. 5. 1992 nemohl být žalovaný v prodlení se zaplacením pohledávky žalobce a soud prvního stupně proto zamítl nejen nárok žalobce na zaplacení částky 95.035,60 Kč, ale i jeho nárok na poplatek z prodlení od 10. 10. 1992 do zaplacení.
Vůči vzájemné žalobě žalovaného vznesl žalobce námitku promlčení. O délce promlčecí doby i počátku jejího běhu platí obdobné závěry jako jsou uvedeny shora v souvislosti se započtením. Poslední spornou přepravu žalovaný realizoval v době od 10. 10. do 12. 10. 1991. I kdyby byla tato přepravní smlouva sjednána dne 10. 10. 1991, pak by byl počátkem běhu roční promlčecí lhůty 10. leden 1992 a promlčecí lhůta by uplynula dne 11. ledna 1993 (10. 1. 1993 připadlo na neděli). Žalovaný však svůj nárok na zaplacení částky 7.702,64 Kč uplatnil u soudu teprve 13. 12. 1993, tj. po uplynutí promlčecí lhůty. S ohledem na námitku promlčení vznesenou žalobcem, nemohl soud prvního stupně nárok žalovanému přiznat, a vzájemnou žalobu proto zamítl.
K odvolání žalobce, jemuž odvolací soud Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. října 2007 č. j. 28 Co 415/2003-223 rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I co do částky 0,05% poplatku z prodlení denně z částky 92 035, 60 Kč od 10.10.1992 do 15.10.1996 a za dobu od 25.10.2007 do zaplacení potvrdil (výrok I.) a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci částku 95.035,60 Kč a 0,05% poplatek z prodlení denně z částky 95.035,60 Kč od 16. 10. 1996 do 24. 10. 2007 výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně se nezabýval, neboť žalovaný proti zamítavému výroku č. II nepodal odvolání a rozsudek soudu prvního stupně nabyl v této části právní moci.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a snažil se doplnit důkaz o tom, zda žalobce zaplatil svému smluvnímu partnerovi, Č., a. s., jeho faktury v částkách, které uvedl sám žalobce. Při jednání uvedl žalobce, že cena pohonných hmot nebyla součástí odměny žalovaného za přepravu provedenou pro žalobce. Zaplatit za čerpané pohonné hmoty byla samostatná smluvní povinnost žalovaného vůči žalobci. Dále uvedl, že Č. vždy vyúčtoval všechna čerpání pohonných hmot ze strany žalovaného kartou poskytnutou žalobcem. Poukazoval na to, že v průběhu dosavadního řízení nebylo mezi účastníky sporné, že by snad částky, jichž se žalobce domáhá na žalovaném, sám Č. nezaplatil. Pokud by tomu tak bylo, Č. by karty D. žalobci odňal a neumožnil by na ně čerpání. V následně soudem poskytnuté jednoměsíční lhůtě žalobce uvedl, že sám v dobré víře, když v předchozím řízení nebylo sporné, že by snad Č. neuhradil faktury za odebrané pohonné hmoty, skartoval účetní doklady za rok 1991 a předložil i sdělení Č., že příslušné platební doklady jsou u ní též již skartovány. K dotazu odvolacího soudu potom sdělila společnost Č., že ani v jejích dokladech skutečnost, zda byly faktury zaplaceny, dohledatelná není. Společnost zavedla v roce 1991 elektronickou účetní evidenci, podle níž bylo zjištěno, že systém žalobce neeviduje. Z toho společnost dovodila, že pohledávky za žalobcem byly vyřízeny před zavedením elektronického systému a nebylo důvodu jej do systému zavádět. Žalobce nebyl uveden ani jako dlužník v evidenci sporů právního oddělení. Další informace společnost soudu s ohledem na skartační lhůty účetních dokladů nemohla poskytnout.
Odvolací soud zopakoval důkazy obsahem dohody o spolupráci uzavřené mezi společností Č. a žalobcem, obsahem dohody č. 40/91 uzavřené mezi stranami sporu a výslechem žalobce, který uvedl, že po celou dobu disponoval žalovaný pouze jednou úvěrovou kartou na čerpání pohonných hmot. Žalovaný se na jednání soudu nedostavil, i když byl obeslán na známé adresy z nichž druhou označil zástupce žalovaného za adresu jeho aktuálního bydliště. Za této situace odvolací soud vycházel z obsahu spisu a četl výpovědi žalovaného na jednání soudu prvního stupně dne 18. 12. 1996 a jeho podání ze dne 31. 5. 2002. Dále zopakoval důkazy žalobcovými fakturami za čerpání pohonných hmot, a to včetně příloh k nim. V odůvodnění rozsudku uvádí odvolací soud svoje skutková zjištění, která se neliší od zjištění soudu prvního stupně, doplňuje jen, že pro časový odstup žalobce nebyl schopen doložit faktury Č., jež se váží k žalobcovým fakturám č. 517 a 558. Odvolací soud uzavřel, že mezi účastníky nebylo sporné, že v roce 1991 jako podnikatelé spolupracovali při provádění mezinárodní nákladní přepravy, za tímto účelem uzavřeli dohodu č. 40/91 nazvanou dohoda o zprostředkování a není ani sporné, jakým způsobem se spolupráce reálně uskutečňovala. Sporným bylo, zda žalobci přísluší nárok na zaplacení pohonných hmot, jež žalovaný čerpal na základě karty D. v souvislosti s přepravami, které prováděl pro žalobce. Žalovaný dále namítl promlčení žalobcova nároku.
Na právní vztah mezi účastníky smlouvy a nároky z ní vyplývající je podle názoru odvolacího soudu nutno aplikovat ve smysl ust. §763 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku příslušná ustanovení tehdy platného zákona č. 103/1994 Sb. v platném znění – hospodářský zákoník. Se soudem prvního stupně se odvolací soud shodl v tom, že písemná dohoda mezi účastníky se z větší části reálně nenaplnila, jednotlivé přepravy byly prováděny odlišně. Podle odvolacího soudu lze usuzovat, že jednotlivé případy přeprav představují individuálně sjednávané přepravní smlouvy, na něž se vztahovala Úmluva C., neboť se jednalo o mezinárodní přepravu. Na samotnou dohodu účastníků řízení lze podle názoru odvolacího soudu nahlížet jako na rámcovou smlouvu vymezující obecně způsob jejich spolupráce, když zprostředkující charakter nebyl mezi účastníky reálně naplňován. Tuto smlouvu je potom nutno posoudit jako smlouvu podle ust. §352 hospodářského zákoníku – smlouvu o jiných způsobech spolupráce mezi účastníky.
Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil v tom, že na nákladní přepravu prováděnou žalovaným pro žalobce dopadá právní režim vyhl. č. 11/1975 Sb. – Úmluva C., avšak žalobcův nárok není nárokem z mezinárodní silniční nákladní přepravy, když žalobcův nárok nebyl při reálném způsobu spolupráce obou účastníků promítán do přepravného, jež žalobce platil žalovanému, a do poskytnuté provize. Žalobcův nárok, o který vedly strany spor, posoudil odvolací soud jako nárok smluvní, který vyplývá ze smlouvy č. 40/91, v níž se žalovaný výslovně zavázal platit žalobci za pohonné hmoty, které žalovaný čerpal v zahraničí na základě karty poskytnuté žalobcem. Za situace, kdy žalobce nebyl pro uplynutí skartačních lhůt schopen prokázat zaplacení dvou faktur za pohonné hmoty svému smluvnímu partnerovi, společnosti Č. a kdy ani k dotazu soudu uvedené společnosti nebylo možno tento důkaz provést, uzavřel odvolací soud, že žalovanému muselo být známo, že pohonné hmoty v cizině sám neplatí, že tyto v konečném důsledku platí žalobce jinému subjektu (Č.), vždyť v mnoha případech žalobci takto pohonné hmoty čerpané v cizině uhradil, byl si tedy vědom svého závazku písemně převzatého v písemné dohodě uzavřené mezi účastníky. Žalovaný v řízení netvrdil a nepopíral, že by úvěrovou kartu D. od žalobce nepřevzal. Pokud jde o jeho námitku, že měl již koncem roku 1991 kartu vlastní, netvrdil a nedokládal ani zde, že by kartu, kterou převzal od žalobce, žalobci či společnosti Č. reálně vrátil, že jí tedy nedisponoval a že na ni nebylo v zahraničí čerpáno. Odvolací soud se proto shodl se závěry soudu prvního stupně, že žalobce měl nárok na zaplacení pohonných hmot ve výši žalované částky, když sám žalovaný připustil na jednání dne 15. 1. 1997, že tvrzení žalobce o tom, že žalovaný naftu čerpal k tíži účtu žalobce, je důvodné. Odvolací soud vycházel z obsahu spisu, protože žalovaný soudní obsílky reálně nepřebíral. Jde-li o námitku promlčení žalobcova nároku, i odvolací soud ji shledal jako nedůvodnou, a to vzhledem k ust. §131a hospodářského zákoníku, kdy běh promlčecí lhůty a její počátek nelze posuzovat podle Úmluvy C..
Pokud jde o poslední námitku vznesenou žalovaným (zánik žalobcovy pohledávky v důsledku kompenzace provedené žalovaným), usoudil odvolací soud, že tu stály proti sobě dva nároky účastníků – nárok žalobce podle hospodářského zákoníku a nárok žalovaného podle zákoníku mezinárodního obchodu (§2 odst. 1 písm. e). Jejich vzájemné započtení se podle názoru odvolacího soudu řídí hospodářským zákoníkem, a to ust. §361 odst. 3 (rozsudek nesprávně odkazuje na odst. 1). Toto ustanovení požaduje k započtení předchozí písemnou dohodu obou stran (Započtení vzájemných pohledávek organizací je možné po předchozí písemné dohodě organizací.). Jednostranné započtení nebylo přípustné a nemohlo vyvolat účastníkem zamýšlené účinky. Odvolací soud tak učinil právní závěr odlišný od soudu prvního stupně a žalobcově žalobě na zaplacení částky 95.035,60 Kč vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II., III. a IV. napadl žalovaný dovoláním opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a spatřuje jeho důvodnost v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.) i v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). Domnívá se, že se dovolací soud mýlil, pokud jde o výklad následujících problémů:
1) žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že by bylo prokázáno, že žalobce prokázal čerpání pohonných hmot žalovaným, resp. že by uhradil společnosti Č. platby za čerpání pohonných hmot. Žalobce podle dovolatele nedoložil konkrétní dopravy, nedoložil tvrzené odběry pohonných hmot ani skutečnost, že tyto odběry provedl žalovaný. Podle dovolatele neobstojí zjištění odvolacího soudu, že žalovaný sám na jednání dne 15. 1. 1997 připustil čerpání pohonných hmot podle žaloby. Odvolací soud zde pro neúčast žalovaného vycházel ze spisu a žalovaného sám nevyslechl. Dále dovolatel uvádí, že odvolací soud vychází ze spekulace, jestliže dospívá k závěru, že nebylo prokázáno, že žalovaný úvěrovou kartu od žalobce vrátil a že na ni nečerpal. Soud nepřípustně přenáší důkazní břemeno na žalovaného. Je podle jeho názoru povinností žalobce, aby prokázal, že k jím tvrzenému čerpání pohonných hmot skutečně došlo, a nelze na žalovaného přenášet důkazní břemeno ve vztahu k negativním skutečnostem, tzn. prokazovat, že se nějaká skutečnost nestala, a to zvláště za situace, kdy svá pozitivní tvrzení žalobce neprokázal.
2) Dovolatel dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, ohledně své námitky promlčení žalobcovy pohledávky na zaplacení pohonných hmot. Na vztahy při platbách pohonných hmot nelze podle dovolatele aplikovat ustanovení hospodářského zákoníku a tím méně jeho ustanovení o smluvních vztazích. Podle dovolatele postupovali účastníci ve skutečnosti odlišně od smlouvy č. 40/91 a odvolací soud se mýlí, pokud ji posuzuje jako smlouvu rámcovou. Na vztah mezi žalobcem a žalovaným proto nelze aplikovat ustanovení o tříleté promlčecí lhůtě, nýbrž lze uvažovat toliko ustanovení o neodůvodněném majetkovém prospěchu s dvouletou promlčecí lhůtou. Dovolatel proto na námitce promlčení trvá.
3) K názoru odvolacího soudu o tom, že nedošlo ke vzájemnému započtení nároků žalobce a žalovaného, uvádí žalovaný, že odvolací soud cituje chybné ustanovení (§361 odst. 1 HZ). I kdyby však citoval ustanovení správné, domnívá se dovolatel, že započtení nepodléhá režimu hospodářského zákoníku, že tedy odvolací soud aplikoval chybně právní předpis. Podle názoru dovolatele dopadá na započtení Úmluva C., popř. z. č. 101/1963 Sb., zákoník mezinárodního obchodu, protože jde o vztah podřaditelný pod jeho ustanovení §2 odst. 1 písm. e). Započtení je proto nutno posoudit podle ust. §265 ZMO, které připouští i jednostranné započtení bez souhlasu druhé smluvní strany.
Na základě uvedených skutečností navrhuje dovolatel, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalovaného podal vyjádření žalobce. Upozorňuje na to, že soudy obou stupňů provedly rozsáhlé dokazování, z něhož je patrno, že žalovaný pohonné hmoty skutečně čerpal a že oba účastníci postupovali podle své dohody č. 40/91. Ztotožňuje se se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu, i pokud jde o námitku promlčení nároku žalobce a možnost započtení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného jako bezdůvodné zamítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou žalobcem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 o. s. ř. Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. však není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodním věcech 50.000,- Kč; k příslušenstvím pohledávky se přitom nepřihlíží, pokud ovšem netvoří samostatný předmět řízení. Již bylo v usnesení ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud České republiky názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. V dané věci jak vyplývá z obsahu dovolání napadá žalobce výrok II. rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně v části výroku č. 1 tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 95.035,60 Kč a 0,5% poplatek z prodlení denně z částky 95.035,60 Kč od 16. října 1996 do 24. října 2007. Ačkoliv částka uvedená ve výroku rozsudku odvolacího soudu přesahuje hranici 50.000,- Kč, skládá se ze samostatných nároků vyplývajících z vícero obchodně-právních vztahů mezi podnikateli souvisejících s jejich podnikatelskou činností, které vznikly na základě konkrétních přepravních smluv, na základě kterých žalovaný zajišťoval přepravu pro žalobce. Mezi účastníky řízení byla uzavřena dohoda ze dne 15. ledna 1991 č. 40/1991, kterou soudy hodnotily jako rámcovou smlouvu vymezující obecně způsob spolupráce při zajišťování přeprav zahrnující podmínky realizace jednotlivých konkrétních přepravních smluv. Podle článku II. této smlouvy se žalobce zavázal mimo jiné zajistit pro žalovaného úvěrové karty pro čerpání pohonných hmot a žalovaný se zavázal použít těchto karet výhradně k čerpání pohonných hmot pro přepravy z příkazu žalobce. Na základě této rámcové dohody byli pak samostatně konkludentně uzavírány přepravní smlouvy, jejichž součástí bylo i ujednání o užívání platebních karet, které žalovaný obdržel od žalobce. V daném případě tak došlo k jednotlivým konkludentním dohodám o použití karet, vztahujících se vždy k jednotlivým konkrétním přepravním smlouvám, přičemž takto byly i odebrané pohonné hmoty žalobcem fakturovány a vymáhány. Fakturou č. 375 ze dne 12. srpna 1991 byly žalovanému účtovány odběry pohonných hmot ze dnů 18 až 22. června 1991 částkou ve výši 16.470,95 Kč, fakturou č. 479 ze dne 16. září 1991 byly žalovanému vyúčtovány odběry pohonných hmot ze dnů 3. května až 19. července 1991 částkou 16.660,45 Kč, fakturou č. 517 ze dne 4. října 1991 byly žalovanému vyúčtovány odběry pohonných hmot ze dne 16. července až 16. srpna 1991 ve výši 26.132,50 Kč, fakturou č. 558 ze dne 11. října 1991 byly žalovanému vyúčtovány odběry pohonných hmot ze dnů 29. července až 17. srpna 1991 částka 14.228,85 Kč, fakturou č. 620 ze dne 14. listopadu ze dne 1991 byly žalovanému vyúčtovány odběry pohonných hmot ze dnů 25. června až 19. srpna 1991 částkou ve výši 17.336,54 Kč, fakturou č. 643 ze dne 27. listopadu 1991 byl žalovanému vyúčtován odběr pohonných hmot ve výši 2.558,19 Kč a fakturou č. 662 ze dne 17. prosince 1991 byl žalovanému vyúčtován odběr pohonných hmot částkou 1.552,12 Kč; k jednotlivým fakturám žalobce připojil označení konkrétního dne a místa v zahraničí, kde podle jeho tvrzení žalovaný načerpal pohonné hmoty, včetně údaje o označení karet D. E.S.. O každé z těchto částek tak mohlo být rozhodováno samostatně, neboť šlo o nárok z té které přepravní smlouvy, která byla uzavřena konkludentně mezi žalobcem a žalovaným. Přípustnost dovolání z pohledu §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. je tak na místě zkoumat u každého nároku, případně dohodou kumulovaných nároků.
Dílčí nároky na zaplacení jednotlivých potřebných pohonných hmot čerpaných žalovaným, ale v každém jednotlivém případě nepřesahují částku 50.000,- Kč. V daném případě, jak vyplývá z výše uvedeného, jde o věc obchodní, neboť vyplývá z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.Vzhledem k tomu je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. z áří 1999 sp. zn. 25 Cdo 2136/1999, publikované v časopise Soudní judikatura č. 5/2000, pod poř. č. SJ 55/2000).
Rovněž tak dovolání ve zbývajícím rozsahu tj. směřujícím proti výrokům III. a IV., kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, mající charakter usnesení ve smyslu §167 odst. 1 o. s. ř., není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tento závěr s sebou nese posouzení podaného rozhodnutí jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky je proto bez jednání (§243a odst. 1 věta první) odmítl [§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §15 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. žalovanému, jehož odvolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady se stávají z odměny advokáta v částce 5 865 Kč §3 odst. 1, §15 v návaznosti na §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 171, 50 Kč (srov. 137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., tedy celkem ve výši 7 336, 50 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu