ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1358.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1358/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobců a) Ing. P. J., b) E. J., oběma zastoupených JUDr. P. K., advokátem proti žalovanému J.K., zastoupenému JUDr. P. M., advokátkou o zaplacení 57 770 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 84/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. prosince 2008, č.j. 25 Co 154/2008-144, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit společně a nerozdílně oprávněným žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 607,50 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. P. K., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 10. prosince 2008, č.j. 25 Co 154/2008-144, dovoláním napadeným výrokem I. změnil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 11. března 2008, č.j. 25 C 84/2005-114, ve výroku I. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům částku 57 770 Kč s 3% úrokem z prodlení jdoucím z této částky od 16.11.2004 do zaplacení.
Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vyšel ze zjištění, které bylo mezi účastníky nesporné, že žalobci zaplatili žalovanému dne 5.1.2004 zálohu na výstavbu plotu ve výši 57 770 Kč a tato částka byla žalovaným následně dobropsána ve prospěch žalobců dobropisem ze dne 31.10.2004.
Soudy však rozdílně posoudily obranu žalovaného, který tvrdil, že v rámci zápočtu ze dne 5.11.2004 si započetl svoji pohledávku ze směnky vystavené žalobcem a) na částku 200 000 Kč oproti pohledávce žalobců ve výši 57 770 Kč.
Pokud se žalobci bránili tím, že směnku žalovanému zaplatili, resp. tuto částku žalovanému vrátili formou placení záloh na cenu díla, soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci v tomto směru neunesli důkazní břemeno a dovodil, že pohledávka žalobců vyplývající z uvedeného dobropisu zanikla zápočtem provedeným žalovaným ve smyslu §580 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a §358 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“).
Odvolací soud se s právním závěrem soudu prvního stupně ohledně započtení pohledávek neztotožnil a konstatoval, že v důsledku vadného právního posouzení soud prvního stupně učinil i nesprávná skutková zjištění ohledně směnečné dohody, důvodu vystavení předmětné směnky, podstatného pro posouzení započtení. Odvolací soud po doplnění dokazování a opakování rozhodujících důkazů zjistil, že žalobci, jako objednatelé, neměli po uzavření smlouvy o dílo o výstavbě rodinného domu potřebné peněžité prostředky a žalovaný nabídl žalobcům, že stavbu zafinancuje ze svého, než žalobci získají hypoteční úvěr. Dne 15.4.2003 byla sepsána směnka na hodnotu 200 000 Kč, která měla být vyrovnána zaplacením vystavených faktur za dílo. Za nevěrohodnou považoval odvolací soud svědeckou výpověď D. K., podle níž by žalovaný, jako zhotovitel, financoval stavbu ze svého a ještě by svým objednatelům (žalobcům) půjčil peněžní prostředky. Při posouzení věci vzal odvolací soud v úvahu i zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný vrátil žalobcům přeplatek ceny díla ve výši 152 645 Kč a zjištění, že v době vrácení přeplatku neměl žalovaný k dispozici předmětnou směnku, která byla později nalezena.
Odvolací soud učinil právní závěr, že předmětná směnka plnila funkci zajišťovací pro pohledávku žalovaného ze smlouvy o dílo. Dále vyšel ze zjištění, že žalobci splnili svůj závazek ze smlouvy o dílo zaplacením ceny díla,. z čehož dovodil, že byla uspokojena zajištěná pohledávka (cena za dílo), čímž zajišťovací funkce směnky ze dne 15.4.2003 byla vyčerpána. Zápočet žalovaného učiněný dopisem ze dne 5.11.2004 proto nemohl mít podle odvolacího soudu právní následky započtení a uzavřel, že nárok žalobců na uhrazení vystaveného dobropisu na částku 57 770 Kč je oprávněný. Odvolací soud proto změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., kterým byla žaloba na zaplacení 57 770 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu. Dovolatel namítá, že odvolací soud nadbytečně opakoval výslechy účastníků řízení a svědka D. K. a nesprávně na základě skutkových zjištění učinil nesprávný závěr ohledně započtení pohledávky proti směnce, která je cenným papírem, tudíž se odvolací soud nesprávně zabýval posuzováním směnečné dohody, tzv. „kauzy směnky“ a tím, čí „kauza“ je věrohodnější. Žalovaný navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli jeho zamítnutí, neboť mají za to, že odvolací soud ve věci rozhodl správně, když dovodil, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou správná, jestliže v důsledku nesprávného právního názoru se soud prvního stupně nezabýval tvrzením účastníků ohledně ujednání při vystavování směnky, důvodem vystavení (tzv. kauzou). Na základě skutkových zjištění doplněných v odvolacím řízení pak podle názoru žalobců odvolací soud učinil správný závěr ohledně započtení žalovaného vůči pohledávce žalobců.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a opírá o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně aplikoval při posouzení věci čl. I §17 zákona směnečného a šekového č. 191/1950 Sb., v platném znění. Správně vyšel i z dosavadní judikatury – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.8.2008, sp. zn. 29 Odo 1446/2006, v němž bylo konstatováno: „Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I §17 směnečného zákona), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“
Odvolací soud tedy správně dovodil, že je třeba zabývat se obsahem směnečné dohody, která se vázala k vystavené směnce (důvod vystavení směnky), jestliže žalovaný jednostranně započetl vůči vymáhané pohledávce žalobců svou pohledávku ze směnky vlastní, kde věřitelem byl žalovaný a výstavcem žalobce a), neboť bylo třeba zjistit, zda tyto vzájemné pohledávky jsou způsobilé k započtení.
Při posouzení námitky dovolatele, že odvolací soud nadbytečně opakoval výslechy účastníků řízení a svědka D. K. a nesprávně se zabýval hodnocením věrohodnosti tvrzení stran a posuzoval čí „kauza“ je věrohodnější, je třeba poukázat na §213 odst. 1 o. s. ř., podle něhož odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Je nutno odkázat i na §213 odst. 2 o. s. ř., podle něhož odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Právě o takový případ se v dané věci jednalo. Odvolací soud se neztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně ohledně „kauzy“ směnky, z nichž soudu prvního stupně dovodil, že došlo k zápočtu pohledávek a že právo na zaplacení ceny díla ve výši 57 770 Kč zaniklo. Odvolací soud tedy v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval výslechy účastníků a svědka, neboť měl za to, že soud prvního stupně se nevypořádal s některými skutkovými zjištěními pro právní závěr o započtení pohledávek.
Zpochybňuje-li dovolatel správnost skutkových zjištění odvolacího soudu ohledně směnečné dohody, na nichž odvolací soud vybudoval své právní posouzení ohledně započtení pohledávek, uplatnil tím dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to především v provedených důkazech rozhodujících pro posouzení věci - viz č.l. 136 až 139 – výslechy účastníků a svědka D. K.
Nesouhlasí-li dovolatel s hodnocením těchto důkazů, jehož výsledkem bylo, že odvolací soud považoval za věrohodnější „kauzu“ žalobců, podle níž směnka plnila zajišťovací funkci, jestliže žalovaný nabídl žalobcům, že stavbu zafinancuje ze svého do doby vyřízení hypotéky žalobců a měla-li být směnka vyrovnána zaplacením vystavených faktur za dílo, dovolací soud v hodnocení důkazů, z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti neshledal logický rozpor. Výsledek hodnocení důkazů odpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nehodnotil důkazy správně, je třeba zdůraznit, že dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, jako to bylo v posuzovaném případě, není možno ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů, nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. např. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu seš. 1-2/1994, pod označením R 8/1994, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2000, sp. zn. 29 Cdo 1993/99).
Dospěl-li odvolací soud ke skutkovému závěru, že sepsaná směnka na hodnotu 200 000 Kč měla být vyrovnána zaplacením vystavených faktur za dílo a žalobci fakturovou cenu díla žalovanému zaplatili, odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že byla uspokojena zajištěná pohledávka (cena za dílo) a byla vyčerpána zajišťovací funkce směnky ze dne 15.4.2003. Řádným zaplacením směnky výstavcem směnky vlastní totiž zanikají veškerá práva ze směnky, tudíž nemohlo dojít k zániku práva na zaplacení vymáhané pohledávky započtením, neboť pohledávka žalovaného v době započtení již zanikla.
Námitky dovolatele k nesprávnému právnímu posouzení nebyly tedy dovolacím soudem shledány oprávněnými, dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně, a proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 11 134,50 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 2 173 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 13 607,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu