ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1385.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1385/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně P., o. d., a. s., zastoupené Mgr. M. B., advokátkou, proti žalovanému m. K., zastoupenému JUDr. M. K., advokátkou, o zaplacení částky 490.783,- Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 12 C 253/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2008 č.j. 28 Co 259/2007-368, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. října 2008 č.j. 28 Co 259/2007-368 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozhodl jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17.12.2002 č.j. 12 C 253/95 - 287 tak, že žaloba, kterou se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 490.783,- Kč s 15 % úrokem od 20.10.1995 do zaplacení se zamítá (výrokem č. I), a dále rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 21. srpna 2006 č.j. 28 Co 59/2003-310 změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 490.783,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 20.10.1995 do zaplacení. K dovolání žalovaného Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 23. dubna 2007 č. j. 32 Odo 1680/2006- 345 rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Podle tohoto rozsudku Nejvyššího soudu bylo dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (důvodem dovolání bylo nesprávné právní posouzení věci).
Nejvyšší soud České republiky ve shora citovaném rozsudku přezkoumal závěry odvolacího soudu a uzavřel, že odvolací soud dospěl ke svému závěru o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni výše uvedenou částku na základě hodnocení právního významu zápisu z jednání, jehož se dne 22. 4. 1992 zúčastnili oba sdružovatelé, tehdejší starosta m. K., pracovníci M. ú. a S. m. m. K. a O. p. b. h., s. p. K. Projevy vůle zachycené v zápise z jednání sice odvolací soud nevyhodnotil jako uznání závazku – k tomu chyběly potřebné formální i materiální náležitosti požadované ust. §132 hospodářského zákoníku (písemné uznání povinného co do důvodu i výše), vyhodnotil však zápis z jednání a skutečnosti v něm zachycené jako právně relevantní a spojil s nimi účinky obdobné uznání závazku. Při tomto právním hodnocení však opomenul, že smluvními stranami hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků uzavřené dne 10. 7. 1990 podle ust. §360a hospodářského zákoníku byli O. p. b. h. s. p. K. na straně, která měla finanční prostředky obdržet, a P., J. o. d. Brno, závod K., na straně jejich poskytovatele. Město K. v té době nebylo smluvní stranou předmětné smlouvy, a proto je vyjádření města K. ve zmíněném zápise právně irelevantní a pro povinnosti obou smluvních stran nerozhodné. Pro řešení otázky, zda existuje povinnost k vrácení sdružených prostředků, bude nutno zkoumat, zda došlo k zániku závazku poskytnout finanční prostředky některým ze způsobů, který předvídá ust. §360a odst. 4 a 5 hospodářského zákoníku, popř. sama smlouva ve svém čl. IV, a zda v této souvislosti vznikla povinnost právního nástupce O. p. b. h., s. p. nerealizovaný závazek k poskytnutí 3 bytových jednotek pro zaměstnance bývalého obchodního domu P. K. majetkově vypořádat. V závislosti na řešení této otázky bude nutno též posoudit otázku případného promlčení závazku, které v průběhu řízení namítal žalovaný. S ohledem na tento závěr již Nejvyšší soud nepovažoval za nutné zabývat se otázkou, zda starosta města sám mohl nebo nemohl město platně k určitým plněním zavázat.
Dovolací soud tak shledal důvodnou první námitku dovolatele uvedenou v dovolání, a rozsudek odvolacího soudu proto zrušil s tím, že určil otázky, které má odvolací soud v novém řízení přezkoumat.
Krajský soud v Brně v novém řízení opět svým rozsudkem ze dne 1. října 2008 č. j. 28 Co 259/2007-368 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 490.783,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 20.10.1995 do zaplacení do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 17. prosince 2002 č.j. 12 C 253/95-287 ve výroku č. I co do 10% úroku z částky 490.783,- Kč od 20.10.1995 do zaplacení změnil tak, že žaloba se co do 10% úroku z prodlení z částky 490.783,- Kč od 20.10.1995 do zaplacení zamítá (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III a IV).
Odvolací soud zopakoval dokazování obsahem hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků, zápisem ze dne 22. 4. 1992 a obsahem výpisů z katastru nemovitostí, které jsou součástí spisu. Dále provedl důkaz kupní smlouvou uzavřenou mezi městem K. a Ing. V. M. a datované dny 26. 9. 1994 a 3. 10. 1994, z něhož zjistil, že žalovaný je podle zákona č. 172/1991 Sb. vlastníkem domu č. p. 532, stavební parcely č. 588 o výměře 750 m2, parcel č. 110/1-1 zahrada o výměře 900 m2 a parcely č. 110/1-2 ostatní plocha o výměře 25 m2, vše v k.ú. K. Touto smlouvou město K. jako prodávající prodalo Ing. V. M., jako kupujícímu nemovitosti, jež jsou specifikovány v čl. 1 této smlouvy. Na fotokopii této kupní smlouvy, založené ve spise, je vyznačeno povolení vkladu K. ú. v K. pod č.j. 20110Vl-1933/94, vklad práva je zapsán v katastru nemovitostí dne 11.1.1995 s právními účinky vkladu ke dni 29.12.1994
Z obsahu výpisu z katastru nemovitostí pro obec K., k.ú. K., LV 4862 ze dne 28.1.1993 odvolací soud zjistil, že jsou uvedeni jako vlastník: 1. Č. r. – M. n. v. K., 2. Č. r. – O. K., to ve vztahu k nemovitosti č. 532 o výměře 750 m2 (zastavěná plocha, objekt bydlení), zahrada, 900 m2, (zahrada) a 26 m2 ostatní plocha). Z výpisu z katastru nemovitostí pro obec K., k.ú. K. z LV 10001 zjistil, že jako vlastník je pro nemovitosti parc. č. 532 (zastavěná plocha, objekt bydlení) zapsáno město K., to rovněž i pro zahradu 900 m2 a ostatní plochu 26 m2, z části E (nabývací tituly) byl zjištěn zápis \"návrh na zápis nemovitých věci z majetku ČR do vlastnictví obce m. K. podle zákona č. 172/1991 Sb. §3 ze dne 18.11.1992\". Tento výpis byl vyhotoven dne 19.8.1994. Konečně z výpisu z katastru nemovitostí pro obec K., k.ú. K., LV 6965 bylo zjištěno, že jako vlastník předmětné nemovitosti č.p. 532 (zastavěná plocha, objekt bydlení) spolu se zahradou je zapsán Ing. V. M., M. M., z části E (nabývací tituly) bylo zjištěno, že noví vlastníci byli zapsáni na základě kupní smlouvy ze dne 3.10.1994 s právními účinky vkladu dne 29.12.1994 pro Ing. V. M.
Podle odvolacího soudu nelze z obsahu hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků učinit závěr, že by tato smlouva zanikla v důsledku ujednání, jež obsahuje. K přidělení bytů předchůdci žalobkyně dle ujednání smlouvy nedošlo, přičemž účastníci se v této smlouvě dohodli na tom, že O. K. vrátí předchůdcem žalobkyně vloženou částku, což je ve smlouvě vyjádřeno formulací \"nahradí vzniklou škodu ve výši skutečně vložených prostředků\". Z čI. IV vyplývá, že platnost smlouvy v rozsahu pro uvedenou akci skončí až dnem, kdy bude splněn účel, pro který vznikla a bude provedeno majetkoprávní vypořádání podle čI. II. Dále odvolací soud učinil závěr, že smlouva nezanikla z důvodu ujednání, jež obsahovala, a nedovodil dále, že by zanikla způsobem upraveným v ust. §360a odst. 4 a 5, neboť k výslovné dohodě zúčastněných organizací nedošlo. Zápis ze dne 22.4.1993 za takovouto dohodu považovat nelze, účel, pro nějž byla uzavřena, rovněž tak nebyl naplněn a rovněž tak nezanikla ani uplynutím doby, na kterou byla uzavřena, a to v důsledku ujednání uvedeném v čl. IV této smlouvy. Jiné případy ve smlouvě sjednány nebyly, v řízení nebylo tvrzeno a dokládáno, že by snad některá ze zúčastněných organizací od smlouvy odstoupila a převedla svá práva a povinnosti na jinou organizaci, obdobné stanovisko zaujímali k případnému zániku smlouvy dle jejích ujednání a výše zmíněných ustanovení hospodářského zákoníku samotní účastníci. Podle názoru odvolacího soudu smlouva nezanikla v důsledku ujednání, jež jsou v ní obsažena, a nezanikla ani žádným ze způsobů dle ust. §360a odst. 4 a 5 hospodářského zákoníku, zanikla však dle obecných ustanovení hospodářského zákoníku, jež upravují zánik závazku (§129b odst. 1 hospodářského zákoníku) dle něhož závazek zaniká, stane-li se jeho plnění nemožným (§21 odst. 1). Dle tohoto ustanovení organizace, která způsobila nemožnost plnění, se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu, která v důsledku toho vznikla. Právní skutečností, k níž je nutno zánik závazku sjednaného ve smlouvě o sdružení vztáhnout, je prodej předmětného domu č.p. 532 v K. ze strany žalovaného (m. K.) třetímu subjektu, neboť až tímto faktickým prodejem předmětné nemovitosti bylo postaveno najisto, že účel hospodářské smlouvy o sdružení finančních prostředků nebude naplněn. Předchozí jednání, jež je zachyceno v protokolu ze dne 22.4.1993, má spíše povahu informativní, v němž zúčastněné strany vyjádřily své názory na řešení uvedené problematiky, jak rovněž usuzovali účastníci. K argumentaci žalovaného je třeba uvést, že ač sice na jednání 22.4.1993 vyjádřily zde přítomné subjekty svá stanoviska na řešení předmětné otázky, přičemž bylo nastíněno, jakým způsobem bude ve věci postupováno, z různých důvodů nakonec nemusel být záměr prodeje domu vůbec realizován a až teprve vlastním prodejem domu tak došlo k právní skutečnosti, kterou bylo postaveno zcela najisto, že sjednaný účel smlouvy o sdružení finančních prostředků již nemůže být naplněn. Tato smlouva byla uzavřena dne 3.10.1994, právní účinky vkladu vznikly 29.12.1994 (vklad práva takto zapsán dne 11.1.1995) a domáhala-¬li se takto žalobkyně zaplacení (vrácení) žalované částky s úrokem z prodlení žalobou podanou u soudu 1. stupně dne 1.11.1995, tento její nárok promlčen nebyl. Jde-li o žalobkyní požadovaný 15% úrok z prodlení, jehož se domáhala ze žalované částky od 20.10.1995, odvolací soud v souladu s ust. §378a hosp zák. přisoudil žalobkyni úrok z prodlení z prodlení ve výši 5 % ročně ze žalované částky a ve zbývajícím rozsahu, tedy co do 10% úroku z prodlení ze žalované částky žalobu zamítl. K nároku žalobkyně odvolací soud dále ještě uvádí, že i hospodářský zákoník považoval plnění, pro jehož přijetí byl původně dán řádný důvod (v daném případě uzavřená smlouva o sdružení), který následně odpadl, za bezdůvodné obohacení, které bylo třeba vydat. Účastníci smlouvy o sdružení ve smlouvě označili plnění, které má být takto vráceno v případě, že by nedošlo z jakýchkoli důvodů po kolaudaci k přidělení bytů jednotlivým sdružovatelům za \"škodu\" kterou nahradí právní předchůdce žalovaného ve výši vložených prostředků. V daném případě je promlčecí lhůta jak pro vydání bezdůvodného obohacení, tak i pro náhradu škody stejná (dvouletá), kdy tak lze usuzovat, s ohledem na zánik závazku (smlouvy o sdružení), že sporná částka za daných okolností nabyla charakteru bezdůvodného obohacení.
Na základě uvedeného právního názoru potom odvolací soud vyhověl žalobkyni a jí uplatněný nárok na zaplacení částky 490.783,- Kč s přísl. jí přiznal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání žalovaný a napadl jím výroky I, III a IV rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání dovodil žalovaný z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.).
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou vlastnictví k domu a k pozemku v k.ú. a obci K. , když pouze konstatoval vlastnické právo k předmětné nemovitosti dle zápisů na LV v katastru nemovitostí a nikoli v souladu se skutečným stavem.Žalovaný nabyl vlastnictví k nemovitosti v k.ú. a obci K. dle ustanovení 3 §z. č. 172/1991. Sb. Z rozsudku Nejvyššího soudu ČR zn. 30 Cdo 2232/2000 ze dne 26.11.2002, jakož i přímo z dikce samotného zákona vyplývá, že k přechodu určitého majetku ČR do vlastnictví obcí na základě zákona č.172 došlo ex lege ke dni 24.5.1991. Podle ustanovení §8 cit. zákona byly obce povinny podat do 1 roku od nabytí vlastnictví k nemovitostem návrh na jejich zápis do evidence nemovitostí, lhůta jednoho roku je však lhůtou pořádkovou a vlastní zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí má pouze deklaratorní účinek. Z výše uvedeného vyplývá, že bez ohledu na zápis v katastru nemovitostí, byl dům včetně pozemku v k.ú. a obci K. ke dni 24.5.1991 ve vlastnictví žalovaného, tj. města K. V době přechodu vlastnictví předmětné nemovitosti dle zákona 172/1991 Sb., město nepřevzalo žádné závazky, které se k nemovitosti vázaly, tj. ani závazek ze smlouvy o sdružení, která byla mezi sdružovateli uzavřena dne 10.7.1990.
Dovolatel souhlasí s odvolacím soudem, že k zániku závazku ze smlouvy o sdružení došlo dle ustanovení §129 odst.1 hospod. zákoníku z důvodu, že plnění ze smlouvy se stalo nemožným. Na rozdíl od odvolacího soudu však má zato, že k nemožnosti plnění došlo již dnem nabytí vlastnictví nemovitosti do vlastnictví města K., tj. 24.5. 1991 , a nikoli prodejem domu č.p. 532 třetí osobě. Do 23.5.1991 byl vlastníkem Čs. stát s právem hospodaření pro O., s.p., tj. právního předchůdce města. Vzhledem k tomu, že město se stalo vlastníkem domu v k.ú. a obci K. ze zákona, pozbyl O. s.p. možnost splnit své závazky ze smlouvy o sdružení, když ztratil jakákoliv dispoziční práva k nemovitosti, která vykonával z titulu práva hospodaření. Vzhledem k tomu, že nemožnost plnění nebyla způsobena jednáním O. s.p., pak mu nevznikla ani povinnost k majetkovému vypořádání, případně k hrazení jakékoli škody. Podle ustanovení §129 odst.1 hospod. zákoníku, organizace, která způsobila nemožnost plnění, se nemůže zprostit odpovědnosti za škodu, která v důsledku toho vznikla. Nemožnost plnění byla způsobena objektivně, tj. přechodem vlastnického práva ze zákona, tudíž nezávisle na vůli zúčastněných stran. Z tohoto důvodu nebyl O. s.p. povinen ničeho hradit účastníkům smlouvy o sdružení, když sám byl postižen ztrátou dispozičního práva k nemovitosti a rovněž sám vložil finanční prostředky do nemovitosti dle smlouvy o sdružení.
Žalobkyně již při jednání konaném dne 22.4. 1992 věděla, že město K. je vlastníkem dané nemovitosti, což vyplývá z formulace uvedené v zápisu, že město provede prodej po schválení M. z. K. Pokud by město v této době nebylo vlastníkem, pak by nebylo možné, aby prodej realizovalo. Odvolací soud pouze konstatuje, že dle předložených LV 4862 ze dne 28.1.1993 je uveden jako vlastník domu v k.ú. a obci K. Čs. stát – O. K., zatímco vlastnictví města K. je zjištěno z LV 10001 vyhotoveným dne 19.8.1994. Odvolací soud pochybil, když zcela opomněl zabývat se otázkou vlastnického práva k dané nemovitosti. Řešení této otázky má podle dovolatele zásadní význam pro posouzení oprávněnosti žalovaného nároku.
Pokud by i žalobkyni vzniklo právo na náhradu škody, případně vrácení bezdůvodného obohacení z důvodu nemožnosti plnění ze strany O. s.p., pak dle názoru dovolatele je vadný právní závěr odvolacího soudu, že rozhodnou právní skutečností, ve které nastala nemožnost plnění, je vlastní prodej domu v k.ú. a obci K., místo data 24.5.1991, kdy se stalo město K. vlastníkem předmětné nemovitosti. Rovněž je právně vadný názor odvolacího soudu, že promlčecí lhůta běží ode dne realizace prodeje nemovitosti, místo data 22.4.1992 od kterého bylo žalobkyni známo, že město K. je vlastníkem nemovitosti, a tudíž, že nelze již závazky ze smlouvy o sdružení splnit ze strany O., s.p. V době jednání, tj. dne 22.4.1992, kdy žalobkyně požadovala vrácení svého vkladu vloženého do nemovitosti, nebyl žalovaný povinen tyto případné finanční nároky žalobkyně vypořádat, neboť O. s.p. v této době řádně fungoval a žalovaný převzal nemovitost dle zákona č. 172/1991 Sb. bez jakýkoliv právních závazků, které se k nemovitosti vázaly. S tímto závěrem se ztotožnil jak soud prvního stupně , tak odvolací soud, který v odůvodnění rozsudku č.j. 28 Co 59/2003-310 ze dne 12.10.2005 na str. 9 uvádí, že pokud se týká• převzetí závazku, jež by se vázal k nemovitosti v k.ú. a obci K. v souvislosti s přechodem vlastnického práva dle z. č. 172/1991 Sb., má odvolací soud shodně se závěry soudu prvního stupně zato, že žalovaný převzal nemovitost v tom stavu, v jakém ke dni účinnosti uvedeného zákona se nacházela, neboť ze zákona č. 172/1991 Sb nevyplývá, že žalovaný s převzetím vlastnictví přejímá i případné závazky, které s nemovitostí souvisí. Teprve k 30.4. 1994, tj. o dva roky později, se stal žalovaný právním nástupcem O. s.p. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nemohla vědět na jednání dne 22.4. 1992, že se město K. stane právním nástupcem O., s.p., pak není správný názor odvolacího soudu, že promlčení se váže teprve k prodeji nemovitosti, když tento neměl nic společného se vznikem nemožnosti plnění z důvodu přechodu majetku, resp. domu v k.ú. a obci K., na město K.
Na základě shora uvedených skutečností má dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí KS Brně č.j. 28 Co 259/2007-368 ze dne 1.10.2008 a věc se mu vrátil k novému projednání.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací (§l0a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písmo a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Pokud jde o důvodnost dovolání, naplňují dovolací tvrzení dovolatele po obsahové stránce dovolací důvod nesprávného právního posouzení. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy a v učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoli.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, která byla správně určena, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Námitky žalovaného uplatněné v dovolání zpochybňují správnost závěrů odvolacího soudu, pokud jde o povinnost vyrovnat se majetkově s žalobkyní a zaplatit jí částku 490.783,- Kč s přísl. Odvolací soud postupoval podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2007 č. j. 32 Odo 1680/2006-345 a zjistil, že závazek založený smlouvou o sdružení prostředků uzavřené dne 10. 7. 1990 zanikl nemožností plnění podle ust. §129b odst. 1 hospodářského zákoníku. Podle názoru odvolacího soudu se plnění stalo nemožným až dnem prodeje předmětného domu v K. Dovolatel upozorňuje na skutečnost, že vlastnictví k předmětnému domu nabyl na základě §3 zákona č. 172/1991 Sb. ke dni účinnosti tohoto zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991 a již k tomuto dni bylo zřejmé, že druhá smluvní strana smlouvy o sdružení prostředků, O., s. p. ztratila svoje práva z titulu práva hospodaření s uvedenou nemovitostí, a tudíž pozbyla i možnosti splnit závazek, který na sebe smlouvou o sdružení prostředků vzala. K přechodu vlastnického práva na město K. došlo ze zákona, zápis v katastru nemovitostí má tudíž jen deklaratorní účinky a ani povinný ze smlouvy o sdružení prostředků (O., s. p.) není zavázán k náhradě škody (§129b odst. 1 hospodářského zákoníku), protože nemožnost plnění nezpůsobil. Přesto však zůstává zavázaným ze smlouvy, který má povinnost vypořádat případné finanční nároky žalobkyně. Den zániku závazku by byl rovněž rozhodnou právní skutečností pro počátek běhu promlčecí lhůty nároku na poskytnutí finanční náhrady žalobkyni.
V dané věci jsou předmětem sporu právní vztahy založené smlouvou podléhající režimu hospodářského zákoníku, která byla uzavřena 10. 7. 1990. V době uzavření smlouvy byl předmětný dům ve státním vlastnictví a jeho správu vykonávala státní organizace, O., s. p. Účinnost obchodního zákoníku na tomto stavu nic neměnila, neboť podle jeho přechodného ustanovení (§761 odst. 1) se právo hospodaření státních organizací s majetkem státu řídí dosavadními předpisy včetně příslušných ustanovení hospodářského zákoníku, a to až do vydání nové úpravy. Nelze však ponechat bez povšimnutí, že do tohoto právního stavu zásadním způsobem zasahuje obnova právního postavení obcí jako samostatných právnických osob, a to včetně restituce jejich majetku na základě zákona č. 172/1991 Sb. Odvolací soud se proto musí v novém řízení zabývat otázkou, zda na předmětné nemovitosti dopadá přechod vlastnického práva podle z. č. 172/1991 Sb., protože přechod vlastnického práva na žalovaného by znamenal zásadní změnu u O., s. p. jako smluvní strany smlouvy o sdružení prostředků a vylučoval by naplnění účelu této smlouvy. Nikoliv tedy až prodej předmětného domu sám, ale změna celkové politické situace, která se promítla i do vlastnických poměrů a postavení obcí, jsou skutečnostmi, které ve svém souhrnu vedly v projednávaném případě k nemožnosti realizovat původní závazek vyplývající ze sdružovací smlouvy. Od okamžiku, kdy k předmětnému domu nabylo vlastnického práva město K., nebylo možno očekávat, že se naplní původní funkce sdružovací smlouvy. Nebylo možno reálně předpokládat, že město Kroměříž bude respektovat hospodářské zájmy žalobkyně a zachová se podle smlouvy o sdružení finančních prostředků. K okamžiku přechodu vlastnického práva je proto nutno vázat i zánik závazku ze smlouvy o sdružení prostředků pro nemožnost plnění a posouzení, zda je smluvní strana, O., s. p., povinna poskytnout žalobkyni majetkové vyrovnání, které by kompenzovalo její příspěvek na rekonstrukci domu a nemožnost naplnit účel sdružovací smlouvy – získání bytových jednotek pro zaměstnance žalobkyně. O., s. p. byl v této době povinným ze smlouvy a bylo na něm, aby se snažil dosáhnout s oprávněnými nějakého řešení, které by kompenzovalo náklady vložené oprávněnými, že něž neobdrželi žádné protiplnění. Okamžik zániku závazku ze smlouvy pro nemožnost plnění způsobenou přechodem vlastnického práva k domu na žalovaného, je rovněž nutno považovat den, od něhož začíná běžet promlčecí lhůta podle ust. §131a hospodářského zákoníku pro uplatnění práva na majetkové vyrovnání.
Nejvyšší soud po přezkoumání důvodů dovolání dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je důvodné. Odvolací soud založil svoje rozhodnutí na nesprávném právním posouzení okamžiku, kdy se stalo objektivně nemožným naplnění účelu smlouvy o sdružení finančních prostředků mezi O., s. p. a žalobkyní. Věc sice posoudil podle správné právní normy, nevzal však v úvahu ještě další právní normy, které mohou na posuzovanou věc dopadat a touto aplikací právních norem dospěl k nesprávnému právnímu závěru.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatele uvedené v jeho dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 , část věty za středníkem, o. s. ř.), aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první o. s. ř.), a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. října 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu