ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1645.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1645/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně A.A. s.r.o., zastoupené JUDr. P. N., advokátem proti žalovanému S.A., zastoupenému JUDr. D. T., advokátkou o zaplacení 1 919 038,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 4 C 847/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. prosince 2008, č.j. 27 Co 342/2006-178, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P.N., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. prosince 2008, č.j. 27 Co 342/2006-178, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 30. ledna 2006, č.j. 4 C 847/2003-110, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 1 919 038,20 Kč, s tím, že plněním společnosti T. spol.s r.o., zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost žalovaného; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž žalovaný, jako nájemce, uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně leasingové smlouvy č. 7503/94 ze dne 11.10.1994 a č. 8833/95 ze dne 12.7.1995. Dodatky č. 1 k těmto smlouvám ze dne 31.5.1996 byly převedeny práva a povinnosti z těchto smluv na nového nájemce T. spol.s r.o. Tato společnost se podle schváleného soudního smíru zavázala zaplatit žalobkyni 1 919 038,20 Kč, představující dlužné leasingové splátky z uvedených leasingových smluv. Listinu nadepsanou „Leasingová smlouva č. 7502/94, č. 7503/94, č. 7653/94 a č. 8833/95 – převzetí záruky“, podepsanou žalovaným, v níž se žalovaný zavázal pro případ, že dlužník – T. spol.s r.o. nesplní svůj závazek zaplatit věřiteli leasingové splátky podle leasingových smluv, posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně ve smyslu §303 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako ručitelské prohlášení. S ohledem na skutečnost, že dlužník nesplnil svoji povinnost, odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se oprávněně domáhá zaplacení dlužné částky podle §306 odst. 1 obch. zák. po žalovaném, jako ručiteli. Námitka žalovaného, že listinu o převzetí záruky nepodepsal, byla vyvrácena posudkem znalce. Taktéž další námitku žalovaného, že předmětná listina nebyla adresována žalobkyni, nepovažoval soud za významnou, neboť z prohlášení vyplynulo, že bylo učiněno vůči věřiteli K. L., a.s. (původní žalobkyni), jež měla u společnosti T. spol.s r.o. pohledávky z leasingových smluv, a které poté postoupila právnické osobě (žalobkyni), která do řízení vstoupila na místo původní žalobkyně. Odvolací soud dovodil, že s postoupenou pohledávkou přešla na postupníka všechna práva s ní spojená, tedy i zajištění pohledávky ručením žalovaného (§524 odst. 2 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“). K námitce, že předmětná listina nebyla datována, odvolací soud přijal závěr, že ze skutkových okolností vyplývá její podepsání současně s dodatky leasingových smluv, či bezprostředně po jejich podepsání, dne 31.5.1996. Neuznal rovněž námitku neurčitosti prohlášení žalovaného a rozsudek soudu prvního stupně o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni 1 919 038,20 Kč potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení a dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nesouhlasí se závěrem, že by na základě nedatované a neadresované listiny se stal ručitelem dlužníka T. spol.s r.o. a zpochybňuje závěr soudu o tom, že listinu vlastnoručně podepsal. Na podporu svých námitek uvádí, že pokud by bylo skutečností, že se stal ručitelem nového leasingového nájemce, byl by tento ručitelský závazek vtělen již do dodatků k leasingovým smlouvám. Dovolatel připomíná závěr grafologického posudku, v němž bylo konstatováno, že v prohlášení se jedná o podpis dovolatele, ale jen s největší pravděpodobností. Jestliže tedy nebylo s jistotou určeno, že se jedná o podpis žalovaného, nebylo možno podle dovolatele odvolacím soudem dovodit, že žalovaný listinu podepsal, a s odůvodněním, že žalovaný zavinil výsledek grafologického posudku nedodáním srovnávacího materiálu znalci. Podle dovolatele bylo pak na žalobkyni, aby prokázala, že listinu s prohlášením ručitelského závazku podepsal s určitostí žalovaný.
Vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci spatřuje dovolatel v tom, že soud přes opakovaný požadavek žalovaného neprovedl jeho účastnickou výpověď a neumožnil mu osobní účast u soudního řízení, aby se mohl vyjádřit k provedeným důkazům.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla jeho odmítnutí, neboť se domnívá, že postrádá otázku zásadního právního významu, jestliže dovolatel pouze brojí proti zjištěnému skutkovému stavu ohledně podepsání prohlášení o jeho ručitelském závazku. Domnívá se rovněž, že námitka o pravosti podpisu byla nepřípustnou novotou uplatněnou až v průběhu odvolacího řízení, k níž nemělo být ani přihlíženo. Argumentaci žalovaného o převrácení důkazního břemene ohledně prokázání pravosti podpisu žalovaného a ohledně znemožnění účasti žalovaného na jednání považuje žalobkyně za argumentaci zcela účelovou a nepřiléhavou, jestliže žalovaný měl možnost se vyjádřit k závěrům znalce, což neučinil, a byl ve sporu od počátku zastoupen advokátkou.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází z neúplného dokazování a že žalovanému bylo znemožněno se osobně k věci na soudním jednání vyjádřit, jak žalovaný v dovolání namítá, by mohla vést k závěru, že řízení by mohlo být postiženo vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z důvodu uvedeného v tomto ustanovení však dovolatel může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se v dané věci nejedná, napadá-li dovolatel pouze zjištěný skutkový stav věci a brojí proti postupu soudu v dokazování a hodnocení provedených důkazů.
Je nutno připomenout, že námitky k nesprávnému hodnocení důkazů však nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolatel pouze rekapituluje skutková zjištění, zpochybňuje výsledek grafologického posudku znalce a vytváří svůj skutkový závěr o tom, že nepodepsal listinu nadepsanou „Leasingová smlouva č. 7502/94, č. 7503/94, č. 7653/94 a č. 8833/95 – převzetí záruky“. Takové skutkové zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na předmětné listině však oba soudy neučinily.
Jestliže tedy soudy vyšly ze skutkového závěru, že žalovaný podepsal předmětnou listinu, v níž se zavázal pro případ, že dlužník – T. spol.s r.o. nesplní svůj závazek, že zaplatí věřiteli leasingové splátky podle leasingových smluv, aplikovaly správně ustanovení §303 obch. zák., které stanoví: Kdo věřiteli písemně prohlásí, že ho uspokojí, jestliže dlužník vůči němu nesplní určitý závazek, stává se dlužníkovým ručitelem. Z obsahu spisu vyplývá, že žalovaný učinil prohlášení vůči věřiteli K. L. a.s. (původní žalobkyni), jež měla u společnosti T. spol.s r.o. pohledávky z leasingových smluv, a které poté postoupila právnické osobě (žalobkyni), která do řízení vstoupila na místo původní žalobkyně. Odvolací soud správně v souladu s §524 odst. 2 obč. zák. dovodil, že s postoupenou pohledávkou přešla na postupníka všechna práva s ní spojená, tedy i zajištění pohledávky ručením žalovaného. Rovněž v souladu s hmotným právem – ustanovením §306 odst. 1 obch. zák. uzavřel, že žalobkyně se oprávněně domáhá zaplacení dlužné částky po žalovaném jako ručiteli, jestliže dlužník nesplnil svoji povinnost.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku vzniku ručení v rozporu s hmotným právem - §303, §306 odst. 1 obch. zák. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalovaného přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. července 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu