ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.1849.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1849/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně JUDr. E. K., správkyně konkursní podstaty úpadkyně V. P., a.s., proti žalovanému M. P., zastoupenému JUDr. L. N., advokátem, o zaplacení částky 882 060 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 Cm 126/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č. j. 12 Cmo 138/2004-97, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 575 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. N., advokáta.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2004, č. j. 12 Cmo 138/2004-97, kterým byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2004, č. j. 42 Cm 126/2002-68, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 882 060 Kč s úrokem z prodlení ve výši 16 % ročně od 13. 1. 1999 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka se domáhala úhrady žalované částky jako kupní ceny za odprodej zboží a zařízení provozoven úpadkyně na prodejnách S. a V. vyúčtované fakturou ze dne 29. 12. 1998 znějící na uvedenou částku. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud považoval pro posouzení dané věci za rozhodující Dohodu o narovnání, kterou úpadkyně s žalovaným uzavřela dne 30. 11. 1998. Tuto dohodu odvolací soud posoudil jako platně uzavřenou, nikoliv neplatnou, jak namítala v řízení dovolatelka. Jejím obsahem bylo odsouhlasení pohledávky žalovaného vůči úpadkyni ve výši 5 749 345 Kč za dodané a nezaplacené zboží, jehož cena byla žalovaným úpadkyni vyfakturována, přičemž všechny fakturované částky byly již po lhůtě splatnosti. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dospěl k závěru, že dohodou o narovnání se její účastníci dohodli na nové výši dluhu, a to na částce 4 024 542 Kč s tím, že dluh v této výši bude vzhledem k nedostatku finančních prostředků úpadkyně vyrovnán poskytnutím naturálního plnění -předáním zboží a zařízení z prodejen úpadkyně S. a V. (předmětné zboží v částce 882 060 Kč poté žalovaný od úpadkyně převzal dne 29. 12. 1998). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dále vyplývá, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaný svůj dluh dle předmětné dohody zaplatil poskytnutím zboží, takže nebylo nutné jakékoliv následné započtení, neboť vůbec neexistovala pohledávka úpadkyně za žalovaným z titulu úhrady ceny za zboží a zařízení v prodejnách S. a V.; tomuto závěru odvolacího soudu odpovídá i skutečnost, že k vystavení předmětné faktury došlo z formálních účetních důvodů.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) neshledal uvedený výklad Dohody o narovnání uzavřené úpadkyní a žalovaným dne 29. 12. 1998 provedený odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že dovolací soud při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší soud vázán a při rozhodování o dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, kdy je třeba přípustnost dovolání posuzovat podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř, není správnost skutkových závěrů oprávněn přezkoumávat.
Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který žalobkyně ve svém dovolání dále uplatnila, nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávmího) předpisu. V dané věci se však o uvedený případ nejedná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzované věci nejde ani o právní otázky, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, nebo které jsou odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně, a protože Nejvyšší soud neshledal ani jiné okolnosti, které by činily z pohledu dovolacích námitek rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, není dána přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně – aniž se mohl věcí dále zabývat – podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalovaného sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 7 500 Kč [§3 odst. 1, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif), ve znění účinném do 1. 9. 2006] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 1. 9. 2006).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu