ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2112.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2112/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně M. T. a.s., zastoupené Mgr. P. D., proti žalovaným 1) L. P., a 2) V.. P., oběma zastoupeným JUDr. J. K., advokátkou o náhradu škody ve výši 53 417 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 1010/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 11 Cmo 139/2008-122, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. listopadu 2008, č.j. 11 Cmo 139/2008-122, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 2007, č.j. 13 Cm 1010/2004-93, o zamítnutí žaloby na zaplacení 53 417 Kč s příslušenstvím, a o povinnosti žalobkyně uhradit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a společností W. Č. B. s.r.o. byla dne 10.6.2002 uzavřena nájemní smlouva na pronájem nebytových prostor. Dne 23.2.2004 došel Krajskému soudu v Českých Budějovicích návrh na prohlášení konkursu společnosti W. Č. B. s.r.o., který podala jednatelka této společnosti L. P. (první žalovaná). Po pravomocném prohlášení konkursu na uvedenou společnost dne 23.4.2004 byla v rámci konkursního řízení uspokojena část pohledávky žalobkyně z titulu dlužného nájemného z uvedené nájemní smlouvy ve výši 57 958 Kč a zbytek pohledávky, představující zbytek dlužného nájemného ve výši 53 417 Kč, požaduje žalobkyně v tomto řízení po žalovaných, jako statutárních zástupkyních společnosti W. Č. B. s.r.o., z titulu náhrady škody.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že žalobkyně nemá nárok na zaplacení požadované částky, neboť chybí základní předpoklad pro uplatnění náhrady škody – porušení povinnosti, která žalovaným vyplývala z §3 odst. 1,2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění poslední novely rozhodné pro posouzení věci nálezem Ústavního soudu č. 210/2003 Sb. (dále jen „z.č. 328/1991 Sb.“).
Podle §3 odst. 1 z.č. 328/1991 Sb. právnická osoba nebo fyzická osoba-podnikatel, která je v úpadku, je povinna bez zbytečného odkladu podat návrh na prohlášení konkursu. Právnická osoba v likvidaci má tuto povinnost jen je-li předlužena.
Povinnost podle uvedeného odstavce 1 mají i statutární orgány právnické osoby, likvidátor právnické osoby v likvidaci, je-li předlužena, a zákonní zástupci fyzické osoby. Jestliže osoby tuto povinnost nesplní, odpovídají věřitelům za škodu, která jim tím vznikne, ledaže prokáží, že škodu nezavinily; je-li těchto osob více, odpovídají společně a nerozdílně (§3 odst. 2 z.č. 328/1991 Sb.).
Oba soudy při posouzení věci přihlédly k závěrům znaleckého posudku znaleckého ústavu B. – A. a.s. ze dne 8.8.2007, podle něhož je stav úpadku objektivně zjistitelný až z účetní uzávěrky, která se zpracovává před podáním daňového přiznání, tj. v daném případě za rok 2003 do 31.3.2004. Ze závěrů znaleckého posudku vzaly soudy za prokázané, že společnost W. Č.B. s.r.o. nebyla k 31.12.2003 v úpadku předlužením. Soudy proto dospěly k závěru, že pokud první žalovaná podala návrh na prohlášení konkursu dne 23.2.2004, byla tím splněna zákonná povinnost podle §3 z.č. 328/1991 Sb. podat návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu, proto žalované neodpovídají věřiteli – žalobkyni za škodu, která ji nezaplacením části nájemného vznikla.
Skutečnost, že žalované již v průběhu roku zjistily, že mají nesnáze v podnikání, což se projevilo i neplacením nájemného a tím, že se snažily prodat společnost, aby odvrátily hrozící úpadek, jak vyplynulo ze svědeckých výpovědí, není podle odvolacího soudu pro právní posouzení nároku na náhradu škody rozhodující, neboť skutečnost významnou pro závěr o porušení zákonné povinnosti, tj. zjištění, že společnost je v úpadku, se prokazatelně mohly žalované dozvědět až z účetní uzávěrky zpracovávané před podáním daňového přiznání - do 31.3.2004.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se s odkazem na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. důvodu nesprávného právního posouzení nároku na náhradu škody. Dovolatelka především brojí proti závěrům znaleckého posudku, na němž soud založil podle jejího názoru nesprávný právní názor, že žalované neporušily žádnou svoji zákonnou povinnost, když návrh na prohlášení konkursu podaly bez zbytečného odkladu. Poukazuje na zjištění soudu, podle něhož žalované již v průběhu roku 2003 věděly o špatné ekonomické situaci předmětné společnosti, proto se domnívá, že mělo být toto zjištění vyhodnoceno tak, že měl být podán návrh na prohlášení konkursu již v této době, žalobkyně by ukončila dříve nájemní poměr a žalobkyni by nevznikla škoda ve výši žalované částky. Za otázky zásadního právního významu dovolatelka považuje:
- „Zda lze na statutárních zástupcích obchodních společností spravedlivě požadovat, aby průběžně, tedy zejména i v období mezi vyhotovením dvou po sobě následujících účetních závěrek jim běžně dostupnými prostředky ověřovali, zda je či není jimi vedená společnost v úpadku.
- Zda zjištění o tom, že je společnost v úpadku, je možné učinit výlučně až na základě vyhotovené účetní závěrky, případně lze předpokládat, že s ohledem na souhrn jiných jednatelům známých skutečností, těmto mělo být známo, že společnost je v úpadku, bez ohledu na to, že zatím nebyla vyhotovena řádná účetní závěrka“.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalobkyně bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Žalobkyně, ač v dovolání uvádí, že napadá nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, obsahově napadá skutkové závěry týkající se zjištění, kdy se žalované dozvěděly o úpadku společnosti a zda bez zbytečného odkladu splnily svoji zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Dovolatelka v této souvislosti napadá především závěry znaleckého posudku - hodnocení tohoto důkazu provedeného odvolacím soudem.
Při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ale skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Dovolatelka staví svůj odlišný právní závěr o tom, že má nárok na zaplacení náhrady škody, která ji vznikla nesplněním zákonné povinnosti žalovaných (podat bez zbytečného odkladu návrh na konkurs), na odlišném skutkovém závěru, než k jakému dospěl odvolací soud. Tvrdí, že žalované o skutečnostech, že jejich společnost je v úpadku, věděly už v průběhu roku 2003. Takové zjištění ze skutkového závěru soudu ale nevyplývá. Odvolací soud vyšel ze závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu B. – A. a.s. ze dne 8.8.2007, podle něhož je stav úpadku objektivně zjistitelný až z účetní uzávěrky, která se zpracovává před podáním daňového přiznání, tj. v daném případě za rok 2003 do 31.3.2004, a že k 31.12.2003 společnost W. Č. B. s.r.o. v úpadku předlužením nebyla. Na základě hodnocení tohoto důkazu odvolací soud učinil závěr, že žalované neporušily svoji povinnost podat návrh na konkurs bez zbytečného odkladu, učinila-li tak první žalovaná dne 23.2.2004.
Je nutno rovněž konstatovat, že námitky k nesprávnému hodnocení důkazů nemohou být předmětem dovolacího přezkumu při uvažované přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš, Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268).
Dovolací soud dospěl k závěru, že v dovolání uvedenými otázkami dovolatelka nepředestírá žádnou otázku, která by měla ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, tj. otázku, zda odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem, či právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Její otázky navíc vycházejí z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšly soudy v tomto řízení, a sice z předpokládané vědomosti, resp. možné vědomosti statutárních zástupců společnosti o úpadku společnosti ještě před vyhotovením účetní závěrky.
Vyšel-li tedy odvolací soud ze skutkového zjištění, že společnost žalovaných W. Č. B.e s.r.o. v úpadku k 31.12.2003 nebyla a žalované mohly stav úpadku zjistit až z účetní závěrky, není závěr odvolacího soudu v rozporu s hmotným právem, jestliže dovodil, že první žalovaná podáním návrhu na prohlášení konkursu dne 23.2.2004 splnila zákonnou povinnost podle §3 z.č. 328/1991 Sb. bez zbytečného odkladu. Odvolací soud v souladu s hmotným právem dovodil, že žalobkyně neodpovídá věřiteli – žalobkyni za škodu, která ji vznikla nezaplacením části nájemného a nebyla uspokojena v rámci konkursního řízení, jestliže nebyl naplněn základní předpoklad pro přiznání nároku na náhradu škody – porušení zákonné povinnosti.
Statutární orgány právnické osoby odpovídají ve smyslu §3 odst. 2 z.č. 328/1991 Sb. věřitelům za škodu, která jim vznikne v souvislosti s úpadkem právnické osoby jen tehdy, jestliže statutární orgány právnické osoby nesplní povinnost, která jim plyne z ustanovení §3 odst. 1 z.č. 328/1991 Sb. - podat návrh na prohlášení konkursu - bez zbytečného odkladu.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na zaplacení náhrady škody v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Není-li dovolání žalobkyně přípustné, Nejvyšší soud jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měly vůči žalobkyni právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu