ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.2161.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 2161/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně K. p. spol. s r.o., zastoupené JUDr. M. S., advokátem proti žalované C..-I., s.r.o., zastoupené JUDr. V. V., advokátem, o zaplacení 97 055 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 183/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 13 Co 300/2007-124, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 518 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. V. V., advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2007, č.j. 13 Co 300/2007-124, poté, co zrušil dřívější dva rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 se závazným právním názorem, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. října 2006, č.j. 16 C 183/2003-85, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 97 055 Kč.
Vyšel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 23.7.2001 smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně za dohodnutou provizi zajistit účast zahraničních hudebních interpretů na festivalu židovské kultury, pořádaný ve dnech 8. až 13.10.2001. Součástí této smlouvy bylo i ujednání o uzavření budoucí smlouvy spočívající v tom, že bude-li se festival konat i v roce 2002, uzavře žalovaná se žalobkyní přednostně stejnou či obdobnou smlouvu. Dále vyšel odvolací soud ze zjištění, že návrh smlouvy žalobkyně na rok 2002 neměl stejný ani obdobný obsah jako smlouva z roku 2001 (předmět smlouvy byl rozšířen, byla navržena odlišná odměna a platební podmínky, zcela odlišně byly navrženy sankce).
Odvolací soud vycházeje ze svého předešlého právního názoru, že uvedená smlouva obsahovala náležitosti §289 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), upravující základní ustanovení smlouvy o smlouvě budoucí, a vycházeje z výše uvedeného zjištění, dospěl k závěru, že smlouva o smlouvě budoucí nemohla žalovanou zavazovat k uzavření zásadně odlišné smlouvy. Za situace, kdy se žalovaná nedopustila porušení žádné právní povinnosti, která by vedla ke vzniku škody žalobkyně v podobě ušlého zisku, odvolací soud uzavřel, že je důvod pro zamítnutí žaloby, jak správně dovodil i soud prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání domnívajíc se, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a dovolávajíc se důvodů uvedených v ustanoveních §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že oba soudy pochybily, jestliže žalobu posuzovaly jako návrh na náhradu škody a nikoliv ve smyslu §290 odst. 2 obch. zák. jako návrh na určení obsahu smlouvy. Podle dovolatelky měly soudy jako prejudiciální otázku zkoumat, zda povinnost uzavřít smlouvu existovala nebo ne, a pokud existovala, měly se oba soudy vypořádat s otázkou, jaký obsah měla smlouva mít a zda byla žalovaná vůbec ochotna nějakou smlouvu s žalobkyní uzavřít. Teprve po vyřešení uvedené prejudiciální otázky se měly soudy podle dovolatelky zabývat otázkou náhrady škody a v rámci této otázky vzít v úvahu, zda žalovaná odmítla smlouvu uzavřít či nikoliv. V této souvislosti dovolatelka poukazuje na protokol z jednání ze dne 28.6.2004 a ze dne 23.7.2004, kdy sama žalovaná uvedla, že nemohla smlouvu uzavřít, neboť aby mohla být na pořádání festivalu získána dotace, musela festival pořádat fyzická osoba. Soudy podle dovolatelky tuto podstatnou skutečnost pominuly, jinak by musely dospět k závěru, že žalovaná neměla vůli uzavřít s žalobkyní žádnou smlouvu, ať už podle žalobkyní předloženého návrhu či jakoukoli jinou stejného nebo obdobného obsahu jako byla smlouva z roku 2001. Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná nebyla povinna uzavřít smlouvu podle návrhu předloženého žalobkyní, dovolatelka považuje za bezpředmětný. Takový závěr odvolacího soudu přivedl soud k nesprávnému právnímu posouzení v tom, že žalovaná neporušila žádnou povinnost, která by odůvodňovala nárok žalobkyně na náhradu škody. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a zároveň byl zrušen i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá, že odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru o zamítnutí nároku žalobkyně na náhradu škody. Domnívá se, že vytvářením prejudiciální otázky žalobkyně pouze dotváří nedostatek svých skutkových tvrzení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť bylo podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, když soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (rozsudek ze dne 25. srpna 2003, č.j. 16 C 183/2003-24), protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (rozsudek ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 13 Co 500/2003-35). Dovolání vychází ze způsobilých dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Dovolací soud konstatuje, že uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a ani z obsahu dovolání nevyplývá, jakými vadami by mělo být řízení postiženo.
Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávným právním posouzením věci, kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, který potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, je správné.
Odvolací soud správně dovodil, že žalovaná neporušila žádnou povinnost, která by vedla ke vzniku škody žalobkyně, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila smluvní závazek uzavřít s žalobkyní v roce 2002 stejnou, resp. obdobnou smlouvu o spolupráci jako v roce 2001, vyplynulo-li ze skutkových zjištění obou soudů, že žalobkyně v souladu se smlouvou o smlouvě budoucí stejný či obdobný návrh smlouvy uzavřené v roce 2001 žalované v roce 2002 nepředložila.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nemusel jako předběžnou otázku posuzovat, zda žalovaná měla vůli smlouvu uzavřít, neboť pro posouzení věci bylo rozhodující, zda žalobkyně v roce 2002 předložila návrh smlouvy v takové podobě, jak se k tomu zavázala v roce 2001 smlouvou o smlouvě budoucí. Pro rozhodnutí věci bylo podstatné skutkové zjištění, že žalobkyně v roce 2002 žalované návrh smlouvy, který by byl v souladu se závazkem stran ve smlouvě o smlouvě budoucí, nepředložila. Odvolací soud tedy správně ze těchto skutkových zjištění dovodil, že žalovaná neporušila svůj závazek ze smlouvy o smlouvě budoucí. Nebylo-li prokázáno porušení smluvní povinnosti žalovanou, odvolací soud dospěl ke správnému právnímu závěru, že není splněn předpoklad pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody.
Dovolací důvod vycházející z nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl tedy uplatněn důvodně.
Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř. ), proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 11 900 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 3, §16, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 2 318 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem ve výši 14 518 Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. července 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu